PODÉL TÉ MŽE
(DEN ŠESTÝ - PARNÍKOVÝ)

Aby v tom nebyl moc velkej bordel a mohli mí milí čtenáři naskakovat kdykoliv za jízdy, je zde přehled předchozích etap:

Den první - Z Plané u Mariánských lázní do penzionu Obora
Den druhý - Z Obory do Tachova
Den třetí - Z Tachova do Karoliny doliny
Den čtvrtý - Z Karoliny doliny do Svojšína
Den pátý - Ze Svojšína dos Stříbra

Rozhodl jsem se pro etapový závod s prasečími vydáními čundru PODÉL TÉ MŽE, tak to teď musím doběhnout až do zdárného cíle. Sice jsme objevili další parádní výlety, teď naposledy v Ostružné s Borisem, ale potřebuju doběhnout do Mží-ho cíle stůj co stůj. Teda vlastně jdi co jdi. Ostružnou a Posázavskou stezku si nechám na jindy.

Partička se rozrostla o slibovanou dvojku Ilona a Petr. Společná večeře a mejdan nás všechny sblížily. Ráno slibovaná snídaně a vyrážíme na malou prohlídku Stříbra, protože my, staří harcovníci, jsme to viděli už včera, ale Ilona a Petr ne.

Některé uličky jsou takové jakoby umrzlé v čase. Tady žádný klíče, žádná revoluce neproběhla.

Tenkrát ti chlapi vydrželi podstatně víc, než my dnes. Tenhle je prošpikovanej šípama na spoustě bolestivých míst, ale tváří víc než lhostejně.

Dnešní hrdinové se pomocí selfíčka zkouší porovnávat s těmi kamennými poraněnými nad hlavou.

Stříbrské náměstí je velmi přehledné. Morovej sloup, radnice renezanční a za mnou jakési moderno a vodotrysky.

Ještě jednou jdeme podél čapáku k Stříbrskými vodopádům a pak přes kovovej a docela třaslavej mostek k muzeu hornictví.

Zase Mže.

Pavouci tu jsou velmi akční.

 

Není nad to, když vše zapadá kam má.

Muzeum je ještě zavřené a my zjišťujeme, že to vidět nepotřebujeme, tak jdeme celkem přehlednou a velmi nenáročnou cestou podél Mže. Musíme se dostat na břeh přehrady Hracholusky tak, abychom stihli parník.

No tak jo, Zdař.

Ptal jsem se Oliny, co to je za kytku, ale drze mi odpověděla, že neví. Nechce se mi tomu věřit.

Na počasí máme velký štěstí. Slunko krásně svítí, obloha jak vymetená.

To červené vzadu je pravděpodobně vojtěška. Tahle barva je mi milejší, než všeobjímající žlutá.

Ladys s Gábinou šli napřed, protože se prej chtějí trochu pomalu flákat kvůli puchejřům. Sešli jsme se u zavřené hospody. Zachránil jsem situací ve stříbře nakoupenými plzněmi v pixli. A jeden místní turista nám prozradil, že jediná možnost občerstvení je v kempu, což je asi tak dva kilometry správným směrem.

Hospoda v kempu je taková jakoby typická, nebo jak to říct. Stánek po schodech nahoru, úzké lavice, úzké stolky, tak na párek a na pivo. Nabízí skoro všecko, buřty, klobásy, i nějakou polívku, ale prej ještě nic není hotové, klobásy se douzují Tak jsme si dali jen pivo...

... odskočili si na hajzlík a uháněl směr přístaviště.

Ulovil jsem si do sbírky odvážně vykousanou babočku bílé C.

Pro Honzu postavička ze  Simpsnů.

Železniční most přes údolí řeky Mže. Postavený na přelomu devatenáctýho a dvacátýho století a patří mezi největší mostní stavby z tohoto období u nás. Kromě toho je na hezkým místě a je i hezkej. Více známej se stal až díky televizní reportáži kolem výměny starých oblouků za nové. Délka mostu 210 m, výška kamenných pilířů je 44 metrů, celková výška stavby 52 metrů. Rozpětí ocelových polí 57 metrů (3x), váha jednoho pole je zhruba 150 tun. Práce na mostě byly zahájeny koncem roku 1899 pod taktovkou italského stavebního podnikatele Luigiho Pelliho a českýho inženýra Viléma Plneknera. Většina dělníků a kameníků byla Italové. Most si oblíbily i filmové společnosti. Natáčel se tu film Vlak smrti nebo Babylon A.D. s jakýmsi svaloušem. Most použila v klipu i kapela Semtex. Písnička se jmenuje Jede, jede mašinka. Fakt "paráda". No a jak už to tak v našich zeměpisných šířkách a délkách chodí, most si drze chátral a nikdo si toho nevšímal. Vlaky jezdily čím dál pomaleji, až se SŽDC rozhoupala k renovaci. Byla dost unikátní. Jednotlivé ocelové mostní oblouky byly vyrobeny přesně na míru někde v hale a výměna se provedla našroubováním na starou konstrukcí a pak se o 180° otočila a stará konstrukce se odšroubovala a odvezla. Teprve při této unikátní rekonstrukci se most stal celorepublikově známej. Byla přidána i cesta pro pěší.

Tady jsou stromy zatím kůrovcem nenapadené.

Cesta pro pěší a cyklisty je z roštů a vidíte až dolů na hladinu. Pro lidi se závratí to není nic příjemnýho. Odborníci si mohou během procházky prohlížet detaily unikátní konstrukce. Třebaže chybí sem tam nějakej šroub.

Toho využil i Petr z naší party. Jeho hodnocení si za rámeček stavitelé asi nedají. Zkusím ho citovat doslova:

"Styčníkové plechy příčného ztužení jsou nesnesitelně dlouhé, pruty příčného ztužení jsou nesnesitelně krátké. Niveleta železniční trati je těsně před mostem nesnesitelně skokově změněna."

Inverze rudých trenýrek z Hradu.

Prý kousek od mostu je hospoda, kde je jídlo i pití. To by se nám hodilo, ale je to chiméra. hospoda tam sice je, ale zavřená, prý snad dokonce zbankrotovaná. Jdeme dál hladoví, ale veselí. Musíme stihnout parník.

Hromady vytěženého dřeva v odraze.

Konečně jsme dorazili k přístavišti Nový most. A dost brzo. Máme žízeň, ale nikde není žádnej stánek, i když je kolem Hracholusk desítky tábořišť a kempů.

Jenže to neznáte Ilonu, ta se chvíli vrtala v Google mapách a prohlásila, že přes most asi tak kilometr na druhé straně je nějakej stánek v kempu. A že je otevřenej. Mapy.cz nic takovýho nenabízí, ba dokonce ani přímý dotazy na netu nic zajímavýho neprozrazují.

Rozhodli jsme se, že Iloně budeme věřit a v sestavě Ilona, Ála, Petr, Honza a já jdeme ověřit závěry Iloniny studie. Honza si to pak v půlce rozmyslel a vrátil se ke Gábině a Ladysovi. Cesta k osvěžovně byla dobře časově napjatá. Šli jsme po blbé silnici, zatáčka za zatáčkou a furt nic. No fakt nic. Hlídali jsme si čas, do kdy můžeme jít dopředu a kdy se musíme bezpodmínečně otočit a valit zase zpátky. Za poslední zatáčkou, kam jsme byli ochotní dojít, zamával Petr rezignovaně rukama, a my se rozhodli, že to otočíme, jenže Ilona mávala rukama daleko optimističtěji. Došli jsme je a hle, hned za zatáčkou je krásná kempová hospoda.

Sortiment klasickej, fronta podezřele přijatelná na to, že široko daleko nic jinýho není. Objednali jsem si pivo a ledovou kávu, obsluha svižná.

Plakátek vyhrožuje, že je dnes večer open párty to už budeme úplně jinde.

Ála a její ledová káva. Možná na to jednou složím nějako haiku, ale spíš to zapomenu.

Tak si představte, jaká ta Ilona je čarodějnice. Ona odhalila na svým telefonu, že osvěžovna prostě tady být musí. A ona poprvé otevřela dneska v 15:00, a my jsme dorazili v 15:01.

Pak už mažeme zpátky, protože čas, kdy přirazí náš parník k přístavišti je nakloněn.

Klasickej parník. Plechovej s přední palubou zadní palubou, která je krytá, kdyby scalo.

Během jízdy se odkrývají krásné výhledy, loď voní vodou a smrdí naftou. Ale mají tu v malém kiosku pod schodama plzeň v plechovce a dokonce i nějaký jídlo.

Ilona s Álou si objednaly párky s chlebem a hořčicí. Dámy.

Prej byly dobrý. Ty párky.

Petr pak objednal, když už jsme na té lodi, rundu rumu, lumpové prokletí. Připili jsme si na zdar našeho čundru a plavbě po Hracholuskách.

Vodní nádrž Hracholusky byla vybudovaná v letech 1959 - 1964. Délka sypané hráze je 270 m, šířka v koruně 5 m a výška přibližně 26,5 m. Vodu do přehrady dodávají ještě Útecký potok a Žebrácký potok.

Tohleto je prej pacholík. Nebo ne?

Ze břehů na nás mávají malí i velcí rekreanti.

Konečná, vystupujeme, parník si chvilku oddechne, nabere nové pasažéry a jede zase zpátky.

Gábi se prý cítí jako to v pozadí.

Tady přehrada Hracholusky končí. Dál je z ní zase poslušná řeka Mže.

Čeká nás ještě asi tři kilometry do našeho penzionu v Plešnici.

Těšíme se na večeři.

Honza, když zařizoval noclehy, měl víc možností, ale nakonec vyšla ta, kam míří naše kroky.

Prej zkratka přes pole. Na rozdíl od Šimka a Grosmana tohle fakt byla zkratka a byla i příjemná.

Konečně jsme na místě. Dokonce tudy projíždí vlak na Plzeň. To kdybysme se rozhodli to tady zapíchnout a zítra už jet vlakem do Plzně. Tuto variantu nakonec zvolí Gábi s Ladysem, protože má ty nohy dost poničený.

V Nové Jezné v penzionu U Leishů se o nás vzorně starají. Jídlo tu je výborný, plzeň taky. I ubytování přijatelný.

Sedíme u piva a rozhodujeme se, jestli je lepší jít se prvně vysprchovat a pak se navečeřet, nebo zůstat upocenej a dát si sprchu po večeři. Já osobně se do debaty nezapojuju, protože jsem se omylem vysprchoval hned, jak jsem složil ze zad v pokoji batoh. Tak tu pak sedím, popíjím plzeň a prohlížím si knihy s dobovejma fotkama o historii té zaklikacené přehrady. O tom, kolik vesnic zařvalo, kolik lidí bylo vystěhováno a tak.

Dohodli jsme se Honzou tajně, že si Gábi zaslouží diplom za statečnost, že to skoro celý ušla, a přestože ji ty nohy asi fakt hodně bolely, tak nepyskovala a šla. Využili jsme několika androidních mobilních appek. V pořadí: Fotoaparát, Snapseed a na závěr MojePohlednice, což je pravděpodobně jedinej dobrej počin České pošty. Tuhle aplikaci nadšeně používáme s Olinou už pár let a posíláme do Česka pohlednice vlastního návrhu do Česka příbuzným za přijatelných 25 korun za pohlednici. Gábina se na fotce tváří podezřívavě, protože tuší, že kujeme pikle na její adresu. Ale ty ďábelské mobilní mašinky umožňují zárohácké akce tak nějak samy od sebe. Ptal jsem se Ladyse přes Messengera, jakou mají fyzickou poštovní adresu. A Honza, protože netušil, že se ptám, se Ladyse zeptal na fyzickou čili poštovní adresu přes WhatsApp. Ladys trpělivě odpověděl nám oběma a my si mohli ověřit ze dvou zdrojů pravdivost té adresy.

Adresa byla někde tady.

Pak jsme se přesunuli pod širé ztemňující se nebe. Honza objednal šampáňo a ještě jednou se pustil do oslavy svých narozenin. Od toho dne totiž může jezdit vlakem za tzv. Babišné. Všichni pevně věříme, že tyhle výdaje vládu položí a bude líp.

Dárky a gratulace. Já svůj dárek musím teprve dodělat a předat.

Jedním z dárků je i již jednou ve Stříbře testovaný rum Republika. Tohle pití je fakt dobrý. Ale ještě nikdo netušíme, že zítra... No nic, až v příštím vydání.

Petr se chystá bouchnout šáňo.

Ilona i Honza stihli sledovat zátku a taky ji i našli. Válela se přesně tam, kde se podle balistických výpočtů, tlaku v láhvi a váze špuntu válet měla. Seděli jsme do tmy u šampíčka a jako obvykle se vedly kecy jalové, ale hlavně nesmírně důležité. Rozpustili jsme se do svých pokojů s tím, že se sejdeme u snídaně. Ale to  vše se dozvíte až poslední sedmém díle PODÉL TÉ MŽE.