Colorado IV.
(výběh na Mount Sanitas)

Po prvním a vlastně i posledním výletu v Coloradu si Olina vyžádala odpočinkovej den. Je to rozumnej přístup, musí si ty achilovky rozdělit na celou dobu pobytu. Jako nejlepší odpočinek vyhodnotili Olina s Honzou, že to je plavání. Mně plavání celkem u prdele, tak jsem si vymyslel náhradní program.

Věk nás už ráno většinou vykopne z postele dřív, než je nutný. První vstává Olina a čítává si pod kytarama a čeká, až se probudí ostatní.

Snídaně je, tak jako vždycky, hezky barevná a vegetariánská a na zahrádce.

Boulder je město rozflusnutý do šíře v nadmořské výšce naší Sněžky. Vysoký baráky tu nenajdete a naprostá většina domů jsou dřevěný typicky americký vily a vilky. Spousta z nich je pronajímaná. Třeba dvojdomek, kde bydlí Honza, je taky pronajímanej. Celkem oblíbenej styl bydlení. Má to svý výhody i nevýhody. Třeba nevýhodou v pronajatým domečku je, že majitelovi slíbíš, že nebudeš vrtat do zdi a strkat tam hmoždinky. Což u vlastního domečku neplatí. No a protože je Boulder rozplizlej do velký plochy, je tu extrémně oblíbeným způsobem dopravy bicyklismus. Je tu spousta stezek, ale tam, kde nejsou a cyklisti musí po silnici, chovají se řidiči relativně velkoryse a nearogantně. Samozřejmě, že to je jen můj úhel pohledu Čecha z Česka. Boulderisti v Boulderu to vidí možná jinak a na řidiče si cyklisti stěžujou skoro stejně jako Češi v Česku. To je ta relativita,to jsou ty paradoxy, to jsou ta nedorozumění.

Plaveckej bazén je téměř na konci města směrem k výraznému kopci nad městem, který nese jméno Mount Sanitas (asi tak 2100 m n. m). Hora je oblíbené výletní místo. Na vrchol se dá dojít z různých míst. Dá se říct, že i z toho mýho místa od bazénu nahoru vede jakási pěšinka. Stále tomu věřím. Jo, dyť já jsem to ještě neprozradil, vymyslel jsem si, že zatímco se budou Olina s Honzou cachtat v chlóru, zkusím si na ten kopec vyběhnout. Začínám tady.

Zatím netuším, jak moc dobrej nebo blbej nápad to je. Ale zcela určitě mi počasí na ruku moc nejde, protože je vedro jako sviňa. Okolo 35°C. Sice mám klobouček s kšiltem a i krk mi chrání, ale to vedro je cejtit. Po prvních pár stech metrech jsem celej mokrej, pot mi teče čůrkem po brejlích, musím každou chvíli zastavit a utřít si je, abych viděl na cestu.

Výhodou takhle teplýho počasí je, že tráva intenzivně voní. A já mám vůně rád.

Povrch cesty je sympatickej a měkkej. Dokonce se mi poštěstí, asi tak třikrát, dostat se do krátkýho stínu stromů a křovin.

Pěšinka mě moc nešetří. Neustále míří nahoru a nahoru, furt nahoru.

Mám s sebou dokonce i petku s půllitrem vody (jak zodpovědnej přístup). Dávám si první zastávku. Tam všude v té zeleni se topí sympatické město Boulder.

Chtělo by se mi radostně zvolat, že jsem už v půlce, ale je to stěží třetina.

Nabírám výšku, triko mokrý, v sandálech to klouže, vody ubývá.

Poslední elektrickej sloup. Vede elektřinu k jakési boudě, pravděpodobně to je nějaká pumpa na vodu, nebo něco záložního, před boudou je dědek. Odhad věku mi jde čím dál tím hůř, jak stárnu. Odhaduju dědka tak na 80. Kosí opravdickou kosou trávu okolo boudičky. Nevěřícně kroutím hlavou nad tím, jak někdo v takovým vedru může kosit, ale dědek se na mě dívá asi zhruba stejně udiveně, jak může nějakej dědek mít chuť v takovým vedru běžet do kopce...

Tohle už by asi mohla být půlka, tady se pěšinka rozpoltí, značená část jde po vrstevnici a panáček prozrazuje, že to je pěšina pro starý důchodce o holi. Já se odkláním doleva po spádnici mezi velký šutry na pěšinku, která se rýsuje spíš v mé hlavě než doopravdy. Mapa Osmand tu stydlivě naznačuje, že něco jako pěšinka tu asi je. Kdybych byl stopařem, byl bych si jistej, ale takhle si to spíš namlouvám.

První kamennej výšvih mám za sebou. Nadhled nad městem se výškově vylepšil.

Tam dole na pěšině si můžete povšimnout toho dědka sekáče. To je ten, jak skoro není vidět.

Balvanů přibývá a čím dál častěji musím používat i ruce. Běžím jen mezi balvanama, jinak šplhám rukama a nohama.

Zdolal jsem další skalisko. Kontroluju si čas a je mi jasný, že až úplně na vrchol se nedostanu.

Dostávám se do zóny opuncií. Vypadají velkolepě i svěže a zdravě. Dávám si bacha, abych se s nimi nestřetl.

Jenže to jsem ještě netušil, co mě čeká na cestě zpět. Kdybych nafackoval téhle opuncii, měl bych jen pár ostnů a ruku jako cedníček, jenže já jsem si na sebe připravil zákeřnější model. Když jsem to pod vrcholkem otočil a mazal zase zpátky, musel jsem ruce používat ještě víc než při cestě nahoru. No a jak jsem se sesouval z balvaniska na balvanisko ksichtem napřed, zachytil jsem se pravou rukou za mladou chlupatou opuncii. To je fakt kravina. Nedoporučuju. Pohlazení nebylo nijak zásadní, ale tolik ostnů, co mi opuncie umístila na ruku, jsem ještě nikdy v životě nezažil. Svědilo to zarputile. Jsem fakt blbec. Ty největší pichláky jsem si odstranil hned, ale pak už to nemělo skoro cenu a poklusával jsem dolů na už známou pěšinku. Pak jsem si ještě několikrát, když jsem přešel v chůzi, odstraňoval ty zpětný svinský háčky z ruky. Měl jsem je na dlaních, na hřbetu ruky i na předloktí.

Času už moc nemám, tak poslední úsek běžím docela rychle. Z kopce to jde a přestalo mi vadit i to vedro. Voda došla. Za pár minut už jsem na okraji Boulderu.

Je to čtvrť se samejma vilkama a zahrádkama. Vyloženě sympatický místo.

Plotky udržovaný a natřený. Vzpomněl jsem si na krásnou knížku z dětství Dobrodružství Toma Sawyera, jak natírali plot za pekáč buchet.

Je tu mrtvolné ticho a klid. Mám skoro pocit, že tu nikdo nebydlí, protože jsem kromě toho s kosou nikoho jiného ještě nepotkal. Vlastně to byl vyloženě sólo výběh.

Země je placatá.

Některé ulice ani nejsou asfaltové, vypadá to jako nějaká zahrádkářská kolonie za Prahou.

A pořád nikdo nikde.

Joo, hydranty, hydranty v Americe najdete skoro všude, na to si oni moc potrpí.

No a tohle je asi první domeček, kterej není ze dřeva.

Sbíhám jednou ulicí za druhou, stále směr bazén. A furt nikdo nikde.

A pak najednou se zastavím a čumím jako blbec. Proti mě stojí dva jeleni. V otevřené zahradě. Lidi žádný, jen jeleni. "Třeba jsou sádroví," pomyslím si. Na důkaz sádrovej jelen mrkne a začne mě sledovat.

Fakt prdel. Někdo nechá otevřenou zahradu a místní jeleni se hned přijdou popást na svěžím zalitým zeleným trávníku. Americká rodina s domečkem se neobejde bez několika propriet. Mají-li zahrádku, tak mají i velkej gril. Buď na plyn, nebo elektřinu a nebo na dřevěný uhlí. Pak tam musí mít i kulatej stoleček s židličkama a někde za rohem číhá určitě i slunečník.

S jelenama se tu počítá tak nějak samozřejmě.

No tak jo, ten blbej nápad vyběhnout na Mount Sanitas byl vlastně bezva, cejtím to nejen v nohách, ale hlavně v pravé ruce, protože tam stále ještě vězí spousta opunciovejch háčků. Vyndávám si je malou pinzetou ještě několik dní. Byly jich fakt desítky a desítky. Teď mě čeká už jen vylít fotky z foťáku a vypít nějaký dobrý IPA pivo z plechovky.

Odpoledne si jede Honza do Denveru pro svou ženu Rézu, která úspěšně dokončila doktorandský studium. Ty poslední zkoušky musela absolvovat v Rakousku a dnes se vrací. Odpoledne přijela paní doktorka a byl mejdan.