Nepál – přes tři sedla – nesouvislá verze
(Díl 2 - Poletíme?)

Ne, tady jsem si nevypůjčil název hudební skupiny, na jejímž koncertě jsme se ocitli náhodou na náměstí v Benešově nad Ploučnicí minulý rok poslední večer Putování Podél Ploučnice (PPP), a na jejíž koncert na náměstí ve Slaném jsem z lenosti nešel jednu květnovou sobotu letos. Zde se jedná o obligátní otázku zájemců o leteckou přepravu mezi Luklou a Kathmandu (dříve), resp. Ramechhapem od dubna 2023.
Ono letiště v Lukle, jak známo, zaujímá přední místo na žebříčku nejnebezpečnějších letišť světa. Důvodem je krátká dráha a stísněný prostor, který klade zvýšené nároky na um pilotů, a nestálé počasí, které občas létání ztěžuje nebo přímo znemožňuje. Když jsme se dozvěděli o přemístění odletů z Kathmandu do Ramechhapu, samozřejmě jsme neznali, kde Ramechhap leží. Nenapadlo mě, že se nachází jinde než na dohled od mezinárodního letiště Tribhuvan v Kathmandu, a už vůbec ne, že vzdálenost po silnici činí aspoň 130 kilometrů. To při členitosti terénu a kvalitě nepálských silnic obnáší minimálně 5 hodin jízdy. Už mě potom nemohlo překvapit, že z Ramechhapu je to necelých 60 kilometrů do Jiri, odkud jsme před 25 roky po celodenní jízdě linkovým autobusem šli pěšky 6 dnů v doznívajícím monzunu do Lukly („... monzun je období, kdy v Nepálu chčije jak v třetihorách ...", citát, Pavel Hladík, jeden z tehdejších účastníků - vzpomínáme).

Tehdy jsem o tomto autobusovém zážitku psal: „Je třeba vstát za tmy před pátou ráno, dojet taxíkem na autobusák, najít ve tmě, mezi davy lidí a v dýmu z neokatalyzátorovaných motorů ten jediný správný autobus a obsadit v něm místo k sezení. Nepálci jsou lidé malých postav a v době, kdy byl náš autobus vyroben (to bylo asi dávno), museli být ještě menší. Když jsme se s kamarádem vtěsnali na jednu dvousedačku, kolena u brady, průvodčí k nám hodlal přidat ještě jednoho místního cestujícího, protože ta sedačka byla pro 3 osoby. Hlasité protesty toho stojícího domorodce podbarvené místními hity z rozhlasu jsme pak poslouchali celý den. Z důvodu nedostatku místa na nádraží autobus po decimetrech vyjíždí z nádraží déle než hodinu, motor stále nastartovaný. Takových autobusů je tam třeba 50. Z důvodu nedostatku místa v autobusu se jezdí i na střeše, kde je sice dobrý výhled a svěžejší vzduch, ale zato jsem nenašel, za co se tam lidi drží. Při projíždění zatáček na úzké silnici nad propastmi to je více než potřeba. Těsný prostor, spousta lidí, vedro a zákruty silnice, stoupání a klesání, to jsou dobré podmínky pro to, aby lidem začalo být blbě. Jsou však na to připravení a bez zábran blijí z okénka nebo i po sobě. Začalo to jedno miminko, které poblilo maminku i blízké spolucestující. Postupně se přidávali další. Nedělali jsme přesnou statistiku, zvláště na střeše to bylo dost nepřehledné, ale bylo jich (těch aktivních) aspoň 10, pasivních pak mnohem víc.“
Ačkoli jsme zprvu nechápali, byli jsme později seznámeni s některými důvody změny letiště, které mohou dávat i smysl. Hlavní je asi ten, že v omezeném čase, kdy je létání možné a bezpečnější, se dá se stejným počtem letadel vykonat skoro dvakrát tolik letů. Tudíž ubylo případů, kdy se na obou stranách trasy hromadí neuspokojení nespokojení turisté. Protože větší procento letů proběhne za vhodnějšího počasí, zvyšuje se logicky jejich bezpečnost. A to považuji za dostatečný důvod pro trochu nepohodlí v autobuse. Takhle v klidu domova se o tom uvažuje jinak, než když stojíš u dráhy, prší a vítr honí nízké mraky. To se pak můžeš jakkoli vztekat, protože když se nelétá, a to někdy trvá i týden, tak ať jsi třeba ministr dopravy, stejně neletíš. Anebo se spíš můžeš zabývat otázkou „doletíme?“.
Cesta Z Kathmandu na letiště Ramechhap, které je mimochodem umístěno u obce Manthali vedle řeky Tamakoshi se natáhla až do tmy, z níž zlověstně svítil požár na svahu druhé strany údolí. Nepovažovali jsme to za žádné znamení, ale na náladě to nepřidá. Ovšem v cílové stanici probíhaly bujaré oslavy nepálského Nového roku 2080 (sic!) tancem, zpěvem a řevem, který naštěstí ustal, ještě než jsme se stačili navečeřet a jít spát.

Brzy ráno jsme už mezi davy vyhlíželi, kdy se začne létat, protože porovnání počtu cestujících s velikostí letadel dávalo vyhlídku na dlouhé čekání. Naštěstí tento odhad nebyl správný a po důkladně prohlídce zavazadel policií a dalším letištním personálem na trochu nedůstojném pultu (hledán byl hlavně alkohol ve skleněných obalech pro nemedicinské účely) jsme se mohli přemístit do útrob stroje. Na té bezpečnostní instruktáži zastrčené za síťkou u každého sedadla bylo, mimo jiné, možné zjistit, že letadlo typu L410 bylo vyrobeno ve společnosti LET Aircraft Industries v České republice.

Během půlhodinového letu nedošlo k žádné mimořádné události. Po přistání jsme se mohli seznámit s nosiči, předat jim náklad a vyrazit do první poloviny dvoudenní pouti do Namche Bazaru, během které jsme přestáli několik krátkých prudkých přeháněk zpestřených kroupami, a která končila v Zamphuti v sousedství nemocnice Himalaya Sherpa Hospital.

Druhý den se už začínaly v dálce více objevovat zasněžené hory, kterým jsme jméno dát neuměli, a přibývaly lanové lávky. Jelikož úsek mezi Luklou a Namche Bazarem je úzké hrdlo, prochází tudy prakticky všichni turisté, než se za Namche Bazarem rozptýlí do více směrů, ale také většina potravin a materiálu přepravovaného po zemi na zádech lidí i zvířat. Četnost putujících koníků, krav, oslů a mul je značná. Mezi karavanami jsou specialisté, bombaři, cementáři a další. Záměrně zde mezi zvířaty nejmenuji jaka (yaka), protože ten se využívá až ve větších výškách. Jakem bývají ze strany turistů mnohdy chybně označovány všechny chlupatější krávy, což mohou být i kříženci mezi jakem a domácím skotem. Nazývají se dzo, mají kratší srst než jaci, a proto jim nevadí teplejší klima v nižších polohách. Také je namístě zde uvést jednu zajímavost, totiž u některých jazykových skupin v Tibetu a Pákistánu se označení yak užívá jen pro kluka, kdežto děvče je nak (nebo nag). Pak by tedy pojem jačí sýr byl nesmysl, ale to není případ oblasti Khumbu.

Za zaznamenání stojí vstup na území národního parku Sagarmatha, k němuž formálně podle mapy dojde na lanové lávce, ovšem oficiální kontrola permitů probíhá trochu jinde na technicky vhodnějším místě za dohledu vojska.

V blízkosti dvojitého Hillaryho mostu (starého a nového z roku 2013) se nachází soutok dvou významných řek. Od východu známější Dudh Koshi přitékající od Gokya a ledovce Ngozumpa, a od západu pak Bhote Koshi napájené ledovcem Lunag a Nangpa. Po něm se dá dojít k sedlu Nangpa La (5741 m) na hranici s Tibetem, které hrálo roli jak ve starší historii při osídlování kraje národem Šerpů přicházejících ze severu, tak v novodobé historii třeba při dobývání osmitisícovky Cho Oyu výpravou Herberta Tichyho (Reinhold Messner, „Cho Oyu, Tyrkysová bohyně“, vydalo nakladatelství Brána v roce 2013).

V Namche Bazaru budeme mít aklimatizační den, a jak se budeme moci v některém z příštích dílů přesvědčit, tak aklimatizační neznamená totéž co odpočinkový.

Přeskočím dopředu v čase, zpáteční let o 3 týdny později probíhal za trochu horšího počasí, ale opět bez turbulencí a podobných nepříjemností. Co bylo vidět z letadla a nemohlo být vidět ze země, byla roztroušená stavení ve svazích plných terasových rýžových políček. Důvodem jsou různé nadmořské výšky. Kdo jde z Jiri pěšky, rýžových polí si užije dostatek. Nad Luklou už se ale rýže nepěstuje. Cestou autobusem od letiště jsme pak opět projížděli místem, kde na skalním svahu vedle silnice je připevněno tisíce a tisíce různých zrcátek. Důvod neznámý.

Když už tady tak celou dobu propírám létání a letadla, tak ať je to odbyté najednou. Jednou fotkou se vrátím k mezipřistání směrem z Prahy v Dubaji, kde i přímo z letiště (cestou za nejvyšší horou světa) je možné v prašném oparu zahlédnout nejvyšší budovu světa Burdž Chalífa. Bydlet v ní bych se bál i v přízemí.

A při odletu z Kathmandu se za okýnkem v plné kráse ukázal Langtang. Jako obvykle je v této oblasti inzerován pohodový trek, jenže známe to.

Tak jsme na konci druhého dílu, a už jsem v tom udělal řádný zmatek. Zatím jsem spokojený.

konec druhého dílu