Křižánský tažení
(rodinné setkání)

Letošní setkání vyšlo ideálně. Ještě se musím vrátit k tomu loňskýmu, protože tam jsme to skrečovali kvůli kovidu a protože se Roušovně a mně proběhl kovid i po mozku, nedokázali jsme si vybavit, jestli to loňské setkání bylo nebo nebylo. No a protože jsme kovida měli společně, a tedy i stejnou mutaci, tak nám udělal v palici stejnej bordel. Proto jsme se ani nemohli pohádat a shodli jsme se, že nebylo. Ale pak, v průběhu víkendu, vypluly na povrch nekompromisně jasné důkazy, že jsme blbí, že bylo. Ano, fakt bylo, protože i WWWiditelný prase nás vyvedlo z omylu. Jen se nekonalo v našem roky dodržovaným termínu, ale podstatně později. Po první vlně restrikcí.
Vyrazili jsme s Roušovnou v pátek dopoledne vlakem a dvěma autobusy. Cesta pohodová, teplý kafe, kokosovo-čokoládovej koláč, slaný tyčinky, prázdnej vlak a žádný zpoždění. Bylo to až podezřelý. Ale nakonec se nám, teda přesněji mně, podařilo zašaškovat a zakufrovat. Měl jsem pocit, že ta správná zastávka je ta dolní, ale ty mrchy Křižánky jedou za zatáčkou ještě dál, takže jsme sice vystoupili v Křižánkách, ale brzo. Na dolnom konci. Jen co jsme se rozhlídli a autobus odjel, bylo jasno. Šli jsme pěšky za Alenou na zastávku Křižánky střed. Škoda, že si to nezapamatuju. Výhodou postkovidovýho chození do mírných kopců je, že mi Roušovna nemůže spílat. Chybí jí vzduch. Ale určitě platí ta poučka o Mojžíšovi: Víte proč vodil své souputníky 40 let po poušti? Protože chlapi se prostě neradi ptají na cestu. A to je je v mým případě čistá pravda. Možná se tím dá i vysvětlit, proč tak rád běhávám daleko.

Na už chalupě byla skupina Dana a samotný hlavní organizátor Alena. Dana, to je taky Linda, Tibor a čerstvě Tanya. Lindin Honza chyběl, protože musel odjet vydělávat prachy do Švýcarsku. Takže nás bylo zatím sedm.

Dostali jsme oběd a vyrazili na krátkej výlet. Vysočina je velice zajímavé místo. Rozmanité a oku libé. Ani se proto nemůžeme divit, že je to místo tak oblíbené mezi malíři krajináři.

A taky básníky. Třeba otylý Vítězslav Nezval jednou napsal, že ...na břehu řeky Svratky kvete rozrazil a voda je tu těžká..., ale kecal, jsou to sasanky, neboli větrničky, jak tvrdí Roušovna.

I kvítka jsou zde jiná než v jiných krajinách.

Vysočina, potažmo Křižánky, se vyznačují vyvážeností mezi zanedbanými a honosnými chalupami. Ale v takovém dobrém neagresivním stylu. Honosnost není moc nápadná a odrbanost je přehlídnutelná.

Je tu pár rybníků a je zrovna období ropuch. Až teď jsem si všiml, jak krásný mají oči. Studovali jsme je s Tiborem.

Nejsou tu velké nedozírné lány, ale hodně mezí a stromů. Lahodnej pohled.

Matka M14

Křižánky jsou vesnice, která je přesně na rozmezí země České a země Moravské. Nevím, jestli tu vládne nějaká řevnivost mezi českejma Křižákama a mezi těma moravskejma. Nás jako externisty v té české hospodě u okýnka normálně obsloužili, i když tušili, že spíme na moravské straně.

Když ji miluješ, není, co řešit.

Tibor mi říká Panduš, asi je to jeho novotvar pro pan Dušan. Spíš to ale je jenom Panduš.

Do Křižánek na setkání jezdíme už dlouho. Nápad na rodinná setkání vymyslela Alena, ona je přes ta potkávání dobrá. Dokonce chodí i na třídní srazy. To já ne. Nebyl jsem ani na jednom. Ale tohle rodinné a pravidelné setkání je paráda.

Postupně se prokázalo, že všechny rodinné odnože jsou vysoce kompatibilní a nic mezi náma nedrhne. Pravda je, že pár komplikovanějších na setkání nejezdí. Možná proto to nedrhne.

Tyhle tři děti nám ani k nám nepatří. Ani pejsek.

Oblíbenej rybník, kde se dá koupat. Od Aleny je to pár minut. Letos v zimě rybník začal využívat i Milan k otužování. Viděl jsem fotku, jak si po pás ve vodě a v ledu popíjí šampaňské.

I ta olysalost některých staveb je vyladěná.

Tanya je poslední přírůstek do rodinky. Zatím se nám daří spíš navyšovat členskou základnu, než že by vymírala. Ne, nechci se rouhat, jen mě to tak napadlo a mám z toho radost.

Tanya v náručí babičky Dany za oknem kuchyně.

Tibor dostal k obědu své oblíbené špagety.

Přijíždí skupina Suchánků. To je dalších pět kousků plus králík.

Úplně vepředu Oťas, Nina vozí Tibora na tatře a ten vzadu je Teodor.

Dospělí neřeší tatru ani králíka, ale to, proč se Milanovi na novým mobilu seká video.

Tanya je krásná a nejmladší a nejmenší, takže jde z ruky do ruky. U nás v rodině se furt někdo objímá a malý děti chováme všichni. Je to totiž příjemný.

Nina.

Teodor s Oťasem se snaží opravit Bobíka. Zapomněl jsem se zmínit, že za další hodinu dorazila skupina Kladno, neboli Helča. Máte v tom už bordel? To neva, my taky. Kladenská klaka jsou 4 kusy. Helča, Bibi, Boris, Beau neboli Bobík.

Před Helčou dorazila brněnská sekce Kuba a Bára a přivezl je velkej Milan.

Helča bez hejbání prackama neřekne souvislou větu. Někdy to vypadá, že hraje divadlo. Bejt nebo nebejt, that is the question. A přitom jen žere okurku s rozmachem a do toho kecá.

Ještě tu je jeden takovej technickej problém. Helča, Evička a Linda jsou nejrychlejší mluvčí, který znám. Absolutní jedničkou je Evička. Zachytím tak 40 % informací, zbytek si večer pod peřinou domejšlím. Pak bývala Linda, ale ta se teď pomocí dvou dětí pokazila a mluví sice rychle, ale jen pár slov. To poberu. Na třetím místě je Helča. Na tu jsem zvyklej a odchytím téměř 60 %.

Teodor mezi špryclema.

Nina přebaluje Tanyu. Teodor zkouší Evičce řetěz.

Je kosa, ale neprší. Oťas přemluvil Bobíka, aby ho naučil nějakej trik na koloběžce.

Je nás už veliká parta, chybí jen Jíťa s Jirkou a Denisa s Tomem a Esterkou. Pak bychom měli bejt komplet. 24 kusů letos. Ten pán se psy k nám nepatří.

Zamilovaná zatáčka.

Nahlížím do dvorka užitečnýho Křižáka. Jeho orientace je zjevná.

Stylově dodržuje i důchodky. Taky ho bolí klouby, říkal.

Je jak z Hrabalovy povídky, ale pro obec ohromně užitečnej, protože umí všechno zařídit a zajistit a to nejkratším možným způsobem. A tak se tu lidi naučili, že když potřebujou něco zařídit vyřídit, tak jdou přímo za ním a ne na obecní úřad. Je to rychlejší a správně.

Dokonce tu má i malý rakety. Napadlo mě, jestli je nevyužívá pro urychlení úředních jednání.

Pochybnej porybnej Teodor u rybníka Řásník.

Přestože je kosa, rozhodla se Helča, že si zaplave. Je to nakažlivý jako kovid. Reprodukční číslo 1,5.

My normální jsme nadití do hader a ještě klepeme kosu.

Rybník je plnej žab. I když jsem vyfotil jen jednu. Prej žáby neumí kraula. Nebo že by to byla Helča?

Bára s Kubou.

Bobík přinesl ukázat velkou a malou.

Výzkumný tým žabařů. Pozor, s čučkařema nemají tihle nic společnýho.

Druhej nakaženej byl Martin.

Pak se najednou rozhodli další čtyři, že jdou do vody. Dostal jsem strach, aby mě to taky nenapadlo. Proto jsem se držel vzadu.

V třetí vlně epidemie vyrazili do rybníka (je to exponenciála) Boris, Bibi, Bobík a Otakar. Pro jistotu jsem jim ty hezký zadky zcenzuroval, aby mi za pár let nedali po tlamě.

Boris vlezl do vody s výrazem tibetskýho mnicha a nedal na sobě nic znát. Bibi je herečka, na té se nepozná, jak to prožívá doopravdy, ale Bobík si zachoval tvář a prohlásil, že to je příšerný. Všichni přežili.

Dokázali nemožné. Babička Olinka, neboli Roušovna jim nabídla posmrkanej kapesník, kterým se postupně úplně všichni utřeli. Uklidnila všechny, že to jsou šušně psí a ty na člověka nejdou.

Pršelo tu a traktor jezdil. Musíme přejít Jordán.

Všechno se opožděně a stydlivě začíná zelenat.

A to už je tu i Jíťa s Jirkou. Jsme komplet.

O týden později má narozky Kuba a den po něm Otakar, tak to řešíme na rodinným setkání.

Otakar svoje narozky moc prožívá. Z dárků má takovou radost, že vypadá, že se z toho rozpustí.

Prvně Kuba.

Dostal od Báry velkou komiksovou knížku.

Od Otakara vlastnoruční obraz a knížku.

Milan se ujal složitýho úkolu, uspat Tanyu.

Od Niny frňákovník, nebo tak nějak, já se v kytkách nevyznám.

Oťas chlastá rychlý špuntovní šampáňo. Skleničku drží jako profík.

Denisa s Ester.

Pak si Bobík pučil foťák a vyfotil dědu s mámou.

Takhle prožívá Oťas oslavu svejch narozek. Čirá radost.

A honem ukázat babičce, co všecko dostal.

Evička tleská, ale nikdo neví proč.

Nejsložitějším úkolem na všech setkáních je sehnat všechny dohromady kvůli společnýmu fotu. Každej rok se to někde a nějak zadrhne, ale každej rok se to i podaří. Říkal jsem Olině už ve vlaku, že bych měl začít hned po příjezdu shánět všechny ty blechy pro společný foto, který fotíváme v neděli. Ale tady mě napadlo, že by se té oslavy, vína a dětskýho šampáňa dalo využít a rychle všechny nahnat do chumlu. Většinou se fotíme před chalupou, ale tentokrát to nešlo, protože Tanya spala v kočáru pod stromem a měla by tam přece, i když jen v kočárku, být. Nachystám foťák na stativ, všichni se seskupí, foťák se dá ovládat mobilem. Cvak, cvak, cvak. Najednou slyšíme myší chrastění z kuchyně. Co to je? Kdo to je? Kdo chybí? Tentokrát to byla Bibi, takže všechno znova. A bacha, ten kočárek s Tanyou tam je taky, i když krytej kočárkem s Tiborem. Z Tanyi je tedy vidět jen jedno kolečko. Dlužno poznamenat, že tahle společná fotka ze všech předchozích byla nejmíň náročná. Brnkačka.

Další již letitou součástí rodinnýho setkání je bazárek. Všichni proberou před setkáním svý šatníčky a přivezou oblečení a boty a další hadříky, pak následuje přehlídka a aukce s licitováním a radama rady starších, komu co sluší. Rada starších se však skoro vždycky mýlí, když rada řekne, to ti sluší, tak to neprojde.

Letošní bazárek byl bohatej na překvápka.

PiTomíkovi Okamurů by jeblo.

Linda má problém s nohama.

Jirka nemá problém s identitou.

Boris začíná mlsně koukat.

Bobík na bazárek sere, raději se kamarádí s králíkem.

Oťas si raději kreslí, ale zatím netuší, že i pro něho se najde kousek v bazárku.

Největším problémem bazárku je, že jsou všichni na sebe moc hodní a nehamižní. Když si někdo něco vybere a sluší mu to a chce to i někdo jinej, začnou se vzájemně inverzně o obleček přetahovat ve stylu: Vem si to ty, tobě to víc sluší. Ne, vem si to ty, ty to víc unosíš. Patová situace pak končí tak, že obleček putuje často zpět do krabice.

Páni na bazárek serou, Ne! Raději cígo.

Tygří gatě byly zrovna spornej obleček. Daně se gatě líbí, ale Borisovi taky.

Bobíka to nebaví.

Linda se chytla pouličního stylu z Perlovky. Je tu dvacatero punčocháčů všech barev.

Ne, Bibiny Martensky do bazárku nepatří.

Nina si našla pléd.

Teodor krásnou zimní čepici. Maso prostě není k smíchu a ty motoristický boty vedle něho si nakonec vzala Dana, aby jí v nich bylo teplo na nohy.

Linda provokuje, ale s velkejma to ani nehne. Raději mobil.

Bazárek expanduje.

Otakar si našel triko s ptákem.

A ještě jedno s deštníkem. Obě si odnesl do pelíšku.

Nina se snaží začarovat Tibora na houpačce.

Tygří gatě v rozstřelu získá Boris a už je nesundá. Jede v nich v neděli domů a bude v nich chodit do školy.

Pak kdosi objevil hnízdo šprnd, neboli podprsenek.

Za komoušů by se o džíny všichni porvali, dneska je to zboží opovrhované. Všechny zůstaly bez povšimnutí. To, co po bazárku zbyde, se naloží do kočárku a odveze do sběrnýho kontejneru pro jakousi charitu.

Tibora Nina tak začarovala, že řve.

Evička se šla pomazlit s králíkem.

A Tanya se probudila.

Bobík Otakara naučil poskakovat na koloběžce.

Vyrážíme na další výlet. Vypadá to jako procesí, ale ne, jsme to jen my a jen tak.

Jirka vzal pár lahví dobrýho vína, tak jsme ho ochutnali jako správní vinaři přímo z flašky.

Nejlíp to umí Olina.

Tanya v hospodě.

Teodor a banán.

Linda s Tanyou.

Bobík mi ukázal parádní salto na houpačce.

S vařením to děláme tak, že každej den vaří někdo jinej a o suroviny se musí sám postarat. V sobotu má službu Roušovna a dělává super extra dobrou sekanou. V neděli se podávalo zeleninové kari. Dvě verze, pálivá pro dospěláky a taky pálivá, jen míň, pro děti, jenže dětem ta pálivost moc nejela. Helča dělává saláty a pomazánky. Martin lazaně. Alena snídaně. Je to kolektivní záležitost.

Raději...!

Nedělní snídaně.

Neděle je den odjezdů. První odjížděli Jirka s Jíťou a vzali si s sebou Borise, aby jim mohl pomáhat na stavbě.

Jitka trošku pila víno, ale daleko víc nepřevařenou vodu a ta tu dělá nezvyklým v těle divy.

Jitce není do skoku.

Je po snídani.

Kuba masíruje Helču.

Je čas i na deskový hry. Jak se jmenuje tahle, už jsem zapomněl.

Jirka s Jíťou za pár minut odjíždí.

Tanya tomu nemůže uvěřit.

My se ještě jedeme rychle podívat na Tomovu chalupu, která je ve stavu rozestavěným, ale bude moc hezká. Byla tam zima strašlivá.

Poslední oběd. Jen pro pořádek tu zmíním, proč jsme tak v pohodě i v tolika lidech a proč sereme na nařízení ministra zdravotnictví. Naší rodinou, tou rozvětvenou, se totiž kovid prohnal navzdory opatrnosti a úzkostlivýmu dodržování 3R. Někteří z nás to měli lehký, někteří docela hustý, ale spočítali jsme, že kromě 4 lidi jsme to měli všichni. A nedávno, proto ta imunní uvolněnost a kontaktování.

Vážení přátelé, slibuju vám, že na příštím setkání už budu lítat po kuchyni v Křižánkách jako čamrda.
Vaše Tanya!!!