Třebíč
(hlavně Židovská čtvrť a držkovka)

Letošní prázdniny jsme usoudili, že máme velký mezery v objevování místních zajímavostí a že nemá cenu furt někam cestovat, dělat za sebou chemtrajlistický obrazce a dráždit facebookovýho experta sharka. Ušetřili jsme mu pár litrů octa a zůstali letošní léto v Česku. Olina si to vzala na povel, protože je učitelka a naplánovala několik naučných destinací. Tou první byla Třebíč a její, jak jsme zjistili, světově proslulá Židovská čtvrť - Zámostí.

Česko je tak malý, že dojet na jih je záležitost jen na pár hodin. Žluťáskem do Jihlavy, pak pěšky a místním busíkem na nádraží, pak vlakem do Třebíče. V Jihlavě jsme se projevili jako neschopní důchodci, protože jsme nepřeprali automat na jízdenky v autobuse, ale hodnej a milej řidič nám to na jedné zastávce předvedl. Já jsem to zase hnedka zapomněl, ale Olina si to už asi bude pamatovat nafurt.

Já jsem byl v Třebíči několikrát ještě za dob studia na VUT v Brně, ale musím se přiznat, že se mi všechny vjemy z hlavy vykouřily. Teda, jakmile se nohy dotkly dlažby, něco začalo naskakovat. Ale málo. Celou poznávačku naprogramovala Roušovna. Měla zapnutej mobil a kontrolovala všechno podle Mapy.com. První objevný bod byla Masarykova vyhlídka. Tohle ale není ona, to jsem si vyfotil proto, že miluju zdevastovaný plochy. Vidím v nich desítky příběhů.

Po roce 1989 se roztrhl pytel s Masarykem. Ne, že by to bylo něco pitomýho, naopak. T.G.M. si to zaslouží. Za zkurvenejch komoušů se o Masarykovi snad nezmínili ani v dějepise pro šestý třídy, ale snaží se to dohnat a dnes je málo obcí v Česku, kde by nebylo něco Masarykovo. Vyhlídka T.G.M. je na kopci, kterej se jmenuje Hrádek. Třebíčská vyhlídka není posametová novinka, byla postavená už v roce 1930, jen tak privátně se jí říkalo postaru. Ale neberte mě vážně, třeba se mýlím. Jen si nemůžu vzpomenout, jestli se jí v roce 1971 říkalo ofiko Masarykova vyhlídka.

Třebíčí protéka řeka Jihlava. Pramení na Českomoravské vrchovině, poblíž obce Jihlávka v okrese Jihlava. Je poměrně dlouhá, skoro 190 kilometrů. Možná by se podél ní dala udělat taky nějaká expedice, dokud nám nohy slouží. Vlévá se do řeky Dyje pod vodní nádrží Dalešice, nedaleko obce Ivaň.

Třebíč má svůj komín svoje čápy a taky bezdotační čapí hnízdo.

Zřícenina původní strážní věže na skále nad městem a je odtud krásný výhled na jeho starou část. Věž byla chráněná palisádou a příkopem. V současnosti z ní zbývá už jen přízemní část. Z městskýho parku, kterej na vyhlídku navazuje je pohled na město ještě hezčí než z té Masarykovy vyhlídky.

Komín bez čápů. Myslím, že to je jeden z komínů obuvnickýho impéria J. Novotný a Lorenz. Byly tu dva, ale podle dostupných pramenů byl ten větší v roce 2007 zbouranej, protože už stál docela za prd a byl nebezpečnej.

Mám další úlovek do své digisbírky motýlů. Je mi jasný, že na takovou sbírku žádnou holku nenalákám, maximálně by mě požádala, ať jí to pošlu jako pdf mailem.
Modrásek jehlicový (Polyommatus icarus) je motýl patřící do čeledi modráskovití, který se vyskytuje v různých klimatických oblastech – severní Afrika, Evropa, východní Asie. Jeho stanovištěm jsou pastviny, louky či vřesoviště, otevřená i kopcovitá krajina. Navzdory svému druhovému jménu klade samička svá vajíčka nejčastěji na štírovníku růžkatém, což je zároveň jedna z oblíbených živných rostlin housenek. Samečci vždy pravidelně hlídkují na vyvýšených místech, často na květech nebo vrcholcích rostlin a pronásledují motýly, poletující v jejich blízkosti. Tento druh je českým nejběžnějším modráskem. Když není štírovník, škarda postačí. Roušovna nepřesvědčivě mumlá, že to je možná nějaká kozí brada.

Prošli jsme se městským parkem,. Olina z mobilu vyčetla, že se blížíme ke starýmu židovskýmu hřbitovu.

Vpravo zeď židovskýho hřbitova, vlevo za zdí čtvrť Hrádek-Zámostí.

Židovskej hřbitov v Třebíči je jedním z nejvýznamnějších a nejlíp dochovaných židovských pohřebišť v Evropě. Spolu s přilehlou židovskou čtvrtí a bazilikou svatýho Prokopa je zapsanej v seznamu světovýho dědictví UNESCO, což z něj dělá památku globálního významu.

Geopark Týnské údolí.

Kdyby chtěl někdo nakouknout dovnitř.

Hřbitov byl založenej v 15. století, což z něj činí jeden z nejstarších v České republice. Rozkládá se na ploše víc než 11 000 m² a obsahuje přibližně 3 000 náhrobků (macevot). Ty nejstarší pocházejí ze 17. století. Zajímavostí je, že vzhledem k nedostatku místa se pohřbívalo i ve více vrstvách nad sebou.

Hřbitov je v docela prudkým svahu a na obou koncích je opatřenej schodištěm, aby se tu nekutáleli návštěvníci po vlhké trávě. Nebylo by to důstojný.

Macevory v řadě.

Na spoustě náhrobků je znát, že jde o díla často umělecká. Asi i hodnotná.

Všiml jsem si na některých židovských hřbitovech, že se u zdi často povalujou náhrobní kameny. Akorát nevím, proč se tu povalujou a nejsou někde umístěné.

Na hřbitově se nachází centrální památník obětem holokaustu s vyrytými jmény třebíčských Židů, kteří nepřežili koncentrační tábory. Místo je také posledním odpočinkem mnoha významných osobností, včetně slavných rabínů. Jednou z nejvýznamnějších je hrobka rabína Šmuela ben Nátana Haleviho, který byl ve své době velmi uznávanou autoritou.

Správa Židovskýho hřbitova se něho stará vzorně.

To jsou ty druhý schody.

Hřbitov je na kopci, ale Židovská čtvrť je u řeky, takže nám nezbývá než se prokličkovat hrbolatými schodišti.

Třebíčská Židovská čtvrť je jediná židovská památka na seznamu UNESCO mimo území Izraele. Zapsaná v roce 2003 i s židovským hřbitovem a bazilikou svatýho Prokopa.

Růžová dámička v židovské čtvrti.

Od prvního okamžiku jsem tou čtvrtí nadšenej a vtáhla mě dovnitř. Všude jsou schody, zákoutí a dvorky. Tady by se dalo fotit dlouhý hodiny, dny, měsíce, roky.

V jedné uličce narazíme na správnej frc a neodoláme. Frcař má otevřeno. Je to surrealistickej prostor jako sviňa.

Tisíce cetek, blbostí a relikvií dávna. Raději jsem si zakázal studovat poličky pozorně, jen tak povrchově skenuju.

Na skobě tu visí fotoaparát značky Pionýr, podobnej jsem před pár týdny Olině koupil z nostalgie k narozkám, ale ona mě s ním poslala do prdele, tak jsem ho opravil, vyrobil kličku na převíjení filmu a naštěstí se na něho nachytala Olinina a moje vnučka Bibi. Rozhodla, že s ním bude fotit. Zatím ho má připravenej u nás doma na gramofonu. Až se staví, naučím ji s ním zacházet, protože to je podstatně složitější než fotit mobilem. Věřím, že tady ten třebíčskej má i tu kličku na převíjení, ale mám od Roušovny jasnej zákaz. Prej ať se ani neopovážím. Celkem bez ztráty květinky jsme nástrahama prošli, ale pak Olině něco v hlavě cvaklo, vrátila se a zjistila, že tam mají vystavený krásný náušnice, že jedny koupí Helči k narozkám. Tak jsem se přidal a koupil taky jedny. Helči k narozkám. Hurá, prohráli jsme. Jen toho Pionýra jsem tam nechal.

Lucerna a karafiát.

Uvědomělý grafický studio. Komouši popravili sociální demokratku a teď se znova derou k moci. Jestli se znova dostanou do Sněmovny, jsme neskutečně nenapravitelní pitomci. My Češi. Konečná se k vraždě Milady Horákové staví jako komouška a současná poprava vrchních představitelů sociální demokracie už je úplně dobrovolná, protože Maláčová a Zaorálek se s komoušema přes Vidláka a Konečnou spřáhla. Tak tedy sbohem navždy.

Dalším místem, který Olina naplánovala je Synagoga, ale nějak se nám nedaří navzdory mapám v mobilu ji najít.

Nikdo nám neporadí, ale nakonec to dopadne dobře.

Protože najdeme infocentrum.

Šmírovací domek.

Za dveřmi je výuka goniometrie.

Vzpomněl jsem si na období, kterému jsem pracovně říkal: "Učím se barvu".

Je to tu na každým rohu sympatický.

Roušovna dostala chuť na něco sladkýho, začínáme se ohlížet po kavárrně.

Je tu zhruba 123 historických domů. Domy mají typickou středověkou zástavbu, často jsou schoulený jeden ke druhýmu a vytvářejí takovou stísněnou atmosféru. A protože byli nedůvěřiví, tak se snažili, aby zvenku ten barák nevypadal movitě. Vevnitř to prej bejvalo daleko honosnější. Dnes už se o nehogofogo venek nikdo nesnaží. Naopak.

Tahle ulička se jmenuje Stinná.

Zavřená kavárna, ale hned naproti je jedna otevřená.

Olina si dává bezkofeinový možná košer kapučíno a nějakou dobrotu a já pod Geniem loci té čtvrti předražený košér víno. Je to docela poučný, protože jsme v kavárně zjišťovali, co to to košér víno je. Je to víno, který je vázaný na nějaký rituály, třeba, že nesmí být vedle normálního vína, při výrobě vína se ho můžou dotýkat jen přísně definovaný bytosti a další a další komplikace. Ale jak nás informovala AI, nic z toho nezaručuje, že to víno musí být nějaký luxusní nebo aspoň výborný. Může být klidně úplně hnusný, ale musí splňovat ta kritéria. Tohle víno bylo drahý a i docela dobrý. Kdyby nebylo košér stálo by asi třetinu a mohlo by klidně být i lepší, ale kdybych si ho nedal, nedozvěděl bych se o něm nic.

Olina objevila infocentrum a zaplatili jsme si komentovanou prohlídku synagogy.

Máme ještě spoustu času, než prohlídka začne...

... tak se jdeme ještě pocourat po židovské čtvrti.

Možná, že tohle jsou zbytky Subakovy koželužny.

Heslo-Plánek-Klaus a píča.

Kouzelná zahrádka fotografů. Ani jsem tam nemohl nahlídnout, protože dveře nešly otevřít. Vytanulo mi na mysli, že v sedmdesátejch a osmdesátejch letech bylo v Třebíči jakési fotografické uskupení, kterýmu velel J.E. Dočekal. Ale je to dávno, tak se můžu mýlit.

No a pak Olina objevila keramickej krámek, a přestože mě chránila před tím, abych si nekoupil nějakou fotocetku ve frcu a sama si naordinovala, že odolá nástrahám, tak neodolala a koupila si tu misku. A já jsem si vyfotil prase pro logo na WWWiditelné prase pro příští rok. Možná.

Čtvrť vznikla ve 14. století, kdy se tady Židé začali usazovat. Po požáru v roce 1521, kdy byli nuceni opustit centrum města, se sem komunita přesunula natrvalo. Třebíčská čtvrť se vyvinula ve zcela soběstačný „město ve městě“ s vlastním vedením a kompletní občanskou vybaveností, jako byly synagogy, radnice, rabinát, a dokonce i nemocnice.

Židovská cestovka.

Za chvíli začíná komentovaná prohlídka, musíme rychle k synagoze.

Zadní synagoga byla postavená kolem roku 1669. Interiér zdobí výmalba z počátku 18. století, která se řadí k nejkrásnějším barokním výmalbám na Moravě. V jejím sousedství byl před rokem 1798 postavenej dům, kterej byl po rozsáhlé rekonstrukci upravenej na židovský muzeum, dnes známý jako Dům Seligmanna Bauera.

Zrovna tu probíhá i výstava plastik. Svícen Pavly Pokorné.

Pokusil jsem se o panorama vnitřku. Je to hrbatý zhroucený a nepřesvědčivý, ale co už.

Výmalba a ornamenty, rostliny i hebrejský liturgický texty jsou velmi zachovalý. A to navzdory tomu, že tu chvíli měla sklad koželužná firma Subak a synové. V padesátejch letech se památky ujali komouši a dlouhodbě tu zřídili sklad brambor Národního podniku Zelenina. Je skoro zázrak, že komoušskou úctu k památce synagoga a výmalby přežily. Ale abych neflusal jen na komouše, tak v roce 1693 byla na příkaz hraběte Valdštejna stržena střecha synagogy. Mezi lety 1705 a 1707 byla synagoga zase obnovena. To zase umožnil Jan Karel z Valdštejna. Ženská galerie pak byla rozšířena v roce 1837.

Model židovské čtvrti v měřítku 1:100 zachycuje podobu čtvrti v roce 1850.

Ženská galerie.

Najdeme v ní i tóru. Tóra je nejposvátnějším textem judaismu, obsahující prvních pět knih hebrejské Bible: Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium. Židovská tradice ji považuje za přímé zjevení od Boha. Tóra je psaná na dlouhým svitku pergamenu v jednom kuse, kterej se navíjí na dva dřevěný válce. Tyto válce se jmenují Eitz Chayim (strom života), což je název odkazující na Stvořitelské dílo. Nikdy se nečte celá najednou a taky se tóry nesmí po napsání dotknout lidská ruka. Proto se při čtení používá taková pracička jako ukazovátko. Tý tlapce se hebrejsky říká yad, neboli překvapivě ruka. Tóra se píše výhradně ručně a ten, kdo ji opisuje, nesmí udělat žádnou chybu, protože jakmile se splete, musí se to zahodit a začít znova. Na začátku dejme tomu, ale když to podělám v poslední větě, tak je to na mašli. Tu prapůvodní vytvořil Mojžíš, kterej celej svůj život zapisoval její text, jak mu ho Bůh diktoval, a dokončil ji těsně před svou smrtí. Tím je Tóra považovaná za dokonalej a neměnnej Boží zákon.

Takhle to tu vypadalo, když se o synagogu starali komouši. Fotka z roku 1990. Ještě tam je vidět pár pytlů brambor.

Součástí komentované prohlídky je i návštěva typickýho bydlení a života v místní židovské komunitě. Dýchlo na mě moje mládí a já jsem najednou začal mít pocit, že jsem na návštěvě u báby husovické, které moje sestra Dana říkávala "babika huika". Máma mýho táty se dovedla dobře škaredit, ale měla dobrý srdce a vařila výbornej pytlíkovej čaj a dávala nám ho do krásnejch skleniček s ouškem. Jeden hrníček na sobě měl modrou kytičku a o ten jsme se teoreticky my tři sourozenci tesali. Ač nejstarší, skoro vždycky jsem to prohrál. Moje sestry to měly dost ošéfovaný a byly systematické a připravené. Já se svou roztěkaností jsem si samozřejmě taky říkal, tentokrát budu první, ale rozptýlilo mě kde co. Třeba otevřený dveře hajzlu husovickýho pavlačáku, nebo rozkvetlej ořech.

Dana s Alenou boj vycizelovaly tak, že vstupovaly obě naráz do bábinýho bytu a zavřískly dvojhlasně: "S kytičkou" no a já jsem zatím čuměl na ty pootevřený hajzlí vrata. Kdoví, která z nich ten hrníček teď má doma ve své výbavičce.

Bába měla stejnej kredenc a dokonce i tu rovnoramennou váhu a kafemlejnek nahoře. Stejnej kredenc pak sehnal tata do Ostružné. Máme ho tam dodnes. Bez kafemlejnku. Tam, jak má židovská rodinka tu rovnoramennou váhu, které ale všichni nesprávně říkali decimálka, tam dávávám v Ostružné mobil, když chci mít alespoň jednočárkové připojení 4G. Zkrátka tohle je u nás na chalupě a ne u jakýhosi košér řezníka Seligmana Bauera z Třebíče.

No a tenhle krásnej olej naše "babika hujika" neměla. Před pár hodinama jsme na tom hřbitově byli a věrnost a atmoška obrazu je fascinující. Ani po těch letech se skoro nic nezměnilo.

Bába s dědou Josefem měli taky takovou postel, ale protože děda děsně chrápal a chodil v noci asi dvanáctkrát kouřit na pavlač a pak chrchlal, museli tu postel rozebrat a spali odděleně. Bába říkala, že to moc nepomohlo. Chrápal moc nahlas. A nočník? Ten si už nepamatuju, ale možná ho tam měli taky. Smaltovanej.

Židovskej nekvašenej chleba - maces (hebrejsky matza), je mnohem víc než jen obyčejná placka. Má zásadní historickej a i duchovní význam. Je ústředním symbolem jednoho z největších židovských svátků. Jen mouka a voda. Připomíná odchod Izraelitů z Egypta. Jak zdrhali narychlo, nestačil by chleba vykvasit, to vyžaduje čas. Tak vymysleli macesa. Takovej symbol svobody a spěchu. Eště existuje jeden speciální maces- šmura matza. Zvláštní druh macesu, který je vyráběn pod ještě přísnějším dohledem. Již od sklizně obilí se dbá na to, aby nepřišlo do styku s vodou, a celej proces výroby je pečlivě sledovanej. Tyto macesy se používají především během sederové večeře na začátku Pesachu.

Průvodkyně nám prozradila, proč se do macesa dělají tyhle dírky, ale oba jsme to s Roušovnou zapomněli, jen, že na to je takovej hřebíkatej váleček. Aby se zabránilo kynutí, musí být celej proces výroby macesu – od smíchání mouky s vodou po upečení – dokončenej prej do 18 minut. Tato přísná časová lhůta je klíčová a zajišťuje, že chleba nezačne kvasit. Přestože symbolizuje svobodu, často se o něm mluví jako o "chlebu utrpení" (hebrejsky lechem oni), protože připomíná bídu, kterou Izraelité zažívali jako otroci v Egyptě. Během osmidenního svátku Pesach (Velikonoce) je zakázaný jíst jakýkoliv kvašený jídlo. Maces se tak stává základní potravinou po celou dobu svátku.

Jako u nás na chalupě.

Když vidím tu postel a vzpomínám na husovickou bábu a dědu, dochází mi, že se jmenovali Marie a Josef. Kdoví, jestli nám nepodsouvali k tomu dobrýmu čaji i macesy a rafinovaně tomu říkali máslový sušenky Clubky.

Úplně stejnou panenku (tedy bez toho průstřelu lebky) jsem dostal od sochaře Lubo Kristka. Hlídá mi cédéčka. Roky seděla nad klavírem, ale klavír už týden nemáme. Je trochu zmatená. Zvykne si.

A tady jsem si naprosto jistej, že bába husovická četla zásadně jiný knížky. Hlavně Jiráska, Huga a Jacka Londona. Děda četl jen Rudý právo, účetní knihy a kouřil partyzánky. A taky vlastnoručně balený dutinky ze tří tabáků: Bulgar tabac, Nová zmes a Taras Bubla. V poměru 1:1:1. Rádi jsme mu při balení pomáhali, měl na to takovej strojek a později to byly naše první cigaretový pokusy. Cigára byly dost hnusný.

Chanukija má vždycky devět ramen, což ji odlišuje od sedmiramennýho chrámovýho svícnu (menory). Osm ramen představuje osm dní trvání zázraku, který se odehrál po opětovném vysvěcení jeruzalémskýho chrámu.
Příběh praví, že Makabejci, kteří osvobodili Izrael od Řeků, našli v chrámu jen jednu nádobu s čistým olivovým olejem, která měla stačit na osvětlení svícnu pouze na jeden den. Zázrakem však tento olej hořel po celých osm dní, což poskytlo dostatek času na výrobu nového rituálně čistého oleje. Deváté, často vyvýšené rameno je určeno pro svíci zvanou šamaš (služebník). Tato svíce neslouží k plnění rituálu, ale k zapalování všech ostatních svící. Její existence zajišťuje, že svíce určené pro rituál hoří bez narušení.

I to fotoalbíčko mi bábu husovickou připomnělo.

My jsme měli jiný kočárky, ale taky takhle nepraktický. Dnes? kotoučový brzdy, tlumiče, hydraulika v rukojeti... Možná i BT hlídání.

Co na to feministky? Já vím, jiná doba, ale stejně si uvědomuju, jak zarputilá feminiskta jsem já. Nadutej macho svět mě strašlivě sere. Nechápu, jak může jakákoliv ženská vzhlížet třeba k tomu mototurkovi.

Libo-li kafe od žida? BanVávro?

Vávra by mohl vyprávět, kdyby mohl.

Ještě se musím vrátit k Marii a Josefovi. Přesně takovou krabičku s kakaem měla bába na poličce v kredenci a někdy mi z ní udělala výborný kakao. A pro tatu kafe z té plechovky vedle. Papírová krabička vpravo dole je zase oblíbenej nápoj Roušovny. Karo. Doba se v tomhle neposunula ani o píď, i když máme drony a chytrý hodinky.

Háčkovaný záclonky měla bába určitě lepší.

Hnusný cígo dědy Josefa.

Jihlava. Řeka.

Do odjezdu autobusu do Jihlavy máme ještě čas navštívit baziliku svatýho Prokopa. Vznikla v první polovině 13. století jako součást benediktinskýho kláštera, kterej v roce 1101 založili Litold Znojemský a Oldřich Brněnský. Je postavena v unikátním přechodným románsko–gotickým slohu. Klášter byl značně poškozenej během obléhání uherskými vojsky Matyáše Korvína. Opravdovým skvostem baziliky je bohatě zdobenej hlavní vchod zvanej Rajská brána. A taky kruhová okna v apsidě.

Detail výzdoby. Vevnitř jsme nebyli, to až jindy, ujel by nám autobus. Nádvoří jsme prolítli jen tak fofrem, Olina se jim tu vyčůrala a mazali jsme zase dolů. Nejen čas, ale i hlad nás vyhnal od baziliky.

Svatej kocour Nepomuckej.

Upoutalo nás docela hnusný hospodský okno. Teda přesněji jen Roušovnu a ne to okno, jen ten nápis "DRŠŤKOVÁ". To pak Olina neodolá a jde, i kdyby ta hospoda byla ještě nuznější. Vevnitř to vypadalo hodně stylově, zhruba ve stejným designu jako to zelený okno. I osazenstvo bylo skvělý. Asi deset štamgastů, kteří dohromady měli plný počet zubů Pocucávalo pivo. Sem tam něco žbleptli. Navzdory těmto optickým mimikrám v té hospodě skvěle vaří, dršťkovka luxusní, pečivo křupavý, obsluha milá a ceny ještě níž než lidové. Fyjalo octup.

No a pak už honem na nádraží na autobus. Nepodařilo se mi zjistit, o jaký potvory jde. Přiznám se, že má sociální fóbie by mi nedovolila se takto družit. Olina mi potvrdila, že to má stejně, tak jsme jen ve dvou a neplným autobusem dojeli do Jihlavy.

Jihlavskej žluťásek měl celkem zásadní zpoždění, tak jsme si zašli na víno k zimnímu stadionu a já si zavzpomínal na 21. srpen 1968, kdy nás přepadli russáci. To jsme zde zrovna měli se sestrou krasobruslařské soustředění. Před oknama naší šatny parkovaly tanky a bylo to napínavý a odporný. Vyfotil jsem zimák mobilem a poslal sestře Daně. Poznala ho hned, i když je modernizovanej.