Korsika 2020-7
(Lac de Melo a Arche de Corte)

Le Restonica. Tak se jmenuje slepé údolí vedoucí z Corte jihozápadním směrem (a řeka tekoucí opačně) až na parkoviště, které mělo být výchozím místem pro naší třídenní túru odtud přes jezero Lac de Melo na chatu Refuge de Petra Piana. Zde jsme v ideálním případě měli strávit dvě noci a mezitím se pokusit o výstup na druhou nejvyšší horu Korsiky Monte Rotondo (2622 metrů). Klikatou úzkou silnicí se dojede na zmíněné parkoviště, dostatečně velké, aby uspokojilo všechny zájemce v daný den. Je výhoda, že provoz ráno, resp. k večeru silně převažuje jen v jednom směru, protože si tady nedovedu představit nějaké míjení v masovém měřítku.

Přes částečně modrou oblohu není vyhlídka na zlepšení počasí nadějná, protože na modro koukáme směrem do údolí, zatímco nad kopci se honí mraky. Zbytky mokrého sněhu začínají už kousek nad parkovištěm od vrstevnice kolem 1400 metrů. Problém není samotný sníh, ale fakt, že je měkký a jen skrývá díry mezi velkými kameny na cestě. Člověk neví do čeho šlape a koleduje si minimálně o výron. V mém případě musím přiznat ještě jedno selhání v přípravě. Vzal jsem si starší pohorky na jejich dodrbání, to ale proběhlo na vysoce abrazivní žule podstatně rychleji než jsem čekal. Takže nejprve z vibramu zmizel vzorek a pak ho nahradila díra, kterou do boty proudila voda.
Cesta podle potoka se stává strmější, přechází se několik krátkých úseků opatřených řetězy a jedněmi kovovými schody. U jezera Lac de Melo (1710 metrů) už je sněhu asi 10 centimetrů. Další cesta, která má postupovat k hřebeni s červenobíle značenou GR20, má vést buď přes Lac de Capitelo do sedla Brèche de Capitello (2073 m) nebo přímo do sedla Bocca a Soglia (2052 m). Jenže sníh pokryl orientační body a kromě klouzání a vrávorání nad neviditelnými dírami není vůbec jasné kudy dál.

Kousek od jezera se proto opět dělíme na dvě dvojice. Opatrní se vracejí, odvážní ještě zkoušejí postupovat dál. Dalo by se čekat, že nejhorší úsek je odtud na hřeben, tam by pak cesta k chatě měla být ´po rovince´, ale hlavně orientačně jasnější. Bereme si tedy s Alenou klíče od auta a zahajujeme návrat. Domluva o setkání za dva dny odpovídala přesně tomu, že nikdo nic dopředu nevěděl. No prostě se nějak sejdeme. Ještě chvíli přemýšlíme, jestli jsme to nevzdali předčasně, protože sestup není o nic jednodušší než předcházející cesta do místa obratu, a zatímco nahoře by nás mohla čekat chata, dole je spíš jen nejistota. Mám ale svoje kosti rád.

Všechno to z dálky a výšky sledoval nějaký korsický trol.

Během zpáteční cesty se zatáhlo definitivně a úměrně tomu, jak se zmenšovala vzdálenost od parkoviště, narůstala intenzita deště. Před úplným slejvákem jsme se stačili schovat na poslední chvíli. Situace: Sedíš částečně zmoklý v autě. Krátkodobý pocit oteplení po usednutí do auta rychle mizí. Zvažuješ svoje omezené možnosti. Můžeme zůstat, odejít nebo odjet dolů. Spát se dá v autě, ve stanu nebo je možné vyhledat v Corte nocleh v něčem zděném. Odhadem asi třičtvrtě hodiny jsme takhle projevovali značnou nerozhodnost. Zatím déšť polevil až ustal. Ve chvíli, kdy jsem do batohu vkládal stan a bez jakéhokoli nadšení a přesvědčení o správnosti konání jsme se chystali sejít do několik kilometrů vzdáleného kempu (vybaveného snad rovnými místy k postavení stanu a záchodem?), se u auta objevili Ilona s Petrem. Dost se mi v tu chvíli ulevilo, a nejspíš jsem nebyl sám. Proto ihned následovala porada se svařákem v místním kiosku u roztopených kamen.
Přestože se objevilo i slunce a mohli jsme ještě cestou dolů při odpoledním návratu v údolí zastavit a vyjít si na vyhlídku, odkud je na Monte Rotondo vidět, bylo nejspíš rozhodnutí nepokračovat v původním programu správné. Podle přímých svědků se cesta k hřebeni prakticky nedala ve sněhu hledat. A to ani nebyla mlha. Fakt, že výškový rozdíl mezi chatou a vrcholem je dalších 600 metrů není za normálních okolností problematický, ve sněhu a bez značené cesty by to bylo jiné. Poznámka: Rezervační poplatek zaplacený za nocleh na chatě Petra Piana jsme považovali za daň pohnutým podmínkám. Chata jej ale slíbila vrátit, a i když to nějaký týden trvalo, jak slíbila, tak se stalo.

Nedám pokoj a znovu rekonstruuji cestu po Korsice v roce 1994. Z archivních fotek je vidět, že jsme se o výstup na Monte Rotondo pokoušeli. Nejspíš jsme vystupovali cestou, která vychází z údolí La Restonica zhruba ve dvou třetinách od Corte doleva a vede přes Lac de´l Oriente. Dívám-li se na fotky z monte-rotondo-540 vidím nápadnou shodu. Také vidím stíny na první fotce zleva, tj. dopoledne od východu, tj. cesta vede k jihu. Na dalších fotkách také vidím jiné hrozivější stíny a zmoklého turistu. Z toho při absenci vrcholové fotografie usuzuji na plaváka a ústup. Asi běžný scénář v této lokalitě.

Když jsme se dost vykochali výhledem na Monte Rotondo z vyhlídky na protisvahu, řešili jsme další plány a nocleh. Nakonec jsme zakotvili přímo v Corte. Nejdřív na jednu, a pak ještě na jednu noc. První večer jsme dlouho nemohli vybrat restauraci na večeři, protože podle některých názorů se nemá chodit do těch poloprázdných kvůli nedobré kuchyni, jenže v těch plných zase nebývá místo. Corte je univerzitní město a v září se tam už houfují studenti, kteří umějí zaplnit nejednu hospodu. Nakonec jsme skončili ve Fontáně. Ne přímo ve fontáně, ale v restauraci s tímto jménem. Fontána tu však skutečně je hned vedle stolů v zahrádce, a když jsme požádali o džbánek obyč vody, tak nám jí ten obsluhující chlápek nabral přímo z ní. Uvěřili jsme, že to není voda cirkulující, nýbrž z pramene protékajícího, a že si do ní nechodí nikdo mýt holinky. Na další den je v plánu pěší výlet k přírodnímu divu Arche de Corte. Není odtud nějak daleko, ale mapy.cz ukazují na stoupání 1050 metrů.
Cesta ráno vedla přes náměstíčko se sochou generála jménem Jean-Pierre Gaffori, což je postava odboje proti Janovanům z 18. století. Asi ho zaujal kostel Zvěstování a nechce, aby ho někdo přehlédl, proto na něj celou vahou své autority ukazuje. Petrovi se zde povedlo přemluvit pana kavárníka, který se zvolna chystal otevřít, aby vyskladnil 4 kávy chvíli před úředními hodinami, takže jsme si kostel mohli hezky v klidu prohlédnout a generála tak nezklamat. Dále cesta pokračuje kolem citadely (i když je Corte vnitrozemské, je v seznamu věží pod číslem 90), keramického plánku města a modrého člověka toužícího po svobodě až k rozcestníku. Vybíráme pravý směr k Arcu di u Scandulaghju, protože tušíme, že by se mohlo jednat o ten skalní oblouk. Prošly kolem nás dvě výletní ženy, se kterými jsme se pak střídali ve vedení a svačení až na cílové místo. Předtím jsme si ale mohli prohlédnout Corte z nadhledu při ranním osvětlení a zajímavý mlhový čepeček na jednom z kuželových vršků v blízkosti města. S přibývajícím sluncem se pochopitelně rozplynul.

Pozvolna stoupáme kolem kaštanových stromů s jedlými plody. Z kaštanů se tu vyrábí mouka používaná na pečení, je bezlepková, má i další benefity, a co hlavně - obsahuje hodně manganu. Prý je to skvělé, ale nevím, jestli by mi mangan chutnal. Navíc jsem četl, že u Chvaletic na Pardubicku chce kanadská firma ze starých odkališť po těžbě pyritu získat milión tun čistého manganu. Že by další kauza lithium? Ocitáme se v borových lesích, kde se včetně šišek nic chutného jedlého nevyskytuje, takže si musíme vystačit se svačinou donesenou. S rostoucí výškou se na obzoru objevuje hřeben, v němž dominantou je, samozřejmě, Monte Rotondo. Přestože na něj hledíme přibližně ze stejného směru jako včera, máme mezi sebou jedno údolí navíc. Je souběžné s údolím La Restonica a jmenuje se Le Tavignano. Prochází jím značená cesta Mare a Mare Nord, ano ta stejná, po níž jsme už kousek šli mezi Col de Vergio a Bergerií de Radule.

Nad skalami se houfovali velcí černí ptáci, což obvykle znamená předzvěst něčeho nepříjemného. Naštěstí byl opak pravdou a brzy jsme dospěli k oblouku. Na fotkách, které jsem viděl předem, mi celá ta konstrukce připadala jako ledabyle uměle poslepovaná nějakou vysokopevnostní maltou z rozměrných žulových šutrů sesbíraných po okolí. Když jsme přišli na místo, můj dojem se příliš nezměnil, jen očekávané rozměry nabobtnaly. Na jedné z následujících fotek se Petr snaží vysoce odborným způsobem změřit světlost oblouku tak, že do vzduchu postupně vedle sebe umisťoval trekovou hůlku známé délky. Došel k výsledku, že ten oblouk je fakt dost velký. Kromě vlastního nechápání, jak něco takového může příroda sama vytvořit bez lidského přičinění, jsme se přesvědčili, že nechápavost u některých lidí v celkem běžném sociálním styku nemá omezení. Vysvětlení: Uznávám, že se všeobecně fotí zbytečně mnoho, je ale jasné, že si takovýhle kousek chce oprávněně vyfotit každý a nestojí o to, aby se mu v záběru rozkydnul kterýkoli jiný turista se svým občerstvením. A to nemám na mysli dobu nezbytnou například pro úkony focení (taťka pod obloukem, mamka pod obloukem, selfíčko 1 až 10). Je ale fakt, že přítomnost nežádoucích osob na snímku podněcuje autora k větší kreativitě při aranžování. Přesto, kdyby si někdo vzal lupu a dal si s tím práci, našel by na každé fotce někoho, kdo by tam být nemusel. Poznámka: Ty převážně do červena oděné postavy na moje fotky patří, těch se předcházející kritika netýká. Ti, kterých se týká, se o svém překážení nedozvěděli tehdy a pravděpodobně se to nedozvědí ani ze stránek tohoto neseriózního týdeníku. Navíc tuhle kritiku sem vkládám jen z důvodu, abych nepůsobil příliš happy dojmem, že všechno bylo úžasné. Tedy ten oblouk byl, a i když vypadá dost labilně, doufám, že ještě dlouho bude.

Mimo oblouku a výhledů na hory se člověk stále musel obdivovat borovicím, které nejen tady tvoří podstatnou část stromové vegetace. Je na nich pěkná řada věcí. Nejen strom jako celek, také dlouhé jehličí, až 15 centimetrů velké šišky, a kůra. Určitě se neříká odborně kůra, nýbrž borka, je ale jasné, co myslím. Tu na fotkách mají jen některé, ale tyhle u mě vyhrály.

Dnešní počasí i výlet se vydařily natolik, že jsme si zpáteční cestu trochu protáhli odbočkou do již zmiňovaného údolí Le Tavignano. I když spojovací stezka byla v mapě značená, v terénu se jaksi místy vytrácela. Zabloudit se ale nedalo a na konci jsme se do Corte vrátili z jiné strany než z něho ráno odešli. Více z tohoto pohledu vynikalo, jak se citadela tyčí nad městem. Ještě z úplně jiné strany pohled na citadelu ukazují dvě archivní fotky, jedna dokonce opatřená červeným datem.

Jen občas jsme se na cestách setkali s jinými horninami něž těmi příbuznými žule. Jak se vytvoří kamenné vlnky v nějakém sedimentu bych si ještě dovedl představit. Kdo ale udělal ty zkamenělé krevety, je mi záhadou.

Místní obyvatelé jsou na svůj ostrov náležitě pyšní a tak vystaví všechno, co jen trochu tvarem Korsiku připomíná. Nám kus šutru zobrazený na následující fotografii připomněl, že nás nejbližší dny čeká dlouhý přejezd až na ten vztyčený ukazovák jménem Cap Corse, tam poslední výlet, a pak už jen příprava na cestu domů.


 

podpis


Tanya získala přezdívku Jack Nicholson



A vemte i poslance Lubomíra Volného. Prosím.

ROZHODLI JSME SE VE ČTVRTEK ODPOLEDNE
PRO PROVĚTRÁNÍ

velocipedů a mazaně jsme se vydali proti větru směrem do Maloměřic, abychom se mohli vracet
s větrem v zádech. Mám totiž opravené kolo a pan restaurátor bicyklů mně pravil, že mám být opatrná, poněvadž ty brzdy teď opravdu brzdí. (Má pravdu!)
Okolo Svitavy to bylo jako na Václaváku. Lidi nemůžou na chaty, takže se zahušťují v parcích, na stezkách a tak.
Co se dá dělat...

Naproti stánku hospůdky, kde se čepovalo všechno možné, je hřiště, víceméně přírodní. Když se člověku podaří přestěhovat kolo i s pivem přes most, najednou je tam docela dost volnýho místa.


Pokračovali jsme pak podél Svitavy směrem ke Křenové a uviděli mizející Zbrojovku.


Kdoví, co tady bude za rok!


Pěkně dlouhý úsek...


Jak je ještě vidět přes keře - to bude za týden už všechn jinak - dá se ještě vytušit znak Zbrojovky, modrobílej:

UŽ DLOUHO JSME NEBYLI V LOMNICI
A TAK JSME SI NAPSALI

čestné prohlášení, že jedeme natáčet zvuky zpívajících ptáků na Tišnovsku. V Geniu noci všechno funguje,
jak má a to je paráda!
Jirka ještě v noci nainstaloval nahrávací zařízení do lesíku pod zámkem - místo mu poradila Barča.
Ráno jsme to spolu šli vyzvednout. Do tohoto parku prý chodila Lea ještě asi před třiceti lety na procházku s kočárkem! Teď je to houština náletová a taky trochu smetiště, škoda.
Vypadá to trochu jako nějaká podivná rostlina, ale je to mikrofon obalený protivětrovou ochranou.
Nebo protivětrnou?


Z tohoto místa v létě už zámek neuvidíme, všude bude zeleno.

Už kvete plicník!


Barče se zvuky ptáků líbí, ráda by se naučila jejich hlasy poznávat. My taky.
Dostali jsme od Ley pozvání na oběd a Jirka se jal spravovat světla na lustru, abychom se mohli dobře prolustrovat.


Oběd byl parádní a pak se objevil Lein beránek, z kterého měl Ivoš radovanec.


Kocour Gerhard se rád tulí, ale od paničky má přísně zakázáno ožužlávání ucha, tak se na sebe aspoň koukal do zrcadla. Pak se uvelebil přímo před ním a předváděl, jak je čistotnej.
Paní sládková s panem sládkem pořád mluvili o čištění spilky. Nevěděla jsem, co to je, protože znám pouze Viléma Spilku. A protože mě zajímalo, z čeho to jeho příjmení pochází, musela jsem to jít zkontrolovat

To je ona! Jana s Ivošem poctivě drhnou stěny za spilkou, takže nejsou vidět. Je to docela hrdinský čin, protože chlór
je tam cítit tak vydatně, že mě to nutilo do kýchání ještě dlouho potom.

Mezitím už Libor otevřel a jal se prodávat Genius noci pocestným, kteří se docela rojili.
Po čištění jsme měli domluvený výlet. Jirka nás vezl autem, vedoucí výpravy byla Barča. Vedla nás na jedno místo, kde uvidíme kvést bledule. A protože Libor odpovědně pokračoval v prodeji piva, mohli jet i pan sládek s paní sládkovou.
Na parkovacím místě si Jirka nainstaloval opět nahrávací zařízení. Ptáci zpívali podstatně míň, než ráno a navíc jsme měli malinko nervózní pocit, že by nám to během výletu mohl taky někdo klidně odnést.
Nejdřív jsme ale viděli rozkvetlý lýkovec.


Hned na to pak devětsil - ten jsem viděla rozkvetlý poprvé v životě.
A pak už se objevily bledule.


Hned jsem to psala Petrovi, protože on nás na bledule lákal snad deset let a nikdy nám to nevyšlo.


Toto je bledule sólistka - myslím tu vlevo. Jak dokázala vyrůst uprostřed proudu a udržet se v něm, nechápu. Vypadala,
že na tom nic není...
Objevila jsem pařez, kde by klidně mohl bydlet skřítek Pařezníček.

Okruhem jsme se vrátili k nahrávadlu. Nikdo ho neodnesl, protože bylo umístěno mazaně!

Ze silnice vůbec nebylo vidět.


Pěknej výlet to byl, děkujeme!
Pořád ještě bylo slunečno a tak jsme s Jirkou ještě prolezli ten "park" pod zámkem. Teď je z toho docela dobrodružná cesta přes kmeny a nejrůznější šáší.
Při návratu jsme potkali Leu, která moudře rozhodla, že by to chtělo pivo na lavičce, poněvadž tam bylo zrovna příjemně.

To světlo bylo přesně takový! A Jirka vyřezal píšťalku z bezu, která odmítla pískat.

Večer jsme byli podstatně unavenější než předešlý den, kombinace zdravého vzduchu a skvělého pivečka působila blahodárně. Přesto jsem stihla namalovat aspoň velikonoční pomeranče, vymyslela jsem je pro děti místo vajec...

Děkujeme za příležitost, bylo to krásné jako vždy! A výjezd proběhl tentokrát bez kontroly úřední - už toho mají asi všichni plný zuby včetně policie.

Dada a spol.

Geniální romantika

Jelikož se o víkendu nebude dít nic zásadního (žádné svátky, které by bylo třeba slavit a tak...), doporučujeme romantickou procházku po Lomnici a okolí. A když už se tady budete potulovat, stavte se na náměstí. V pivovaru totiž dostanete ke třem lahvím jako pozornost růži – jen tak. Potom v cukrárně při kávičce sbalíte něco dobrého na zub, večer v teplíčku to všechno aplikujete a ukážete svému protějšku jak to vypadá, když vás posedne Genius noci

Takhle krásně bylo nedávno u Veselského chlumu! Když vyrazíte dopoledne, krásně stihnete naše pivovarské okénko (otevřeno je každou sobotu a neděli 13:00–17:00).


Rozvozy Brno a okolí
Využijte našich pravidelných pátečních rozvozů Lomnice >> Tišnov >> Kuřim >> Brno
a někdy i Boskovice a Blansko...

🍺 Hořká desítka (4 % alk.) - 70 Kč
🍺 Ovesný ležák (5 % alk.) - 75 Kč
🍺 Gaia (Czech Ale, 4,2 % alk.) - 85 Kč
🍺 Honeymoon (5,9 % alk.) - 85 Kč
🍺 Orient Stout (5,2 % alk.) - 85 Kč

Geniální mok si objednáte na našem mailu chcipivo@geniusnoci.cz, nezapomeňte uvést adresu, jméno a telefonní číslo, abychom vás mohli kontaktovat.

Náš rozvoz probíhá každý pátek v průběhu celého dne. Objednávky uzavíráme vždy ve středu po půlnoci, abychom měli celý čtvrtek na nachystání objednávek a přípravu trasy. Ve čtvrtek večer vám tedy dorazí SMS s předpokládaným časem doručení a v pátek už můžete štelovat sliny!

Dokud budou hospody zavřené, budeme to takto dělat každý pátek.

Objednat geniální pivo

Těšíme se na vás!
Ať už u nás v Lomnici, nebo při rozvozu. Na pivenou!

Genius noci
Jana Pavlišová