Colorado III.
(výlet k Medvědímu jezeru)

V Coloradu u Honzíka jsme byli už v roce 2018, ale až doteď se mi na praseti neudělalo místo v tomhle cestopisu pokračovat. Vlivů bylo celkem dost. Honza Kurka pro prase objevoval Nepál a pak Peru. Náš Honza se vyhecoval k druhýmu dílu o cestě k severní tyčně. Loni jsme absolvovali expedici pod názvem "Podél té Mže". Ale bát se nemusíte, nakonec tu napráskám všechno, co si ještě pamatuju. Předchozí díl Colorada se týkal poznávačky města Boulder.
Den jsme zahájili, jak jinak, vegetariánskou snídaní. Rozhodli jsme se, že po celou dobu, co budeme u Honzy se budeme stravovat po vegetariánsku. Změna je život, změna je často i zdraví. a nebo ne. Nabalit malý baťůžky, sváču, něco na pití a vyrážíme směr Rocky Mountains. Ta oblast je obrovská a i zdálky i zblízka vypadají hory impozantně.

Cesta nám netrvala ani moc dlouho. A protože Amíci si svoje hory a národní parky chrání jak oko v hlavě, je tu spousta míst, která jsou autem nedostupná, ale zase to mají vychytaný, že někam na nějaký velký parkoviště dorazíš, přesedneš na kyvadlovej autobus a zadarmo se necháš odvézt někam, odkud už můžeš pěšky objevovat místní svět. Olina se nechala zodpovědně vyfotit s medvědem. Jednak proto, že má ráda plyšáky a taky proto, aby po ní zbyla památka, kdyby se potkala s plyšákem doopravdickým. Má z medvědů respekt, neboli jak ona sama říká, že by se před sežráním posrala.

Jen tak zběžně prohlídneme místní mapku a možnosti treků. Možností je tu hodně. Rozjímáme, kterou trasu si dáme. Olina si z Česka přivezla solidní chrchlání, trochu bolavý achilovky a pár oparů. To jsou, dejme tomu, vstupní parametry pro rozhodování. Vyšlo nám, že dojdeme k Odessa Lake a zpět. To vypadá na achilovkové OK.

Vyrážíme na cestu. Vesele žvatláme s Honzou a jdeme, Olina s hůlkama se loudá za náma.

I stromy mají prdel.

Místní fauna je na rozdíl od Česka více otrkaná, drzejší, klidnější a trpí daleko menší plachovitostí. Přičítám to tomu, že jsou zde zvířata dost hájená, trappeři se chovají o hodně míň hlučně než turisti v našich lesích. Vzpomínám na čundr do Yosemit, kde jsme poprvé viděli divokýho živýho medvěda kousek od nás a kdy rančer nabádal turisty, ať na medvěda moc nepokřikujou, že on je tu doma a my jen na návštěvě a velmi něžně se snažil toho míšu odlákat z cesty, aby pak mohl svým návštěvníkům bez vyrušování vyprávět o největším stromě planety, o Generálu Shermannovi.

Pěšina je dobře udržovaná, prý se o udržování starají dobrovolníci, mladí "pionýři" skauti a studenti, kteří si to seknou jako brigádu zadarmo. Teda za ubytování a stravu. Pár takových partiček jsme viděli, jak spravujou sesunutý zatáčky nebo přeskoky přes potoky. Výhledy jsou úžasný.

Při krátkém odpočinku se mi pod objektiv připletl místní zrzavej perleťovec a já si tak mohl rozšířit svou sbírku motýlů, na kterou nenalákám žádnou holku.

Krajina je protkaná spoustou potůčků. Všechny poslušně míří tam dolů někam do jezera medvědího.

Někdy to jde suchou nohou blbě. Je to zajímavej haptickej pocit, když jdeš loukou a každej krok tak trošku mlaskne.

Pěšinu nám přerušilo sněhové pole. Je velmi pravděpodobné, že tohle pole tu vydrží až do dalšího sněhu. Při troše štěstí se vám podaří přejít to sněhový pole i v teniskách skoro suchou nohou, protože turisti před váma tu udusali docela slušnou ledovou pěšinkovou krustičku.

Sněhový pole máme za sebou.

Struktury lávek se denně mění, tady by se dalo nafotit tolik grafiky.

Po cestě vzhůru (cca okolo 9000 stop) narazíme každou chvilku na nějaký malinký jezírko.

A jak tak s Honzou žvaníme a kecáme a jdeme furt nahoru, vždyť jsme se neviděli rok, zjistíme, že nám zmizela Olina. Byli jsme tak zažraní do toho kecání, že jsme zapomněli na její chrchlání a achilovky. Tak jsme se otočili, bylo to už jen kousek od jezera Odessa, a šli si najít Roušovnu.

Achilovky řekly dost a tak jsme se vydali na cestu zpět. Tentokrát už v jiném rozložení, aby se nám zase nestalo, že Olinu někde zapomeneme. Prvně šel Honza, pak Olina a poslední já. A s Honzou jsme si povídali přes Roušovnu. Měla možnost korigovat naše žvásty, ale moc to s ohledem na nadmořskou výšku a chrchlot nevyužívala.

Tiše jsme se přiblížili k vyžranýmu syslovi, nebo co to bylo. Tlustej jako prase, línej, ani se na nás nechtěl podívat. Vyhříval se na kameni. Tady v Coloradu a konečně v celý Americe mu říkají marmot.

Bohužel vám nedokážu říct, jak se jednotlivé hory jmenujou, ale to je stejně jedno.

Kdysi mi vadívalo chodit stejnou cestou zpět, protože mi bylo líto času, ale pak mi došlo, že stejná cesta zpět je vlastně úplně jiná cesta, než tam. Úhly pohledů se totiž dramaticky změní a souvislosti většinou taky.

Poslali jsme Olinu napřed a šli zkontrolovat jezírko na mapě označené jako Helene Lake. Ústilo do něho sněhové pole s věčným sněhem. Když jsem překračoval kmen borovice, uvolnila se jedna z větví, kterou byl strom přivězněný do vodorovné polohy a kmen se vymrštil zrovna když jsem nad ním obkročmo stál. Teda nic příjemnýho. A hned poté jsem si u další překážky zapíchl do čela větev. Jezero Helen mě přivítalo poněkud nepřátelsky.

A takto elegantně se z Heleny plouží voda dolů do údolí. Potok takto vzniklý se jmenuje Mill Creek.

Malý dřevěný panáček nám naznačuje správný směr.

Takto rozkvetlé louky dodávají ukašlané Olině sílu. Nadšeně áchá nad tou krásou a každou svou větu zakončí krátkým zakašláním.

Malý přítok do Mill Creek.

Každý dálkový výhled naznačuje, jak jsou ty Skalisté hory obrovskej přírodní útvar.

Karikatura skoro jako od Adolfa Hoffmeistera.

Jsme zpět u Medvědího jezera. Voda v něm je ďábelsky studená. Nádherně čistá a průzračná. Určitě tu je i dostatek ryb, ale rybolov je tu zakázaný. A pak že země svobody, řekl by zaprděný Čech a našel by nějakou fintu, jak zákaz rafinovaně a originálně obejít.

I když to nebyl nijak dlouhý výlet, přesto to v nohách cítíme. Rybolov je sice zakázanej, ale oplachování nohou v žádným případě.

Sundáváme si upocený tenisky a fusakle a chladíme si nohy ve vodách Bear Lake.

Kromě vážek je tu i spousta všelijakých pijavic. ale jsou nějaké rozmazlené a k našim smradlavejm nohám se jen přiblíží, očuchají, vypadají jaboby nás líbaly, ale pak otráveně odjedou.

Air Force One a Air Force Two.

Bejt bez bot je fajn.

Pak se necháme zase odvézt busíkem na hlavní parkoviště, sedáme do auta a Honza nás ještě odveze na nejvýše položenou silnici ve Skalistých horách. Vzpomínal přitom na svou cestu na kole ze San Francisca do Boulderu. Konečně slibuje již léta, že o té své slavné a bláznivé cestě napíše do WWWiditelnýho prasete. Já furt věřím, že slib splní. Tahle silnice je slavná třicet čtyřka neboli Trail Ridge Road. Přes zimu se neudržuje a je zavřená. Na jaře, až sněhy odtajou, otevřou tuhle silnici nejprve pouze pro cyklisty, aby si mohli vychutnat to nechutné stoupání i klesání. Teprve pak se silnice otevře i pro auta a motorky.

Změna počasí ve Skalistejch horách bývá často blesková. A když prší, tak to fakt jako prší.

Nejvyšší bod silnice 34.

Jak si můžete všimnout, tyhle hory jsou cestičkama, stezkama i silničkama roztomile prošpikované. Tuhle krajinu nikdo nedokáže poznat za celej život. Je to na jeden lidskej život moc velkej krajíc.

A už si to trádujeme zpátky do Boulderu. Kolem tohoto zajímavýho mostu pojedeme ještě mnohokrát.

Když se vplížíme do Boulderu, napadne najednou Honzu, že by nás mohl vzít na pozdní oběd, vlastně skoro spíš večeři do super kazašské hospody. Jsme zásadně pro. V Kazachstanu jsem kdysi byl a v kazašských hospodách taky, tak jsem byl trochu zvědavej, ale žádný srovnání ze mně nevypadlo. Postřehy přetrženy.

Ale hospoda milá, jídlo výborný. Honza něco vegetariánskýho, my asi něco mořských plodů. Tohle je informace spíš na hovno a bez záruky. Prostě to tam bylo dobrý.

Zátiší za kazašskou hospodou.

No a jsme zase doma u Honzy.