Předvánoční Sevilla
(čtvrť Macarena)

Po kratší odmlce, vyplněné fejetony z rodinných a jiných akcí, se vracím zpátky do předvánoční Sevilly. Dnes jsem od Roušovny a její kolegyně osvobozený. Kromě nějakých povinností se starají i o ochořelé studenty, které postupně a s rychlostí kovidu kosí nějaká viróza v mnoha aspektech kovidu podobná. Teploty, slabota, nechutenství. Využívám toho volna a jedu se podívat do své oblíbené čtvrti, kde jsem byl již minule několikrát.

Koleno mě stále docela sere a ozývá se, ale rozhodl jsem se, že mu příliš prostoru věnovat nebudu. Jen místo toho, abych si těch pár kiláčků zaběhl, použil jsem místní MHD. Macarena je čtvrť, do které se vstupuje branou. Nebo přesněji branami. Je jich totiž víc.

Když jsem byl v téhle čtvrti před lety poprvé, líbil se mi její název. Makaróny, makronka, Emanuel, makrela, macarát, macerovat...

Ale je to prý úplně jinak. Zatímco některé autority si myslí, že to je odvozený z arabštiny, jiní tvrdí, že to je z latiny. Pokud je to z latiny, Macarena by byla odvozena z mužského jména Macarius. Předpokládá se, že patricij jménem Macarius by tedy byl významným římským vlastníkem půdy v této oblasti. Alternativně je známo, že během muslimské nadvlády byla stále existující brána s městskými hradbami Puerta de la Macarena pojmenována Bab-al-Makrin, což by mohlo souviset s aktuálním označením Macarena. Takže víme zase prdlajs.

Čtvrť Macarena trpí velmi příjemnou atmoškou. Je zde spousta originálních obchodů prodávajících retro oblečení a knihy a v tržnici Mercado de la Feria jsou stánky, kde servírují paellu a krokety. Je tu hodně tapas barů servírujících mořský plody a empanadas. Množství barů udržuje cvrkot v této čtvrti až do časnejch ranních hodin.

Teď v předvánočním čase to tu tak moc netepe a nekvasí jako třeba v květnu, červnu. Divadla jsou přizavřená, židle čekají na svou příležitost. A dočkají se. Většinou.

Období častejch přepršek a vydatnejch deštů nutí místní kavárníky cvičit s židlema, vláčet je sem a tam, jak přestane pršet, už vybíhají a za pár minut se hospoda vyřine do ulice, lidi ji zaplní. Pak začne pršet a... Krásný je, že to ty pingly asi ani skoro nenasírá. Jsou na to zvyklí.

V Macareně je i hodně psíků. Pravidelně venčí svoje páníčky.

Je fakt, že oproti létu tu dokážou být ulice i skoro opuštěný.

Tady mi neparkuj hajzle, nebo ti vyškrábu reflektor.

Na rozdíl od centra Sevilly bývají dvorky tak trochu, jako si to pamatuju ze svýho dětství v Husovicích v Brně. V centru bývají dvorky vyplněný kavárničkama, jsou obložený mozaikama a z květináčů trčí umyté kaktusy. V Macareně ne.

Kol i kostelů je tu hodně, Stejně jako v ostatních čtvrtích Sevilly.

Když zjistíš, žes stvořil placatou zeměkouli.

Muráles, to je tu místní sportovní aktivita. Nepodařilo se mi zjistit, jestli to místňáky nějak zásadně sere, že jsou jejich fasády obětí sprejerů. Připadalo mi, že ani ne.

V létě nemyslitený, ale teď v prosinci ulice s jedinou holkou široko daleko.

Dva jezevčíci s paničkou.

Jedno vím jistě, tohle je socha básnířky a spisovatelky Emily Dickinsonové. Snažil jsem se zapojit všechny páky a najít na internetu nějaké podrobnosti a zajímavosti, ale nedařilo se mi. Klidně bych se spokojil i se jménem sochaře, kterej tu krásnou sochu spískal, ale bez výsledku. Jediný odkaz byl na fotobanku Alamy, že je to fotka Royalty free a kdo je autorem hodně podobnýho snímku, jako je ten můj. Ale z toho žádný drby nevykřešu. Nejbližší cedulka mi napráskala, že v tomto domě se narodil španělskej spisovatel Antonio Machado, což jak sami vidíte, je hodně ubohá záslepka, která s relevantními informacemi nemá nic společnýho.

Nevěřte cedulím. Otevřeno 24 hodin denně, ale kdykoliv jsem tudy šel, dycky bylo zavřeno.

Zabijte vévodkyni!

Nové šokující poznatky z výzkumu nesmrtelnosti chrousta (la inmortalidad de escarabajo). Escarabajo není zrovna chroust, ale asi spíš chrobák, neboli hovnivál.

Tohle bezcílný brouzdání úzkejma uličkama mám rád.

Kostel San Juan de la Palma je postavenej na místě bejvalé mešity. Patří do velké skupiny gotických a mudéjarských kostelů v Seville. Tenhle kostel moc klidu neměl, furt ho někdo předělával k obrazu svýmu, a když už ho nepředělával zvenčí nebo zevnitř, tak dostavoval různý nástavby. Během bouřlivejch událostí v roce 1936 utrpěl kostel značný škody. V současnosti je kostel sídlem bratrstva La Amargura, sídlí zde taky náboženská společnost, která má za patronku Pannu Marii de la Cabeza, a také bratrstvo Ntra. Sra. de Montemayor. Výhodou vnějších ozdob - mozaikových obrazů je, že sprejeři takové stěny nechávají překvapivě téměř bez povšimnutí.

Hned naproti kostelu jsou volný prostory, tak šup sem se sprejem.

Eroticko ďábelsky útočnej obrázek. Carmen s ďáblem tančí v Pradu. Inu, značka je značka. (Něco žalostné tautologie je třeba.)

Některý bary řeší problém přepršek deštníkama, aby nemusely furt skovávat židličky a stolečky.

Přišel i Leoš Suchařípa. Na pokec a na víno.

Do kostela bez prázdnejch sklínek od piva.

Miluju garážový muráles.

Minimikrotapas bar. S jediným stolečkem venku.

Tady jsem poprvé.

Luxusní prodejna jízdních kol má zavřeno.

I Umberto Eco vstal z mrtvých a šel si dát skleničku.

Maderas je značka drahýho rumu, jestli mě paměť neklame, ale tady asi nedestilujou, tady je za plotem normální škola.

Na tři minuty přestalo zase pršet.

Takže sklopit deštníky, aspoň na chviličku.

Rodinná výprava do mlíčnýho báru.

Ulice malých příručních opraven aut.

Na cígo a na kafe ke konkurenci.

Basilica la Macarena. Asi nejzásadnější chrám v Macareně. V tomto kostele je nejcennější poklad Sevilly, Virgen de la Esperanza, lidově známá jako Macarena kvůli čtvrti, kde se nachází.

Chrám byl postaven v moderním stylu. Skládá se pouze z jedné lodi se čtyřmi bočními kaplemi. Má pouze jedno patro a tribuny s oblouky a soklovou deskou z červeného mramoru. Až do výstavby současného chrámu mělo bratrstvo hlavní sídlo ve farním kostele San Gil. Obraz panny přežil až do požáru, který vzplál v roce 1936. Dnes je umístěn v neobarokním hlavním oltáři, který vytvořil Rafel Fernández del Toro. Obraz, který pochází ze 17. nebo počátku 18. století, je dílem neznámého autora, ačkoli je připisován Pedro Roldánovi a jeho dceři La Roldaně. Průvod Svatého týdne Bratrstva La Macarena se koná za úsvitu na Svatý pátek. V tomto průvodu je Paso de Cristo (sochy na jakémsi plováku, v tomto případě socha Ježíše Krista, která představuje výjevy z Umučení, smrti a zmrtvýchvstání Krista) doprovázeno 100 římskými vojáky, kteří jsou navlečení do kostýmů z červenýho sametu, carcaza a helmy a kteří jsou známí jako „armaos“.

Moderní kostel, ač nedýchá věkovinou, je hojně navštěvovanej.

Před bazilikou.

Naproti kostelu máte malej bar a prodejnu tabáku, takže můžete vyhledat první i druhou pomoc.

Tady někde ukrývaji tu svou slavnou a vzácnou La Macarenu.

Hned vedle kostela je i hlavní brána do/z Macareny. Ona slavná Puerta de la Macarena neboli Bab-al-Makrin.

Ale tu jsem vám tentokrát nevyfotil, protože jsem nutně potřeboval vyfotit rycheji jedoucího cyklistu před branou a pak už jsem na to zapomněl. Stejně už mě bolí to dodrbaný koleno.

Má milá La Macareno, snad se sem ještě někdy dostanu, učarovala jsi mi.

Zub času žere sushi.

A nejen sushi.

Zimní přechod pro chodce.

Přestože koleno volá po jízdě autobusem, jsem na něho zlej a jdu pěšky.

Napravo tak trochu sociální bydlení a naproti nalevo asi největší sevillská nemocnice.

Nechci být předjímavej, ale tuhle mladou přísnou holku určitě koleno nebolí. Přesto trpělivě čeká na autobus číslo 2, 13 nebo 14. A proč? Protože je na rozdíl ode mě rozumná.

Vpravo Jezulátko, vlevo ve větvoví se vloupává do okna Santa Klaus.

Domů to mám asi tři kiláky. To mně bude pod peřinou v koleni cukat.

Už to je na dobré cestě, fotbalovej stadion je blízko "domova".

Už jen projít ulicí plnou skladů.

A za chvilku už budu moct potichu kňourat do deky.

Na posledním rohu (último rincón) žvaní prádelnící. Říkám tak lidem, co používají veřejný pouliční prádelny. Já se svejma dvěma tričkama, třema boxerkama a třema párama bambusovejch fuseklí je využít neumím. Dobrá hrabalovská atmoška.