Island 2026
(Díl II - jökulsárlón až skógar museum)

Jak jsem psal na závěr minule, nocleh bude tentokrát v červené chatě s palandou v kempu Kirkjubær II. Kuchyně je společná pro celý kemp. Nakonec vyšlo neoblíbené spaní na palandách na kluky a celkem jsme to zvládli. Večer jsme si vařili zalévací rizoto v pytlíku. Jako palivo to použít jde, ale dobrovolně si to nevybereš. Ne nadarmo jsme kdysi na obědech v závodní jídelně říkali rizotu riziko. Také jsem minule psal o zavedeném postupu, kterým se tady dávají jména dětem. Píše se o něm v knize „Island mezi živly“ od dvou autorek s velkou dávkou emancipace a patriotismu ve stylu - Island je nejlepší ve všem, jestli v něčem není, tak brzy bude – překlad z anglického originálu vydala Lingea v roce 2022 (Printed in China). Takže tvorba nových jmen; předně po narození dítě nedostane jméno hned, ale až po nějaké době, až ho rodiče (předpokládám povahově) poznají. To trvá obvykle asi 3 měsíce, maximálně 6. Do té doby je děcko stúlka (dívka) nebo drengur (chlapec). Příjmení se v mnoha případech tvoří z křestního jména jednoho z rodičů s příponou son (syn), dóttir (dcera) nebo obecně bur (dítě). Takže syn Jan Nováka se může jmenovat například František Jónsson. Jméno po otci (patronymum) je tradičně běžnější než matronyma. Jinými slovy to říkal Ilony synovec Lukáš, který na Islandu 5 let žije a pracuje (není to doslovný přepis), že ještě tady neviděl chlapa, který by nechal dítě pojmenovat po matce.
Deštivý trudný večer po rizotu, jestliže jsme zatím ještě nespatřili islandské slunce a předpověď není pozitivní, navíc nás čeká na noc palanda, by se mohl podepsat na duševním zdraví posádky. Vítanou útěchu a mentální vzpruhu, podpořenou třílitrovou krabicí červeného vína (Gatonegro 11% z Chile) z obchodu Vínbúðin, nám poskytla nová jména účastníků zájezdu, jako kdyby se narodili na Islandu. Nechci se chlubit, ale se svým novým jménem Jón (Hannes) Bobison jsem ten večer vyvolal největší vlny smíchu. Na vysvětlenou: máma se jmenovala Božena, pro známé Bobina.

Ráno je sice stále zataženo a občas prší, dohlednost se ale významně zlepšila. Dnes navštívíme několik splazů, jmenovitě tři, na jižní a jihovýchodní straně ledovce Vatnajökull, zvaného ´ledovcová čepice Islandu´. Jako součást mučení uvádím celý název národního parku Vatnajökulsϸjóđgarđur. Objemem je ledovec prý srovnatelný s veškerým zbývajícím ledem v Evropě, pokrývá plochu poloviny Walesu (proč zrovna Wales?). Led je místy až 800 m silný, povrch se rozpíná a smršťuje podle vulkanické aktivity pod ním. Napájí řadu ledovcových řek. Na jeho území je i nejvyšší hora Islandu Hvannadalshnjúkur (2110 m – měří se to včetně ledu).

Když už píšu o žertovné úpravě názvů jídel, musím na sebe prozradit drobnou úchylku. Když jsem uviděl první cíl dnešního dne, jezero s názvem Jökulsárlón, vždycky se mi to chtělo číst jako Jökulsádlo. Nebylo to z hladu, důvod je neznámý, možná podvědomá obrana proti nestravitelným islandským názvům, nutkání je ale stále silné. V tomto místě se ledovcový splaz blíží pobřeží a v předpolí tvoří zmíněné jezero s plovoucími odlomenými krami. Z něho vytéká nejkratší řeka na Islandu Jökulsá, která po jednom kilometru ústí do oceánu. Délka není samozřejmě přesná, protože se mění podle přílivu a odlivu. Vzhledem k blízkosti moře se v době přílivu potkává proud sladké vody s opačně tekoucí slanou a vytvářejí víry, které menší kry vracejí i několikrát o desítky metrů zpět do jezera. Divím se, že tu není nějaká kancelář pořádající sázky, kolik pokusů bude potřebovat kra, aby se dostala z jezera do moře.

Jezero je plné aktivit a atrakcí, jimiž jsou nejčastěji jízda v kajaku nebo v podivné kololodi (jiné, než na kterou se jezdí do Chorvatska). Mezi krami občas nenápadně vykoukne hlava tuleně. Proběhlo pátrání, jaký že je rozdíl mezi tuleněm a lachtanem. Internet píše, že lachtan má viditelné ušní boltce a dokáže chodit po čtyřech, zatímco tuleň ušní boltce nemá a na suchu se plazí. Zadá-li se překlad slova ´seal´, můžeš se dočíst, že zoologický význam je tuleň nebo lachtan. Ovšem zpřesňující výklad je lachtan jako ´eared (ušatý) seal´, kdežto tuleň je ´earless true (bezuchý, neboli pravý) seal´. To, co bylo vidět nad hladinou, uši nemělo.

Druhé místo, kde je splaz ledovce Vatnajökull s názvem Fjallsjókull snadno přístupný a tající voda plní jezero Fjallsárlón, leží asi 10 kilometrů západněji. Není tak frekventované, ale protože je jezero menší, ledová bariéra lépe vyniká.

A konečně třetí, nejzápadnější, jméno nebudu opisovat, je na druhé fotce, u spodního okraje toho kovového disku. Návštěva je spojená s krátkou vycházkou na výhled. Je tu takové zařízení, které má něco jako mušku a hledí, takže míří stále do stejného místa a dají se tak s odstupem času fotit změny, třeba ústup ledovce. Tento vyhlídkový stůl se nazývá hringskífa a mimo výše uvedeného slouží jako plastická mapa a ke ztotožnění vrchů na obzoru. Je možné ho spatřit i na jiných místech Islandu (například pod horou Snæfell).

Ústřičník velký – zvědavý (Haematopus ostralegus - bahňák) na mořských pobřežích silným zobákem otevírá skořápky mlžů – anebo ze svého stanoviště na stole pozoruje zvenčí oknem výdejní pult pizzerie s československou obsluhou a sleduje, jestli by se nedalo něco sehnat k jídlu i bez pracného otevírání skořápek. My jsme tam získali smaženou rybu s hranami, bez námahy, ale za úhradu.

Dnes ještě stíháme krátkou vycházku kolem kaňonu Fjaðrárgljúfur zakončenou vodopádem Mögárfoss. Kouká se na něj z regulérní vyhlídkové konstrukce, ovšem jinak je všude vidět stezičky mimo vymezené území vedoucí k okrajům srázů. Sice z nich není nijak lépe vidět do té ohromné díry, dá se odtud ale lépe sklouznout dolů. O tom jsme raději nedumali, spíš jsme si představovali, kolik asi v kaňonu je mobilů nebo brýlí vypadlých přes zábradlí plošiny.

Večer končí přece jen příslibem zlepšení počasí. Budeme spát dvě noci u statku Fíflholt.

Z technických důvodů přeskočím den s výletem na Vestmanské ostrovy, kterému bude věnován samostatný příští díl, a po druhé noci na ´Fíflu´ směřujeme hned ráno ke chráněnému území a vodopádu Skógafoss. Ovšem jako příslib je na další fotce z okna našeho dočasného bydliště kůň v pozadí s obrysy strmých Vestmanských ostrovů.

Tento 60 metrů vysoký majestátní vodopád proslulý duhami je první od moře a zároveň největší na řece Skógá. Je možné podle něho vystoupat 527 schodů na vyhlídkovou plošinu a dále pokračovat proti proudu. Jen na území parku je možné v mapě napočítat dalších 20 menších vodopádů. Některé z nich mají zajímavá jména jako Fosstorfufoss (což se překládá jako ´Vodopád u vodopádu na rašeliništi´) nebo Skálabrekkufoss (skála není česky skála, ale miska) – ten má údajně výšku 43 metry.

Suchopýr a další vodopády, havran, co se rád předvádí, ovce, co vypadají jako ztracené, ale nejsou, na závěr místo, kde se oba břehy řeky Skógá skoro potkávají.

Na pokyn redaktora VP jsem jeho vyprávění o Islandu podrobně nečetl, abych prý to popsal z vlastního pohledu (jinak řečeno nespáchal plagiát). Nicméně jsem nemohl přehlédnout, že následující místo máme vyfocené oba dost podobně (mimo těch barev, samozřejmě).

Po návratu přes schody ještě několikrát vyfotit Skógafoss, tentokrát s vodními záclonami a jinou duhou, protože je jiná denní doba a slunce svítí odjinud.

Kousek od vodopádu je Skógar Museum. Nevím přesně, na co je zaměřené, protože je tam všechno a nic. Staré artefakty, oblečení, velrybí kosti, sbírka vajec, vycpaná zvířata včetně dvouhlavého jehněte.

Patrně pro nedostatek exponátů se ve zdejším muzeu vystavují také busty Klementa Gottwalda, Antonína Zápotockého a Boženy Němcové. Nebo, že by to byl někdo jiný?

Pěkná je venkovní expozice s domky včetně ukázkového bydlení. Při bližším ohledání je zajímavé, že skoro u každé postele je dětská postýlka nebo kolovrátek. Inu televize ještě nebyla ...

Vybral jsem tři pozoruhodnosti, které mě zaujaly. Nejprve elektrický sporák jištěný jako menší elektrárna, dále školní nástěnnou výzdobu, na níž si může návštěvník prohlédnout komiks, jakže to v pěti obrazech končí s opilci: na třetím štamprlička na dobrou náladu, na čtvrté se opilec už nevejde do dveří a na páté končí na hřbitově. Dobré varování pro žactvo.
Třetí, nevím přesně ve kterém, ale v jednom ze zdejších domů žila trvale až do roku 1970 rodina s pěti dětmi na fotce. Byli posledními obyvateli obce Skál á Síðu na jižním Islandu z oblasti známé občasnými ledovcovými povodněmi (jökulhlaup) z řeky Skaftá. V letech 1919–1920 byl dům postaven jako tradiční obytné stavení spojené s chlévem, kde lidé spali v patře přímo nad dobytkem, aby využívali teplo stoupající od krav. V roce 1989 byl celý objekt rozebrán, přenesen a znovu rekonstruován zde ve skanzenu. Fotka byla pořízena v roce 1950, podle přiložených údajů se máma Jóhanna se dožila 93 let, otec 85 let, o dětech narozených mezi roky 1938 a 1945 se toho víc nedozvíme.

Dnešní den naplněný zážitky uzavíráme cestou na nové bydliště na menší farmě ve čtvrti Mosfellsdalur, obklíčené traktory a ohrádkami pro zvířata. Netřeba se bát hluku nebo dobytčí nevůně, mimo jiné statek slouží jako letní kemp pro děti. Je to tady pěkné a budeme zde tři noci, což znamená hlavně nemuset každé ráno balit. Voda z kohoutku trochu voní sírou, ale na Islandu to není nic divného.