 |
|
 |
 |
Minionské vodopády
(pastva pro nosy)
Minionské vodopády byly na seznamu aktivit, které si na nás Helča vymyslela, až přijedem za dětma do Austrálie. Do té doby jsem si o focení myslel jen samé kraviny, ale po návštěvě toho krásnýho místa jsem byl nucen přidat ještě jednu kravinu. A tou je, prozradím to hnedka na začátku, že fotka je nedostatečné médium, protože neumí zaznamenat vůni. Zvláště ty nové foťáky, které umí i nahrávat zvuk i tak trochu video. Některé i hodně kvalitně. Během tohoto výletu jsem totiž pocítil téměř bezmoc, ale i euforii z toho, jak to tam vonělo. Bylo to něco rajskýho, musel jsem se usmívat pod fousy a vypadal jsem ještě debilněji než normálně.
Ale popořádku. Vyrazili jsme z domova celkem brzo, doma jsem nechali Bobíka s Milanem, Bobík je totiž na chození někdy pěkně vyscanej lemplík a rád se nechává nosit, až pod ním padá jeden účastník za druhým. A dovede si to vymrčovat dost neústupně. Když nesete malýho cvaldu, moc fotit nemůžete a to jsme si nechtěli nechat ujít. Myslím, že Bobíkovi to zas tak moc nevadilo, že nepochoduje. Helča cestu znala dobře, protože tam už jednou byla. Prý je to tam moc pěkné, navnaďuje nás při jízdě.
Jestli to nevíte, tak v Austrálii jezdí řidiči velice slušně a nejsou vůbec arogantní, nechci paušalizovat, určitě se tam sem tam nějakej kokot najde na silnici, ale je jich pranepatrně. Tuto doménu si propachtovali téměř výhradně cizinci a přistěhovalci, ale Australané, kteří se tu narodili, jezdí příjemně. Helča je cizinec, ale jezdí jako Australan, trošku má potíže s dodržováním padesátky v obcích, ale překračuje tak o dvě stě dolarů, čili o málo. Jako cizinec by mohla přece, podle mé teorie, jezdit o hodně prasáčtěji. Cesta vesele ubíhala. Odbočka z hlavní na vedlejší krouťavou silničku a pak už jedeme lesní cestou, samé díry, musíme opatrně. Ve vzduchu je cítit vlhko a charakter krajiny se mění. Posledních 10 kiláčků se jede po prašné cestě plné děr a výmolů. Pokud si člověk nechce úplně odrovnat auto, rozum velí jet pomalu, a pokud možno mimo díry, což je v některých úsecích dost neproveditelné. V jednom místě se nám na zadek přilepilo nějaké tmavé nablýskané auto. Hopsalo to, drncalo to a čekal jsem, kdy se nám to nablýskané auto provrtá do kufru. V jednom místě, kde silnice byla široká asi na jedno a půl auta, se najednou ozval rachot motoru, jako kdyby se boeing 727 chystal vzlétnout, a černá kára se zleva (to je tu v Austrálii ta špatná strana) rozjela rychlostí blesku vpřed a začala nás předjíždět. Hned jak se černá rakev propasírovala dopředu, začala troubit jako pomatená, z okýnka vyčouhla oplácaná ručka nějaké tučné bečičky a začala na nás mávat fuckovníčkem a pořvávat sprosté nadávky.
Pak ale bečička vjela do ďoury a tučnou ručku i s vystrčeným prostředníčkem si pěkně narazila o střechu svého vozu, neb ten se propadl půl metru do ďoury. Ručka zalezla, nadávky ustaly a černá kára za chvíli zmizela daleko vpředu a ozývaly se jen zvuky výfuku, jak se šoural po zemi, když bečička prometala ďoury a výmoly. Podle mé teorie to nemohli být Australané. Buďto Češi a nebo Rusové. Nebo někdo podobně suverénní. Auto jsme nechali na parkovišťátku "Minion Grass", kde byly, jak je tu v Austrálii zvykem, čisťounké záchodky a gril. Za gril, který je tu na plyn, nemusíte nic platit, když si tu chcete opéct maso. Australané si hravě spočítali, že takto jim tam nikdo nebude dělat žádné ohýnky, až požáry. Na gril jsme se vyprdli a na čistej hajzlík se musel jít hned vykadit Borísek, který již několikátý den trpěl úpornou sranděrou. Dal záchodkům parádně zabrat, bylo nám líto toho, kdo ty záchodky bude uklízet. Ještě sníst jablíčko, napít se vody, do baťůžku velkou svačinku a můžeme vyrazit. Vyrážíme vzhůru dolů, těžkó hlavó napřed. Cestička se nenápadně vnoří do deštnýho pralesa. Tolik kytek, tolik stromů, tolik barev. Šílím, představuju si, jak by to vypadalo, kdybych tu fotil černobíle. Šlo by to, tím, jak je všecko zelené a hnědé, jde v podstatě o jistý druh černobílé fotky, i když je to barevné. Hnědá a zelená. Před několika dny jsme si doma povídali o zelených barvách a já jsem si vzpomněl, že Indiáni prý mají pro zelenou barvu asi 250 výrazů (jestli to teda není nějaká pomluva). Pro Indiány je zelená důležitá, tak se s ní mazlí a umí si je rozdělit do mnoha odstínů. Tak právě tady bylo těch zelených tolik, až oči přecházely. Jak jsme se pomaličku nořili dolů do údolí, měnil se ráz krajiny a vegetace, skoro jako střih ve filmu. Ta změna byla velmi nápadná. Čím jsem byli níž, tím míň bylo v pralese světla. Většinou jsem fotil tak třicetinou a patnáctinou a musel jsem si dávat bacha na to, aby fotky nebyly máznuté.
Fotil jsem jak šílenej, ale nebyl jsem v tom sám. I Olina, která většinou vyfotí deset fotek za dvoudenní výlet, fotila jako magor. Chvílemi jsem měl pocit, že fotí víc než já. A Helča se taky urvala z fotografickýho řetězu. A já se nám ani nedivím. Už tam mi došlo, že až budu o vodopádech psát, budu mít velké potíže si vybírat obrázky. Některé stromy jsou neuvěřitelně mohutné. Nikdy jsem tak velikánské stromy neviděl. Některé jsou zase jakoby počmárané hnědou barvičkou, a kdyby mě neodtáhli násilím, asi tam navždy zůstanu a budu si tam fotit všelijaké ty komixy nakreslené na těch stromech. Je to jakejsi druh eukalyptu, ale jakej, to jsme se dozvěděli až doma z internetu. Říká se jim Scribbly Gum.
Překládáme si to do češtiny a od toho okamžiku jsou to pro nás eukalyptus čmárovník. Nedávám pozor na cestu, protože musím furt někam čučet a hledat a ostřit a zoomovat, jsem magor, sem tam mi uklouznou nohy na mokrým šutru a nebejt mnoha let na bruslích za mlada, asi bych byl furt na tlamě. Jsem jako omámený a nedochází mi zatím proč. Těším se na ty ne moc barevné fotky. Zastavím se u tlejícího tlustýho kmene a zhluboka se přes nos nadechnu. No jasně, právě se mi podařilo objevit, co mi tu připadalo tak jiné. Deštný prales v národním parku Nightcap neuvěřitelně voní. Tolik jemných, a přitom odlišných vůní, že se z toho skoro třepu. Větřím jako ohař.
Přestávám dokonce fotit, jen tak jdu a hrabu nosem závany. Jsem u vytržení. Dlouho jsem takový pocit nezažil. A jdu a nefotím. Jak je to možné? No jo, to je ono, to je to divné. Vidíš hezkej tvar, tak jo, vyndáš foťák a vyfotíš. Stačí jen komponovat a trošku to umět. Vidíš hezkej pohyb? No co, vemeš kameru a natočíš hejbací obrázky. Fascinuje tě zvuk pralesa? No a co, vytáhneš magneťák a mikrofon a zvuky si nahraješ. Když máš dokonalé zařízení, je zvuk i obraz věrný. A vůně? Ty si neodnesete, nevyfotíte, nepřečtete, nenahrajete jako zvuk. Vůně tu zůstanou a neodneseš si ani ň. Svět je plnej vymožeností, baňatý auta projedou všelijakým terénem, někteří slepí dostanou implantátem rohovky příležitost trochu vidět, a kdo vidí blbě, pořídí si brejle. Kdo neslyší, dostane pomocný ucho a může taky slyšet. Na oči brejle, na uši naslouchátka, na poblitý břicho živočišný uhlí, na horečku acylpyrin. Na všecko máme berličku, ale na nos žádný nánosnice nejsou, když cejtíš blbě.
Taky se tím nikdo nijak nezabejvá, doktoři na tento obor serou. Sice existuje kromě očního i ušní a nosní - slavné ORL, ale není to kvůlí vonění, ale jen kvůli posranejm nosním mandlím, které ti doktoři klidně vyrvou a pošlou tě domů. 3D kina, cha chá, ale vůni konzervovat neumíme. Je to velká škoda. Kdyby to šlo, přestanu takhle blbě kafrat a pošlu vám po síti protokol vůně deštnýho pralesa okolo Minionských vodopádů. Nasávám jak ožungr. A k tomu si fotím, obrázky pro mě budou pomůckou, abych se pokusil ty vůně si znovu vybavit. Už jsme skoro dole, musíme z cesty a přes kurevsky klouzavý šutry se prosmýknout na mýtinku, kde z výšky skoro 100 metrů se hroutí paprsky vody a tisíce let dopadají stále na to stejné místo. Vymlely tu pěkné plastiky a voda taky voní. Stal jsem se magorem, kterej všude a všecko nasává. Vyfotit celé vodopády se mi nedaří ani extraširokým objektivem. Jenže to taky není ono, čím je objektiv širokoúhlejší, tím víc se tam vodopádů vejde, ale tím víc vypadají menší a nezajímavější. Nemyslete si, že jde o nějaké mohutné přírodní bombastické dílo, vody není nijak moc, výška je sice úctyhodná, ale v guinessovejch knihách je kdeco větší. Co to je 98 metrů. Prd. Přesto je místo nádherné a prý někdy v létě tam voda skoro nepadá, jen se tak potí po skále.
Maskáčovník
Slušnej stromeček
Ale teď v zimě to jde. Zkouším si nafotit jednotlivé kousky vodopádu, že z nich udělám panorama na výšku. Je to utopie, čím výš míříte foťákem, tím víc vám to kurví obloha, udělat expozici v rozsahu tmy dole a velkýho světla nahoře je technicky nerealizovatelné, a i odbíhání svislic je zcela nepoužitelné. Přesto si pár obrázků udělám, abych doma zjistil, že to moc nejde. Sežereme svačinku, vracíme se jako stepní kozy přes kluzké kamení k potoku a přehopsáme na druhou stranu za pomocí lián. Olina se málem octne ve vodě, ale ustála to a zůstala suchá.
Jdeme po druhé straně údolí a začínáme se škrábat pomaličku vzhůru. Opět nás fascinujou rychlé střihy změny flóry a ohromeně zíráme na neuvěřitelně mohutné stromy. Stejně jako ráz krajiny se mění i vůně. Už mě to nepustí. Nasávát vůni se mi stalo koníčkem a od té doby intenzivně přemýšlím, jestli bych nedokázal vymyslet nějaký přístroj na zachytávání těch jemných vůní. Nějakej nosoaparát, nebo nosameru nebo nosagnetofon. Jsem přece vynálezec, třeba na to časem přijdu. Drápeme se nahoru, začíná voňavě pršet. Olina si oblíká svou oranžovou GoreTexovou bundu, Helči dává svůj deštník a já vytahuji svůj pošramocený deštník také. Na nohách mám jako obvykle sandálky. Proto mi déšť nevadí. Sandály mají obrovskou výhodu, voda se v nich neudrží. Déšť voní, všecko voní. Střih, a krajina je zase úplně jiná.
Nepatrná česká učitelka.
Úplně nahoře jdeme přes potok, kterej ze sebe dělá ty vodopády. Když jsme dorazili na poslední vyhlídku, déšť ustal a ze stromů dole v údolí se začalo kouřit.
U poslední vyhlídky to mají hodně rády kukabary. Kookaburra, jak se správně australsky píše. Kukabary seděly na větvi a zvědavě si nás prohlížely. Jsou na turisty zvyklé a vůbec se nebojí. Jsou krásné a nádherně se chechtají. A když se hádají, je to slyšet i několik kilometrů daleko. Výlet končí, stačí jen dojít po prašné cestě zpátky k autu. Borísek po cestě skáče na mokré větve, třese jimi a nechává se smáčet dešťovou vodou. Než dojdeme k autu, vypadá jako zmoklá slepice.
Z poslední vyhlídky na dno strže.
Večer jsme šli nakoupit nějaké potraviny a já jsem tam znova viděl to samé, co shora z poslední vyhlídky.
Na parkovišti u auta to na Boríska znova přišlo. Tentokrát si vybral ten druhý záchod, tušil správně, že ten první, posranej, se sám za tu krátkou dobu nevyčistil. Dal mu také zabrat. Myslím, že pokud druhý den navštívili Minionské vodopády nějací Češi a použili před pochodem záchod, museli si připadat jako doma, třeba v Praze na Hlaváku. Borísek jim navodil vůni domova. Zase ty vůně. Samé vůně. No uznejte, že by to mohlo být hezké, kdybyste se vrátili z dovolené, pozvali kamarády a pak vyndali krabici od bot a čuchali si zážitky z nějakého zajímavého místa a pak je zase natrkali do té krabice od Adidasek a skoval do skříně. To musím nějak vymyslet.
Jo, vy nevíte, co je kukabara? No přece takovej pták.
Pokus o svislé panorámátko
Příští týden se můžete těšit na fejeton od Helči o tom, jak barvila látky u slavné umělkyně z Byron Bay Anne Leon. Bude to i s fotkama. Jak jinak na Praseti, že jo.
|
29.8. 2010 3.1. 2010 29.11.2009 20.11.2009 5.1.2009 1.1.2007 |
Redakční novinky
Ateliér Josefa Sudka
Galerie U zlatého kohouta
Galerie U zlatého kohouta
Galerie u Betlémské kaple
Galerie hlavního města Prahy - Staroměstská radnice
