Nepál – přes 3 sedla – nesouvislá verze
(Díl 4 – Šťastný a veselý)

Náš letošní pobyt byl orámován mimořádnými dny. Na začátku se slavil nepálský Nový rok 2080, na konci jedny z Buddhových narozenin. Ne, že by se narodil vícekrát, ale u něho jeden neví. Na různých místech se však slaví v různý den, letos a zde nejspíš v první květnový úplněk (5. května), to by sedělo. Možná tomu svátku říkají Vesak, ale informace na internetu nejsou jednoznačné. Ještě k tomu roku 2080, překlep to není, jednoduše mají jiný kalendář, posunutý od Nového roku dopředu o 2080 – 2023 = 57 roků, stejně jako mají proti nám nezvyklý časový posun o 3 hodiny a 45 minut. No a co. To ospravedlňuje letopočty na kanálových poklopech z hlavního města. Jenže, kdo jsou „oni“?

Například cestovatelský portál https://www.travelistan.sk/ píše, že Nový rok připadá většinou na 13. až 15. dubna našeho kalendáře a nejzajímavější oslavu zažijete v městě Bhaktapur, asi 20 kilometrů východně od Kathmandu. Během slavnosti se nejen zpívá a tancuje, ale hlavně se tahá velký středověký dřevěný vůz s božstvem jako symbol prosperity. Božstvu přinášejí lidé oběti, například květiny, rýži nebo slepice. Na voze visí zvonečky, které si Nepálci přikládají k hlavám, protože prý přinášejí štěstí. V pět hodin odpoledne se mniši usadí do vozu a spolu s božstvem se přesunou do hlavního chrámu. Vůz – symbol prosperity – táhne skoro stovka lidí za hlasitého povzbuzování místních. Vůz je tak trochu nemotorný a je potřeba nadlidského úsilí, aby se pohnul.
Rozhlasová stanice Vltava vysílala do konce února 2013 magazín o světě, jeho rozmanitosti a problémech s názvem Sedmý světadíl. V jeho rámci pak seriál Nepál, pozoruhodná země pod Himálajem. Díl z 21. dubna 2011 se jmenoval Nepál, země mnoha Nových roků a než bych se rozepisoval proč tohle a támhleto, využiju převyprávění obsahu dílu. Ale pozor, je to trochu pikantní, asi 15+.
Průvodci pořadem kladou v úvodu sugestivní otázku: Co byste řekli tomu, kdybychom v České republice místo jednoho Silvestra v roce slavili hned několik Silvestrů a současně bychom počítali v několika různých letopočtech? Každé z mnoha nepálských etnik má totiž svůj Nový rok. Ten se může, ale nemusí, shodovat s datem Nového roku nějakého jiného etnika. Tak například specifičtí Névárci, původní obyvatelé údolí Káthmándú, slaví svůj Nový rok na podzim, užívají vlastní letopočet a také vlastní kalendář. Loni (tj. 2010) v říjnu jim začal rok 1131.
Různá horská tibeto-barmská etnika přejala přes Himálaje tibetskou kulturu a s ní i tibetský kalendář, jenž udává letos rok 2138. A jelikož se v celém tibetském kulturním prostoru dodržují na různých místech různé Nové roky, také mezi těmito etniky v Nepálu najdeme asi čtyři. Jeden začne na podzim, jiný v zimě a další na jaře.
Do Nepálu navíc pronikl náš západní kalendář. Zatímco pro určení dat svátků Nepálec použije nějaký tradiční kalendář a letopočet, náš gregoriánský mu poslouží pro určení sekulárních dat, například vám ho napíše na vízum či jízdenku na autobus. Takovéto všední události se ale v Nepálu často zaznamenávají i pomocí jednoho tradičního kalendáře, o kterém má aspoň nějakou představu většina obyvatel země.
A to je právě jakýsi „celonepálský“ kalendář, který přímo nepatří žádnému etniku, a je tak trochu společný všem. Možná také proto se jeho začátek výjimečně neřídí žádným domorodým kalendářem, ale naším západním. Právě minulý týden (to ovšem bylo v roce vysílání, tj. 2011 – poznámka autora), 14. dubna, oslavili v Nepálu Nový rok 2068. Nazývá se Bisket Džátrá, či přesněji Navabarsa.
Jak se do jeho oslav zapojit? Nejlepší je zajít se podívat na náměstí Khalna Tole (a už jsme zase v Bhaktapuru a možná na stejné oslavě jako o několik odstavců výše), a stát se svědky jednoho důležitého rituálu, který má místním zajistit prosperitu země i sebe jako jednotlivců. O co se jedná? Už několik dní předem vybraní muži z Bhaktapuru připravují a zdobí obrovský stromový kmen, který přes rok někde v skrytu odpočívá, a teď je potřeba jej znovu podle přesně daných pravidel nachystat. Donesou ho na náměstí a umístí do kruhu vybudovaného z kamenů a betonu. Ten kruh představuje ženský pohlavní orgán a onen kmen je vlastně orgán mužský. Asi 25 metrů dlouhý strom je lingam mocného boha Šivy spojovaného s plodivou silou, který sídlí v Himálajích.
Úkolem Nepálců je tento lingam na přelomu roku vztyčit. Na tak důležitou podívanou se nescházejí jen lidé. Přijede se na ní ve svém voze podívat i jeden z nejdůležitějších bohů celého Nepálu, Bhairav, a vezme s sebou i svou partnerku, bohyni Bhadrakálí, ta jede v menším voze za ním. Jejich sochy jsou přes rok usazeny ve svých chrámech a jen teď vyjdou ven. Brázdí si to ve svých velkých, těžkých a nesnadno ovladatelných vozech po městě už pár dní, provazy je tahají muži a chlapci z města, až poslední den roku, 13. dubna, dojedou na dané náměstí. Bhairav je vlastně manifestaci boha Šivy, ten je velmi mocný a hrozivý a vyžaduje krvavé oběti. Každá rodina se snaží před Bhairavou zaříznout slepici a její krví vůz postříkat, majetnější přinesou kozu, všichni si pak z oběti doma uvaří sváteční oběd.
Lingam je potřeba postavit do půlnoci, a to není zrovna snadný úkol. V praxi to vypadá takto: na špici klády zajištěné širším koncem v onom betonovém kruhu se naváže několik provazů. Těch se chopí dav mužů a na odpočítávání se snaží společně tahat a kmen popozvednout. Když se jim to povede, pomahači pod něj podstrčí bambusové klády, aby nepadal zpět k zemi, a celý proces se opakuje. Provazy se však občas přetrhnou a bambusové podpěry zlomí či je jeden provaz tažen na špatnou stranu, a lingam se pak nekontrolovaně řítí dolů do davu. A musí se začít úplně od začátku. Tak to může trvat celý půlden a noc až do půlnoci. Mladíci se posilňují alkoholem, do toho pálí slunce a je vedro, vzduch je nasycen pachem krve z obětí a dav vzrušeně šumí.
Výsledek ale stojí to za to: vztyčení lingamu umožňuje plodivé spojení nebe a země. Nebe představuje mužský princip a během tohoto svátku ho ztělesňuje právě bůh Bhairav, zatímco země je ženský princip a zde bohyně Bhadrakálí. Účelem rituálu je zajistit déšť, jenž oplodní zemi, aby po celý rok vydávala dostatek potravy, a proto se provádí na jaře. Samotný nový rok oficiálně začne, až když je lingam 14. dubna odpoledne stržen dolů a praští o zem.
V minulosti se však lingam povedlo postavit málokdy, asi tak jednou za několik let – což by i odpovídalo pohnutým nepálským dějinám. Snaha zajistit si celoroční prospěch bývala vykoupena četnými úrazy, nezřídka smrtelnými. Zdá se však, že si to v moderní době Nepálci pojišťují raději předem. V roce 2010 jsme svátek viděli již zcela synchronizován, s pevnými lany a ocelovými podpěrami byl lingam nahoře na to tata. Celý rituál tak ztrácí své kouzlo a možná i onu věštící schopnost. Nebo že by všechny další roky byly pro Nepál opravdu příznivé? Doufejme, že ano. Tolik z pořadu rádia Vltava.
Ještě tedy zůstaneme v Kathmandu, protože pobytem zde nutně začíná i končí každá cesta do hor.
Líný vymyslet vlastní povídání, převezmu zase kousek od pana Hellwalda – pokračování z dílu 1: „Než jsou také úrodné částky teraie na rozhraní indskonepalském. Jádro činí krásná kotlina, úrodná i dobře svlažená, na jejímž dně jest hlavní město Katmandau s 50.000 obyv. Hlavní město nepalské jest krásné město s ulicemi dlážděnými, s domy přívětivými a s mnohými chrámy mezi sady, které vnějškem svým prozrazují, že tam již čas splývají vkus čínský s hindským. Správu země způsobem despotským koná král čili "radža", pochozí z kmene bojovných Ghorků. Země jest úrodna a má hojnosť rud. Obyvatelstva jest asi 2 mill., i skládá se z brahmánských Hindů (Parabatija), z buddhovských Nevarijů, kteří jsou směsí živlů hindských a tibetských, a z Butijů, kteří žijí pastýřsky na vyšších místech pohorských. Mluví se tudíž v Nepale velmi četnými jazyky a čítá se 13 předních nářečí."
Po 150 letech je Nepálců přes 30 miliónů a jen Kathmandu má podle wikipedie 845 tisíc obyvatel.
Ne všem se však zřejmě oslava Nového roku vydařila, že by kocovina? To ovšem Nabo (šéf místní agentury, která nám pomáhala už při cestě kolem Manaslu) je v dobré náladě i tehdy, když nemění dolary na rupie v kurzu 1 ku 129.

Hodně věcí se tady mění, ale tříkolky na převoz pasažérů i věcí vypadají stále stejně staře. Pouliční krejčí si stále ještě nepořídil pohodlnější pracoviště. Jen cihly se tady potkávají staré s novými.

Budhistické a jiné náboženské stavby a stavbičky jsou volně rozmístěné mezi ostatní zástavbou, aby mohly být součástí každodenního života, k dispozici tady a teď, pro lidi, ptáky, psy a další.

Prvním z obvykle navštěvovaných míst je Opičí kopec Swayambhunath. Také u tohoto vlastního jména je možné najít celou řadu transkripcí, tak jsem si vybral tuto. Ani mě tak nenadchly opice, jako vlastní kanálový poklop se jménem i letopočtem.

Vždy je tady živo, ale ve sváteční dny je nával mimořádný. V jednom stavení jsem předstíral zájem o mandaly, jen abych mohl vystoupit na jeho střechu v domnění, že spatřím neotřelý pohled na komplex památek. Pohled byl vskutku neotřelý, ale vidět byl jen sousední pahorek a binec na střechách.

Na první z dalších fotek je vajra, palice, legendární zbraň symbolizující prosperitu, spojení nezničitelnosti diamantu a drtivé síly blesku. Na té druhé pak ochranní Buddhové v různobarevných kostýmech předvádějí jakýsi rituální tanec. Snad slavnostní atmosféra, vedro či jiné pohnutky mě přivedly k dojmu, že v kostýmech tanečníků jsou vcelku pohledná děvčata, ale ve skutečnosti to byli starší nevzhlední muži, spíš dědci. Podle kamarádů však mé vidiny byly jednoznačně důsledkem dlouhého odloučení od manželky.
Barvy kostýmů nejsou náhodné a náhodná není ani shoda s barvami modlitebních praporků. Barvy symbolizují pět vrstev nebo pět elementů: Modrá symbolizuje nebe, bílá vzduch, červená oheň, zelená vodu a žlutá zemi. Pořadí barev je vždy následující: žlutá, zelená, červená, bílá a modrá. U svisle pověšených praporků se žlutá umísťuje dole a modrá nahoru. U vodorovně pověšených praporků na směru nezáleží, pouze se udržuje dané pořadí.
Kdo ovšem hledá na internetu důkladněji, může na stránce www.sanubabu.cz narazit na následující: červená-oheň, zelená-dřevo, žlutá-zemi, modrá-vodu a bílá-kov. Buddhismus je složitý.
Asi nejznámějším příkladem modlitebního praporku je tibetská lungta, neboli větrný kůň. Lungty bývají Tibeťany věšeny kolem domů, na kopcích či stúpách a na dalších, většinou větrných místech. Na praporcích bývají umístěny modlitby či různé mantry nebo sútry.
Jak jsme v tento slavnostní den zaznamenali, nové praporky byly vyvěšovány zde na Swayambhunathu i o několik hodin později na Boudhanathu – viz dále.

Místní makakové se tváří dost netečně, přibližují se k lidem s cílem získat darem nebo krádeží nějaké jídlo. Když se na ně člověk zle podívá, dokážou ale vycenit zuby.

Další zastávkou je obvykle pohřební místo Pashupatinath. Odehrávají se tu pohřby žehem pod volným nebem. Zdejší říčka Bagmati River, do níž je výsledný popel vsypán, teče až do posvátné Gangy, takže v tomto ohledu je o zemřelého postaráno komfortně. A zase ty lingamy, tentokrát celá alej ve zvláštních domečcích. A na poslední fotce jeden z mizející entity svatých mužů.

Pauza na oběd se odehrává na dalším atraktivním místě – Boudhanathu. Během přesunu jsem se ovšem dokázal zdržet a následně ztratit při focení kanálů. To se tedy neřeklo, že budeme do minibusu nastupovat jinde, než jsme z něho vystoupili. Věděl jsem však, kam směřujeme, i kudy tam dojdu pěšky, takže jsem asertivně mohl tvrdit, že ne já, ale všichni ostatní se ztratili. Na stojící bus jsem narazil cestou, kdy průvodce mě šel někam hledat, no – dobře to dopadlo. Z restaurace na střeše jsme mohli sledovat výměnu praporků na hlavní stúpě a zároveň se osvěžovat chlazenými fermentovanými nápoji.

Součástí taktiky místních průvodců je turisty vždycky jen tak mimochodem zavést ke kamarádům do krámku nebo jiné provozovny. Tentokrát jsme v jednom domě mohli/museli navštívit ateliér, kde se tvoří mandaly. To jsou malované geometrické konfigurace symbolů. V hinduismu, buddhismu a dalších východních náboženských tradicích mohou být mandaly využívány pro meditaci, jako nástroj duchovního průvodce, atp. Když jsme Boudhanath opouštěli, přijelo auto zřejmě s nějakou svátostí, o co se jednalo, jsme se nedozvěděli.

Posledním navštíveným místem bylo centrum centrální kathmandské čtvrti Thamelu. Jedná se o Durbar Square a jeho okolí. Zemětřesení v dubnu a květnu roku 2015 poškodilo hlavně historické stavby. Na mnoha z nich je to znát dodnes. Celkem bez škod vypadá sídlo zlé bohyně Kumari (třetí fotka), již je zapovězeno fotografovat během jejích krátkých exhibicí v balkónovém okně konaných každou hodinu v pracovní době.

V muzeu už před pěti lety jsme objevili zdobené konce stropních trámů, které zasahují do sousední místnosti. Každý trám, jiný obličej. Čas od času vysekám něco ze dřeva a zrovna na ten obličej na druhé fotce jsem si nachystal špalek z našeho ořechu, když jsme ho svépomocí dobrodružně zmlazovali. Nezačal jsem hned, přesto už několik roků leží v kůlně na zahradě ve Slaném v opravdu embryonálním stádiu. Již poněkolikáté si dávám předsevzetí, že s tím teď už doopravdy pohnu.

Památky jsou to pěkné, ale běžná ulice vůbec nezaostává. Jak už jsem psal výše, oba světy tu splývají v jeden.

Zubařská ulice.

Příprava placek tradičním způsobem na vnitřní straně pece a různé druhy piva, s nimiž jsme se mohli seznámit. Když to není teplé, je to pitelné.

Trhy se zeleninou byly vždycky pěkné, ale maso se výrazně vylepšilo. Možná jsem nedával dříve pozor, ale ryby jsem snad doposud v téhle podobě na krámě neviděl.

Končí jeden z posledních večerů tohoto zájezdu a trávíme ho u restauračního stolu na ulici Mandala street, která je mimo jiné pozoruhodná tím, že má vlastní kanálové dekly. No a jestli je hned za rohem pivnice (v mapách označeno půllitrem) Tom&Jerry, nemohu na jedno pivo nezajít a nezavzpomínat. Ze čtyř zájezdů, poprvé před 25 roky, jsem ani jednou nevynechal. Mám pocit, že se tu nic nemění. Pivo, popkorn, televize s přenosem z kriketu, na stěnách sportovní šály z celého světa včetně ČR, himbajs přece se nerozbrečím.

Tady se v dnešní epizodě přiblížil konec zájezdu. Nesouvislá verze má tu výhodu, že můžeme příště začít zase třeba zprostředka.