U slavné Úslavy
(díl druhý-do autokempu)

V saloonu "U podkovy" jsme se vyspali báječně. Klídek, vokno otevřený naplno, psi způsobně spali a neštěkali, jednou projela motorka a kohouti ráno kolektivně zaspali. Čekala nás příjemná snídaně a samozřejmě, jako den před tím, dobrá muzika z dobrých repráků. Joe Cocker a Iron Butterfly.

Vypadá to, že i dnešek bude hezký počasí a vedro.

Penzion a hospoda "Saloon U podkovy".

Raně gotickej kostel patrně postavenej v roce 1369, později ho předělali do baroka. Do 20. stol. sloužil jako zámecká kaple. Jednolodní stavba s pětiboce uzavřeným presbytářem, se sakristií a oratoří v patře. Vnitřní zařízení je z druhé poloviny 18. stol. Tolik wikina. Vevnitř jsme nebyli.

Mlázovy vypadají v nedělním ránu docela mrtvě. Na místním zámku jsou cedule inzerující svatbu, ale nikdo nikde. Když opouštíme vesnici, začínají po silnici jezdit zběsile auta. Buď na svatbu, nebo z ní. Bohužel jsme museli po té silnici chvíli jít.

V autobusové zastávce jsme objevili galerii. Vystavuje tu svoje obrázky Róza Sofie Fialová (*2006). V šesti letech ilustrovala knihu Recepty s příběhem a své ilustrace představila na výstavě Co se do knihy nevešlo v Galerii 172 v Klatovech. Před třemi lety vystavovala v Městské knihovně Klatovy svoje linoryty. Výstava se jmenovala Žáby a psi. V Galerii Autobusová zastávka ukazuje celkem málo známý umělecký směr ARMART.

Chvilku jsme přemýšleli, jestli si ty ruce fotila sama a jestli si nezašpinila foťák.

Kudy dál?

Konečně opouštíme silnici.

Kolem chrp se blížíme k obci.

Do kopce z kopce obcí Lukoviště.

Že by rehek?

Nedělní polomrtvé Lukoviště.

Polední zvonky.

Před Čihaní se zase na chvilku objeví naše slavná Úslava.

Na zpevnění mostu použili, jak se zdá, nějaký náhrobní šutry.

Čihaň. 220 obyvatel, inzerujou tu dva obchody a hospodu, ale je zavřeno, i když internet hlásil otevřeno. Ptali jsme se i místního tatíka, kterej venčil dítě v kočárku, ale ten jen kultivovaně zakroutil hlavou a potvrdil nám, že jestli chceme něco k jídlu a pití, musíme jinam. Buď do Kolince a nebo Mochtína, ale v Mochtíně jsme začínali. My vlastně ani obchod nepotřebujeme. Máme co pít i co jíst.

Svatej Jan Nepomuckej s ajfounem a křížem.

V Čihani vše zavřeno, otcové venčí své malé spící potomky a mámy vaří nedělní oběd.

Uschlej a zelenej.

Tady se blíží nemilé překvapení. Honzova cesta je naplánovaná po břehu Úslavy, mapy tam nějaké cestičky ukazujou, ale nejsou to cesty značené. Honza je v tom nevinně, v brožurce bylo jasně napsané - "Připravte se na nejhorší". Tím nejhorším bylo, že Úslava byla obklíčena elektrickejma ohradníkama a na nekonečných pastvinách číhaly krvelačné krávy a se svými vzteklými býky. Zkoušeli jsme to překonat na několika místech, ale marně. Ohradníky tu jsou všude.

Nezbývá nám, než jít kus po široké silnici.

Honza to zkusil ještě několikrát, ale elektrické bariéry jsme nedokázali obejít.

Hic sun krávy.

Okolí silnice bylo malebné, ale nám nezbývalo než se ploužit po asfaltu.

Olina našla ceduli, se kterou se nutně potřebovala vyfotit, protože učí na škole Františka Křižíka.

Je hezky, je vedro, je hezký vedro.

Z hlavní odbočujeme na menší silnici. Zde provoz téměř ustal. Ale furt je to rozpálenej asfalt.

Křížovice. Tady už se nám podaří uhnout z asfaltu a jít po značené cestě, loukama a lesy.

Krásný výhledy.

Za Kristem doleva.

Našel jsem úplně zrzavou žábu. Asi se nemaže.

Rudolf Mayer se narodil jako jedno ze šesti dětí hostinského v samotě Nová Hospoda (dnes část obce Zavlekov).

Během studia se přidal k básnické skupině májovců, objevil v sobě básníka a v  almanachu Máj publikoval své první verše. Kulisou jeho veršů byla obvykle Šumava. Vzorem mu byl Mácha (což je znát zejména v básni Věčnost), ale Mayerova poezie měla navíc i silné sociální motivy. V básni V poledne je reprezentuje topič, který v kotelně bilancuje všechny ústrky a nespravedlnosti života a uvažuje nad tím, jestli by neměl výbuchem kotle, do něhož přikládá, zničit dům svých pánů. Uvědomuje si, že podobně uvažuje chátra a že jsou v tom i rizika. Nakonec usoudí, že odstranění jednoho tyrana není spásou pro všechny, a o tu má jít především. Úryvek básně V poledne číst nemusíte, přečetl jsem ji za vás. Jen krátké shrnutí: Topič je nasranej na celej svět a přemýšlí, jestli by to nevyřešl tím, že by nechal vybuchnout kotel. Nakonec se na to vysere a zůstává dál znechucenej celým světem. Kdyby žil dnes, asi by volil SPD a chodil na Václavák poslouchat Rajchla.

Na pusté dílně teskno leží,
utichnul dávno kladiv ruch —
jen kola ještě hrčíc běží,
a stále žene páry duch;
ten strašný velikán jak děcko
dá člověkem se vést, mu slouží -
jenž svoboden by sřítil všecko,
na rozkaz na sta kol tu krouží.

V ohromném kotli pára bouří,
a topič klidně přikládá,
ač se to v kotli, rourách spouří,
myšlenky tiše sepřádá;
klidným se okem v oheň dívá,
jen někdy mžikne — sebou trhne,
kdy vzpomínka mu asi divá
do duše strašný blesk svůj vrhne.

A tak dí přitlumeným hlasem:
»Ty nahoře tam, tys můj pán,
jsi bohat — já jen bídným ďasem,
nevážen nikým, sotva znán.
Na tebe cti a hodnost kladou —
já neslýchám leč trpká slova;
tvůj život krášlen všeckou vnadou —
a můj — toť bída povždy nová!

A přec byl čas, kde mysl nesla
lehce ten rozdíl tížící,
že ty si leháš v měkká křesla —
a já na tvrdou lavici,
že šíré statky patří tobě —
mou ani hrstka země není,
že v trpké žije ve porobě
celé to práce pokolení.

Já ženu měl — věčná jí škoda!
Já měl ji z celé duše rád,
u nás vždy pěkná byla shoda
a nikdá zlosti ani vád.
My žili nuzně — peněz málo,
však oko její přec se smálo.
A šlo to — ona byla pilná,
já ramena měl k práci silná.

Já šetřil, nepil, doma seděl,
bych na něco se zmoh',
učil se ledacos a zvěděl —
já nebyl zcela beze vloh.
Já dělal plány na zlepšení -
Bůh dal nám dítko! — ach, jak zhusta
se požehnání v kletbu mění —
že za radostí — žalost pustá! —

Co kojila — to stále vadla,
já dítko brzy pochoval —
však ona den ode dne chřadla,
ač jsem jí lékaře hned vzal.
Já nechal práce — sám jí sloužil,
nás lékař vždycky těšil jarem,
já pořád doufal, pořád toužil —
až poslední groš vydán zmarem.

Já k tobě utek' se v tom žalu —
tys začal krutě hubovat,
abych ji odnes do špitálu
a raději šel pracovat.
Což naplat — muselo se státi,
já se s ní rozloučil, však v noci
se s pláčem začla po mně ptáti,
a ráno nu — bylo po pomoci.

Odzvonili — pár prken sbili
a odvezli ji bez zpěvu. —
Já myslil, lítostí mi puknou žíly —
v ničem jsem neměl úlevu.
V dílně jsem na plano jen bušil,
až topičem mne udělali —
večír jsem pitím lítost hlušil —
a plány mé — ty ďasi vzali!« —

Umlknul — v dílně hrůza leží,
vždy větší v kotli var a ruch,
jak by o závod kola běží,
jak běsi žene páry duch.
Však na to málo topič hledí,
on klidně, beze strachu sedí,
kus po kuse do pece hází —
nad ním se panstvo k hodům schází.

A vztyčiv se, zas topič volá:
»Jen hoduj — bohat jsi — jsi pán!
Vždyť bdím tu já — já bída holá!
Zda víš, že's v moc a soud mi dán?
Jen ruky mé jedinké hnutí —
a krásný palác tvůj se sboří; —
mníš, že jen páni směj' být krutí
k té chátře, co se posud koří?

Mníš, že nepřijde probuzení,
že nepozná za krátký čas,
jak její pot se tobě v zlato mění
a jí jen v novou bídu zas?
Ač z lidu — ztratils srdce k němu,
lid není bližním ti, jen strojem bídným,
ty's zapřel jeho řeč, v níž jemu
jen láti znáš, ne mluvit slovem vlídným.

Tak slepá je ta tvoje pýcha,
že v lidu lásky nehledáš;
nevíš, že v člověku hněv dýchá,
a cit, jichž aspoň šetřit máš.
Ty z nich, jak šneků, tuk jen ssáti,
pak odhodit tu skořepinu,
co jejich jest, jim nechceš dáti —
již zrozeni jsou pro mizinu!

Hoj! jak to v kotli bouří — víří,
jen ještě jeden okamžik —
a stejná záhuba nás smíří,
mé vykoupení a tvůj dík! — —
Však žij! ne všech to vykoupení,
jednoho tyrana-li v světě není!«
Otevřel ventil — klidně sedne —
zdaž nad sykotem tím pán zbledne? —

 

Pár stovek metrů a otevře se nám výhled na Hnačovský rybník.

Je překvapivě velikej a tak trochu obklíčenej autokempem, kde máme dneska nocleh.

Utrápenej okáč.

Musíme se ještě probrodit skanzenem trpaslíků...

...ptáků...

...a kamennejch hub.

Jsme v cíli druhé etapy. Bloudíme skrz relativně málo obsazenej, takovej česky klasickej autokemp. V recepci nikdo není, ale po telefonu dostáváme instrukce, kde najdeme naši chatku, kde jsou klíče a povlečení. Ubytujeme se a jdeme rychle do hospody. Jsme za celej den žízniví a taky hladoví. V kempu jsou dvě občerstvovny, Restaurace "U dvou přátel" a klasickej bufet. Voda v kempu je deklarovaná jako nepitná.

Olina neodolala a šla se vykoupat do rybníka. Honza pak taky neodolal. My ostatní jsme zůstali sví a na koupání jsme se nachytat nedali.

V bufetu byla hrabalovsky podivná společnost a pivo Gambáč, tak jako všude v tomto kraji. Bavili jsme se o tom, že není kde koupit chleba, ale slyšel to divnej týpek od vedlejšího stolu a nabídl nám, že se s náma o svůj pecen rozdělí. Jen tak. Ani žádný prachy nechtěl. A přitom vypadal tak nedůvěryhodně.

V itineráři byla informace o tom, že snídani si můžeme objednat, a paní z recepce to telefonicky potvrdila.

Dovolil jsem si nějakou debilní poznámku k samolepce na okně bufetu a z divné společnosti od vedlejšího stolu se ozval ožralej občan a vyzývavě mě informoval, že jsme se všichni narodili v Čes-ko-slo-ven-sku!!! Nevím, proč mi to říkal, ale do debaty mě nevtáhl. Vypadal nabroušeně. Nostalgik starejch časů. Ale protože těsně před tím nám jinej podobnej model nezištně nabídl půl bochníku, netroufl jsem si už nikoho hodnotit.

Ten pán, co nám dal půl chleba, nešel nejkratší cestou. Jak říká Ladys - pivo je blázínek. Já jsem měl pocit, že trénuje na skejt. Po večeři jsme si dali pár piv a šli spát do chatky Gizela, pokoj 1 a 2. Ráno se dozvíme, že s tou snídaní to byl jen hoax. Příště bude třetí díl Nepálu.