prase č. 40

Minionské vodopády
(pastva pro nosy)

Minionské vodopády byly na seznamu aktivit, které si na nás Helča vymyslela, až přijedem za dětma do Austrálie. Do té doby jsem si o focení myslel jen samé kraviny, ale po návštěvě toho krásnýho místa jsem byl nucen přidat ještě jednu kravinu. A tou je, prozradím to hnedka na začátku, že fotka je nedostatečné médium, protože neumí zaznamenat vůni. Zvláště ty nové foťáky, které umí i nahrávat zvuk i tak trochu video. Některé i hodně kvalitně. Během tohoto výletu jsem totiž pocítil téměř bezmoc, ale i euforii z toho, jak to tam vonělo. Bylo to něco rajskýho, musel jsem se usmívat pod fousy a vypadal jsem ještě debilněji než normálně.
Ale popořádku. Vyrazili jsme z domova celkem brzo, doma jsem nechali Bobíka s Milanem, Bobík je totiž na chození někdy pěkně vyscanej lemplík a rád se nechává nosit, až pod ním padá jeden účastník za druhým. A dovede si to vymrčovat dost neústupně. Když nesete malýho cvaldu, moc fotit nemůžete a to jsme si nechtěli nechat ujít. Myslím, že Bobíkovi to zas tak moc nevadilo, že nepochoduje. Helča cestu znala dobře, protože tam už jednou byla. Prý je to tam moc pěkné, navnaďuje nás při jízdě.

Jestli to nevíte, tak v Austrálii jezdí řidiči velice slušně a nejsou vůbec arogantní, nechci paušalizovat, určitě se tam sem tam nějakej kokot najde na silnici, ale je jich pranepatrně. Tuto doménu si propachtovali téměř výhradně cizinci a přistěhovalci, ale Australané, kteří se tu narodili, jezdí příjemně. Helča je cizinec, ale jezdí jako Australan, trošku má potíže s dodržováním padesátky v obcích, ale překračuje tak o dvě stě dolarů, čili o málo. Jako cizinec by mohla přece, podle mé teorie, jezdit o hodně prasáčtěji. Cesta vesele ubíhala. Odbočka z hlavní na vedlejší krouťavou silničku a pak už jedeme lesní cestou, samé díry, musíme opatrně. Ve vzduchu je cítit vlhko a charakter krajiny se mění. Posledních 10 kiláčků se jede po prašné cestě plné děr a výmolů. Pokud si člověk nechce úplně odrovnat auto, rozum velí jet pomalu, a pokud možno mimo díry, což je v některých úsecích dost neproveditelné. V jednom místě se nám na zadek přilepilo nějaké tmavé nablýskané auto. Hopsalo to, drncalo to a čekal jsem, kdy se nám to nablýskané auto provrtá do kufru. V jednom místě, kde silnice byla široká asi na jedno a půl auta, se najednou ozval rachot motoru, jako kdyby se boeing 727 chystal vzlétnout, a černá kára se zleva (to je tu v Austrálii ta špatná strana) rozjela rychlostí blesku vpřed a začala nás předjíždět. Hned jak se černá rakev propasírovala dopředu, začala troubit jako pomatená, z okýnka vyčouhla oplácaná ručka nějaké tučné bečičky a začala na nás mávat fuckovníčkem a pořvávat sprosté nadávky.

Pak ale bečička vjela do ďoury a tučnou ručku i s vystrčeným prostředníčkem si pěkně narazila o střechu svého vozu, neb ten se propadl půl metru do ďoury. Ručka zalezla, nadávky ustaly a černá kára za chvíli zmizela daleko vpředu a ozývaly se jen zvuky výfuku, jak se šoural po zemi, když bečička prometala ďoury a výmoly. Podle mé teorie to nemohli být Australané. Buďto Češi a nebo Rusové. Nebo někdo podobně suverénní. Auto jsme nechali na parkovišťátku "Minion Grass", kde byly, jak je tu v Austrálii zvykem, čisťounké záchodky a gril. Za gril, který je tu na plyn, nemusíte nic platit, když si tu chcete opéct maso. Australané si hravě spočítali, že takto jim tam nikdo nebude dělat žádné ohýnky, až požáry. Na gril jsme se vyprdli a na čistej hajzlík se musel jít hned vykadit Borísek, který již několikátý den trpěl úpornou sranděrou. Dal záchodkům parádně zabrat, bylo nám líto toho, kdo ty záchodky bude uklízet. Ještě sníst jablíčko, napít se vody, do baťůžku velkou svačinku a můžeme vyrazit. Vyrážíme vzhůru dolů, těžkó hlavó napřed. Cestička se nenápadně vnoří do deštnýho pralesa. Tolik kytek, tolik stromů, tolik barev. Šílím, představuju si, jak by to vypadalo, kdybych tu fotil černobíle. Šlo by to, tím, jak je všecko zelené a hnědé, jde v podstatě o jistý druh černobílé fotky, i když je to barevné. Hnědá a zelená. Před několika dny jsme si doma povídali o zelených barvách a já jsem si vzpomněl, že Indiáni prý mají pro zelenou barvu asi 250 výrazů (jestli to teda není nějaká pomluva). Pro Indiány je zelená důležitá, tak se s ní mazlí a umí si je rozdělit do mnoha odstínů. Tak právě tady bylo těch zelených tolik, až oči přecházely. Jak jsme se pomaličku nořili dolů do údolí, měnil se ráz krajiny a vegetace, skoro jako střih ve filmu. Ta změna byla velmi nápadná. Čím jsem byli níž, tím míň bylo v pralese světla. Většinou jsem fotil tak třicetinou a patnáctinou a musel jsem si dávat bacha na to, aby fotky nebyly máznuté.

Fotil jsem jak šílenej, ale nebyl jsem v tom sám. I Olina, která většinou vyfotí deset fotek za dvoudenní výlet, fotila jako magor. Chvílemi jsem měl pocit, že fotí víc než já. A Helča se taky urvala z fotografickýho řetězu. A já se nám ani nedivím. Už tam mi došlo, že až budu o vodopádech psát, budu mít velké potíže si vybírat obrázky. Některé stromy jsou neuvěřitelně mohutné. Nikdy jsem tak velikánské stromy neviděl. Některé jsou zase jakoby počmárané hnědou barvičkou, a kdyby mě neodtáhli násilím, asi tam navždy zůstanu a budu si tam fotit všelijaké ty komixy nakreslené na těch stromech. Je to jakejsi druh eukalyptu, ale jakej, to jsme se dozvěděli až doma z internetu. Říká se jim Scribbly Gum.

Překládáme si to do češtiny a od toho okamžiku jsou to pro nás eukalyptus čmárovník. Nedávám pozor na cestu, protože musím furt někam čučet a hledat a ostřit a zoomovat, jsem magor, sem tam mi uklouznou nohy na mokrým šutru a nebejt mnoha let na bruslích za mlada, asi bych byl furt na tlamě. Jsem jako omámený a nedochází mi zatím proč. Těším se na ty ne moc barevné fotky. Zastavím se u tlejícího tlustýho kmene a zhluboka se přes nos nadechnu. No jasně, právě se mi podařilo objevit, co mi tu připadalo tak jiné. Deštný prales v národním parku Nightcap neuvěřitelně voní. Tolik jemných, a přitom odlišných vůní, že se z toho skoro třepu. Větřím jako ohař.

Přestávám dokonce fotit, jen tak jdu a hrabu nosem závany. Jsem u vytržení. Dlouho jsem takový pocit nezažil. A jdu a nefotím. Jak je to možné? No jo, to je ono, to je to divné. Vidíš hezkej tvar, tak jo, vyndáš foťák a vyfotíš. Stačí jen komponovat a trošku to umět. Vidíš hezkej pohyb? No co, vemeš kameru a natočíš hejbací obrázky. Fascinuje tě zvuk pralesa? No a co, vytáhneš magneťák a mikrofon a zvuky si nahraješ. Když máš dokonalé zařízení, je zvuk i obraz věrný. A vůně? Ty si neodnesete, nevyfotíte, nepřečtete, nenahrajete jako zvuk. Vůně tu zůstanou a neodneseš si ani ň. Svět je plnej vymožeností, baňatý auta projedou všelijakým terénem, někteří slepí dostanou implantátem rohovky příležitost trochu vidět, a kdo vidí blbě, pořídí si brejle. Kdo neslyší, dostane pomocný ucho a může taky slyšet. Na oči brejle, na uši naslouchátka, na poblitý břicho živočišný uhlí, na horečku acylpyrin. Na všecko máme berličku, ale na nos žádný nánosnice nejsou, když cejtíš blbě.

Taky se tím nikdo nijak nezabejvá, doktoři na tento obor serou. Sice existuje kromě očního i ušní a nosní - slavné ORL, ale není to kvůlí vonění, ale jen kvůli posranejm nosním mandlím, které ti doktoři klidně vyrvou a pošlou tě domů. 3D kina, cha chá, ale vůni konzervovat neumíme. Je to velká škoda. Kdyby to šlo, přestanu takhle blbě kafrat a pošlu vám po síti protokol vůně deštnýho pralesa okolo Minionských vodopádů. Nasávám jak ožungr. A k tomu si fotím, obrázky pro mě budou pomůckou, abych se pokusil ty vůně si znovu vybavit. Už jsme skoro dole, musíme z cesty a přes kurevsky klouzavý šutry se prosmýknout na mýtinku, kde z výšky skoro 100 metrů se hroutí paprsky vody a tisíce let dopadají stále na to stejné místo. Vymlely tu pěkné plastiky a voda taky voní. Stal jsem se magorem, kterej všude a všecko nasává. Vyfotit celé vodopády se mi nedaří ani extraširokým objektivem. Jenže to taky není ono, čím je objektiv širokoúhlejší, tím víc se tam vodopádů vejde, ale tím víc vypadají menší a nezajímavější. Nemyslete si, že jde o nějaké mohutné přírodní bombastické dílo, vody není nijak moc, výška je sice úctyhodná, ale v guinessovejch knihách je kdeco větší. Co to je 98 metrů. Prd. Přesto je místo nádherné a prý někdy v létě tam voda skoro nepadá, jen se tak potí po skále.

Maskáčovník

Slušnej stromeček

Ale teď v zimě to jde. Zkouším si nafotit jednotlivé kousky vodopádu, že z nich udělám panorama na výšku. Je to utopie, čím výš míříte foťákem, tím víc vám to kurví obloha, udělat expozici v rozsahu tmy dole a velkýho světla nahoře je technicky nerealizovatelné, a i odbíhání svislic je zcela nepoužitelné. Přesto si pár obrázků udělám, abych doma zjistil, že to moc nejde. Sežereme svačinku, vracíme se jako stepní kozy přes kluzké kamení k potoku a přehopsáme na druhou stranu za pomocí lián. Olina se málem octne ve vodě, ale ustála to a zůstala suchá.

Jdeme po druhé straně údolí a začínáme se škrábat pomaličku vzhůru. Opět nás fascinujou rychlé střihy změny flóry a ohromeně zíráme na neuvěřitelně mohutné stromy. Stejně jako ráz krajiny se mění i vůně. Už mě to nepustí. Nasávát vůni se mi stalo koníčkem a od té doby intenzivně přemýšlím, jestli bych nedokázal vymyslet nějaký přístroj na zachytávání těch jemných vůní. Nějakej nosoaparát, nebo nosameru nebo nosagnetofon. Jsem přece vynálezec, třeba na to časem přijdu. Drápeme se nahoru, začíná voňavě pršet. Olina si oblíká svou oranžovou GoreTexovou bundu, Helči dává svůj deštník a já vytahuji svůj pošramocený deštník také. Na nohách mám jako obvykle sandálky. Proto mi déšť nevadí. Sandály mají obrovskou výhodu, voda se v nich neudrží. Déšť voní, všecko voní. Střih, a krajina je zase úplně jiná.

Nepatrná česká učitelka.

Úplně nahoře jdeme přes potok, kterej ze sebe dělá ty vodopády. Když jsme dorazili na poslední vyhlídku, déšť ustal a ze stromů dole v údolí se začalo kouřit.

U poslední vyhlídky to mají hodně rády kukabary. Kookaburra, jak se správně australsky píše. Kukabary seděly na větvi a zvědavě si nás prohlížely. Jsou na turisty zvyklé a vůbec se nebojí. Jsou krásné a nádherně se chechtají. A když se hádají, je to slyšet i několik kilometrů daleko. Výlet končí, stačí jen dojít po prašné cestě zpátky k autu. Borísek po cestě skáče na mokré větve, třese jimi a nechává se smáčet dešťovou vodou. Než dojdeme k autu, vypadá jako zmoklá slepice.

Z poslední vyhlídky na dno strže.

Večer jsme šli nakoupit nějaké potraviny a já jsem tam znova viděl to samé, co shora z poslední vyhlídky.

Na parkovišti u auta to na Boríska znova přišlo. Tentokrát si vybral ten druhý záchod, tušil správně, že ten první, posranej, se sám za tu krátkou dobu nevyčistil. Dal mu také zabrat. Myslím, že pokud druhý den navštívili Minionské vodopády nějací Češi a použili před pochodem záchod, museli si připadat jako doma, třeba v Praze na Hlaváku. Borísek jim navodil vůni domova. Zase ty vůně. Samé vůně. No uznejte, že by to mohlo být hezké, kdybyste se vrátili z dovolené, pozvali kamarády a pak vyndali krabici od bot a čuchali si zážitky z nějakého zajímavého místa a pak je zase natrkali do té krabice od Adidasek a skoval do skříně. To musím nějak vymyslet.

Jo, vy nevíte, co je kukabara? No přece takovej pták.

Pokus o svislé panorámátko

Příští týden se můžete těšit na fejeton od Helči o tom, jak barvila látky u slavné umělkyně z Byron Bay Anne Leon. Bude to i s fotkama. Jak jinak na Praseti, že jo.

bazar

Redakční novinky

29.8. 2010
Nenápadně jsem změnil vstupní bránu do fotogalerií a přidal jednu australskou výstavku, kam budu pomaličku strkat komentované obrázky, které se mi nebudou hodit pro použití ve fejetonech, ale bylo by mi líto, kdybych vám je nevnucoval. No a také lze vyhledat v archívu všecky předchozí povídánky z Austrálie v sekci "Vyrváno z cestovních deníčků".

3.1. 2010
Redakce hlásí, že nic nového pod sluncem vás nečeká. Žádná předsevzetí, žádný sliby. A už vůbec nemůžete počítat se sebemenším náznakem serióznosti. U prasete je to výhodou, u politika k nasrání. Škoda jen, že není jen jeden. Ten politik.

29.11.2009
Redakce lehce upravila a připravila další kompletní vydání všech WWWiditelných prasat od doby vzniku po teď, čili do roku 2009.

20.11.2009
V knihovničce se narodily tři pohádky od Jarky N. ze Svatého Štěpána, které mi poslala již dávno, ale já jsem byl takové hovado, že jsem se k tomu dostal až tenhle víkend. A ke vší hrůze se nemám ani na co vymluvit. Tak jsem pro ty pohádky udělal aspoň pár ilustrací. Tak promiň, Jarko.

5.1.2009
A je tu ročník dvanáctý. U whisky by to mohlo znamenat pár hvězdiček i skoro jistotu kvality. U týdeníku to může naopak znamenat šanci pro hnilobu nebo vyschlo. Pokusíme se udělat pro zvrácení možných předpokladů co nejvíc. Třeba se nám to sem tam v nějakém fejetonu nebo fotce povede. A když ne? Je snad málo oblastí, kde to stojí za hovno?

1.1.2007
Archivní sklípek funguje i nadále tak, že se klikem u ikony Bazaar dostanete přímo k jakémukoliv ze tří až čtyř posledních vydání. Z nich se vám stejnou technikou podaří dostat i k dalším předchozím třem až čtyřem vydáním od zvoleného. Toto zanořování je násilně utržené posledními třemi vydáními z předchozího roku.
Starší ročníky až po samotný Velký třesk - vznik neseriozního internetího týdeníku WWWiditelné prase - lze získat jedině na CD. (Ale to až po urputném přemlouvání, protože kdo se s tím má furt vypalovat). Kvůli tomu, že minulej rok skončil a novej začal, bude potřeba překopat zase celé prase od narození, aby na CD bylo kompletní a to se teda redakci příliš zatím nechce. Redakce je od základů shnilá.

Ateliér Josefa Sudka
Alena Kotzmannová - ''Rybí lidé - Fish People'' (do 24. 10. 2010)
Výstava fotografií z aktuální tvorby autorky.

Galerie U zlatého kohouta
MILAN SOPOUŠEK: "Fragment tajnosti" (do 14. 10. 2010)

Galerie U zlatého kohouta
DANIELA ŠAFRÁNKOVÁ: "Zuzana v lázni" (do 14. 10. 2010)

Galerie u Betlémské kaple
František Skála - Výběr z díla (do 15.10. 2010)
František Skála jr. patří k nejvýraznějším osobnostem na současné výtvarné scéně. Každá jeho výstava udivuje diváky sílou imaginace, směsí humoru a vážnosti, ironie a úcty, monumentality a jemné citlivosti. V svých objektech zpracovává přírodní nalezené prvky do nových souvislostí a podob a přitom vytváří zdání, že se jedná o tvořivost samotné přírody.
Je členem skupiny Tvrdohlaví, od roku 1974 je zakládajícím a skutečným členem tajné skupiny BKS a komturem Řádu Zelené Berušky. Kromě orchestru MTO Universal působí v hudebním tělese Finský barok a ve vokálním triu Tros Sketos.

Galerie hlavního města Prahy - Staroměstská radnice
TOMÁŠ CÍSAŘOVSKÝ / Žlutá skvrna Výběr z akvarelů 2000–2010 (do 21.11. 2010)
Tomáš Císařovský patří k výrazným figurálním malířům střední generace, kteří na konci osmdesátých let uvedli na českou scénu postmodernu. Do širšího povědomí kulturní veřejnosti se zapsal svým legendárním „legionářským“ cyklem vztahujícím se k zamlčovaným a dezinterpretovaným částem historie. Od devadesátých let patří k umělcům, jejichž dílo je uznáváno a kurátorsky sledováno.
Pro expozici na Staroměstské radnici autor připravil ojedinělou kolekci akvarelů poskytujících příležitost nahlédnout zblízka do tvůrčích procesů odvíjejících se v jeho tvorbě posledních let. Název jednoho z cyklů Žlutá skvrna (v původním významu označující fyziologický bod v lidském oku, kde je nejostřejší vidění) dal jméno celé výstavě.

Josef Sudek: Svatý Vít
Další v řadě knižních vydání fotografických cyklů Josefa Sudka přináší unikátní svazek fotografií Svatovítské katedrály z dvacátých let, o jejichž knižní vydání autor neúspěšně usiloval po celý svůj život. Klíčové snímky vznikly v době přestavby katedrály, kdy měl fotograf možnost zachytit v jejím interiéru i hromady suti či lešení, vždy ve zcela ojedinělém osvětlení, na něž v budově čekal třeba celý den. Kniha je uvozena studií Josefa Mouchy a původním textem spisovatele Jaroslava Durycha z prvního Sudkova portfolia.

Bubeník Gerry Gibbs a The Electric Trasher Orchestra vydávají desku Play the music of Miles Davis 1967-1975). DvojCD je plné energie a dobré hudby. Muzikantům se skvěle podařilo zachytit intenzitu děl Milese Davise. Interpretace Davisovy hudby není lehkým úkolem. Ve vybraném období přecházel z klasického jazzu do fusion jazzu. Na desce naleznete skladby jako „Directions“, „Bitches Brew“, „In a Silent Way“, „Pinocchio“ či „Nefertiti“. Rozpoznáte melodie a rytmy Milesova bandu, toto nové album však přináší také nové a skvělé improvizace a interpretace. Vydává Whaling City Sound.

„Stařec je dítě, které ví, že musí zemřít.“ (Miquel de Unamuno: Abel Sánchez)"
Ve dnech 4.-15.10. se v Městské knihovně v Praze uskuteční Dny severu – Festival severské kultury. V rámci programu zde proběhne například 7.10. v 18:30 hod setkání s dánským spisovatelem Erlingem Jepsenem.
Kina:
7.10. – Aero – Single man (režie: Tom Ford, USA, 2009, 101 min. Drama) (Vysokoškolský učitel George právě ztratí svého partnera a smrt je ještě příliš blízko na to, aby se s ní dokázal vyrovnat. V průběhu dne se setkává se svou nejlepší kamarádkou Charley, zatímco ho pronásleduje jeho student, který o něj má nesporný zájem, a to nejen studijní. George prochází dnem, na jehož jedné straně je trpká příchuť hlavně revolveru a na druhé krok ke zbytku jeho života...) (20:30)
9.10. – Aero – Metropolitan opera: Live in HD – Richard Wagner: Zlato Rýna (režie: Robert Lepage) (Dva vynikající umělci spojili své síly v novém a převratném nastudování Wagnerovy opery Prstenu Nibelungův pro Metropolitní operu: maestro James Levine a režisér Robert Lepage. Tuto operní tetralogii zahájí Zlato Rýna, prolog Wagnerova epického dramatu. ) (18:45)
5. 10. – Městská knihovna – Užívej si, co to jde Užívej si co to jde (režie: Woody Allen, USA/Fr., 2009, 92 min. Komedie) (Výstřední Newyorčan Boris Yellnikoff odkládá život vyšší společenské třídy k ledu, aby mohl přetvořit svou existenci do bohémštější podoby. Na své cestě se střetává s mladou jižankou Melody, která jeho životem docela zamíchá...) (19:00)
7.10. – Oko – Bibliothéque Pascal (režie: Szabolcs Hajda, Maď./Něm./VB/Rum., 2009, 105 min. Drama) (Dvě dekády od pádu železné opony stále nesmazaly rozdíly mezi zeměmi bývalých bloků. Koprodukční drama s prvky magie, tragikomedie i thrilleru vypráví o tom, že pokud život nestojí za nic, geografickým přesunem se zničehonic nezlepší.) (18:00)
8.10. – Oko – Rytmus svobody (režie: Wojciech S. – L. Gnoiński, Pol., 2010, 75 min. Dokument) (Dokument s podtitulem Jak svrhnout totalitní režim pomocí domácího zesilovače rekapituluje, jak v Polsku posilovala rocková hudba pocit nezávislosti od šedesátých let až k pádu komunistického režimu.) (20:30)
6.10. – Ponerpo – Bolwieser (režie: Rainer Werner Fassbinder, Něm., 1976, 108 min. Drama) (Přes věrnost předloze Oskara M. Grafa, plné politických aspektů života bavorské provincie dvacátých let, se Fassbinder soustředil především na tragický lidský osud přednosty malého nádraží Xavera Bolwiesera.) (20:00)
7.10. – Ponrepo – Tristram Shandy (režie: Michael Winterbottom, VB, 92 min. Drama) ("... Také ve filmovém Tristramovi Shandym - tedy ve scénách o přeplánovaném početí, zvrzaném porodu a pomýleném křtu blahorodého hrdiny, který přes své titulní postavení a všudypřítomnost v knize fakticky nedostává šanci vložit se do děje, vystupují herci z konvenčního scénáře a nutí divákovu pozornost přeskakovat z historky do příběhu o historce a přesahovat z někdejšího století kočárů do konzumního věku automobilismu.“ Jan Čáp) (17:30)
4.10. – Světozor – Dokumentární pondělí – Generace 60 (režie: Peter Hledík, ČR, 2010, 67 min. Dokument) (Režisér Peter Hledík natočil dokument Generace 60 o generaci absolventů elitní Průmyslové školy jaderné techniky v Praze v Ječné ulici, která z rozhodnutí tehdejší komunistické vlády byla založena roku 1955 a fungovala až do roku 1985. ) (20:30)
Filmové festivaly:
6.-10.10. – Das Filmfest, Praha, kino Evald (info: http://www.evald.cz/)
do 14.12. – Decadence Now!, Praha, kino Aero (info: http://www.kinoaero.cz/cz/festivaly/)
Kluby v Česku, potažmo hlavně v Praze:
6.10. – Agharta – František Kop Quartet (21:00)
7.10. – Agharta – Limited Edition (21:00)
8.10. – Agharta – Matěj Benko Trio (21:00)
9.10. – Agharta – Luboš Andršt Group (21:00)
4.10. – Blues sklep – Vilém Čok & By Pass (21:00)
5.10. – Blues sklep – Four glasses (21:00)
7.10. – Blues sklep – B5 (21:00)
7.10. – Hala HC Sparta (Tesla Arena) – Alexandrovci (19:00)
4.10. – Jazz club U staré paní – Der Wawawa (20:30)
6.10. – Jazz club U staré paní – Libor Šmoldas Trio (20:30)
7.10. – Jazz club U staré paní – Ondřej Štveráček Quartet (20:30)
8.10. – Jazz club U staré paní – Gumbo a Ondřej Konrád (20:30)
9.10. – Jazz club U staré paní – Rene Trossman Band (20:30)
5.10. – Jazz Dock – Joyce Cobb Quartet (22:00)
6.10. – Jazz Dock – Kaltenecker Gang (19:00)
7.10. – Jazz Dock – Balzar Robert Trio (22:00)
9.10. – Jazz Dock – Zuzana Lapčíková Quintet (22:00)
5.10. – Jazzboat – Jazz Revue (20:30)
6.10. – Jazzboat –Batukatum (20:30)
8.10. – Jazzboat – Rajnošek B.AND (20:30)
4.10. – Reduta – Los quemados (21:30)
5.10. – Reduta – František Uhlíř Team (21:30)
6.10. – Reduta – Metropolitan Jazz Band (21:30)
8.10. – Reduta – Jazz Efterrätt (21:30)
5.10. – Stará Pekárna, Brno – Bluff Note (20:00)
6.10. – Stará Pekárna, Brno – Tomáš Kočko & Orchestr (20:00)
10.10. – Stará Pekárna, Brno –Martin Brunner Trio (20:00)
5.10. – U malého Glena – Roman Pokorný Fusion Jazz trio (21:30)
8.10. – U malého Glena – Rene Trossman Band (21:30)
9.10. – U malého Glena – Martin Brunner Trio (21:30)
Kluby - cizina:
„Neskládám hudbu jen abych někoho esteticky uspokojil. Důvodem, proč skládám hudbu je, že cítím, že je to prostředek či kanál, který vede do vlastního nitra, ke skutečné podstatě sebe sama.“ (George Russel)
4.-7.10. – Blue Note Tokyo, Japonsko – Groove Theory feat. Amel Larrieux & Bryce Wilson (19:00, 21:30)
4.10. – Blue Note New York, USA – David S. Ware Trio (20:00, 22:00)
8.10. – Orchestra Hall, Chicago, Illinois, USA – Chick Corea + Christian McBride + Brian Blade (20:00)
8.10. – Twins Jazz, Washington, USA – Kenny Werner Quartet (21:00, 23:00)
7.-8.10. - Ronnie Scott´s Jazz Club, Londýn, VB – Manu Dibango (20:00)
Hudební festivaly:
do 5.10. – JAZZ ON5 2010 – Smíchovský kulturní podzim, Praha (info: http://www.jazzcosk.cz/)
do 23.10 – Lípa Musica, Česká Lípa (info: http://www.lipamusica.cz/)
do 28.10. – Svatováclavský hudební festival (info: http://www.shf.cz/)
do 20.11 – Kytara napříč žánry (info: http://www.kytaranapriczanry.cz/)
do 21.11. – Struny podzimu (info: http://www.strunypodzimu.cz/)
Tanec a experimentální divadlo:
„Tanec sahá na svět snů. Je to cesta, na které se spojujeme s hlubší úrovní vědomí.“ (Rudolf von Laban)
5.10. – Alfred ve dvoře, hostuje Décalages – divadlo v pohybu – Bez země (režie: Véronic Joly) (Fantazie pro loutku, dva herce-akrobaty, větev, lano, loď, klec, ostrý hák... vše trošku zasypáno kouzelným práškem.) (20:00)
7.10. – Alfred ve dvoře – Domácí úkoly z pilnosti – rounde 31 (Z pilnosto vytvořte choreografii na libovolné punkové téma nebo taky ne! Omezení: No limits / No future / No skauting!) (20:00)
9.10. – Alfred ve dvoře, hostuje Dompanie Due – Avanti (Mix taneční klauniády, poezie a improvizace. Performance představuje špičku současné moderní klaunérie.) (20:00)
4.10. – Divadlo Ponec – PREMIÉRA – Sunyata (Ať se vám to líbí nebo ne, život je drama, často plné podivných postav a šílených scén. Každý člověk hraje na svém vlastním jevišti a všichni se nějak snažíme tomuto množství dějství porozumět. Choreografie inspirovaná dílem Thomase Moora Temné noc duše.) (20:00)
8.10. – Nová scéna – Extrém (Tématem celého představení je extrém, v samotném významu nejrůznějších odstínů smyslu tohoto pojmu. Ultramoderní taneční triptich je tvořen choreografiemi významných českých tanečních tvůrců Jiřího Kyliána a Petra Zusky.) (19:30)

Festivaly tance a experimentálního divadla:
4.-7.10. – Festival Akcent, Praha, Divadlo Archa (nultý ročník mezinárodního festivalu divadla se sociálním přesahem) (info: http://www.akcentfestival.eu/
Divadla:
„Všichni jsme se narodili blbí, některým to zůstalo.“ (Samuel Beckett)
6.10. – ABC – Pan Kaplan má třídu rád (režie: Miroslav Hanuš) (Příběh o zdolávání neuvěřitelných zákrut cizího jazyka ve třídě plné lidí, kteří už dávno překročili školní léta.) (19:00)
4.10. – Činoherní klub – Marina Carr: U kočičí bažiny (režie: Martin Čičvák) (Hra je variací klasického Euripídova dramatu Médeia, její reálie jsou však současné.) (19:30)
6.10. – Činoherní klub – Martin McDonagh: Osiřelý západ (režie: Ondřej Sokol) (Příběh lásky bratrů Valena a Colemana, kteří se uměním mučit jeden druhého chtějí zapsat do Guinessovy knihy rekordů...) (19:30)
4.10. – Dejvické divadlo – Viliam Klimáček: Dračí doupě (režie: Karel František Tománek) (Jeden z nejznámějších slovenských dramatiků napsal hru přímo pro Dejvické divadlo a pro konkrétní herce. Příběh začíná setkáním dvou kamarádů, Ivana a Davida, v horách. Dvacet let se neviděli. Kdysi tvořili nerozlučnou dvojici, ale teď je všechno jinak...) (19:30)
5.10. – Dejvické divadlo – Johann Wolfgang Goethe: Spřízněni volbou (První české uvedení nejvýznamnějšího románu německého klasicismu. Novomanželé, Eduard a Charlotta, se odstěhují na svůj venkovský zámek, rozhodnuti žít osamoceni, mimo společenský ruch. Všechno se ale změní příjezdem Eduardova přítele Oty a Charlotinny neteře Otýlie.) (režie: Jan Antonín Pitínský) (19:30)
4.10. – Divadlo Bez zábradlí – Francis Veber: Blbec k večeři (režie: Jiří Menzel) (Při srážce s blbcem se může rozsvítit i tzv. inteligentovi.) (19:00)
6.10. – Divadlo Bez zábradlí – John Misto: Sonáta pro lžíci (režie: Kateřina Iváková) (Setkání dvou žen po mnoha letech. Jejich konfrontace reprezentují střetnutí dvou epoch – minulé a současné, dvou světů – australského a britského a dvou společenských postojů – zdravého selského rozumu a aristokratické nadřazenosti.) (19:00)
4.10. – Divadlo Na zábradlí – Ubu se baví (autorský projekt Jiřího Havelky) (Aerodynamická ubunalita.) (19:00)
4.10. – Divadlo Pod Palmovkou – A. Dumas, J. P. Sartre: Kean IV. (režie: Petr Hruška) (Životní osudy legendárního shakespearovského herce Edmunda Keana se staly předlohou ke hře, která se s vtipným nadhledem zabývá otázkami lidské svobody, důstojnosti a předurčenosti osudu.) (19:00)
8.10. – Divadlo Pod Palmovkou – PREMIÉRA – Klaus Mann: Mefisto (režie: Emil Horváth) (Mimořádně ctižádostivý provinční herec Höfgen nesleduje nic než svou hereckou práci. Je schopen obětovat všechno pro to, aby mohl zazářit na jevišti - a jeho hvězda proto zprvu rychle stoupá. Osudnou se mu paradoxně stane vysněná role Mefista v Goethově Faustovi, která jakoby předurčila jeho další osud) (19:00)
6.10. – Divadlo Ungelt – Pierre Palmade, Christophe Duthuron: Na útěku (režie: Ladislav Smoček) (Jevištní roadmovie o útěku dvou žen.) (19:00)
4.10. – Divadlo V Řeznické – PREMIÉRA – Jidiš ve třech (V tomto večeru ožívá kouzlo jazyka jidiš v tradičních písních, které vznikaly většinou na přelomu 19. a 20. století. Vyprávějí o lidských radostech a strastech - s ironií, vtipem, ale i nostalgií. ) (19:30)
Divadelní festivaly:
5.-10.10. – Mezinárodní divadelní festival „Bez hranic“, Český Těšín (info: http://www.borderfestival.eu/)
do 24.10. – Příští vlna / Next Wave, Praha (info: http://www.nextvawe.cz/)
do 28.10. – Čekání na Václava, Hradec Králové (info: http://www.klicperovodivadlo.cz/)

viditelné prase, viditelné prase, wwwprase prasisko viditelneprase wwwiditelneprase widitelneprase widitelné prase Viditelne.prase.cz Dušan Rouš