Pilátův dům
(takové nezávazné tlachání o Seville)

Před dvěma lety jsme s Roušovnou navštívili Sevillu v rámci akce EU - Erasmus poprvé. A letos znova. Je to takovej projekt, kterej rve prachy do vzdělání. EU rozhazuje sice prachy všude možně a kde kdo chytrej jí to vyčítá, nejvíc peněz cpou do vzdělání. Každé euro do vzdělání je k nezaplacení. Vono taky se vzdělanejma lidma se blbě oře. Po takových Babiš, komouši nebo ten divnej Japonec netouží. Touží po lidech, co jsou blbí, bez rozhledu a vzdělání. Ti uvěří v imigranty nebo třeba v život v peřince a bez hnutí prdelí. Konečně, vždyť i výsledky voleb dokazujou, že vzdělání je této republice třeba víc než prase drbání.
Když ale sleduju ty studenty tady , tak EU už tu svý drápy zatnula. Ani jeden z těch studentíků nevypadal, že by svůj hlas někomu z těch tří os zla dal. Pravdou je, že nikdo z nás neměl možnost si zvolit. Ambasáda daleko a program pevný. Je pravda, že už jsem dostal nakládačku od příbuzné, že když jsem nevolil, tak ať si nestěžuju. Takže abych jí udělal radost, nestěžuju si, beru to jako fakt. Fakt, kterýmu sice vůbec nerozumím, ale snažím se ho pochopit. Zatím si myslím, že nízká úroveň vzdělání a všeobecnýho rozhledu má v tom prsty docela hluboko, ale spíš to bude kombinací mnoha dalších vlivů. No nic. Líp nebude, ale to není důvod to tu zabalit, emigrovat a z dáli kňučet. Vrhněme se do kampfu, pardon, do boje. Oni nejsou silní, to my jsme slabí. A možná i moc slušní.

Moje poznámky a dejme tomu postřehy z cesty budou na přeskáčku a zdánlivě chaotické. Tak jak mi to na mysl přijde. Jednou jsme s Roušovnou měli volné odpoledne, a tak jsme se rozhodli, že navštívíme Pilátův dům. Tam jsme totiž asi minule nebyli, ale ani jistí jsme si nebyli. Bylo potřeba si to ověřit.

Ale popořadě. Nejprve totiž bylo volné dopoledne, teda alespoň pro mě, takže jsem se rozhodl, že si někam zaběhnu. Třeba do parku podle mapy. Mělo to být asi tři kiláky, ale vybral jsem si nějakou obběžku, aby to bylo dál. Paradoxem bylo, že to bylo zrovna v den voleb, kterých bych se tak rád zúčastnil. Ještě větší haluzí bylo, že jsem běžel kilometr po ulici Carlose Marxe.

Park mě mile překvapil. Byl plný mučících nástrojů pro dědky a báby a byl protkaný běžeckými trasami.

Cesty byly písečné a udusané a taky kupodivu vyluxované od listí. Později jsem objevil i stroj na úpravu těch běžeckých tras. Tak jako u nás vyrábí sněžnej skútr nebo rolba pomocí nástavce běžkařské stopy, tak jezdí pickup a na ocelovým lanu za sebou táhne pět starých pneumatik z náklaďáčku. Projedou se s tím po parku, vyrovnají hrboly, zametou vypadlé zuby staříků a běh se stane rovnej a málo nebezpečnej.

Uprostřed parku je jezírko s fontánami, okolo palmy, svěží vzduch a všechny běžecké trasy se kolem jezírka ovinou.

Přestože je park plnej joggerů a šílenců, co si myslí, že jim běhání pomůže shodit pár kilo, není to na první pohled patrné. Na strojích se trápí babky a dědečkové, funí a klapou umělejma zubama. Všude to voní kytkama a vláhou. O ten park se starají místní fakt vzorně.

Nebejt palem, tak to tu sem tam vypadalo jako na Letné.

Lavičky litinové, čisté a nerozbité. Přestože poblíž se nachází sídliště chudší části Sevillanů a nabízí se možnost využívat parku k nepravostem, asi se to ve velké míře neděje. A nebo děje, ale údržbáři to stačí uklízet a stopy zahlazovat.

Přesně uprostřed je jakýsi betonový a velmi škaredý památník z betonu. Nepomáhá ani sgrafity.

V parku jsem si vybral tu nejdelší poznávací trasu a pak jsem zase běžel domů.

Cestou jsem narazil na rybí trh. Ryby tu byly čerstvé, výhrůžné a lesklé, až se mi sliny sbíhaly.

Schůze sardinek na zeleném koberci.

Pak mi volala Olina, že šla s Irenou na kafe a že je najdu tam u autobusové zastávky v hospůdce s bílými židličkami. Poněkud vágní indície, protože bílý židličky tu mají skoro všecky hospůdky. Některé červený a některé zelený. Ale bílá převažuje.

Jo, našel jsem je. Irena si pak v jiným báru objednala hambáče a pak jsme šli domů na oběd.

Odpoledne jsme s Roušovnou vyrazili krokem pomalým a objevným do domu Piláta Pontskýho. Na jednom náměstíčku jsme objevili velmi vtipnou plastiku s čtenářskou tématikou.

Z informací na plastice jsem toho moc nevyčetl, tak jsem si musel pomáhat strejdou Googlem, kterej je někdy neskutečně účinnej a informačně nadupanej.

Plastiku najdete na Plaza Pescadería na konci uličky Cuesta del Rosario. Autorem bronzu je ANNA JONSSON. Kdybyste se pokoušeli přijít na to, o co autorce šlo, asi se vám to nepovede. Nebudu vás zbytečně trápit. Clara Campoamor je velice užitečná dáma. Narodila se v Madridu v roce 1888 a zemřela ve Švýcarsku v roce 1972. Tahle ženská udělal pro holčičí práva děsně moc. V machistické společnosti se jí podařilo až neuvěřitelné. V roce 1931 prosadila do španělské ústavy volební právo žen. Celej život obětovala rovnoprávnosti. A byla úspěšná. Přestože pocházela z chudé a nevlivné rodiny, máma švadlenka, táta jí brzo umřel. Přesto se jí podařilo dostat se do Kongresu.

Vystudovala na právničku a celej život rovnala svět klučičí s holčičím. A dařilo se jí.

Do Pilátova domku nás spolehlivě dovedlo několik mobilních aplikací. Ani jedna se nespletla, a to ani o metr. Olina to jistila přes Mapy.cz, já přes svoje oblíbené Osmand+. Své si přidaly i Google mapy a Olinina papírová mapička. Jen co jsme vlezli dovnitř, bylo nám jasné, že jsme tu minule nebyli, že jsme vlezli jen do foyeru a vyfotili si tenkrát jen jeden obrázek přes mříže.

Dorazili jsme ve velmi správnou dobu, protože za 4 minuty začíná komentovaná prohlídka. A jestli o ni stojíme, bude nás to stát o dvě eura víc. To je prd, takže jo. Ze dvou minut se stalo, jak už to tak v Andalusii chodí, minut skoro deset. Čas jsem vyplnil nesmysluplným focením barevnejch typickejch dlaždiček.

Ta komentovaná prohlídka se týká jen prvního patra, když chcete ušetřit, smíte se brouzdat po přízemí. Paní průvodkyně nám unylým hlasem profesionální "průvodkyně" odříkala tiché monotonní informace o tom, kdo tam v domě kdy žil, kdo namaloval ten či onen obraz, a vše zopakovala se stejnou intonací i v angličtině. Fotografování nebylo povoleno.

Na zdi zvenčí bylo pár nástěnných maleb, které pomaličku užírá zub času, a ani se zatím nikdo nepokouší ty obrázky zachraňovat. Dá se to docela dobře zachránit fotošopem, ale to asi nestačí. Tahle je fotošopem zachráněná.

Patio dole je plné veselých dlaždiček a jakoby antických soch. To se fotit smělo.

Celkový pohled s kašnou uprostřed.

Skrz okno jsem si uloupil pro svou memoryholder jednu fotku nádobí. Pochopil jsem zákaz tak, že vevnitř se fotit nesmí, ale zvenčí to nevadí. Teda aspoň tak to ta baba říkala.

Další z mizejících skvostů. Ještě chvilku a budou šmouhy představovat cokoliv, fantazie si bude užívat.

Již za dob antických se asi hrál i golf. Antická mramorová sedmička dřevo. A antickej golfovej míček.

Vyfotili jsme se s Olinou v zrcadle, které způsobuje zmatek.

Zmatek nepřehledný, ale permutační s opakováním.

A že byl antickej golf sakra nebezpečnej sport, dokazuje tato socha.

Pokus o globus.

A detail placatýho světa.

Uprostřed jednoho sálu si majitel nechal nainstalovat kašnu s vodou.

Pak jsme tam objevili divnej obraz. Podle popisku to je prý vousatá žena, ale podle
mě by to klidně mohl být prsatý muž. Ach ten složitej feminismus. Kam taková(vej)
nebožák/nebožačka má jít na hajzlík? Na kluky? Na holky? A kdo je tím člověkem za ním/ní?
Služebný/služebná?

Ještě k tomu obrazu fousaté ženy. Obraz namaloval sám slavný José Ribera, malíř období "Siglo de Oro" v roce 1631, rozměr originálu je 196x126 cm.

Součástí Pilátova domu jsou i tři hezké zahrady.

Pilát Pontský byl velmi kontroverzní kopiník. V roce 26 po Kristu byl dosazenej na místo římskýho perfekta. Choval se nevybíravě a sprostě k Židům. Dělal všechno pro to, aby je naštval, a to se mu dařilo. Utrácel jejich prachy na stavby, které Židy popouzely. Byl to hnusnej vládce, neoblíbenej a za deset let vládnutí byl sesazenej. Za jeho vlády bylo hodně Židů popraveno jen tak, bez soudu. I Ježíš na jeho kruté vládnutí doplatil. Pilát prý však proradně tvrdil, že si meje ruce. A určitě to nemyslel hygienicky. Něco mi to připomíná, ale sakra co?

Dlaždičky tady v Andalusii umí opravdu velmi pěkné a dávají je všude. Taková užitná a užitečná keramika.

Přízemím se toulají návštěvníci a poslouchají audiopomůcku s průvodcem v různých jazycích. Pán u pokladny se nás ptal, v jakém že jazyce ten teléfono chceme a my, že třeba v angličtině. Chtěl nám vyjít vstříc, tak se nás ptal na náš rodnej jazyk, prý jich v audiokecátku je dost a dost. Prozradili jsme češtinu. Omluvně se usmál a dodal: "Takhle obskurní jazyk tu zatím nemáme, nejbližší by byla polština." Spokojili jsme se s angličtinou, a stejně si to pak ani neposlechli.

Antické hlavy byly nějaké moc veliké. A nebo chyba při výrobě.

Vegáč, siesta, odpočinek. Přikrej se mušlí a spi.

A zavři už konečně tu svou nevymáchanou hubu.

Pilátův dům byl postavenej v 16. století v maurským stylu, kterej je pro tuhle oblast a tuhle dobu typickej.

Furt jsme s Roušovnou dumali, jak je ten barák s tím Pilátem spojenej, a na nic jsme nemohli přijít. Dyť on žil v době 0 kolem Krista. A tak se Roušovna, jak už to mívá ve zvyku, zeptala průvodkyně a ta jí lakonicky odpověděla, že to s Pilátem nesouvisí nijak. Tečka. S tím jsme se nechtěli smířit, protože Pilátův dům je atrakce naprosto unikátní. A taky jsme na dvě možný vysvětlení přišli. Ta první je, že majitel byl Pilátem posedlej a chtěl postavit barák v jeho stylu. Pilát Pontskej žil v provincii Judea. Jak ale ten chlápek ze 16. století mohl vědět, jak žil Pilát? No nic. A pak ještě existuje jedno vysvětlení, takové trochu spiklenecké a matematické, takže asi taky volovina. A sice, že vzdálenost mezi tím Pilátovým domkem a kaplí Cruz del Campo odpovídá vzdálenosti, kterou ušel Ježíš Kristus od Pilátova domu na kalvárii. No je to taky za vlasy přitažený, ale znáte drby, lidi je tak rádi poslouchají.

Dřevěné intarzie jsou ohromující.

Antický sochy múz se celkem úspěšně snaží přiblížit tomu Pilátovi.

Shrnu to. Barák je krásnej a určitě stojí za návštěvu. Cena je přijatelná. S výkladem za deset, bez výkladu (přízemí) za 8. A pro velké šetřílky, ve středu je od 15:00 do 18:00 vstup pro obyvatele EU - tedy zatím i pro nás - zadara. Ale to se možná pod vedením Babiše, Klause juniora a Okamury změní. Doufám, že se jim to nepodaří.

Večer jsme si ušlapaní, unavení a žízniví zašli na roh do naší oblíbené hospůdky na pivo. Zrovna si odtama odvážela nějaká žíznivá dáma celý štěně Cruzcampa. Asi na večer k televizi.

Ježíši, je to tu krásný. A lidi se usmívají, autobusáci jsou vstřícní, taxikáři se nemračí. Máme se co učit. A doba pro učení je víc než vhodná. Myslím tím výsledky voleb. Není důvod se usmívat, tak proč se neusmívat jen tak, pro nic za nic.