New York
(úvodní kecy)

Před pár dny jsme se vrátili z rodinnýho mítingu. Rodinná rada se operativně a poměrně rychle shodla na tom, že tím místem bude New York. Jednak proto, že je to drahý, a taky proto, že jsme tam zatím ještě, kromě Honzy, nikdo nebyli. NY jsem měl na seznamu destinací již velmi dlouho, jen jsem čekal na vhodnou příležitost. Když jsem o NY básnil před lety, Olina se tvářila vlažně až, nebojím se to říct, odtažitě. Dokonce celkem jednoznačně naznačila, že si tam mám jet sám, že ona po NY netouží. Důvody netoužení postupně prozradím v průběhu reportáže na pokračování. Bavili jsme se o tom často s Honzou, až vznikl takovej pracovní projekt, že jako se, Honza a já, jednou sejdeme v NY. Honza že zařídí bydlení u některýho ze svejch kámošů a tejden se budeme toulat tak trochu bezcílně New Yorkem, navštívíme nějakej jazzovej klub a dáme si trochu opravdickýho americkýho čistýho jazzu a on se pak vrátí domů v USA a já domů v EU. Letenky nebyly nijak drahý, a protože šlo jen o nás dva, tak by se to dalo napasovat do časů, kdy jsou ještě levnější než levný. Kdy, to mi bylo celkem fuk, protože jsem na volné noze. Ale postupně se nic nedělo, teda jako dělo. Buď jsme jeli jinam, nebo nebyl čas, pak si zařádil celosvětově covid, až se to rozmělnilo do klasickýho, že jako někdy to třeba vyjde. Až letos na volnej tejden spojenej s výročím vzniku Republiky jsme vymysleli to rodinný setkání. Dostalo se to do dobrejch rukou. Ujala se toho totiž Helča a velmi rychle sehnala letenky a Honzu donutila zajistit bydlení a založili jsme si na Whatsappu skupinku "NewYork2025". Kola dějin se nezadržitelně rozjela. Letenky to zcela jasně zpečetily. Olině se pořád nějak nechtělo a jedním z důvodů bylo i to, kdo teď vládne Americe a jak se MAGA urvala z řetězu a celkovej zhnusenej dojem z americké celosvětové politiky (třeba že do tří dnů, co se stane prezidentem, skončí válka na Ukrajině...) v tom hrál roli taky.

Dokonce jsem se, přiznávám, snížil až k tomu, že jsem jednu protidoní koláž z FB smazal. Pak jsem taky začal zbaběle přemýšlet o tom, že bych si na cestu do USA smazal z mobilu FB a WhatsApp a další socky. Dostávalo se mi od kamarádů rad, ať si koupím do Ameriky nějakej starej nokiáckej mobil a podobný zrůdnosti. No jo, kurva, ale tohle přece jsou postupy z dob, kdy tu u nás vládli komouši a my jsme se chovali jako nesvobodný stádo. Po roce 1989 jsme získali skoro bez námahy svobodu, kterou jsem vlastně nikdy předtím ve svým životě nezažil.

Když jsme si koupili ty letenky, rozhodl jsem se z lakomství pro několik kroků. Přestanu na chvíli posílat na FB posty o oranžovým Doníkovi. Vedlo mě k tomu i to, že se známému prý (nemám to z první ruky, ale od příbuzenstva) stalo, že ho imigrační úředník kvůli nějaké protipomerančové píčovině na soc. sítích vrátil zpět. A nebo o něčem podobném psal jeden violončelista, kterýho taky potupně nepustili za jeho mecenáškou, pro kterou měl nasmlouvaný v USA koncert. Neměl jsem důvod tomu nevěřit, tak jsem se držel zkrátka. Až to vypadalo z dotazů mých sledovatelů, že se mi snad něco stalo. Nestalo, jen jsem uvažoval jako vyscánek.
Úplně jsem byl ze sebe znechucenej, jak přízemně a typicko-česky o tom uvažuju, a rozhodl se, že pěkný hovno. Nic mazat nebudu, všecko si v mobilu nechám (úplně jsem to nedodržel, smazal jsem trumpkohouta z WhatsAppu, bylo to příliš na ráně a 13 litrů za letenku není málo). I tak to byly trapný ústupky.

Letíme přes Curych Swissairem. Tady, protože to je poslední místo před vstupem na půdu USA, dělají namátkový kontroly cestujících. Času máme docela dost, i když to hezky navazuje. Let z Prahy je pohodovej a krátkej. Paní u pultíku si vybrala neomylně mě a odvedla si mě na pořádnej filcuňk. Že bych vypadal jako pašerák? Nebo terorista? Ničeho si nejsem vědomej. A kontrola to byla fakt velice důsledná. Vyzula mě ta boubelatá paní i z bot a otestovala papírkem na drogy. Celkově na mě spotřebovala kolem deseti papírků a musel jsem vyndat i posmrkanej kapesník z gatí. Ojela mi klávesnici tableta, moc se jí líbil můj objektiv 2,8/20, zálibně si ho prohlížela. Spočítala baterky do Nikona, ale nakonec s negativním výsledkem mě počmárala palubní letenku a propustila. Pomocí AI jsme se pak dozvěděli, že mě systém vybral už v Praze, a to zcela náhodně. Proto se na mé letence objevilo několik esesek. Turek by z takovýho označení měl radost, ale neznamená to nic velkoříšskýho. Je to jen zkratka pro Secondary Security Screening Selection. Tento výběr provádí systém Secure Flight (bezpečný let) Správy bezpečnosti dopravy (TSA) a může zahrnovat důkladnou prohlídku osobních věcí, prohledání a dodatečné dotazování. Tento proces vám také může zabránit v použití online nebo kioskového odbavení, takže budete muset místo toho mluvit s pracovníkem odbavení.

Všecko nakonec dopadlo dobře a zbyl i čas na rychlou snídani. Zvala nás velkoryse Olina. Helča nechtěla zbytečně utrácet její prachy, tak si nechtěla dát kafe se slovy: "Teda jestli to jsou ceny v eurech, tak to kafe nechci". Vysvětlili jsme jí, že ne, že to je ve švýcarskejch francích, takže to je ještě dražší. To ji uklidnilo a kafe si dala.

Čeká nás dlouhej únavnej let přes oceán, rozhodl jsem se, že budu chlastat červený víno, a měl jsem možnost výběru mezi švýcarským a francouzským. Vybral jsem si francouzské. Taky trochu proto, že jak v letadle zní ze všech stran ten monotonní hluk motorů a já s jediným funkčním uchem mívám v takových případech problém slyšet správně a všechno, tak jsem kejvl na cosi, co znělo jako "freš" a ještě jedno slovo. Tak jsem kejvl na ten freš. Neboli french.

Na obrazovce dostávají na prdel plochozemci. Pěkný hovno placatá. Jo a neletíme kvůli tomu podle pravítka, ale po ortodromě. Což je nejkratší spojnice dvou bodů na povrchu koule. Naštěstí. Kdyby se lítalo podle plocherů, trval by let dýl, letenky by byly dražší a byl by to voser.

Nakonec všechno klaplo, na letišti byli milí jako jindy, všechno navzdory "government shutdownu" fungovalo a my se v sestavě Olina, Helča, Bibi a já ocitli v NY. Bibi se drze ujala průvodcovství. Mobilem nás vyvedla z letiště JFK a klasickým MHD jsme dorazili až na místo setkání s Honzou. Přiznám se, že jsem si to doma taky před odletem našel, a naše výsledky se krásně shodovaly. Airtrainem jsme se dostali na zastávku autobusu B15, kterej sliboval asi 50 minut jízdy se čtyřiceti sedmi zastávkama.

Autobus je plnej. Velkou výhodou MHD v NY je, že nastoupíš, přiložíš mobil nebo platební kartu a jedeš. Je jedno, jestli jednu nebo sto zastávek. Tahle metoda je nepřestupná. Pokaždé, když vlezeš do nějakýho takovýho prostředku, seberou ti asi tak 2,9 dolarů. Není to zrovna nejlevnější, ale je to velmi jednoduchej a funkční systém. Jasně, že tu mají i zvýhodněný šalinkarty.

V autobuse jsme za exoty my. Jsme jediní bílí a je to úplně jedno.

Za okny autobusu se odvíjí první ruličky barevnýho Brooklynu. Na chodnících i silnicích je docela bordel a taky hodně děr. To se směrem k centru pomalu lepší. I ten bordel i ty díry.

Naše 47. zastávka. Tady vystupujeme.

Dál musíme pěšky. Chvilkama mi to zrovna tady připomíná nabobtnalej Gottwaldov.

Moje tři roztomilý trubky poprvé v NY.

Před holičstvím. Jo, vypadá to, že jsme fakt v Americe. Možná přesněji v NY, protože USA jsou příliš velký na takový zjednodušování.

Naším domovem se na pár dní stane Brooklyn. Nejvíc nejumělečtější čtvrť v NY. To není z mé hlavy, takto jsem o něm četl v knihách a takto ho viděl ve svejch filmech i můj oblíbenej Woody Allen.

Díry ve zdi se, stejně jako u nás, řeší překližkou nebo dřevotřískou. Když to někoho sere, přelepí si ji plakátem.

V Americe nejsem poprvé, ale tady v NY jo.

Dá se říct, že se mi tu bude hodně líbit. Akorát si musíme zvyknout na to, že pro chodce neplatí zelená, ale bílá. Zvykneme si docela rychle.

Honza už stojí před jedním barákem a čeká na nás. Přiletěl z Colorada, přiletěl na jiný letiště a čekal na nás jen deset minut. Dokonalej tajming. Velký setkání.

Helča, to je ten stín vlevo, nebo možná vpravo?

Stáli jsme chvíli před tím barákem, protože automatickej zámek budky na klíče se otevře přesně v 15:00. Bydlíme v bytě se čtyřmi pokoji, dvěma hajzly a velkým obývákem.

Cesta z Evropy do Ameriky je únavná. Bolí z ní záda.

Časovej posun nám dělá bordel v hlavě, tak jsme se rozhodli, že budeme poslouchat žaludky. Vyrážíme do nějaké thajské nebo havajské hospody.

Naši sousedi. V obláčku trávy a vůni kávy.

Ulice jsou tu strašně široký. Skoro jako naše dálnice.

Opuštěnej park šachistů.

Typickej symbol Ameriky. Alespoň pro mě.

Olina a Honza jsou si geneticky coby matka a syn nejen oblečkama doplňkově blízcí. Ale tady v Brooklynu jsou vlastně tak trochu nudní patroni. Před chvíli prošla dáma v modrejch chlupatejch medvědích kozačkách. Zatím jsem lehce při street focení stydlivej.

Hospoda LAKOU. Obě moje holky jsou náušnicový fanatičky.

Přemejšlíme, co si dáme. Lákadel tu mají dost.

Čtyřikrát studenej Heineken a jednou Corona. Heineken mi chutná málo a Corona je na tom stejně.

Jidlo voňavý a krásně barevný. Náš NY-čundr začína sympaticky.

U nás doma je už hluboká noc, tady teprv večer.

A pro dámy Hennessy. Nakupovat v USA chlast, včetně vína, je složitější než u nás. Na prodej chlastu musí mít obchod licenci a natolik přísně se pravidla dodržujou, že to je někdy až k smíchu. Vzpomínám si na jeden chlastokšeft ve Skalistejch horách v malým horským městečku, kdy mě mladá holka u pokladny donutila, mě - šedivýho dědka, abych předložil nějaký ID, aby se mohla přesvědčit, že je mi víc než 21 let. Smála se tomu i ona, když jsem ukazoval na svý šedý fousy, ale dodala, že ona za to nemůže, že kolorádský nařízení je, chtít občanku po každým. Tečka. Tenhle Hennessy kšeftík byl dobře obrněnej. Vejdeš dveřma a vevnitř je celej prodejní prostor za mřížema. Malým okýnkem na vás vykukne babka a štěkne: "Co chcete?" Co asi. Víno a pivo na večer. A jaký? To nevíme, protože neznáme sortiment. Chvíli váhá, ale pak se rozhodne k odvážnýmu kroku. Pustí nás dovnitř. Ale jen Honzu a mě. Ostatní musí zůstat na svobodě před mřížema. Vybereme víno, pivo nemá. Vyžene nás před mříže, zamkne na sedm západů. Zaplatíme v okýnku a jdeme naproti pro pivo a mlíko.

Vítejte v Americe!