Kovid 19
(autentické blábolení)

Dovoluji si předem varovat, že tohle prase je tak trochu speciál. Upozorňuju na to hned na začátku. Jsou to chaotické postřehy a zkušenosti z nemoci Kovid - 19. Vše je autentické, a protože by to nemuselo spoustu čtenářů zajímat, upozorňuju na to takto na začátku. Klidně to nečtěte a počkejte si na prase č. 14. Tohle prase si chci schovat jako pár stránek z deníčku, protože co jinýho než deníček prase je? Až uplyne nějaká doba, rád se k tomuto vydání vrátím, protože doufám, že ze mě všechno to hnusný z akce co nejdřív vyprchá.

Vždycky to u nás doma vypadalo na to, že černýho Petra domů přivleču já, protože jsem často zajišťoval nákupy a podobně. Nebo jezdíval fotit. Dělal jsem samozřejmě vše pro to, abych to domů nepřitáhl a nenakazil si Olinu, protože vím, jak perfektně umí prochořet chřipku. Z toho jsem měl strach jak čert z kříže. Ale všechno nakonec bylo jinak. Toho hajzla odněkud přivlekla Roušovna (asi trochu tušíme, i když je to jedno). Přeopatrná. Jen měla obrovský štěstí, protože jako stárnoucí úča najednou měla možnost vakcinace. Dostala první dávku a 10. den i kovida. Samozřejmě, že někteří mudrcové to spojovali, že Olinin kovid je důsledek čipování Modernou. Jenže ta geniální vakcína dokázala div. Olina přišla domů ze školy a v podvečer se jí rozcvakaly zuby, vyskočila vysoko teplota, rozbolela se jí hlava po celým obvodu i vevnitř a s vypětím zbytku sil se jen převlíkla do noční košile a šla na tři dny spát. Chodil jsem do ní píchat prstem, jestli je živá. Byla. Její tělo listovalo v manuálu Moderny, co by jako mělo s tím mRNA dělat a řešení našlo. Olina se probudila živá, slabá, bez teploty, bez bolesti hlavy, jen parádně kašlala. Vakcina geniální! A já? Asi z toho, jak jsem do ní chodil furt šťouchat prstem, tak jsem si dávku viru odnesl taky. Starala se o nás Helča, která už kovida prodělala a spolíhala na pokovidovou imunitu. Ano, u ní fungovala dobře. Odvezla na testy Olinu a pak v neděli i mě. Vše potvrzeno. Pozitivní!

Všude po bytě se  povalujou potravinový doplňky, které by nám měly pomoct, ale je to všecko na prd. Nežeru nic.

Nedělal jsem si z toho těžkou hlavu, byl jsem přesvědčenej, že jsem trénovanej, kondička, ani nijak zásadně tlustej, nekouřím, žerem málo a zdravě, běhám každej den, chřipku od Oliny jsem za 46 společnýho života asi nejspíš nikdy nedostal. Vlastně patřím k těm šťastlivcům, co prostě nebejvají nemocní, kromě pár ječnejch zrn.

Když se mi začalo dělat maličko líp, ani jsem nedutal, ale vyfotit balkonovku jsem si musel. Jestli už myslím na focení, je to na dobré cestě.

A zatímco Olina už poletovala mezi kytkama na balkoně, mně se dělalo po celým já čím dál hůř. Teplota šlapala nahoru, sil ubývalo a byla to bída. Velice brzo jsem mohl konstatovat, že takhle hrozně mi ještě nikdy v životě nebylo. Zájem okolí o stav u nás doma byl překvapivě enormní a každýmu odpovídat, že to stojí za hovno, mi přišlo na hovno, tak jsem založil na FB zpravodajství z malého domácího kovidária. Podle mě dobrá myšlenka, protože jsem nemusel nikomu nic vysvětlovat. Ono to je totiž tak, že ti zdraví mají takovej zájem o to, aby vás vyslechli a pak nějak povzbudili, že by to slabšího jedince mohlo i zabít. Zprávy z kovidária dost pomohly, ale i...

...Nechci se nikoho dotknout, nikoho jmenovat nebudu, ale nejpříšernější na zájmu okolí byli rádcové. Rádcové ze všech oborů, ezoterové, Coelhové, homeopaťáci i úplní pitomci. Jejich rady se často protínaly a popíraly, a kdybych se jimi měl řídit, stihnu zdechnout na otravu potravinovými doplňky dřív, než mě dostane čínská potvora. Některý rady byly hodně obskurní, ta nebetyčná pitomost a přesvědčení, že jejich rada mě zachrání. Příklad za všechny, před lety jsem si jakýmsi nedopatřením švihl plicní embolii, která mě na pár desítek vteřin vypnula, skončil jsem na JIPce. Po osmi dnech mě poslali domů. Kromě těch pár vteřin mi vlastně moc nebylo, jen jsem byl slyšet při dejchání a k běhání jsem se vracel velmi pomaličku a opatrně. Z této příhody mi zbyl warfarin, protože se úplně přesně nikomu nepodařila zjistit příčina té embolky. Podezření na jakousi leydenskou mutaci, či co. Několikrát mě napadlo domluvit se s doktorama warfarin zrušit, ale pak jsem zjistil, že mě nijak neomezuje ani nesere. Jedna jedová pilulka na krysy denně, to je prd. Léta stejný výsledky na Kviku. Tuhle kapitolu jsem zařadil do stejný kategorie, jakože člověk chodí čůrat. A zrovna tenhle nejčastěji na světě předepisovanej lék Warfarin se mi v době kovidové dost hodil. Z bezpečnostních důvodů jsem si vypočítal dávku, abych se pohyboval těsně nad horní doporučenou hranicí. Kovid je kovid (řekl by Coelho). Tak, ale ti rádcové považovali předávkovávání acylpirinem za nejgeniálnější krok proti kovidu. Kdybych je poslechl, opět vykrvácím dřív, než mě sežere kovid. Jak vůbec může někoho napadnout v dobré víře radit takový píčoviny? A samozřejmě miláčci odčervovače pro koně! Taky se objevovaly rady typu, vyser se na obvoďáka a najdi si nějakýho normálního doktora, obvoďák se na tebe vykašle, a ať ti ten doktor předepíše isoprinosin a ber ho víc, než je doporučeno - opět to předávkovávání. Jak, do prdele, ten rádce ví, že se na mě obvoďák vysere?

Venku prší a mně to je úplně jedno. Při cestě na hajzlík mívám mezistanici. Křeslo od počítače. 12 kroků ke křeslu, na pět minut sednout a pak ještě 7 kroků na hajzlík. Musím si to dobře časově rozvrhnout.

Někteří by mě rádi poslali na louku pást se na zázračných zelených lupíncích. A pak jsou tu ti Coelhové, kteří v tom vidí vyšší znamení, že jsem něco v životě dělal blbě. Jasně, jen já ale vím, že to je naopak, jen něco jsem dělal dobře, ale přece nebudu bilancovat, abych ukojil Coelha a užíral dobytku zeleně. Takže s Coelhisty bych se vypořádal asi takto: "Máš-li kovida, pak máš kovida". To je podle mě čistej Coelho. Někteří experti mi dokonce ty léky rozepisovali systémem jak od doktora, kolik ráno čeho, kolik v poledne a kolik v 19:23 večer. A k tomu přihodili motivační video se žvástama doktora Lukáše Pollerta. Oceňuju, že ani jeden rádce nepoužil rady kreténa Lubomíra poslance. Byl tu i rádce, kterej doporučoval, ať v žádným případě nesnižuju teplotu uměle, právě naopak se mám všemožně snažit teplotu uměle zvýšit daleko nad 40, třebas klidně i koupelí ve vařící vodě. A kdyby mi bylo na omdlení, a nebo bych dokonce omdlel, tak to je jen správně, protože mý tělo se takto zbavuje všech jedů z chemtrejlsů a nebezpečnýho 5G. A jestli jsem byl už očkovanej, tak ta teplota ze mě vyšťourne i ten čip a já budu pro lidstvo zachráněnej. Někteří rádci mi svoje rady posílali raději jen do SZ, aby neprozradili světu svoje geniální know how. A já musím konstatovat, že to je jen dobře, protože FB uživatelé si takový blbosti nezaslouží.

Helča si mě vyfotila, když mně bylo hooodně málo do skoku.

Je zajímavý, jak se moje kovidový ruce začaly podobat rukám mé maminky. Kovid mi je tak vysušil, že jsem nakonec musel použít nejnenáviděnější mast, na kterou Olina nedá dopustit - modrou indulonu. Pomohla mi, ale je hnusná. Ta indulona.

Pár perliček o těch, co to taky měli. Jeden příbuznej na kovida nevěří a všem, co jo, se vysmívá, ale kovid ho dostihl. Měl čtyřicítky, byl úplně v prdeli a jeho žena i dcera stále zvažovaly, jestli to už není na sanitku. Žena, taky zrovna s kovidem nebo těsně po něm a taky dost na sračky, ho statečně balila do mokrejch prostěradel (ale to už víme, že je to chyba, měla ho ohřívat fénem na 45°C podle toho mýho jinýho rádce). Příbuznej se z toho vylízal, a přestože má v mobilu informace o pozitivitě na kovid a není žádnej blbec, začal tvrdit, že žádnýho kovida neměl, že si to přivodil nevhodným oblečením, když jel v lednu na kole do práce. Přestože tedy kovid "neexistuje", pro jistotu se teď předávkovává aspirinem kvůli případným trombům a vmetkům, prostě prevence proti embolii. Tohle chce celýho chlapa, žrát acyplyrin kvůli nevhodnýmu oblečení na kolo. Pak tu mám jednu zásadní radu odborníka na kovida. Kdo prý neztratil čich a chuť, tak má/měl jen lehkej průběh, protože to ten expert četl na tom internetu. Ano, ani Roušovna, ani já jsme ani na vteřinu neztratili čich a chuť, čili lehkej průběh. Akorát jsem na lehkej průběh málem zdechl. Ze začátku brnkačka, jen teplůtka, kašel, prostě taková ta jako chlapská rýmička. A pak už to šlo den po dni pěkně krok za krokem do temnot.

Kovid je nesmírně zákeřná svině a není radno se s ním seznamovat osobně.

Dycky jsem si o sobě myslel, samozřejmě tajně, ale teď ta vize scípla, že jsem tak trochu Butch Cassidy a Sundance Kid dohromady. Chucka Norrise bych v sobě nesnesl. Jednak má příšerně hranatou bradu a jezdí na rotopedu kolem zeměkoule, což mi přijde blbé. Stačilo pár dní pod zkurveným čínským šmejdem a Cassidy s Kidem uhynuli. Dycky jsem pod jejich vzorem drze mířil dál, než na co mi síly stačily, proto jsem běhal ultramaratony. Před mnoha lety jsme s cyklisticky trénovaným kamarádem Honzou jeli na kolech na chalupu do hor - 210 km za 7 hodin a 10 minut. Zatímco on byl po dojezdu opečovávanej svou ženou, řekla mi Roušovna, ať dolíčím vápnem obývák a pak se můžu stavit za Pepou na buřta. Jeli jsme pak i zpátky za dva dny. Sousedka v baráku nad tím výkonem kroutila hlavou a říkala: "Jakej je mezi váma rozdíl? Honza na to má a ujede to, Rouš na to nemá a ujede to taky a ještě vypadá odpočatěji než Honza". Trocha "hrdinné" historie. Stačí jeden zkurvenej bacil a je po hrdinství. Koronáč je extrémně zákeřnej hajzl.

Malá poznámečka: Třebas pan profesor prezident Klaus se nechal dovézt do ÚVN, aby mu změřili teplůtku 37,1 a pak ještě 37,0 a pak už mu nic nebylo, teplota nula, prostě nula, oznámil národu profesor. (Zdroj, CnnRýmaNews)

Přestože jsem si téměř všechny ty rady k tělu nepustil a velmi nelichotivě jsem si je statečně, tajně a potichu i s rádci posílal do kopru, čtyři rady jsem si vzal k srdci a myslím, že všechny tyhle čtyři rady mi hodně pomohly. Od kámošky Radky to byla rada č.1 nelež moc na zádech. A rada č. 2 starej dobrej paralen. Jo, oboje to byly rady nad zlato. Pomohly jí, pomohly i mně. Díky Radko. Další rada byla fakt nejvíc nad zlato. Lakonické sdělení - pořiďte si domů pulzní oxymetr. Tahle malá, jinak dost v domácnosti zbytečná pomůcka, totiž pomáhala Roušovně v rozhodování, jestli má nebo nemá volat sanitku. Nebejt toho klipu, asi by volala a já bych se válel někde možná i na kyslíku a bylo by mi ještě daleko hůř, a nebo ne, to nevím, protože se to prostě nestalo. Ten oxymetr skromně hlásil 95 až 97 %, přičemž (bacha nejsem odborník) ta tři procenta bejvaj rozpuštěný v plazmě. Z mý hlavy to není. Tohle cvakátko udrželo Olinu relativně ve stavu, že to teda asi na sanitku není, ale stejně byla na pochybách. Tohle byla super, možná nejlepší, rada a dík za ni. No a poslední, taková jakoby obyčejná rada mi přišla klasicky esemeskou od Honzy Kaliny: "Jak je, dušanbe? Adis a beba? Drž se a válej se, já vím, že to neumíš, ale zkus to, čti si a ruce na peřinku." Tahle rada mi fakt nečinila problémy, až na to čtení, ale i toho jsem se nakonec dopustil.

Teď ještě pár ezopocitů v průběhu nemoci. Asi to nebude úplně přesná část popisu jednoho zápasu. V těžkých chvílích mi nepatřil nos, jako jo, věděl jsem, že je na ksichtě, ale jakoby to byla nějaká betonová zahrádka s kanálky, kterou musím s velkým úsilím prohánět vzduch, ale někde byla škvíra, kudy unikal a já se pomaličku vypouštěl jak veřejnej bazén. Zoufale jsem hledal tu dírku, aby to přestalo.

Někdy se mi ucpal nos, což zabránilo unikání, ale zkomplikovalo dejchání. Celkově to byly dvě jednotky na jednom těle. Nepříjemnej pocit. A pak jeden takovej surrealistickej postřeh, když jsem si četl kindla, tak se mi přeuspořádal svět do ... nalevo byl plot, pangejt a ten příběh, co jsem četl. Pak jsem byl já, na takové úzké lávce a zleva jsem přijímal ten děj, ten text knihy, lezl mi klasicky do hlavy, ale zprava bylo něco, co nebylo vidět, ale bylo to tam a otravovalo. Takový, když je malý děcko a furt se ptá proč. A tohle cosi se mě neustále vyptávalo na děj tý knížky a dost neurvale se dožadovalo odpovědi. Nechtělo se mi odpovídat, nechtělo se mi s tím vpravo vůbec bavit. A pak úplně vpravo byl kousek prázdné silnice, kterej jsem vnímal jako opravdickou realitu, tedy to, že vedle sedí Roušovna a čučí na bednu a sem tam mě přísně zkontroluje, jestli už má volat 155.

Tahle divná a trapná situace způsobovala, že jsem na půl huby odpovídal doprava té věci, což unikalo až do té reality úplně vpravo. Olinu to muselo děsně srát, protože ty moje odpovědi a diskuzní příspěvky fakt nedávaly smysl. Tahle schýza skonala, když poklesly teploty pod 38. Míval jsem pocit, že se utopím v noci ve vlastním potu. Ten pocit s dírkou v pneumatice byl nepříjemnej, furt jsem víc a víc byl prázdnej, tvar mýho já držela jen pneumatika, když byl vzduch vyfouklej. Ne úplně, byla v tom rovnováha nepřetlaku. Nepříjemný pocity. Vlastní moje váha pak začala drtit i tu okoralou pneumatiku. Pak nastalo jisté zlepšení, jakobych v noci našel tu dírku a zalepil ji vteřinovým lepidlem. Nastala fáze dopumpovávání. Bylo to náročný, fakt fuška, ale radost z toho, že je duše čím dál tvrdší, za to stála. Pak se mi v hubě poprvé udělala slina a já jsem z ní měl obrovskou radost.

Když byl kovid nejsilnější a já nejslabší, cítil jsem se úplně stejně jako velikonoční beránek, kterej má přes hlavu přetaženej igelitovej pytlík. Dejchání vyžadovalo celýho chlapa, ale mě bylo snad jen čtvrt. Naštěstí měl pytlík malou netěsnost.

Jedním z nejzákeřnějších ataků kovidu bylo, že mi nějak zabránil ve schopnosti jíst. Mohl jsem pít, ale jídlo mi nešlo. Asi tři dny. Ani ťuk. Možná mi pomohly zkušenosti z dlouhodobějších hladovek. Měl jsem radost, když se na to kovid vyprdl a nechal mě jíst. Pak to zkusil přes klouby. Rozbolel mi jednu kyčel tak, že neexistovala poloha, kdy by to nebolelo, ale protože to nemělo řešení, tak jsem na to kašlal, kovid zkusil teda jedno koleno a kvůli lhostejnosti z mé strany ještě zkusil kotník. Pak ráz naráz to přestalo. Nádhernej pocit byl, když teplota klesla pod 37 a zaputile se držela dole. Paráda. No a pak už to bylo každej den lepší a lepší, až se z toho stala ona pověstná rýmička!
Bylo to tak strašný, že bych to nepřál ani tomu pro mě největšímu kreténovi, ubožákovi a poslanci Lubomíru Volnýmu, přestože zrovna jemu nic dobrýho nepřeju. K ostatním popíračům, hysterkám a blbečkům se vyjadřovat nebudu.

Siroupky proti kašli jsou nechutně sladký, ale Roušovně to nevadí.

Měla by mít tato vědecká a jediná správná studie kovidu nějakej závěr? Určitě ne. Myslím si, že kovid umí velmi kvalitně překvapit a taky umí být k některým svým obětem až rýmičkově něžnej. Jasně, komorbidity tu hrajou roli zásadní, ale z vlastní zkušenosti už vím, že tomu čínskýmu hajzlovi je úplně jedno, že uběhnete maraton, že nejste tlustí, že jste otužilí, že nebejváte nemocní, tohle ho v experimentování s vámi nezastaví. Taky tu musím říct zcela zodpovědně, že to je ta nejblbější cesta k získání imunity. A nebezpečná. Jsem přesvědčenej, že v tomhle má pracky vláda, tajný promořování místo normálního očkování. Já pořád ještě nepatřím do správné kategorie, tak teď mám teoreticky 90 dní imunity (pravděpodobně ještě dýl) a do té doby, neposere-li se zase celej systém, už se budu moct zaregistrovat na očkování.

Velmi opatrně jsem se pokoušel napojit se zase na reálnej svět. To napojování bylo krásný.

Věřím ve vakcinaci a jsem přesvědčenej, že je to fakt jediná cesta, jak se z těch sraček celosvětově dostat. Myslíte, že bych neměl promrhat ten potenciál přeživšiho a nebejt chytrej jako rádio, jsem přece Čech a nemocí se ze mě přece stal vakcinolog, virolog, imunolog, pneumolog, prostě kapacita ryze česká, a trenér fotbalovej.

Dovolím si tři nenápadné rady, kterejma určitě neublížím, kdyby vás to postihlo:
1. neležet na zádech je užitečný
2. starej dobrej paralen. Vysoká teplota je sviňa
3. pulsní oxymetr. Tohle nenápadný a skromný zařízení za pár stovek vám pomůže v rozhodování, jestli a kdy volat 155.
Žádný další rady ze mě nedostanete, i kdybyste po mně šlapali.

Nekonečnej vděk pak patří naší ošetřovatelce, která nás jednak odvezla na ty první testy a pak nám nakupovala a chodila nás potěšit a kontrolovat, jestli jsme ještě živí. Bylo to od ní hezky, tak jsem jí za odměnu pustil z mobila písničku od Sto zvířat Alice se dala na pití, aby si na ni mohla mezi chcípáky zatancovat.

A protože první dávkou očkovaná Olina byla plná sil a to šaškování s dechem nechala na mně, tak se i pilně učila španělsky a mívala distanční hodiny se svou učitelkou, naší ošetřovatelkou Helčou.

V neděli už jsem byl zase zpět ve své schránce, Butch a Sundance se taky vrátili, poněkud zaprášení, a já jsem dokonce s nimi dokázal sejít čtyři podlaží k Olině na zahrádku, vyfotil pár kytek a zase "vyběhnout" ty čtyři patra nahoru. Byl jsem sice děsně zafuněnej, ale ta radost, že jsem to dokázal, byla větší než z nějakýho pitomýho ultráče.

Řeknu vám, že je to obrovská radost, když vám kovid vrátí tělo.