PPP – Ploužení podél Ploužnice
(den první)

Den první - sobota 11.6.2022
Na jaře roku 2019, po radostně zvládnutém treku podél Té Mže od hranic se SRN až po velkolepou plavbu motorovou lodí jménem Plzeň po nádrži Hracholusky, jsme logicky chtěli nějak navázat. Výběrem poctěna byla Ploučnice s přibližně stejnou délkou toku něco přes 100 kilometrů zvládnutelnou pěšky volnou chůzí během jednoho týdne. Program na jednotlivé dny byl připraven v předjaří 2020 do detailů rozvrhu denních přesunů, občerstvovacích možností a noclehů. Jenže kovid. Ani v roce 2021 to nebylo lepší.
Až v roce 2022, kdy jsme si připustili, že svět se do normálních kolejí asi nikdy nevrátí, bylo stanoveno datum startu na sobotu 11. června. Výpravy se mělo zúčastnit 6 osob zocelených Mží, případně jinými akcemi. Jenže komplikace. Redaktor se jako vyhlášený dokumentátor svateb "musel" zúčastnit jedné podobné záležitosti a připojit se hodlal až v průběhu druhého dne. Zdánlivě nevýznamná potíž se nám promítla do života minimálně trojnásobně.
1. Chyběl nám.
2. Svou účastí na svatbě předurčil výpravě prakticky trvalý kontakt s různými fiestami, resp. uzavřenými společnostmi, které obvykle zablokují jedinou osvěžovnu v okolí a chudák pocestný se může akorát jít někam vyplakat - viz dále.
3. Nemaje informace a fotky spolehl se pro popis úvodních dnů treku redaktor na pomoc externisty, v tomto případě mě.
Jako správní důchodci jsme se na Černém Mostě u vyprodaného autobusu do Liberce sešli s řádným časovým předstihem, a po důkladné kritice nedostatečného vybavení místního nádraží sociálním zařízením (Ladys: „Asi někam napíšu“) usedli do měkkých sedaček, abychom se po 65 minutách ocitli na zastávce Fügnerova a záhy, po příliš horkém kafi, v místní dopravě s konečnou stanicí Pilínkov, takto oficiálním startovním bodem treku.
Jedna rychlá lahvová Plzeň z vietnamského obchodu a po žluté značce směrem do kopce. Záhy jsme vstoupili do lesa a nechali Liberec za zády.

Překročili jsme Plátenický potok, což je přítok Lužické Nisy, která posléze tvoří hranici Polska a SRN, až se u Ratzdorfu vlévá do Odry. Takže je každému jasné, že k počátku Ploučnice se musí překonat nějaké rozvodí. A k rozvodí je to co? Je to do kopce!

Vystoupali jsme ostrou serpentinou kolem Panského lomu skrývajícího vchod do vápencové Hanychovské jeskyně, chráněný dřevěnou veverkou s jasnými indiciemi nákazy vzteklinou, a už jsme dospěli na Pláně pod Ještědem. Tady se připravovala ve velkém pártystanu nějaká oslava, nejspíš svatba. Naštěstí to protentokrát nezasáhlo provoz kuchyně a výčepu, ale už mělo být varováním před přicházejícími událostmi v Campingu 2000, Zákupech pod zámkem, atp.

Rozhled je náramný (v pohledu jihozápadním směrem z horizontu vyčnívá dvojvrchol Bezdězu a špičaté Ralsko), pitný režim zatím dodržen. Ještěd se ještě stále přibližuje. Dosud jsme v protisměru míjeli jednotlivé terénní běžce absolvující jakýsi drsňácký závod, v tomto místě se jejich trasa od naší odklání. Fotka není rozmazaná úmyslně, ale je na můj mobil a um příliš zůmovaná.

Ambice zvolit variantu přes vrchol Ještědu byla záhy označena za unáhlenost (nebo přímo blbost - už si nevzpomínám), takže brzy po Pláních, stále na žluté značce, jsme u Machovy skály dosáhli nejvyššího bodu na trase 840 metrů nad mořem, a to jsme museli dokumentovat selfíčkem. Ocitli jsme se v povodí Ploučnice (a zároveň v povodí Labe). Brzy na to se v jednom z průhledů mezi stromy objevil vrcholový kužel Ještědu i s hotelem/vysílačem/rozhlednou, či snad ještě něčím dalším, a hned klienti začali brblat, proč že jsme nešli nahoru, když je to takový "kousek". Doteď nevím, nakolik to bylo míněno jako žert. Možná, při světle výkonů v dalších dnech, to žádný žert nebyl. Ovšem bez většího zájmu a nadšení (jak dokládá poslední fotka ve skupině) jsme minuli kameny loveckého štěstí, což jsou kamenné značky v místech, kde se zdařil nějaký zástřel – podrobnosti si zájemci mohou najít na vyfocené tabuli. Též jsme měli to potěšení spatřit kvetoucí medvědí česnek, užít si vyhlídku Karolíny Světlé i skupinu studánek (Frantina - i s chemickou analýzou, kde se člověk dozví, že ve vodě je nula bakterií Escherichia coli, studánku Lesních panen, ...).

Podle jakých kritérií byl vybrán tzv. horní pramen Ploučnice, není jasné. Přestože cesta vedla přes několik stružek se zřetelně tekoucí vodou (v mapě zakreslených až k vrstevnici 840 m), jako pramen je označena mokřina v kapradí v nadmořské výšce něco málo přes 720 m, ze které tedy nesměle odtéká, zatím neduživá, naše řeka. Takže zase podobná nespravedlnost jako na soutoku Labe s Pančavou nebo Labe s Vltavou. Ona ani ta Svitávka, pramenící až v SRN a protékající skrz Zákupy není na soutoku o nic menší než Ploučnice, nebo Panenský potok v Mimoni, atp.

Dále jsme sestupovali po červené značce lesnatou krajinou bez lidí, kolem kříže Ediny Winkelbauerové a Pruského kříže, kde jsem musel na příkaz vyfotit pro Dušana bledě modré logo (přestože je rozmazané, redaktor si zřejmě upřesní, k čemu náleží), kolem kapradí, které vytváří taková vodorovná patýrka, ale kapradím možná vůbec není, až jsme úplně sestoupili na silnici u Janova Dolu.

Logistický plán výpravy si vyžadoval ještě popojet ze zastávky u školy k noclehu v kempu Caramba u Hamru na Jezeře. Časová rezerva do odjezdu umožnila popojít si na další zastávku u rozcestí a cestou navštívit restauraci v Campingu 2000. Restaurace pěkná, v provozu, ale s uzavřenou společností. Po chvíli škemrání nám pivo natočili a my si ho mohli v klidu usrkávat u zelené stěny odděleni od těch vyvolených. Náznakem legalizace našeho pobytu zde byl dotaz kolemjdoucí pořadatelky, jestli jsme ta kapela, na kterou čekají. Kdybychom měli nějaké nástroje, asi bychom něco zahráli, obávám se ale, že repertoárem a silně omezenou pamětí, co se týká textů bez nahlížení do zpěvníků, bychom neuspokojili ani tolerantnější přiopilou společnost.

Na posledním kousku cesty k zastávce jsme ještě jednou viděli Ploučnici zatím v nepříliš důstojném korytě, minuli jednu svatbu a zkontrolovali, že Ještěd je ještě na místě. V kempu Caramba nás přivítal trochu přimáznutý správce a z protekce nám přidělil chatky nejvzdálenější od místa, kde, jak sliboval, měli promítat film (nepromítali) a pořádat diskotéku (nepořádali). Trochu předčasně jsme pohrdli místním stánkem s občerstvením a zašli na večeři do sousedního kempu Zátiší, přebudovaného z obřího odborářského rekreačního střediska. Točili tam Budvar, nabídli výpečky z minulého týdne, a vůbec mně osobně to tam připadalo takové zvláštní. Nejhorší pivo je ale žádné pivo a navíc celý dnešní den byl jak vymalovaný. Hodnocení vedoucího i členů výpravy pro úvodní etapu - jednoznačně pozitivní.

Honza K. Dvě fotky jsou od Ály K., ale nevím které.)

poznámka redakce: To modrý logo vysvětlím v některém z dalších pokračování PPP. A nebo taky ne.