Přechod Krkonoš
(Zločinci se vrací na místo činu.)

Nejprve neseriozní omluva, po dlouhé době se mi nepodařilo dodržet termín vydání, tedy pondělí večer, protože jsem se celý pondělí věnoval dláždění balkónu. Je to projekt trvající několik let a až teď se mi podařilo všechny konce provázků najít a propojit, takže to nejdůležitější je, že je vydlážděno. Byl jsem z toho všeho tak unavenej, že to odsralo WWWprase.

Toto vydání se pokusí v kompaktní formě referovat o našem "Přechodu Krkonoš". Samotná idea přechodu Krkonoš vznikla, jak jsme letos na přechodu vypočítali, v roce 2004 na jedné krkonošské boudě. A od roku 2005 každej rok přecházíme Krkonoše. Zpočátku šlo skutečně o regulérní přechody s báglem od chajdy k chajdě, ale postupně nám začaly být Krkonoše trochu malé, tak jsme pod stejnou značkou objevovali i další český hory. Název však zůstával. A jak roky přibývaly a síly naopak, přešli jsme na hvězdicový systém, to znamená, že bydlíme jen na jedné chajdě a z tohoto bodu podnikáme výpravy na všechny strany. Loni jsme šli Krkonoše na Šumavě, ale letos jsme se zase po dlouhé době vrátili do lůna našich nejvyšších hor.

Cesta začíná na Černým Mostě. Autobus nás vyhodil u mostu v Horním Maršově. Protože Ála měla před pár dny narozky, museli jsme je oslavit pivem a polívkou v maršovským penzionu Kneifel.

Horní Maršov vypadá extrémně opuštěně. Jedna baba na kole, jeden pes a pán s igelitkou Billa.

Náš letošní přechod tímto považujeme za zahájený.

Lysečiny vypadají tak trošku jako z nějaké staré knihy Ignáta Hermana, kdyby to bylo na Šumavě.

Dle indícií je tento traktor asi pojízdnej. Při pohledu na tenhle starej roztomilej stroj si uvědomuju, jak staromilci kňučí po starejch dobrejch časech, jak je Zetor dneska nespravedlivě v prdeli, ale zároveň si tuhle značku nikdo nekoupí, protože moderní cizácké traktory jsou po všech stránkách lepší. Třeba John Deere. Po silnici umí jezdit rychle a nedělají kravál. Z výfuku se neřine odpornej modročernej dým. Kdybych byl zemědělec, taky bych si Zetora nekoupil. Srát na nostalgii.

Odpočíváme na cizím pozemku.

Vyzáblej dědek zkontroloval svýho nepojízdnýho Zetora a pak si šel ze šňůry sundat uschlé fusakle. Takhle na dálku vypadaly, jako by mu je pletla Roušovna.

Na Lysečinské boudě si dáváme jejich skvělý pivo.

A po dlouhé době se znovu viděli tygřík s hrochem. Myslím, že zrovna tyhle dvě peněženky si pamatujou daleko líp než my všechny ročníky přechodu Krkonoš. Jsou olysalí a jetí. Konečně, však my už taky.

Lysečinská bouda láka návštěvníky na dřevěnou selku.

Odbočka doleva. Moc dobře tušíme, co nás čeká. Před mnoha a mnoha lety na jednom z prvních ročníků přechodu jsme tudy šli v dešti, všude se valily potoky vody, všude klouzavý bláto a kurevsky prudkej kopec nahoru, ale bylo nám o nejmíň patnáct let míň. Letos žádný blato, žádná voda po kotníky, ale kurevskej kopec zůstal.

Roztřesenej Ladys.

Výhled na Polsko.

Koloběh tekutin.

Sympatický je, že nepotkáváme příliš mnoho turistů. Trochu za to může čtvrtek a trochu i září.

Dorážíme na Hepnarovu boudu. Správce na nás sice trochu zapomněl, i když jsme si objednávali pobyt už v únoru, ale možná zapomněl právě proto. Naštěstí je chalupa překvapivě prázdná. Tam na horizontu je Sněžka, kam chceme jít zítra.

Pan domácí se o pivo stará pomocí velké motorky.

Pane Hrabale, na vaši počest si přiťukáváme lucerničkama.

Holky si od nás odsedly, jak říkala Roušovna, protože chlapi smrdí.

Večer se vrhli na karty.

Roušovna vyhrává prší.

Bydlíme v královským kamrlíku.

Na stěně u Roušovniny postele se odehrávají horory. Místo televize.

Je ráno, slunko svítí, bude krásnej den a vedro a nás čeká výstup na nejvyšší horu Česka.

Na stěně chalupy visí vydařená kresba Hepnarky z roku 1895.

Kdyby bylo dostatek kyslíku v plicích, určitě by někteří z nás bručeli, že to je k Jelence moc do kopce. Ladys kontroluje, jestli jsme všichni zaplatili.

Vydáváme se po zelené traversem pod Sněžkou. Cesta krásná i relativně pohodlná, kdyby pršelo, asi by to byl trochu adráč.

Tam nahoru, na ten náš českej Mont Everest, se musíme vydrápat.

Výhledy ohromující.

A ty krásný kořeny, hned bych si jich pár domů vzal.

Jsem na vrcholku Sněžky a čekám na ostatní.

Na Sněžce je krásně a lidí je tu překvapivě míň, než jsme čekali.

1603 m n. m.

Sněžka a skoro sedm trpaslíků.

Vrcholovej kalíšek medové tulamorky.

Tam v dáli Luční bouda.

Tam dole Slezský dům.

Ze Sněžky jdeme po červené na Pomezky Do Traunteberkova pivovaru s mezizastávkou na Jelence. Polívka a pivo bylo nutné.

Honza jde na Pomezky po modré přes Skalní stůl. Vyfotil ten výhled i pro nás, co jsme zbaběle šli po červené přímo do Trautenberkova pivovaru.

Tam se všichni sejdeme na večeři a na několika různých a dobrých pivech.

Je zajímavý, jak cyklisté dbají na svůj zevnějšek. Asi i proto jsem nikdy nebyl správnej cyklista.

Tady se většinou platí hotově, takže u téhle kočičky si můžete vyzvednout prachy z bankomatu.

Třetí den čundru máme údajně oddechovou trasu do polskejch uranovejch dolů, a to včetně exkurze. Jenže v lese se těží dřevo, jezdí tu obludný stroj, z cesty udělal bažinu, a protože je to žlutá značka, tak je prudká jako prase. Takhle si nikdo odpočinkovou túru nepředstavoval. Ale ve zdraví jsme se probrodili až na asfalt.

Vysoký stupeň náklonnosti.

Ve zdraví a celí od blata se dostáváme do Kopalnia Podgórze. Exkurze začne až za půl hodiny, tak si dáváme místní polské a docela teplé pivo. Ladys ho nechce, protože teplý pivo je prej zlo. Ale zároveň platí i poučka, že teplý pivo je lepší než žádný pivo.

Očumujeme relikty doby.

Bacha na bomby.

Potok Jedlica a jeho kaskády.

Čekáme jako blbci u vchodu do štoly, ale máme čekat jinde. Žádný drama, dopadlo to dobře.

Slunko se na nás nechápavě čumí, proč chceme do díry, když je venku tak hezky.

Vyřazenej žlutej vagon. Ono se tu už netěží. Pořádají jen exkurze.

Sympatickej průvodce s příjemným hlasem nám vypráví historii dolu na uran, ale jeho hlas se nese podzemím, lehce duní a já mu vůbec nerozumím. Poláci jsou hodně pobožní, tak si i ve štolách stavěli pro jistotu ochranitelku. Co kdyby, že jo.

Rozdali nám lucerničky. Je tu tma, vlhko a nesmrdí to tu.

Jeho přednáška je jistě plná zajímavostí.

Obrovská ametystová geoda, která se tu našla, když rubali uran.

Samozřejmě, že 100 % těžby uranu šlo do SSSR. "Zbytek" z těch sto procent směl zůstat v Polsku. Stejně jako u nás.

Je tu i malá temná výstavní nora s uranovým a kobaltovým sklem. Prej se samotná sklovina pro výrobu připravovala v Česku, ale to nevím jistě, protože, jak jsem již psal, jsem mu vůbec nerozuměl.

K uranovejm talířům a mísám se kromě příborů určitě servírovaly i dozimetry.

Pak taky tvrdil, že se tady v podzemí léčilo tím slabým uranovým zářením.

Je tu pár artefaktů, které by mohly i hrůzu budit, třeba maketa první atomovky a mrtvola v atombordelu.

Jeho přednáška byla navzdory neporozumění příjemná.

Konečně jsme venku a jdeme lesem zpět. Podzim se pomalu dere do lesů. Zpět jdeme jinudy, abychom se vyhnuli tomu šílenýmu blátu.

Pozdní oběd si dáváme v chajdě Lesní zátiší. A protože mě Ála s Honzou zasvětili do pravidel ragby a rádi čumí na sportovní přenosy, nechali jsme si od obsluhy pustit velkou televizi a čuměli na nějakej ragby zápas. Musím se přiznat, že ragby se mi líbí.

Pak už jen cesta proti slunci do Hepnarky. Čeká nás poslední noc.

Černá hora.

Na osmičce je mejdan.

Po vydatné nedělní snídani vyrážíme na naši poslední etapu. Do Pece pod Sněžkou.

Tam někde v nějaké z těch chalup jsme před drahně lety bydleli ve strašidelné boudě, ale nedokážeme se shodnout, ve které. Všecko je jinak.

První zastávka s tulamorkou. Začínáme trénovat bojový tanec novozélandskejch ragbistů HAKA. Má to ještě drobné vady, ale to se poddá.

Louky jsou tu v Krkonoších už po ránu plné jinovatky.

Památníček fakáčů. Naše cesta totiž vede Pohádkovou stezkou.

Ten slovenskej trotl, co byl premiérem už tu začal s volební kampaní.

Ohlídnutí zpět. Můj stín, Roušovna a předvčerejší Sněžka.

Kostel svatýho Pavla a Petra v Malé Úpě.

Krkonoše jsou krásný.

A dovedou být i dramaticky tajemný.

Na mostě přes Úpu opět trénujeme HAKU. Začíná nám to jít docela dobře.

Závěrečný výplaz HAKY už nám docela jde, nejlepší je v tom Ladys.

Hrbatá jabloň.

Poslední podzimní admirál.

HAKA!

Cyklisti nám slibovali, že hospoda horskejch nosičů je otevřená, ale nebyla.

Tam dole už je Pec pod Sněžkou.

K autobusovýmu nádraží to máme už jen asi tři kiláky.

Úpa.

Prostor pro dialog u Úpy.

Hlad jsme zahnali v restauraci Hvězda, kde jsme si počkali i na autobus do Prahy. Přechod Krkonoš 2023 skončil. A jak řekl Lady: "Pomalu se pro nás i Krkonoše stávají velkejma horama." Myslí tím naše klouby a kondičku. Olině splaskly kolena a kotníky až v pátek.