V Děbolíně
(bejvá dycky fajn)

Nejprve technicko-organizačně-alibistická poznámka: Vzhledem k tomu, že se mi poněkud zkomprimoval čas a několik akcí se mi částečně prolíná, nebudu schopen uveřejnit prase č. 24 klasicky, jak bejvá zvykem. Samozřejmě, že vás o něho nemíním připravit. Zkrátka napíšu ho už dřív a pokusím se prase zaktivovat mobilem odněkud ze břehů řeky Ploučnice, kterou budeme s partičkou důkladně zkoumat a objevovat. Snad to vše proběhne jako normálně a nikdo si ničeho nevšimne. Ale kdyby ne, tak už teď víte proč.
Zpět k dnešnímu vydání. Vzhledem ke kvalitní rodinné rozvětvenosti a dobrým vztahům podnikáme i jiná rodinná setkání. Vždy jde o různé sestavy s průniky osob. Jednou z pravidelných akcí je už několik let návštěva bratrance Martina a jeho Áji Báji v Děbolíně, kde si postavili moc hezkej baráček. A krajina tam je pro oči hladivá a pro nohy vlídná.

Pražská sekce vyráží v pátek po obědě do Jindřichova Hradce. Po cestě vlakem máme docela hlad.

Sháníme něco na zub, ale tohle jsme zrovna nemysleli. Nakonec jsme našli malou pekárnu, kde jsme ukořistili poslední dvě mokré bagety v celofánu a kofolu.

V Jindřichově Hradci je žlutě veselo. Sympatické město.

Hospody, přestože je podvečer, vypadají zatím zavřeně.

V Jindřichově Hradci jsme byli už několikrát. Malebný městečko, jehož řekou je Nežárka. Řeka město rozpáře na dvě úplně nestejný půlky. Nežárka je oblíbená u vodáků. Délkou 56 kiláků sice nic moc, ale je krásná.

Nežárka končí v Lužnici.

Některá místa Jindřichova Hradce jsou lehce podobná Českému Krumlovu. Jindřichův Hradec je graficky příjemný město, a kdo jste tu ještě nebyli, neváhejte, určitě se vám tu bude líbit.

Cesta z města do Děbolína vede krásnou alejí. Je to cesta docela profláklá. Ofiko se jmenuje "1148, GW Praha-Vídeň, Po stopách Emy Destinové, Přes památky do pohádky". Téměř nezapamatovatelnej název.

A taky jdeme kolem mých oblíbených Polívek. To jsou tři malý rybníčky. Největší je Prostřední Polívka, nad ní je Horní Polívka a vpravo od cesty a od Prostřední Polívky je Malá Polívka. Kromě těch tří Polívek je tu ještě nad tou prostřední taková louže, která vypadá jako poklička nad tou Prostřední Polívkou.

Krajina mírně zvlněná a kurevský vedro.

Chystá se západ.

Našli jsme s Roušovnou na Vyhlídce Karla Zvěřiny prďácký sluneční brejle. Chvíli jsme váhali, jestli je máme šlohnout. Zvítězilo v nás to horší. Máme nový brejle proti slunku.

Na posledním úseku nám přišel naproti Martin s jejich novým krásným štěnětem černýho labradora. Jmenuje se Betty.

Betty nás okamžitě přijala jako součást rodiny. Veliká pocta.

Dana s Alenou dorazily z Brna už kolem oběda. Probíráme drby, co se stalo od posledního setkání. I když padlo hodně slov i celých vět, nic novýho a zásadního se, podle mě, nepřihodilo. Vymejšlíme výlet na sobotu.

Sympatický je, že tady u M+A se nebojuje proti vlaštovkám. Vymejšlet výlet není většinou nic složitýho, ale když se musí započítat pár proměnných s nedefinovatelnými hodnotami, stává se plánování složitější. Zvítězila varianta 7 km + 5 km. Plus ve vzorečku chceme nahradit hospodou. Omezující faktory letos byly tyto: x(f1) Martin má po opravě koleno, a jak sám říká, do vzdálenější hospody se dobelhá. Druhým faktorem x(f2) je věk štěněte a doporučení odborníků přes psy, že by to nemělo být do půl roku věku štěněte víc než deset kiláků. Tedy z bodu "A" do bodu "B", protože pro psa se tato vzdálenost násobí koeficientem nejméně 1,6. Trajektorie psa se nedá úplně přesně spočítat, protože to není lineární funkce. Čím víc toho má štěně plný kecky, tím kratší jsou odbíhačky a dobíhačky. Ale to 1,6x je přibližně správný. Když odbíhám fotit a vracím se ke smečce, používám koeficient 1,25.

Půjdem kolem místní rozhledny. Jmenuje se Rýdův kopec.

Portrét rozhledny jsem seskládal ze 6 fotek. Rozhledna pochází z ateliéru architekta Miroslava Hájka. Začali ji stavět v září 2014 a dokončena byla v červnu 2015.

Cíl je jasnej, hospoda u Jitky.

Ví o nás, jdou po nás.

Moje oblíbená borovice. V archivu ji mám víckrát.

Roušovna mě v případě kytek neustále úkoluje. "Vyfoť mi tu lupinu vlčí bob."

Rybník možná Nový. Přesně by to asi věděla Alena, která ráda sleduje trasu na telefonu v Mapy.cz.

V dálce Mnich?

Několikrát se nám podaří natolik zaimprovizovat, že se musíme brodit přes nepokosený louky, zato objevujeme krásně schovaný chalupy.

Tohle by mohl být rybník Okrouhlý, protože má uprostřed ostrůvek.

Zakázka od Roušovny.

Plzeň a trubičky.

Mé sestry Alena a Dana o něčem přemýšlí, ale nevím o čem.

Olina nepřemýšlí, protože musí sežrat utopence a k tomu myšlení nikdo nepotřebuje. Utopenec výbornej.

Ája Bája dorazila autem. To ona nám telefonicky domluvila, že paní Jitka kvůli nám otevřela hospodu o tři hodiny dřív a obsloužila nás.

Debatovali jsme o plněnejch trubičkách. Všichni se shodli na tom, že tyhle trubičky strčí trubičky z Branné v Jeseníkách do kapsy. Nedokážu to posoudit, protože jsem si tu žádnou trubičku nedal.

Paní Jitka, co klidně kvůli šesti lidem otevře svou hospodu o tři hodiny dřív. Díky. A tu fotku vám, paní Jitko, vytisknu a při příští návštěvě vám ji předám, protože jste se přiznala, že máte ráda opravdický fotky, a ne na mobilu.

Prý tu bývají i nějaký koncerty. Na děti jsou tu přísní.

Jsme občerstvení a saturovaní. Slunko peče ještě o něco víc než před hospodou. Ája bere Danu autem, Betty se rozhodla, že jde s náma, čeká nás posledních necelých 5 kiláků.

Chrpa v zajetí smradlavé Babišovy řepky.

Vlčí mák pro Janu Korčovou, kámošku z FB.

"Dušo, Dušo, vyfoť mi ty chrpy!" nařizuje Roušovna.

Sloup.

Horizont se značkama.

Na rozpálené cestě se vyhřívají mrtvý ještěrky.

Blížíme se zase zpátky k rozhledně, ale z jiné strany. Je vedro jako kráva. Betyna toho má plný zuby a tváří se velmi odhodlaně, že už neudělá ani krok, aby ji Martin musel nést v náruči. Martin její vydírání ustál. Musela se dobelhat po svejch.
Rozhledna má tvar trojbokého hranolu o půdorysu rovnostranného trojúhelníka a spočívá na železobetonové základně, obložené kamennými deskami, z níž vede dřevěné schodiště na dolní vyhlídkovou plošinu ve výšce 6 m. Na horní plošinu ve výšce 24 m je možno vystoupat po dřevěném schodišti o 120 schodech. Plošina s pohledovými růžicemi je celá zasklená a zastřešená, na vnější vyhlídkový ochoz vedou troje posuvné dveře, proti výkyvům chrání stavbu tři ocelové sloupy, skloněné ke středu stavby. (Wikipedie)

Olina na vrcholku rozhledny ještě nebyla. Jednou ji bolela děsně záda, pak jsme zase těsně po kovidu věděli, že se nahoru nevydrásáme. Z naší dnešní partičky jsme nahoru šli jenom Roušovna a já. Panoramata za to stála.

Z výšky 26 metrů nad terénem je možné při ideálních podmínkách zahlídnout Šumavu s vrcholy Špičák, Plechý nebo Boubín, Blanský les s Kletí, Javořickou vrchovinu, Novohradské hory s Kraví horou a Slepičí hory. Je vidět i Jindřichův Hradec a Třeboň. Při dobré dohlednosti je prý možný spatřit i alpský vrchol Ötscher (1893 m n. m.) Kromě dobré viditelnosti záleží určitě i na placatosti země. Experti přes placatost by mohli zasvěceně vyprávět.

Dolů se dostanete po točitém ocelovém schodišti o 102 schodech kolem středového sloupu.

Když jsme se vrátili z výletu, Betyna padla vedle misky s vodou a téměř se přestala hýbat. Usnul i Martin. Myslím, že jsme toho měli dost všichni. Zase jsem si přismahl pleš. Čeká nás ještě grilování. Aladin sliboval pršení, ale jen okrajem. Ulhaná Klára tvrdila, že bude hezky. Aladin měl pravdu a dokonce skoro na minutu přesně, jak jeho radary předpovídaly. Stihli jsme dogrilovat a skoro i všechno sníst.

Ája Bája nás ještě před deštěm vyfotila. Špízy byly výborný.

Večer byl vlahej a bylo potřeba vstřebat grilovačku, tak jsme se vydali na obhlídku podvečerního Děbolína. I tady jsou lidi na správné straně barikády.

Po dešti byl vzduch voňavej a vlhkej.

Odhalil jsem vraždu papírové panny, ale nepodařilo se mi zločin vyřešit. Nejsem žádnej Hercule Poirot.

Místo domácích balkónovek jsem fotil děbolínovky.

Pak jsme objevili divný slepice. Jirka si myslí, že by to mohly být hedvábničky. Slyšel jsem to poprvé.

Památnej strom. Prej dub červenolistý, říká Alena, která všecko vyčte z map. Alena má mapy ráda.

Česnáček. A prej je jedlej, tvrdí Roušovna.

Já už ty ukrajinský barvy vidím všude od doby, co ten ruskej fašoun napadl Ukrajinu.

Struktury venkova.

Takovej krásnej strom, ale není památečnej.

Madona s děckem. Autorem je patrně blesk nebo vitr.

Ze dvora se ozývá veselé hýkání svatebních hostí. To mi připomíná, že mě v pátek čeká taky svatba. Ale jen ve funkci fotografa.

Děbolínskej svatej kouteček.

Neděle je taky prosluněná. Na počasí jsme měli štěstí. Je čas na cestu domů. Dana s Alenou odešly hned po snídani, protože potřebujou dojít do Jindřichova Hradce a obejít rybník Vajgar. Do Brna jedou až ve tři. Zatímco my odcházíme od M+A po jedenácté, ale nebudeme obcházet žádnej rybník.

Nádraží v Děbolíně jsme použili poprvé. Minule byla trasa nějaká rozjebaná a jezdily místo vlaků autobusy. Vlak je lepší.

Místní nepamáteční lípa.

Zas vlčí mák pro Janu Korčovou.

Od Martina na nádraží je to buď 1,4 kiláků, nebo 800 metrů, nebo 17 minut chůze. Nezáleží na startu, ani na kondici poutníků, záleží na tom, do jaké mapy se v mobilu kouknete. Tentokrát měl pravdu strejda Google.

Z Jindřichova Hradce...

...sem do Děbolína a pak...

...Veselí nad Lužnicí a Praha. Díky Ájo Bájo, díky Martine, už teď se těšíme na další návštěvu.