 |
|
 |
 |
Ježibabí lektvary
(akce v Byron Bay)
Jedna z učebních jednotek mého kurzu je týdenní praxe na nějakém pracovišti v oboru oděvnictví. Hned se mi vybavily dva týdny praxe, které jsem absolvovala na Oděvní průmyslovce v Praze a trochu se mi zježily chlupy. Tehdá jsem se dostala do nějaké obří oděvní firmy kdesi na Dělnické, kde v hale nesmírných rozměrů sedělo asi 100 potících se prostorově nepřehlédnutelných dam, každá paní seděla u svého šicího stroje na točící židličce na kolečkách, a když si potřebovaly dojet pro další várku šití, tak se ke stolu došoupaly na té jezdící sesličce, aby náhodou nemusely zvedat ta kila rosolu. Už při vstupu do haly člověka div neporazil nakyslý zápach zpoceniny, ale na to si pak zvykl, když v tom člověk byl déle než půl hodiny. Já jsem dostala pozici u žehličky a celý týden jsem žehlila manžety u košil. První den jsem se s tím statečně poprala a krom bolesti za krkem jsem si jiných neduhů nevšimla. Druhý den jsem dostala depresi, třetí den tik do pravého oka, čtvrtý den jsem se všemu začala smát a pátý den mi začalo být všechno jedno. Další týden jsem přišívala klopu ke kapsičce. Průběh stejný, jen bolest za krkem mě provázela jako věrný pes skrz tik, depresi, euforii až k apatii. Další rok, když nás opět čekala praxe, jsem si raději zlomila v Roxy palec u ruky, když jsem po lahvi jabčáku spadla po schodech do podzemí. Praxe se zrušit nedala, ale místo šití klop a žehlení košil jsem mohla chodit s balíčkama na poštu, nosit stravenky do dalších oddělení a stal se ze mě poslíček se sádrou. Sádrový tr-poslík.
To se namaluje černou fixou obrázek na papír, okopíruje se na průhlednou fólii, folie se připevní na síto, které je napatlané fotografickou emulzí, a síto se na zhruba minutu vystrčí na sluníčko. Sluníčko se chová jako světlo ve zvětšováku a to, co bylo černé, se na sítu nezobrazí a to ostatní ano. Pak se ze síta podtlakovou hadicí smyje ta fotografická emulze a obrázek je hotový k tisknutí. Síto se dá na látku, na síto se napatlá barva, ta se na látku neotiskne, protože síto barvu propustí jenom v těch místech, kde byl obrázek původně černý. Pak se to takovou stěrkou přitlačí a barva se dvakrát rozetře po sítu. Pak se síto oddělá a obrázek je hotový. V tomto případě obrázek
To stejné, jen jiný motiv, jiný podklad.
Zase, jiný motiv tisklý na látce, kterou jsem předtím nabatikovala v nějakém listí.
To jsem zkoušela nabatikovat modrou bavlnu na černo v eukalyptovém listí, ale ty přírodní barvy se na bavlnu zas tak moc nechytají, zvlášť, když je látka něčím naškrobená, což se často dělá, aby se nemačkala a neplesnivěla, když leží dlouhé měsíce ve skladech různých obchodů. Asi kdyby se několikrát vyprala, byl by výsledek o něco lepší, ale nikdy takový, jako u hedvábí nebo vlny. Tak aby ta látka nevypadal tak mdle, natiskla jsem na ni stříbrný kola a udělám z ní nějakou vesmírnou bundičku nebo vestu. A nebo něco jinýho.
Zase tisk na nabatikovanou látku, tentokrát žádné přírodní barvivo, ale klasická "barvy DUHA šatů vzpruha" barvená v pračce.
Když člověk nemá k dispozici fotografickou emulzi a podtlakovou hadici, tak to může trošku ošulit. Může si vystřihnout z tvrdého plastu nějaký tvar, pak to nalepit na síto, napatlat na to barvu a přejet a barva se zase dostane skrz síto jenom tam, kde byl tvar vystříhnutý. Ale není to tak přesné a nedají se s tím dělat větší množství, protože barva zaleze za okraje fólie a další tisky už jsou trochu mázlé a nepřesné.
Tajně jsem však doufala, že australská zkušenost bude trochu jiná. A taky že jo. Pracovala jsem týden ve studiu u Anne Leon. Anne je výtvarnice původně z Jižní Afriky, ale od 17 let bydlí v Austrálii. Studovala v Brisbane a v roce 2002 se přestěhovala do NSW. Svoje studio má v Byron Bay. Věnuje se sítotisku a textilu a v poslední době barvení látek přírodním způsobem. Aby mohla dělat sítotisky i na metráž, tak má v jedné části studia obrovský stůl, asi 12 metrů dlouhý, a na ten vždycky tu metráž roztáhne. Stůl je potřený nějakou lepivou hmotou, takže látka se na ten stůl přicucne a nehýbe se, když se na ní tiská. V době mé praxe jsme tiskli černý motiv květin na zlatavé hedvábí. To hedvábí bylo asi 17 metrů dlouhé, a když se člověk dostal do poloviny, tak mu po zádech přeběhlo podivné mrazení, že kdyby to teď pokazil, tak se nedá použít ani jedna strana. Požadavek byl na minimálně 10 metrů v kuse. A protože síto na tisknutí tohoto vzoru je velké a hodně těžké, nedokáže tuhle práci udělat jeden člověk. A tak jsem dostala do ruky špachtli a šly jsme na to. Nad každý otisk se pak musí dát taková tepelná lampa, aby barva zaschla a zafixovala se. Po tisknutí se síto musí hned umýt, jinak tam barva zaschne a už se z toho nedá dostat jinak než podtlakovou hadicí. A pak se celé síto šupne ven na sluníčko a za půl hodinky je zase panensky čisté, připravené na další použití. Motivů má Anne tolik, až oči přecházely. Jako výtvarnice si většinu z nich dělá sama. Jednou za 14 dnů pořádá dny otevřených dveří, kdy studio pronajímá za pakatel tomu, kdo chce využít jejího prostoru a něco si sám natisknout.
Viskoza barvená v cibulovém listí, barvy chytnou v o něco bledším odstínu.
Přírodní hedvábí zamotané takovým způsobem, že když se to pak rozmotá, vypadá to jako hadí kůže. Tato látka byla barvená v eukalyptovém listí.
Už si nepamatuju, v čem se tenhle kus barvil. Ale nejdřív jsem to prošila, pak prošité hodila do barvy, a když se to rozmotalo, tak tam zbyla po prošití taková spirála. Ale není moc vidět, protože látka je jenom světle hnědá, tak jsem to kolem obšila hnědou bavlnkou a vevnitř zlatou. Ještě to není ono, tak to ještě budu muset nějak dotvořit.
Další, o něco kratší stůl, slouží částečně jako odkládací plocha a částečně jako pracovní plocha pro batikování a manipulaci látek. Na konci stolu jsou 4 hrnce, v jednom se vaří eukalyptové listy, v dalším slupky od cibule, v jiném červené zelí a v posledním "Lemon grass". Z hrnců se kouří, páří, linou se z nich různé vůně a mezi tím pobíhá Anne a míchá to a zkoumá konzistenci a barvu. Kdyby začala drmolit nějaká zaříkávadla, vůbec se nebudu divit. Anne používá různé techniky manipulace s látkou, látku pak vkládá do hrnců a po hodině, když látku vyloví, tak na ni vždycky čeká překvapení. Ani za ty roky, co se barvení věnuje, se ještě nestalo, že by věděla úplně přesně, jaký bude výsledek. Do látek ještě balí listy eukalyptu, nebo jehličky kašariny. To je takový jehličnatý strom, jehličky jsou dlouhé a měkké a na látce zanechávají šedočernou stopu.
Surové hedvábí, do kterého se naskládaly lístečky eukalyptu, pak se to zamotalo, a hodilo do hrnce s jiným druhem eukalyptu. Ty lístečky, které jsou zabalené vevnitř, pouštějí oranžovou barvu, ty, co jsou v tom hrnci, barví na černo šedou.
Tohle je moje oblíbená barva. Zase surové hedvábí, do něho se zamotají jehličky kašariny a pak se to hodí do cibulových slupek. Vznikne olivová barva a kašarina tam zanechá šedivé slimáčí cestičky.
Surové hedvábí sešité a hozené do eukalyptového listí. Když se to rozpárá, zůstanou tam bílé stopy po sešití.
Navrhuje a dělá taky svoje vlastní oděvní kolekce. Všechno z hedvábí, protože na hedvábí a na vlnu chytají přírodní barvy nejlépe. Její šaty jsou vzdušné, většinou poměrně jednoduchý střih, hodně volné, tolerantní k postavě. Až budete mít plonkových 420 dolarů (7300 CZK), můžu doporučit. Já se pasu jenom očima. Když jsem u Anne pracovala, tak jsme barvili kolekci pro jednu módní návrhářku, která má obchůdek v Byron Bay. Její věci jsou ke zhlédnutí zde.
Aninej bordel ve studiu
Čarodějné lektvary
V pátek nám na rozloučenou koupila Anne kafe a koláčky. Byly výborné. Hned vedle studia má totiž výbornou kavárnu, kde vaří skvělé věci. Asi bych přišla na mizinu, kdybych tam pracovala, protože bych tam byla naložená každý den.
Když bylo pěkné počasí, tak jsme si v poledne místo na oběd skočily se Soňou vykoupat se na pláž, která je jen pár minut jízdy autem od studia. Soňa má dvě holčičky, 3 a 5 let, tak jsme si byly blízké nejen zájmem o látky.
Jedna bohatá paní, co bydlí v Hong-Kongu, si koupila Aniné šaty, ale přála si je trochu zkrátit v ramínkách. Hedvábí se přešívalo dost blbě, protože bylo děsně klouzavý a špatně se lezlo dovnitř francouzských švů.
Skoro všechny z jejích batikovaných věcí se dělají právě u Anne Leon.
Anne je taky sympatický bordelář. Ve studiu má správný čurbes, což má své výhody. Když se člověk rozhodne, že potřebuje nůžky, stačí se rozhlédnou kolem a minimálně dvoje ve svém zorném poli uvidí. Nebo šroubovák? Není problém. Křížový či klasický? Je libo žlutou rukojeť? Nože, řezátka, kusy látek, kolíčky.... My, co máme fotografickou paměť, se v tomto prostředí orientujeme celkem rychle. Anne se orientuje též skvěle, jediné, co se jí zatím moc nedaří, je lokalizovat telefon. Ten totiž stále mění místo, a tím pádem se dá najít jenom, když zrovna zvoní. Týdenní praxe se neplatí a Anne to bylo blbý, tak jsem za milou práci v příjemném prostředí se super lidma dostala několik metrů hedvábí, které jsem si mohla nabarvit dle svých představ v čarodějných hrncích. A taky jsem si mohla natisknout, co jsem chtěla, na své vlastní látky. Jedinou vadou na kráse je to, že Byron Bay je od Evans Head 80 km po ne moc dobrých cestách, takže trochu z ruky na každodenní cestování.
Soňa byla druhá holka, co byla na praxi se mnou. Tady zrovna zandává eukalyptový listy do šálky.
Tisk metráže.
Dílo dokončeno.
O Anne Leon se můžete něco dočíst zde a taky tady.
Ozdoby jsou tvořeny víčkama od nějakejch piv nebo čeho.
V pátek se v Lismore bude odehrávat velká módní show. Bude to večer plný překvapení a hlavním hřebíčkem večera bude módní přehlídka, které se účastní místní návrháři a někteří studenti našeho oboru. Udělala jsem 4 modely, ale vyfocené mám jenom dva. Ty další dva vyfotím až po přehlídce, nemám je u sebe. Tak pak podám reportáž.
A tohle jsou zase víčka od plechovek s kolou.
|
29.8. 2010 3.1. 2010 29.11.2009 20.11.2009 5.1.2009 1.1.2007 |
Redakční novinky
Úplně nejprvnější fotka v historii fotografie 
Slovanská epopej
Josef Váchal v Hradci Králové
Galerie U zlatého kohouta
Galerie U zlatého kohouta
Galerie u Betlémské kaple
Galerie hlavního města Prahy - Staroměstská radnice
