Olomoucká mise
(seznamka)

Po svatbě JaJ vymysleli, že by bylo dobrý, kdyby se naše rodiny trochu víc a líp poznaly, a vymysleli setkání v Olomouci, v kraji, odkud pochází Jitčina máma. Všechno perfektně vymysleli i zařídili. Po nás se chtělo jen, abysme byli 24.5. na hlaváku v Praze před desátou hodinou u žlutýho rychlíku - nástupiště 2S. Nejen naplánování, ale vše, co ovlivnit nemohli, fungovalo. Odjezd skoro na čas, příjezd do Olomouce skoro taky.

Chytrý telefony nás provedly Olomoucí tramvají i pěšmo.

Byl jsem v Olomouci několikrát ještě jako krasobruslař s Danou na různejch závodech. Naposledy však před třiapadesáti lety.

Olomouc nás vítá jako šlechtu.

Před těma padesáti třemi lety to byla taková trochu potrhlá návštěva. Chodil jsem s holkou, která tu studovala pajdák a bydlela u své pratety, která tu v nemocnici prala cejchy.

Chtěl jsem jet stopem. Do Šlapanic jsem dojel eMHáDéčkem a tam na výpadovce jsem marně mával prackou. Nikdo nezastavil. Měl jsem na to celej den a v Olomouci zrovna probíhala Flora Olomouc, tak jsem si myslel, že šance je vysoká, že mi někdo zastaví. Ani omylem. Šel jsem po okraji silnice a sem tam mávnul na auto, který jsem slyšel za sebou. Tempo docela ostrý, sem tam jsem i klusal. A bylo vedro. "Jestli mně do Prostějova nikdo nezastaví, dojdu to pěšky," řekl jsem si a u předsevzetí někdy bývám nesnesitelně zaprutilej, proto se jim raději vyhýbám. Na okraj Olomouce jsem dorazil kolem šesté večer. Nějakým místním autobusem jsem dojel do nemocnice, kde mi prateta dala klíče od domečku a pytlík rajčat. Jet RegioJetem je daleko pohodlnější a většinou i rychlejší. Byl jsem však tenkrát mladej a nerozumnej. Teď už jsem starej.

Do cesty se nám připletl nádhernej barokní kostel svatýho Michala. Barokní architektonickej skvost Olomouce. Samozřejmě, jak už to u nás bejvá, byl původně gotickej (1673–1686). Asi nejstarší kopulová stavba na území Moravy. Jeho stavitelem byl Giovanni Pietro Tencalla, jehož dílem je i bazilika na Svatém Kopečku. Interiér má bohatou malířskou i sochařskou výzdobu a ve věži jsou osazeny nové zvony. K budově kostela je připojen gotickej ambit s kaplí sv. Alexeje.

Dominantou kostela a charakteristickým prvkem olomouckého panoramatu jsou tři barokní kupole, které symbolizují Nejsvětější Trojici. Jedná se o první kopulovou stavbu severoitalského typu na Moravě, která v době svého vzniku neměla v celé Evropě, kromě Itálie, obdoby.

Současná barokní podoba kostela vznikla přestavbou původního gotického kostela v letech 1673–1686, a to podle návrhu císařského architekta Giovanniho Pietra Tencally. Ten navrhl i řadu dalších významných staveb na Moravě, včetně baziliky Panny Marie na Svatém Kopečku. Stavbu Tencalla nedokončil, ale pokračoval v ní další významný italský architekt Domenico Martinelli. Tito dva architekti vtiskli kostelu ojedinělý charakter.

Jednou ze zvláštností kostela je podzemní poustevna s pramenem a jezírkem, které nikdy nevysychá. Tyto prostory slouží k tichému rozjímání a jsou přístupné veřejnosti.

Varhany v kostele svatýho Michala mají kabát barokní, ale vevnitř tepe moderní mašina. Prospekt, neboli skříň varhan, je krásně barokně zdobený. Je vidět, že to tehdejší mistři fakt uměli. A ti, co to modernizovali, taky. Skříň pochází z dvou-manuálových barokních varhan Jana Davida Siebera (1670-1723) z roku 1706. A vlastně ani nebyly určeny pro tento kostel, ale pro kostel v Klášterním Hradisku u Olomouce. Bohužel se z původních varhan (kromě prospektu) skoro nic nedochovalo. V roce 1960 se současnejm varhanářům podařilo vyrobit velmi kvalitní náhradu. Pravděpodobně jde o dílnu Rieger-Kloss z Krnova. Vzhledem k tomu, že jsme neměli příliš času na důkladné prošmejdění kostela, budeme se sem muset ještě někdy podívat. Pokud možno ještě letos. Jde o to, že v kostele jsou ještě jedny varhany, takové příručnější. To ale až příště.

Olomoucký Péčka.

Bacha na Neptuna, zlobíš, probodne tě vidličkou. Barokní kašna byla postavena v roce 1683 kameníkem Václavem Schüllerem a je to nejstarší kašna v Olomouci. Uprostřed se nachází socha boha Neptuna s trojzubcem od sochaře Michaela Mandíka.

Mariánský sloup byl postaven v letech 1713-1715 kameníkem Václavem Renderem po morové epidemii. Inspirací mu byl pražský a vídeňský morový sloup. Na vrcholu je umístěna socha Panny Marie Immaculaty, okolo pak ve dvou úrovních dalších osm soch.

Socha boha Hrochů je zatím ve výstavbě.

2D socha klavíristky není barokní.

Očíslovaný vchod do Smetanových sadů, kde by měla být ta naše meetingová zabukovaná restaurace. Přiznám se, že Smetanovy sady si z minula vůbec nepamatuju.

Do restaurace Fontána přichází pražská sekce s drobným zpožděním v rámci tolerance. Olomoucká sekce už je okolo stolu. Nezdržujeme se blbinkama, přivítáme se, představíme a obsluha již přináší šampíčko ve verzi dětské i dospělé. Jirka přednese kratičký úvodní projev.

Olina asi chtěla mít taky projev, ale Jirka ji nepustil ke slovu.

Tak na seznámenou!

Začíná opatrná žranice. Protože jedeme zase v podvečer domů, vymyslela Jitka, aby si každej objednal jídlo z nabídky předem a tím se zabránilo zbytečným prostojům. Tedy přesněji prosezům. Jsem jedinej, co si nepamatuje, co si zabukoval, ale Olina to ví za mě.

Polívka s játrovými knedlíčky.

Vlastík chemik.

Jíťa.

Jítina teta Majka, sestra Jitčiné maminky Marty, je vášnivou švadlenou a kloboučnicí. Slyšeli jsme o ní ještě dávno před JaJ svatbou a několikrát mohli obdivovat kloboučnické výtvory, které se Jíťa od ní naučila tvořit.

Momentálně pracuje Majka na náročným projektu asi sedmi různě barevných oblečků pro olomoucké Jezulátko.

Majka nám to všechno vysvětlila v epické šíři, takže jsem toho stihl spoustu zapomenout, ale něco si pamatuju. Když sháněla střih na jezulátčí roucho v Praze, nechtěla ji sestra řeholnice podklady vydat, a to hlavně proto, že Pražský Jezulátko už má tolik hader a rouch, že museli zaměstnat šatnáře, kterej jeho roucha eviduje a udržuje v rychtyku. Pražský Jezulátko má totiž stovky oblečků. Většinou dary z vděčnosti. Když ale Majka prozradila, že to v žádným případě nebude šít pro Pražský Jezulátko, ale pro Olomoucký, podklady od řeholnice dostala.

Já vím o vyšívání prdlajs, ale hezky se to poslouchalo. Jezulátčí roucha jsou vyšívaný starou jihočeskou metodou rybích šupin. Je celkem pochopitelný, že metoda pochází z jižních Čech, protože tam je ryb dostatek.

Tato technika se do českých zemí dostala zhruba před 150 lety, pravděpodobně z Itálie nebo z Vídně (kde se v 19. století objevovaly výšivky ze šupin na polštářích a kabelkách). Jihočeši ji pak "odkoukali" a přenesli na své tradiční kroje a další doplňky. Vzhledem k rybářské tradici v jižních Čechách, zejména na Třeboňsku a v oblasti Blat (Kozácko/Táborsko), se vyšívání rybími šupinami stalo lokální specialitou. Majka to pak zavlekla i do kraje Olomouckýho.

Příprava rybích šupin je poměrně pracná. Opatrně seškrábat z ryby, dva dny intenzivně prát kvůli slizu a nečistotám. Každou šupinu pak je potřeba kartáčkem dopucovat. Šupiny se poté lisujou, aby měly správnej tvar a tuhost. Pak vyrobit dvě malý dírky pro budoucí nit. Často je potřeba šupiny i barvit. Možností je docela dost.

Majka vysvětluje tu šílenou piplačku.

Přednáška je určena těm správnejm uším.

Jíťa, Olina i Helča totiž mají k šití blízko. Vlastně úplně nejblíž.

"Doufám, že to stihnu, ještě mi chybí několik barevných oblečků."

Majka o své práci vypráví s takovým nadšením, že si musím dávat pozor, abych taky nezačal vyšívat šupinovou metodou.

Helča má technický dotazy. Sice sedím vedle ní, ale moc tomu nerozumím. ZATÍM!!!

Technika se rozšířila i na různé módní doplňky, jako jsou límce, kabelky (které nosívaly dámy v neděli do kostela), a dokonce i polštářky. Nevím, jak by se mi leželo na tvrdých a ostrých šupinách. Dnes je toto řemeslo oživováno a šupiny se používají i na moderních společenských šatech, kloboucích (někdy i s celými hlavami štik), obrázcích, nebo k zdobení velikonočních kraslic. Tyto modely nejsou určeny k dennímu nošení, ale spíše na výjimečné příležitosti nebo jako umělecké exponáty.

I Marta pozorně naslouchá, a protože jsou s Majkou sestry, je docela možný, že ne vždy mají na všechno, hlavně na vzpomínky, stejný pohled. Znám to dobře, taky pocházím ze tří dětí a velice často se stane, že náš jeden příběh, vyprávěný jednotlivými sourozenci, vypadá jako tři zcela odlišné historky bez společnýho jmenovatele. Je to zajímavý fenomén a rád ho zkoumám.

Ta preciznost mě fascinuje a převáděním na čas strávený u vyšívání mě poněkud děsí. Asi vyšívat nezačnu a zůstanu jen u fotek, haiku a šperků ze dřeva.

Povídání a sbližování je v plným proudu.

Majka je ten typ, co možná neumí říct ne, tak slíbila Jitce a Jirkovi, že na jejich druhou půlku svatby o letním slunovratu (první půlka byla loni o slunovratu zimním) oběma vyšije nějaké svatební kamizoly. Zrovna sedí u bavlnek a domlouvají barevný kombinace.

Vlastík napravo, Vlastík nalevo.

Jirka umí servírovat nejen polívku, ale i víno. On fakt neměl jít na to FAMU, ale měl se stát kuchařem, jak původně po základce chtěl.

Majka už ví, že Olina je magor do pletení i trochu do šití, tak Olině ukazuje na svým chytrým telefonu svoje neuvěřitelné modely. Libovolná doba, libovolný styl. Fakt neuvěřitelný.

Blíží se doba odchodu na nádraží, aby nám neujel vlak zpátky do Prahy.

Ještě je potřeba vytvořit společný foto. Začínám přemýšlet o nějaké komplikované babylonské věži s dětské stoličky, židle a stolu místo stativu a o samospoušti nebo dálkovým ovládání přes mobila, ale nemám štěstí, Olina to totiž vyřešila šmahem. Řekla: "Tak popros pana vrchního, ať nás vyfotí." Takhle jednoduchý řešení jsem vymyslet nedokázal.

Černobílé foto a ...

... taky barevné od pana vrchního v červeným tričku a v brýlích.

Přes Smetanovy sady, kde kvetou máky a Olina je z nich celá rozdivočelá, jdeme na autobus, co by nás měl dovézt na olomoucký nádraží.

Hudební altánek před hospodou.

Zloděj dětských koloběžek. Oficiálně se to prý jmenuje Výhybkář. Pískovec z roku 1950. Autoři Rudolf Doležal mladší a Josef Stárek.

RegioJet i my jsme se dostali na nástupiště včas. Vyrážíme směr Praha hl. n.

Helča si při bolderingu hejbla krkem a Olina dostala křeč do mezižebří, tak si zkouší, kterej cvik by to mohl zlepšit.

Ve vlaku panuje velmi veselá nálada i bez pomocných látek.

Celá akce se povedla. Všem zúčastněným patří náš velký dík.

Marta přemejšlí o origami a Jíťa o jídle z jídelního vlakovýho lístku.

Milan pracuje.

Mlsně čumíme, jak si Jíťa to jídlo umí užít.

Už jsme skoro doma. U Českýho Brodu jsou Liblice a taky můj oblíbený středovlnný vysílač, kde jsem se párkrát podílel na jeho modernizaci, i na ten vysokej stožár jsem jednou vylezl, když byla odstávka. A řeknu vám, že to je sakra vysoká stavba. Vysílač už je pár let mimo provoz a mám obavy, že nakonec půjdou k zemi i tyto dva 355 metrů vysoký stožáry. Ještě pořád nejvyšší stavba v Česku.
Krátké shrnutí soboty: 1. Byl to fajn den; 2. Vyšívat nezačnu; 3. Źádný olomoucký tvarůžky; 4. Opakuji znova: Byl to fajn den... Jo a ještě jednou, díky všem.