Ani toto prase nemůže být cestovní, protože náš švára Milan, ten slavnej bilijárdista, možná kulečníkář, to nevím přesně, protože v tomhle se nevyznám stejně, jako se nevyznám v golfu, slavil své šedesátiny. A jak už to u Milana chodívá, byla to oslava velkorysá, ba přímo velkolepá. Ale jen v kruhu rodinném, jenže jak se zjistilo, je nás všech příbuzných jako blech a furt se rozmnožujou dál. Byla nás celá vinárna, kterou provozuje jeden z Milanových příbuzných. Nechtějte po mně, abych řekl kterej a jaký vztahy příbuzenský to jsou. Myslím si, že ani moje sestra Alena to všechno nebude vědět přesně, přestože má Milana za muže už skoro 40 let. Prostě tahle vinárna patří Vojtovi. Byla vybudovaná z hnusnejch starejch sklepů. A věřte, že o tom něco vím. Vinárna je na ulici Vrchlického sad, neboli na Vrchláku, kde jsme bydleli my Roušáci celý dětství i mládí, až do rozprsku do světa, Alena dokonce na Vrchláku bydlela celýho půl století. Naproti našemu vchodu si Vojta se společníkem předělali sklepy. Ty sklepy mýho mládí byly příšerný, báli jsme se tam chodit, smrdělo to tam a bylo to jak z nejhorších hororů. Noční můra z Elm Street je romantická východoněmecká komedie proti tomu, co člověk zažíval v těch sklepích. Já jsem byl trošku úchylnej, protože jsem do sklepa chodíval rád pro uhlí. Sklep mi totiž krásně voněl. Uskladněnejma bramborama a nedovoleně uskladněnou naftou na topení. A k tomu staletý smrad-vůně mouru. To bylo tak erotické pižmo, že umělo porazit i strach z potkanů a krys, či co to bylo. Schody byly vyšlapaný, světla svítila, sám nechápu, jak to je možný, jen za rohem. Bylo to bludiště a žárovky byly asi tak 15wattové. A nevím, co to bylo za software, ale vždycky svítila jen ta žárovka v té boční chodbičce, kam člověk zrovna nešel. Tuto zkušenost měli všichni. Asi nějaký čidla nebo dráty. Samozřejmě, že všem to příšerné příšeří vadilo, a někdy se stalo, že to někoho natolik rozlítilo, že hned nad vstupní schody umístil 100watovou žárovku. Asi si ji koupil ze své kapsy, ale do druhého dne zmizela. Nejspíš si ji vzal někdo z baráku. Sklep byl takovej distributor jedné stowattové žárovky po rodinách zlodějů. Ale už dost o těch sklepích.
Moderní svobodná doba nazrála a spousta podnikavých lidí se na ty sklepy vrhla a předělala je na hospůdky, kavárny, kluby a vinárny. A že to těm podníčkům sluší. Tahle hospoda se jmenovala Jean Paul vinkafe. V báru visely velmi vydařené fotky Jeana Paula Belmonda.
No prostě dobrý místo a příjemná oslava.
Než ale oslava začala, tak jsme ještě navštívili Jiřinku a Olininýho tátu, což je velkovýkrmna jako prase. Ale my staří a zkušení návštěvníci té vývařovny už se umíme slušně bránit. Prostě takovej žrací víkend. Ale dopadl dobře a naše rodinka se ubránila. Nikdo se nepřežral, ani Bibi, která se to teprve učí, říkat na jídlo ne.
Když pak začala oslava narozek, chodily za mnou desítky lidí a žádaly mě, abych hodně a všechno fotil, ale toho žadatele ne. Kdybych se tím řídil, nevyfotím ani jednu fotku. Nejmilitantnější byla Milanova maminka, která kdykoliv mě vidí, tak mi vypráví o svých vyfocených fotkách, které ale nikdy neuvidím, a tak se z nich stávají fotky jako ty moje nevyfocený do Rudolfina. Milanovu maminku focení baví, z fotek si dělá albíčka a ráda si v nich listuje a mění pořadí, asi to jsou hezký příběhy. Jenže mě baví právě to její povídání o fotkách, který nevidím.

Milan čeká na své hosty.

Vinárna se pomaličku plní.

Milanova maminka.

Telefonuje.

S Milanem slavila své šedesátiny i Miňa, Milanova švagrová.

Přijel i náš Jirka, ale jen na chvilku a pak zase ujel zpátky do Prahy.

Helča.

Nina jí vidličkou a má copánky.

Dana foti na klasickej film.

Otakar a Esterka.

Mé sestry Alena a Dana.

Nerozborní kamarádi zleva: Ester, Otakar, Bibi.

Oslavenci - Milan a Miňa.

Gratulace.

Milan dostal od sestry Evy vlastnoruční akvarel, na kterým je Milan, jak hraje kulečník.

Milan a Alena.

Milan a Ester.

Milan a Evička.

Milan a Otakar.

Milan a Bibi.

Milan a Helča.

Milan a Kuba.

Ester, Otík, Bibi.

Evička předčítá Milanovi z knížky Pod lavinou.

Longines.

A pyžamo.

Pyžamo - Nás krásných je málo.

Vzpomínkové tablo je vděčný objekt.

Mé sestry Jean Gabin a Jean Paul Belmondo.

Helča a Irča.

Linda uřízla hlavu indiánovi. A pak prej Arabové.

Zkoušeli jsme srovnávat značky. Ty naše (Daniny a moje) jsou prostě levnější.

Helča zkoumá vzpomínkové tablo.

Babička Ráčková se svými pravnoučátky.

A jedno rozšířené společné foto.

Otakar a Linda.

Tanec.

Milan s maminkou.

Milan s Evičkou.

Tom s babičkou.

Laďa s Miňou.

Mamince Ráčkové se natrhla róba. Oprava nůžkami - Postřižiny.

Tom a Denisa.

Iveta a Reník.

Olina a Ondra.

Nina žárlí.

Oslavenec Milan.

Linda se pomaličku mění v Michala Davida.

Martin a mobil.

Ester.

Miňa a Belmondo.

Evička a babička.

Dana řádí.

Helča řádí.

Nina už nežárlí a kouká zamilovaně.

Fotr a syn.

Hloupý pokus s foťákem. Instruktážní vsuvka pro Denisu...

Spartakiáda.

Kuba, Dana, Gabin, Belmondo.

A na závěr dostala Nina od Irenky nové staré šatečky. Je v sedmém nebo šestém nebi. Oslava pokračovala dál do noci, ale my jsme už šli domů. Tomáš dopadl zajímavě - svůj širák prý odhodil v dál, ale to tu nebudu rozmazávat...