KOLEM TÉ MŽE
(den třetí)

Etapa, která skončí v kempu Karolína v Karolně dolině, ale popořadě. Když jsme se ráno probrali, zjistili jsme, že žádná z appek v našich chytrých mobilech nekecala, protože všechny, včetně ulhané Kláry, hlásily déšť. Ale už včera jsme se s panem pronajímatelem domluvili, že nás nechá poflakovat se po apartmánu až klidně do poledne. Pak ale přichází hejno uklizeček a to bysme měli být už vysmahnutí. K snídani si děláme všecko to, co jsme si koupili večer před tím v COOPu. Polívka, rohlíky, šunka, čaj, kafe. A venku chčije. Přestane? Asi ne.

Z věšteckej koulí usoudil pan domácí, že nám může důvěřovat a dovolil poflakování až do 12:00 druhýho dne.

Vedli jsme dlouhou diskuzi na téma esíčka a polomáčené sušenky, ale už si nepamatuju, k jakým závěrům jsme došli. Určitě to bylo děsně zajímavý, stejně jako jakákoliv jiná naše odborná diskuze.

Opatrně čumíme z okna. Furt prší.

Ladys se ujal náročné a zodpovědné práce, namíchat na cestu čerta.

Protože pršet nepřestalo, vyrážíme na cestu.

Začíná to malebně. V dešti, zato krásnou alejí plnou prý vzácných dřevin. Alej byla vystavena v letech 1790-1791.

Říká se jí taky Aumühle neboli Dlouhá alej. Kdo se vyzná, pozná tu lípy velkolisté, lípy malolisté, javory kleny nebo jírovce maďaly. To prosím není můj případ. Já poznám jen lípu. Po čuchu, ale jestli je malo nebo velkolistá, to bych je musel vidět pohromadě. O stromy se tu vzorně starají, každoročně zkoumají statiku a hlídají koruny, aby padající větve někoho na čundru nepřizabily.

My jsme alejí prošli bez ztrát. Dokonce jsme se drze zastavili u odpočívadla a vyzkoušeli čerta.

Někteří statečnější z nás, myslím, že jsme byli stateční všichni, otestovali minerálku z Windichgrätzova pramene. Podle místopřísežných prohlášení členů výpravy se z vody neposral nikdo. Navzdory složení, které je však nad pramenem blíže specifikováno. Hořčíku je tam skoro nejvíc, tak by to mohlo fungovat na křeče v nohách, ale na ty je moc brzo.

Ála testuje čerta a zároveň paralyzuje případné negativní následky pramenité minerálky. Čert se Ladysovi podařil.

Nějakej z asi vzácnejch stromů.

Aby se tu zbytečně neshlukovali turisti, je stůl na odpočívadle speciálně upravený. Modifikace hospody na mýtině.

Mže se tu proplítá různými nástrahami.

Celé mží okolí je svěže zelené a po všeobecné vyprahlosti, která je momentálně tak oblíbená po celém Česku, tu nejsou ani památky. Sejdete-li z cesty, často jsem to zkusil kvůli focení, mlaskavě vám začne měkká mokrá až skoro bažinatá půda objímat maratónky a něžně se vám do ni vlísává mží vlhkost.

To se však týká jen mě, ostatní poutníci v naší partě mají normální klasické a moderní goretexové pohorky.

V Oldřichově se vzorně starají o informovanost obyvatel. Třeba tady jsou výkresy stoky. Akorát si nejsem moc jistý, jestli to obyvatelstvo náležitě využije a ocení.

A chčije a chčije. Opět se potvrzuje, že malej deštník je ideální cestovní pomůcka. Tam vpravo vzadu za velkým stromem je kaple Svatýho Jana a Pavla. Mám ji vyfocenou v archivu, ale rozhodl jsem se, že některá tajemství vám tu nevyzradím, najděte si je sami, až tudy půjdete.

Sympatický je, že tu je žlutejch řepkovejch polí výrazně míň, než v jiných částech této přežloutlé republiky. Půjde-li to takhle dál, brzo chcípneme na Babiše.

U této podivné památky se musím obrazově trošku zastavit. Na rozdíl do kaple sv. Jana a Pavla. Tohle to divné stavení je z nějakýho důvodu na seznamu památek.

Najdete ho poblíž vesnice Kočov. Když to ještě bývalo nezříceninou, často to bývalo cílem náboženskejch procesí.

Přestože jde již jen o trosky, vše nasvědčuje tomu, že to musel být velikej objekt.

První svatyně na tomhle místě se datuje do 11. století. Všecko je to ale tzv. údajně. I podklady nasvědčují, že jakože možná a tak. Ve třináctým století prý tu vybudovali celej kostel. Postavili ho údajně němečtí horníci. První záznam o bohoslužně v kostele svatýho Jana Křtitele je z roku 1578.

Následně byl přebudovanej ve stylu barokním a to v letech 1728-1732. Celý to zacáloval místní hrabě Václav ze Sinzendorfu.

Interiéry prej maloval V. S. Schmidt z Plané u Mariánskejch lázní, ale německá literatura tvrdí, že to vymaloval Eliáš Dollhopfov. A pak věřte dějepisu.

V rámci josefínských reforem kostel uzavřeli v roce 1781, ale ještě v roce 1801 tu uvedl Stvoření od Josepha Haydna rektor školy v Plané Karel Okl. Kostel však při produkci byl uzamčenej a představení bylo neveřejný.

Lidi byli na svatostánek naučení a tak sem chodili pořád, přestože bylo z vyšších míst nařízeno, že má být zbouranej a místo něho tu bude stát nějaká porcelánka. Zazdili původní okna a vrhli se do výroby porcelánu. Jenže byli marní. Pak se do toho nezahryzl zrovna zub času, ale místní se sem chodili pro stavební matroš a pomaličku barokní kostel ohlodávali až na kost.

Průčeli zmizelo, cihly a kameny jsou po okolí rozesety ve zdech všelijakejch i doposud dochovanejch obydlí.

Tahle stavba měla prostě smůlu. Kostel je ve zbídačelým stavu, ale je památkově chráněnej. Prezidentem vyznamenanej Zdeněk Troška si ruinu vybral k natáčení. Kostel nechal přestavět na pekelnou sluj pro pohádku Z pekla štěstí 2.

Při těchto úpravách definitvně zmizely poslední zbytky barokních maleb.

Krátce po filmování se zřítila i podstatná část klenby. A tohle tu uvidíte.

Zase mi uvízly maratónky v mokrý měkký hlíně. Jsou tu velice kvalitní kopřivy a taky komáři to docela umí.

Přestává pršet. Snad proto, abychom si vychutnali pohled na řepkový pole.

Poslední občerstvovačka z vlastních zásob.

Tam za mostem je samota Ústí. K cíli dnešní etapy už je to jen pár kiláčků.

Mže se tu líně line Karolininou dolinou.

U srnce s kolouškem čůrá bílej pudl. Vlastně kadí, ale to jsem vám nevyfotil, protože nemám rád hovna.

Posledních pár stovek metrů a jsme v cíli.

Ubytovnání máme pojištěné v předstihu. Domluva s obsluhou lehce vázne, podobnýho týpka máme v příbuzenstvu, tak jsem byl v obraze a docela mu rozuměl. Je to ten model, kterýho nebaví starý, ani mladý, ani konzumní společnost, ani motorismus, ani vily a spořitelní knížky, určitě má doma kindla a v něm z Amazonu koupenej Marxův Kapitál v angličtině. Rebel a anarchista. Ale nakonec jsme se domluvili i bez zbytečných scének. Máme celé jedno apartmá. Na večeři jsme si dohodli svíčkovou. Bacha, tady se nevaří, tady se ohřívá. To neznamená, že by to byly polívky z pytlíku a igelitový krabičky polohotovek z Lidla, Jídla jsou tu docela kvalitní a vozí je sem z blízko umístěné vývařovny. A tady na místě to pak jen ohřejou v mikrovlnce.

Kluk z recepce tu už není, ale stará se o nás jen tak bokem paní s malou holčičkou, ohřeje nám svíčkovou a je to teda sakra porce. Myslím, že nejmíň knedlíků bylo sedm, ale třeba Ladys měl svíčkovou s devíti a ani si o tolik knedlí neřekl. Já jsem jich měl 7, ale podařilo se mi tři vnutit Honzovi. Pak jsme si dali kalíšek slivovice a pivo Chotěboř. Což teda svět nezbořilo, ale po celodenním čundrání je i chotěboř přijatelná.

Sedíme až do tmy tmoucí, pak jdeme spát. Gábinu bolí malíček a palec a koleno a kyčel, prý zítra použije zkrácenou verzi, ale o tom až zase příště.