Nepál – přes 3 sedla – nesouvislá verze
(Díl 8 – Gokyo – Lungden)

Do Gokya jsme došli přes sedlo Cho La, osadu Dragnag a napříč ledovcem Ngozumpa. Psal jsem o tom v dílech 3 a 5. Teď nás tu čekají dvě noci v jedné posteli, což je příjemná změna. První den je věnován výstupu na Gokyo Ri (5357 m). Jelikož má kolem poledne přijít oblačnost, vsáváme brzy a vyrážíme do mrazivého šera. První paprsky už dopadají na Cho Oyu na severu. Tato 8201 m vysoká hora se nachází na hranici Nepálu a Číny, je nazývána Tyrkysová bohyně, jak jsem ostatně už psal ve druhém dílu tohoto vyprávění.

Nad vodou Třetího jezera a ještě neosvícenými domy se postupně s narůstající výškou objevují již známé vrcholy, mezi kterými vynikají Cholatse a Taboche. Z porovnání fotek s časovým odstupem 25 let je vidět, kolik v Gokyu přibylo staveb.

Ráno není obloha úplně jasná, ale na světelné efekty s vycházejícím sluncem si nemůžeme stěžovat. A nakonec i na ten Everest s dalšími osmitisícovkami je vidět. Nemohl jsem se rozhodnout, které fotky z textu vyhodím, a tak jsem tu nechal skoro všechny. Papír to nežere a ona si s tím digitální technika nějak poradí.

Bezejmenná špička vysoká 5655 m doposud zakrývala Mount Everest, ale tento trik jí nemohl dlouho vydržet. Jak stoupáme vzhůru, ukazuje se, kdo je tady šéf.

Třetí a Druhé (Taujung Tso, 4728 m) jezero po 25 letech. Jak jsem již psal v dílu o ledovcích, patří mezi jezera, která by se při zvýšeném odtávání mohla více plnit až splynout do jediného obřího. Jiné osvětlení, jiná technika k focení, nebo se opravdu změnila barva vody? Je ještě prakticky ráno, ale z údolí se zvedá mlha nebo mraky. To vyjde nastejno. Plazí se rychle, ale na vrcholový rozhled se to stihne.

Cho Oyu stále na stejném místě. K fotce na vrcholu Gokyo Ri musím přidat jednu poznámku o tom, jak si člověk ve vzpomínkách může, řekněme opravdu neúmyslně, fandit. Byl jsem přesvědčen a náležitě jsem to ventiloval, že jsme to v roce 1998 až na vršek dali z Gokya za 55 minut. Nikdo mi nevěřil, a ta nedůvěra byla oprávněná. Po návratu jsem pak v zápiscích z roku 1998 díky viditelnemupraseti našel: „Na vrcholu Gokyo Peaku naše aklimatizace dosahovala zřejmě svého pozitivního maxima, nebo jsme 610 výškových metrů zdolali za 70 minut a nebyli jsme úplně na dně.“ Za tu vylhanou čtvrthodinu jsem se omluvil, víc ale neuberu. Už shlížíme z vrcholu a mraky zdola přibývají.

První, čtvrtá, pátá, šestá a patnáctá nejvyšší hora světa, všechno viditelné z jednoho místa. To není špatné skóre. Pokud to někoho zajímá, je správná chvíle se podívat, ze kterých hornin se vlastně nejvyšší hora planety skládá. Čekalo by se, že z těch nejtvrdších a nejpevnějších. Jenže geologické pochody si na to nehrají. Horniny se zjednodušeně dělí na vyvřelé (žula, čedič), usazené (pískovec, vápenec) a přeměněné (rula). A usazené obvykle k nejtvrdším nepatří.
Důležitou roli při vzniku a vývoji Himalájí a Karakoramu totiž hraje pohyb tektonických nebo též litosférických desek. Jak píšou pan Pavel Novák na Wikimedia Commons a jiné internetové stránky s podobnou tématikou, jsou tektonické desky mohutné desky zemské kůry tvořené neroztavenou pevnou horninou. Desky se pomalu posunují, dělí a srážejí. Před srážkou Indické desky s Eurasijskou se ve změlčujícím se moři utvářely a postupně zvětšovaly ostrovy. Následně po kontaktu se vlivem podsouvání Indické desky ta Eurasijská vyzdvihovala vzhůru. Tření desek přináší nejen četná zemětřesení, ale také vznik a vývoj horského masivu. A jelikož byl zdejší povrch kdysi součástí moře, vyskytuje se i v nejvyšších částech ve vápencích velké množství zkamenělých mořských živočichů, jako jsou trilobiti, ramenonožci, ostrakodi, amoniti a řada dalších. Vrchol Everestu tedy tvoří "vápenec Qomolangma", pod ním jsou i přeměněné, neboli metamorfované horninové vrstvy, které se stejně jako sedimenty mírně naklánějí k severu. Třetí z typů, vyvřeliny, se v podobě žul nacházejí na Nuptse a v podloží obou výše zmíněných horninových typů.

Když teď vím, že na vrcholu Everestu jsou vápence, zřetelně tam ty vrstvy vidím. O geologii Cho Oyu a Gyachung Kangu nevím nic, ale připadá mi, že tam jsou vrstvy také. Na následujících fotkách jsou postupně: Mount Everest – vrchol 1x, Cho Oyu 2x a Gyachung Kang 5x. To je totiž moje oblíbená hora, jednak je svým dvojvrcholem pěkná na pohled a jednak má tu bramborovou medaili pro první kopec, co se nedostal do elitní společnosti osmitisícovek. Kolikrát jsem si říkal, že kdyby předkové zavedli metr o něco kratší nebo delší, všechno by se ubíralo jiným směrem. To jsou vskutku ale jen bezvýznamné kecy.

Kocháme se, kocháme, vrcholu užíváme a mezitím mraky zcela vyplnily údolí.

Vrcholová Plzeň 12° ani tady nechyběla. Tu Filip nikdy nesvěřuje nosičům. Ne, že by jim nedůvěřoval, většinou abstinují, ale je to záležitost prestiže.

Konečně nás mraky dohnaly na vrcholu. Jenže jejich expanze nepokračovala podle očekávání dalším zahalováním, nýbrž překvapivě ústupem a rozpouštěním. Kdo by se zlobil, že jsme na sestup měli pěkně.

Tohle už je ráno po druhé noci strávené v Gokyu. Čeká nás sedlo Renjo La (5417 m). Začátek cesty vede po severním břehu jezera k tomu modrému oknu pod šedými mraky.

Kdybychom mohli, asi bychom si pro přechod vybrali méně fotogenické, ale příznivější počasí.

Jelikož v těchto místech jiná cesta prakticky nevede, potkávali jsme se s touto skupinou yaků celý den, a nakonec jsme i nocovali ve stejné osadě. Z našeho pohledu zásobovací trasa přes vysoké sedlo nedávala smysl. Ovšem z pohledu yaků zase nedávala smysl cesta naše. Takže si ponecháváme každý svoje důvody.

Tak ještě jeden pohled na vzdálené panorama Everestu a Lhoce a pokračujeme ve stoupání.

Třetí týden v horách se na únavě výpravy už podepisuje a dnešní vývoj počasí tomu příliš nepomáhá. Jen doufáme, že v mlze poznáme, že jsme v sedle. Ó ano, jsme zde, je to tu napsané na kameni a další cesta vede s kopce dolů. Jen v tom údaji o výšce jsou zase rozpory. Když upadne nějaký drobek ze svačiny, je místnímu ptactvu správná nadmořská výška lhostejná.

Sestup je zase klouzavý a rozkládající se nesmeky nejsou tou pravou oporou. Když tudy ale chodí yaci s nákladem a nosiči v keckách, nebude to snad tak horké. Tedy naopak ledové.

Před Lungdenem už regulérně leje do mlhy, takže se zapršenými a zamlženými brýlemi si připadám jako nevidomý na paralympiádě. Průvodce i čelní borci mi utekli, a tak pouze díky skvělému výkonu vodiče Filipa jsem se bez pádu či vynechání branky dostal na serpentinovité cestě do cíle.

konec osmého dílu
J.K.