Je ráno, Roušovna je nachcípaná a dopoledne mají studenti jakési dotazníkové blbnutí, to mě nezajímá, tak si jdu zaběhat. Sevilla je na běhání výborná, teda pro takový zdechliny, jako jsem já, žádný kopce, všecko po rovině. Ale nejsem sám, Sevilla je prošpikovaná běžci. Všechna pohlaví, v každým věku a jakkoliv postižení. Viděl jsem běžet i starou babu, co sotva šla. Možná neběžela, jen jsem si to namlouval, ale vypadala odhodlaně.

Tuhle fotku jsem si udělal za běhu.

Sevillané při práci vypadají stejně jako při odpočinku, jsou to pohodáři.

Sbírám dekly do společné sbírky kanálů. Je to projekt Honzy Kurky, toho znáte, to je ten, který do prasete píše fejetony ze zajímavých míst světa. V naší partičce, co přecházívá Krkonoše, skoro všichni fotí a skoro všichni furt někam cestujou a objevujou. A tak jsme začali fotit a sbírat dekly. Uděláme z toho jednou knihu. Tenhle dekl možná patří i Markétě.

Sevillané nespěchají.

Teda většinou. Tahle paní spěchala. Možná nebyla místní. Možná byla INSANE.

Honzova dodávka.

Sevilla je prošpikovaná kavárničkama. Většinou se vyřinou na chodníky. A místní rádí snídají, prostě žerou a pijou kafe. A kafe tu mají dobrý.

A je dobrý, když pinglové nespěchají, čas tu roli nehraje.

Dědkové se potulují zapomnětlivě po ulicích. Všechno je tu jakoby v pohodě.

Prodejna s oficiáníma pyžamama.

Běžím celkem honosnou čtvrtí, kde každá ulice se jmenuje podle jihoamerickýho státu, nebo města a nebo taky středoamerickýho.

Chcete opravit peršana?

Černá kočka se šedýma očima a kotětem si mě prohlíží velmi nevraživě.

Tohle stvoření mě pobavilo. Z dálky to vypadalo na nějakýho mladýho klučinu. Zblízka to byla stará paní, která si na kole vyrazila do parku.

A poctivě jela od atrakce k atrakci, na každé si zacvičila.

Dokonce, a to mě pobavilo nejvíc, přijela na kole k rotopedu a na něm si taky zajezdila. Když všecky atrakce, tak všecky atrakce.

V Andalusii se žije na balkonech.

Přes řeku Guadalquivir se táhna několik mostů. Většinou jsou odvážně zajímavé.

Tenhle pes nevypadá přátelsky. Doufám, že mříže jsou pevné.

Na dvorečkách před vchodem mívají stolek a židličky, aby se mohli povalovat, hulit a pít kafe a víno. Ale taky se tam musí vejít všecky mopedy.

Holubice míru, její praprapra....bába seděla modelem Picassovi.

Vypadá to eroticky, ale není.

Nevím proč, ale ve spoustě optik tu mají ve výloze zelené jízdní kolo. Asi nějaká asociace nebo co.

Skládací kavárna. Stále ještě jsem tuhle kavárničku nezažil funkční.

Ale aby bylo jasné, že to kavárna fakt existuje, tak si ji nastínovali na zeď. Budocnost ukáže, jestli to není všecko jenom virál.

Portrét ubrečenýho "fotbalisty".

Školáci tu chodí v uniformách a právě jim skončila škola.

Andalusané jsou hrdí na své umělce. Nejvíce hodnocení jsou samozřejmě toreadorové, pak spisovatelé a malíři a taky tanečnice.

Jak se jmenuje tenhle umělec, už jsem zapomněl.

Ulice teenagerů. Dvackám vstup zakázanej.

Kromě skútrů a mopedů tu je samozřejmě i hromada kol.

Hurá do tanečních.

A tohle se mi na Seville líbilo moc. Většina garáží trpí krásnými malbami.

Uličky jsou tu úzké, ale to stále nic není. Později seznám, že tahle třeba je široká jak prase.

Autoportrét, Zenith, Polaroid, a Nikon.

Věž.

Kdoví, komu patři tahle přítulná dvojka skútrů.

Socha malíře Velasqueze, toho si tu taky hodně považujou.

Diego Rodríguez de Silva y Velázquez se tady v Seville narodil 6. června 1599. Představitel baroka.

Man a woman.

Prodejna berušek.

Některé kavárny jsou tak vytrčené, že se musíte sympaticky proplétat.

Dada.

Navážení zboží.

Tady násilně své fotopovídání ukončím a pokračovat budu zas příště. Někdy.