Den pro Šakala
( a vánoční besídka)

A je to zase tady. Poslední letošní normální prase, tedy přesněji předposlední. To úplně letošní poslední už bude jen plné, či téměř prázdně samých PF přání do dalšího roku, tak jako každý rok. Od ledna začíná 28. ročník nepřetržitého vydávání týdeníku WWWiditelné prase. Ještěže neumím počítat, protože těch plynulých 27 ročníků se mi skoro ani nechce věřit.

Když loni odešel do jiných (těch věčných) lovišť děda Olda - Olinin táta, museli jsme se trošku popasovat s předmětovou pozůstalostí. A že byl Olda zdatnej sběrač a sběratel, což je tak trochu rodinná tradice (pozor, tím nechci nikoho zesměšňovat, protože nejsem jinej. I já mám mnohonásobně víc věcí, než k životu potřebuju a dokonce i o dost věcí víc, než chci. Ale vyhazování mi moc nejde.
Mezi desítkami verzatilek, trsátky, kladivy a svěráky či elektromotory, jsem našel i několik krabiček diabolek. Pak se odněkud vykulilo zaměřovací zařízení a já pojal podezření, jestli nebyl děda Olda namočený do nějakýho atentátu třeba na americkýho prezidenta. Věkově by to bylo reálné. Atentát na Trumpa však vylučuju, protože to už byl děda natolik kmetem, že by do USA asi nedoletěl.

Kolimátor, jak jsem se dozvěděl z odborných kruhů, vypadal celkem lacině a jak by řekla moje maminka - lagrycově. Při jedné z návštěv u Jiřinky jsem se neopatrně zmínil o tom zaměřovačí a Jiřince to seplo a hned se přiznala, že Oldovi kdysi hodně dávno koupila pod stromeček ňáké kvér, ale že vůbec netuší, kde by ta puška mohla být. "Možná zůstala na zahradě, keró sme prodali," vyhodnotila Jiřinka situaci. Při další návštěvě se vyjádřila přesněji. "Možná je někde tady doma, ale kde?" Vše utichlo a při jedné z dalších návštěv Jiřinka s jistotou tvrdila, že jsme na ni při likvidaci dědových sbírek museli narazit. A pak najednou prohlásila: "Ona bude určitě pod tó posteló, kde spáváš, Duši." Rozebrali jsme postel a tam se objevila vzduchovka české výroby v původním obalu. Jiřinka se začala usmívat, že lufina nezvostala na té zahradě a že si ju máme vzit. Jenže nikdo z nás nemá ke zbraním blízko. Já tak nevíc k řezbářskýmu japonskýmu nožíku, Helča k Opinelu s vidličkou, Jirka chová kachny, 'Honza je v Americe. Co s nějakou vzduchovkou? Obětoval se Boris, že by jako třeba mohl střílet na zahradě po ptákách, ale pak na to zapomněl. Když jsme tu složitou historku vyprávěli partičce při expedici "Tři prameny", ihned se toho chytil Ladys, kterej má zbraně rád, a že by si ji klidně vzal. Spadl nám kámen ze srdce. Lufina bude mít novýho majitele. Nechtělo se nám převážet zbraň vlakem, tak jsme počkali, až s náma pojede Helča autem.

Jenže jak tu bouchačku dopravit Ladysovi do Slanýho? Původně jsem si říkal, že ji normálně vezmu a pojedeme do Slanýho a tam mu ji dáme, v čem je problém? Olina mi ale řekla, že co když se nějakej potrhlej akční důchodce v autobuse ozve, vznikne konflikt ze kterýho se budeme muset vystřílet, tak jsem vyměkl a tu zbraň jsem zabalil. Chystal jsem si výmluvu, že to je třeba kazeta na vzduchový nástroj. "Třeba didgeridoo," zalhal bych s rudejma ušima.
Vzpomněl jsem si na film Den pro Šakala, jak si hlavní hrdina navrhl sám speciální pušku, kterou mohl celou rozebrat a schovat do berlí, jak si nechal dělat speciální náboje, jak si koupil meloun, aby si mohl tu zbraň seřídit, jak si pak koupil obnošenej hnusnej oblek, namatlal se šedým pudrem a sežral křídu, aby vypadal zuboženě a staře, jak si přivázal jednu nohu tak, aby vypadal, že mu chybí, a v době, kdy byla celá Francie ve střehu před projevem svýho prezidenta, tak se Šakalovi podařilo prosmeknout se kontrolou. Jednonohej s berlema a medailí za chrabrost, koupenou ve frcu.
Kdybych si přivázal holeň ke stehnu jako Šakal, nedojdu ani na první autobus. Rozebírat vzduchovku a přetvořit ji v berlu neumím, i když na vojně jsem byl.
Pořádně jsem si šakalí situaci promyslel a na tu Roušovninu radu jsem vzduchovku zabalil do toho nejvíc tuctovýho baličáku, spodek jsem domaskoval krabicí ze svěrky, do které jsem přibalil do starých novin ten zaměřovač. A jako třešničku na dortu jsem podezřelej balík omotal rozvernou rudou mašličkou. Teď už si nemusím ani tu nohu svazovat, tohle nerozklíčuje ani ten nejpitomější ostražitý důchodce

Přestože jsem pro bezpečné propašování ZHN do Slanýho udělal maximum, ještě jsme to v pátek s Olinou doladili do dokonalosti. Zašli jsme si ne k holičce, ale ke kadeřnici. Abysme byli fakt dobře zamaskovaní.

Cesta autobusem proběhla klidně, důchodců málo, jen naproti Olině si sedl nějakej chlapík v loveckým stetsonu, v maskáčích a významně pokašlával. Olina nesnáší kašlající lidi v hromadných dopravních prostředcích, ale roušku v baťohu nenašla, zamaskovala si ksicht provizorně do šátku a nenápadně si začala číst knihu. Nabízel jsem jí, že rozbalím lufinu a kašlajícího lovce odprásknu. Řekla, ať ho nechám kašlat. Ve Slaným jsme zbraň předali Ladysovi. Měl z ní opravdickou radost.

"Těšte se, veverky," pronesl temně. Prozradil, že na pušku má i futrál, že podobnou vzduchovku měl, když byl mladej.

Pak byla v itineráři položka Vánoční besídka. Vyrazili jsme k Antošovi tak, jako každý rok zhruba touto dobou.

Pivovar Antoš to má ale u Ladyse nahnutý, protože již několikrát ho v téhle hospodě přinasrali.

Přišla i Jindra.

Pivo bylo dost dobrý.

Olina, Gábina a Ilona.

Dokonce dorazila i Blanka, která s náma na několika čundrech taky byla.

Jindra je Ladysova sestra, jak je vidět, umí se zatvářit přinasraně taky.

Pili jsme klasický pivo a dali si i škvarkovou pomazánku.

Blanka dostala pro praděti čokoládový vajíčka.

Ladys ještě není úplně přinasranej.

Dorazila i Stáňa. Ostatní z party měli omluvenky od doktorů.

Zprava: Ladys, Honza, Ála, Petr.

Olina, Gábi, Blanka, Ilona.

Kromě piva a škvarků padly i první návrhy a nápady na jarní cestu a v náznaku padlo i možné jméno řeky, kterou bysme měli příští rok prozkoumat a nohama osahat od pramene k ústí. Je to zatím tajný, ale měla by to být Radbuza.

Můj nápad, aby to byla Amazonka neprošel. Myslel jsem si to. Asi by všem ostatním vadili moskyti.

Ilona přemýšlí.

Petr a poslední Netopýr.

Platíme a odcházíme.

Ilonas s Petrem vzali Blanku, Honza s Álou šli dom a Olina a já jsme šli přepsat k Ladysům. Dnešní noc bude bezpečná, Ladys má novou zbraň.

Navzdory problémům při placení kartou to byl milej večírek. Příští rok by se na WWWpraseti měly objevit cestopisy z Islandu a Lisabonu. Helča s Honzou slibujou reportáž z John Muir Trail. Uvidíme, co z toho se na praseti promění ze sna v realitu. Olina v sobotu vstává nekřesťansky brzo, protože mají ve škole DOD - Den Otevřených Dveří. Já jsem jel později a vlakem. Vlak je sice dvakrát dražší než autobus, ale jede nejméně dvakrát tak dlouho.