Barcelona díl VIII.
(Očuchávání Gaudího katedrály zvenčí)

Po slunné Korsice se vraťme zase do slunné Barcelony. Dnes máme v plánu navštívit jednu z nejbláznivějších staveb Barcelony. V Barceloně jich je jako naseto. Většinou za to může slavný Antonio Gaudí. Těch bláznivě nápaditých tvůrců však v Barceloně bylo víc, snad se k nim postupně dobabráme.

Ráno je snídaně v přízemí hotelu. Taková klasická nudná švédská pele mele. Švédskej stůl je ukázka světové globalizace. Skoro se mi chce napsat, že za to může Kalousek, ale ten se z politiky na chvíli stáhl. Sraz máme na jednom náměstíčku poblíž nedostavěnýho chrámu...

Chrám Sagrada Família (po katalánsku Basílica i Temple Expiatori de la Sagrada Família, španělsky Templo Expiatorio de la Sagrada Familia, česky Chrám smíření, zasvěcený Svaté rodině) trčí uprostřed Barcelony. Stavební práce na něm začaly už v roce 1882 a trvají dodnes. Zatím žádnej termín dokončení nebyl splněnej. Je docela možný, že se nikdy dokončit nepodaří.

Chrám je určitě nejvýznamnější stavbou slavnýho Katalánce architekta Antonia Gaudího. Prej toto neobyčejné stavební dílo mělo podnítit návrat k učení římskokatolické církve. Chrám byl vysvěcenej 7. listopadu 2010 papežem Benediktem XVI., který mu také propůjčil titul basilica minor.

Za tuhle až doposud teoretickou vášeň pro Gaudího chrám může určitě můj táta, kterej byl několikrát v Barceloně za tuhýho totáče, takže pro mě to byl takovej svítivej puntík na placaté zeměkouli, kterej možná nikdy doopravdy neuvidím. Ale dočkal jsem se.

Z té první cesty si táta přivezl nějakej ubohoučkej prospekt, ale bohatě to stačilo k tomu, abych zůstal opařenej a šokovanej. Z mnoha důvodů. Třeba, jak je možný, že někdo dá prachy šílencovi, aby si na tak obrovským projektu dělal, co chce. Protože ono to tak vypadalo z těch obrázků. Realita vše potvrdila.

A najednou, jako starej chlápek, daleko starší, než byl můj táta, když poprvé i podruhé viděl ten obdivuhodnej chrám, tu stojím s hubou vodevřenou a můžu si ho obcházet ze všech stran, fotit si ho, šahat na šutry a objevovat stovky, možná tisícovky naprosto nelogických a neuvěřitelných detailů. Zkoušet je oblíct do příběhů. Schody odnikud někam.

Gaudí měl asi docela mlhavou představu, co chce vystavět, a jak to má vypadat, ale podezírám ho, že se na spoustě míst jen tak zaprdnul a udělal něco navíc, nebo jinak, než měl ve skicáři.

V tomhle vydání se moc ověřenejch a taktickejch údajů nedozvíte. Rád bych se totiž pokusil pomocí fotek naznačit, jakou bouři, jakej bordel ten chrám ve mně rozpoutal, takže slova jen sporadicky. Vymysleli si tu takovej zlepšovák, že postaví celou část, stěnu, nebo její kus dole v klidu na zemi a pak ho jeřábem vynesou na místo, kde ho jako lego zacvaknou do té krásné svaté stavebnice. Viz to písmeno M na jeřábu. Některý díly si jeřáby předávají jako štafetu. Jeden to vytáhne ze země, položí na nějakou rozestavěnou plochu, a jinej jeřáb už to pak umístí definitivně. Dalo by se na to čumět hodiny a hodiny.

Ale bacha na mě, nezapomeňte, že čtete neseriozní internetí týdeník a ve vlastním zájmu doporučuju držet si odstup od zde publikovaných informací.

V popředí kontrola selfíčkovýho ksichtění, v prvním pozadí nerudnej chlápek - kdoví, jestli to nebyl nějakej Čech. Úplně vzadu rozmazaná zeď Familia Sagrada.

Ve Španělsku spatříte všude hodně seniorů. Často se jen tak potulujou po ulicích, vysedávají u kafe v některé z tisíců malejch kavárníček.

A nebo si dají jen kafe do kelímku a ten pak někam zahodí. Třeba do květináče s palmou.

Protože naše parta byla větší, než počet povolený pro hromadnej vstup do chrámu, rozdělili jsme se na dvě rovnocenné skupiny. Ta první, nebo že by druhá?, tedy my, jsme šli jako druzí. Druhá skupina šla hned dovnitř. Výhodou předplacené návštěvy s průvodcem je, že víte přesně hodinu, kdy se dovnitř dostanete a nemusíte stát frontu. Ta je fakt odrazující.

Gaudí si vyhrál i s plechovejma kytkama i kamennejma květináčema.

Zatímco druhá skupina šla dovnitř první, my jsme chrám obešli ze všech stran. Chvílema máte pocit, že nejdete kolem jednoho komplexu. Gaudí neudržel styl ani z jedné strany.

Nejšílenější jsou bláznivé ozdoby věžiček.

"Zadek" chrámu je víc kubistickej a víc hranatej.

Ovoce a zelenina v barvě. Možná, když šel mladej Antonio do práce, stavil se na tržnici, koupil pár banánů a melounů, tak to pak hnedka vkomponoval.

Gaudí by asi čuměl, jak pomáhá moderní a výkonná technika. Obrovský jeřáby jsou už pomalu samozřejmou součástí nedodělanýho chrámu. Gaudího styl a rozmanitost umožňují tam ty jeřáby klidně nechat nafurt. Zapadají přímo mistrovsky.

Apoštolové jsou vyšvihnutí v solidně minimalistickým módu.

Gaudí byl typografickej šílenec.

Výjevy z bible.

V každičkým zákoutí, v každé zatáčce, pod každým obloučkem je schovanej nějakej příběh. Myslím, že by to vydalo na pořádně tlustou knihu, kdyby někdo chtěl popsat všechna zákoutí a ozdoby vně i uvnitř chrámu.

Třeba tohle je typickej Gaudího trik. Umístí do stísněnýho kouta celýho rytíře, ale ten rytíř musí mít kopí. A když se tam nevejde, tak propíchne balkón nad rytířem. Ani bych se nedivil, kdyby v podlaze toho balkonu trčelo ven to kopí a představovalo nějakej jinej příběh.

Mimozemšťani hrajou mariáš.

Proč nepřilepit pod věžičku víno?

Tenhle barák je fakt šílenej. Nádherně šílenej.

Panenka Marie a obilí. Vpravo dole chlapík ve fialové krabici.

Svatej muž, drží v ruce živý prase. Malý sele. Proč? Proč ne. U pravé nohy se válí hlávka fialovýho zelí.

Je těžký odtrhnout očí od chrámu, ale někdy by to člověk udělat měl. Činžák separatistů.

Jiné víno.

Rytíř jménem F. Patrně Fan Fán Fulipán.

Zase víno. Jen trochu jinak.

Gaudí si dával záležet na osvětlení a hře se sklem, s okny i se světlem. Nevím, jestli to řešil jen v interiéru a venek vycházel náhodou, ale spíš se přikláním k tomu, že i zvenčí to pro něho bylo zásadní. Zevnitř krásnej zdroj světla, zvenčí jen jiná forma hroznovýho vína.

Určitě tu bude poblíž i strom poznání, proč jinak by tu byl ten had? I když u Gaudího by se našlo tisíc jiných důvodů.

Zde je názorná ukázka toho, že i jeřáby se sem hodí a pasujou jak hrnec na prdel.

To ještě netuším, co uvidím zevnitř. Teď ještě ne.

Tohle ve svým deníčku asi Toník neměl, napadlo ho to jen tak, z čista jasna.

Mistrovství světa ve vitrážích.

Maruška jinak.

Takhle je chrám oblíhanej od rána do odpoledne, den co den. Hrozny lidí jsou rozprostřeny po celém prostranství okolo chrámu. Je tu rušno.

Před chrámem je malej šťavnatej park s jezírkem. Promenujou se tu lidi, co čekají, až na ně dojde řada.

Ale je tu i petangovej klub, kde dědkové i báby hrajou od rána do večera. Berou to vážně, výsledky si zapisujou do deníčků a dovedou se u toho i chlapácky pohádat.

Někteří jsou skutečnými mistry.

A někomu to nejde. Velkej úspěch u téhle dámy byl, že prvním hodem si málem zlomila tenisku. Druhej pokus cvrnkla dál.

Jezírko a Sagrada Familia.

Podezíravej harmonikář.

Blbej rytíř to neumí a neviňátka padají pod jeho nepřesnými seky. Trenér ho úpěnlivě prosí, ať už toho nechá. Hned pod vražedným výjevem se mírumilovně prochází tři husy.

Kytka, která vodu nepotřebuje.

V příštím pokračování už na vás možná vychrlím i nějaké důležitější informace, teď jsem to nedokázal, protože jsem nenašel dostatek prostoru pro dodatečné samostudium. Konečně, dyť jsme neseriózní týdeník, my si to můžeme dovolit. Snažil jsem se naznačit, jak mě první dojmy uvedly ve vizuální chaos.