Nepál – přes 3 sedla – nesouvislá verze
(Díl 5 – Ledovce)

Po treku v roce 1998 jsem do viditelnehoprasete napsal: „Cestou ke Kalapataru i na Gokyo Peak na mě mocně zapůsobil jiný přírodní jev hory doprovázející - ledovce. Žil jsem kdysi v představě, že hlavní na ledovci je led. Není to až tak pravda. Aspoň povrchová část ledovce, který se z hor už splazil do údolí, vypadá jako skládka nebo opuštěný kamenolom. Není rozumné se ledovcem procházet. V ledovci není nikdy úplné ticho, kamínky malé i obří se sesouvají do děr v ledu vyplněných vodou, stále tu cosi strašidelně praská. Khumbu i Ngozumpa Glacier (od Cho Oyu) tvoří neuvěřitelný objem hmoty, která postupuje údolím a pomalu ho modeluje.“
Ano, panuje oprávněná představa, že v ledovci se nachází hlavně led. U dvou velkých ledovců, které jsme přecházeli, tomu bylo jinak. Nevím, jak je to rozložené uvnitř, ale na povrchu jednoznačně převládal šutr.
Co se týká racionality varování před pohybem po podobných údolních ledovcích, zvláště když přes ně vedou značené stezky, nebezpečí úrazu je podle mě srovnatelné s jiným trekařským terénem. Pohyb ledovce je sice nerovnoměrný v čase i prostoru a nahromaděné napětí se občas skokově vybije za skřípavých a chroustavých zvuků, to je ale asi všechno. Nebezpečí, a teď znovu mám na mysli víceméně oficiální cesty zanesené v mapách, spočívá v možném sklouznutí do vody nebo uvolnění kamenů ze svahu nad turistickou trasou.
Ledovce dělí česká glaciologie, do typů jako karový, svahový, údolní a ještě několik dalších. Vznikají hromaděním sněhu, který se pod vlivem okolí mění na firn, z firnu na firnový led a z firnového ledu na led ledovcový. Firnovatění, což je proces přeměny sněhu ve firn, je způsobeno především táním a znovu zamrzáním pod vlivem tlaku vyšších vrstev. Proces tání a mrznutí činí z ledovce plastické těleso schopné vyplňovat a přetvářet povrch. Ledovce mají různý tvar, ale všechny mají akumulační oblast, ve které dochází ke hromadění sněhu, a ablační oblast, ve které dochází k odtávání ledovce. Jestliže akumulace převládá nad ablací, ledovec roste, nyní je tomu ve většině případů naopak. Místo, kde ledovec vzniká, se odborně nazývá kar (známe z křížovek), neboli ledovcový kotel, následně sestupuje ledovcovým údolím takzvaným trogem až k čelu, kde odtává. Ledovce se vyskytují na všech kontinentech s výjimkou Austrálie (Afrika má namále) a ty himalájské nepatří k největším. Ledovec Khumbu je ale nejvýše položený na světě.
Přechodem napříč ledovcem Khumbu měla být zakončena jedna z prvních výškových etap z osady Chhukhung přes sedlo Kongma La (5530 m) s cílem v Lobuche. Jenže to dopadlo (či spíše napadlo) jinak. Proto je na mapce treku v dílu 3 úsek vyznačen jinou barvou (oranžovou). Byl v plánu, ale nekonal se. V souladu s předpovědí zima vstoupila i do údolí a za odpoledne napadlo 15 centimetrů sněhu. Jelikož se totéž mělo opakovat i o den později, neodvážili jsme se naplnit program, jednak vystoupit na Chhukhung Ri (5550 m), a jednak také projít výše uvedeným sedlem. Je pravda, že nám stejně jeden den tak nějak scházel, sníh tedy nebyla úplně výmluva. Každopádně „pytel“ tam zůstal, vychvalovaná panoramata jsme neviděli, ale přemýšlet o nějaké nápravě pro příště by bylo z reálného pohledu příliš troufalé.
Takže jsme z Dingboche namířili do Lobuche přímou cestou s přespáním v osadě Duglha. Tady ale vstávání do mrazu nevyvolávalo nadšení a až teplo od slunečního svitu učinilo přesun přijatelný až radostný. Když tenhle text píšu, překračují letní teploty v Čechách 38°C a jen ztěžka si člověk připomíná dny, kdy jen na omezenou část dne nepronikal chlad do těla každou skulinou v obydlí, spacáku i oděvu.
Celé dopoledne jsme pak mohli z různých úhlů sledovat Ama Dablam (první fotka po tomto textu a mnohé další), Taboche a Cholatse (druhá a další).

Kus cesty nad Duglhou je místo s úžasným rozhledem i atmosférou. Už při minulé návštěvě jsem ho nazval magické. Je tu spousta mužiků, čorteny i symbolický cintorín.

Jak snadno se dá manipulovat s fotkami, je možné vidět na následující dvojici snímků. Podle stínů na zemi by se jeden obával válečné výpravy Vikingů nebo aspoň brouků roháčů, ve skutečnosti jde o mírumilovné nosiče užitečného materiálu.

V další části cesty do Lobuche se objevuje nezaměnitelný jehlan Pumori. Jméno toho tříbarevného ptáka na poslední fotce neznám.

Ještě před Lobuche jsme přes ledovec mohli zdola nahlédnout do cesty ke Kongma La. Je vidět, že dnes je už prošlápnutá, ale nějak vlídně nevypadá.

Dárky od yaků jako palivo pro oheň, nástěnka pro kontrolu zdravotního stavu a palivo pro lidi (zeleninová polévka Sherpa stew jako součást polední přestávky). Tabulka uprostřed nadepsaná OXYGEN IN YOUR BODY obsahuje hodnoty okysličení odpovídající nadmořské výšce. Co je méně, je špatně. Měření kyslíku se osvědčilo i během kovidu a používali jsme ho i na Kilimanžáru. Měli jsme s sebou příslušný přístroj a pravidelně prováděli měření. Někteří se zprvu zdráhali, posléze ale osvíceně prohlédli.

V Lobuche pak nám zbyl čas na odpolední vycházku přes ledovec Khumbu po stejné trase, po které jsme měli přijít ze sedla Kongma La. Počátek tohoto ledovce leží pod Jižním sedlem Mount Everestu v nadmořské výšce 7600 m, níže stéká údolím Západní CWM, což je největší kar na světě, a v jeho spodní části, v místě šestisetmetrového srázu, vytváří stejnojmenný ledopád. Tady se otáčí k jihu. V ledopádu, který představuje na hlavní nepálské výstupové trase první velké nebezpečí, má ledovec sklon 45 stupňů, zatímco ve své spodní části jen 2 stupně. Čelo ledovce je ve výšce 4900 m. Vody z něj (v některých mapách tok pojmenovaný Lobuche) jsou zdrojem přítoku řeky Imja Khola. Zprávy Mezinárodního střediska pro integrovaný rozvoj hor se sídlem v Kathmandu konstatují, že ledovec Khumbu ustupuje rychlostí 20 metrů za rok. Délka ledovce se zmenšila od roku 1960 z 12040 m na 11100 m v roce 2001. Tento roční ústup 15 až 20 metrů byl v měřeném intervalu konstantní. V místě základního tábora ztratil za 55 let od jeho zbudování ledovec na tloušťce 40 metrů.
Konečně tedy vstupujeme na ledovec. Cesta je značená červenobílými praporky. Za mlhy bez značek by mohl nastat orientační problém. Přešli jsme napříč skoro celým ledovcem k patě protějšího svahu a mohu s jistotou říci, že tento úsek je sám o sobě výživný, a jako závěr túry z Chhukhungu přes Kongma La dvojnásobně. Jméno toho pink ptáka na poslední fotce opět neznám.

Ve druhém případě jsme překračovali mírně šikmou trasou ledovec Ngozumpa mezi Dragnagem a Gokyem. Ngozumpa Glacier začíná pod šestou nejvyšší horou světa Cho Oyu a s délkou 36 kilometrů je nejdelším v Himalájích. V posledních dekádách se nepálské Himaláje oteplují. Ledovec vykazuje známky převládající ablace (odtávání) a produkuje značné množství vody, která vytváří řadu jezer. Největším je jezero Dhonak ve výšce 4840 m. Osada Gokyo leží u nejznámějšího jezera Dudh Pokhari (nebo také Gokyo Tso, Třetí jezero, aj.). Pokud bude vody přibývat, není v budoucnu vyloučené spojení hlavních jezer do jednoho, nazývaného Spillway, s délkou asi 6 kilometrů, šířkou 1 kilometr a hloubkou 100 metrů. Takové jezero by ohrožovalo šerpské vesnice v údolí. Voda odtéká řekou Dudh Koshi.
Po snídani v příjemném prostředí ubytovny v Dragnagu jsme mohli vyrazit do další akce. Na druhé fotce je vidět údolí, kterým jsme předchozího dne za nepříliš vlídného počasí přišli od sedla Cho La. Převážně modré fleky na zemi na třetí fotce ukazují, jak se také dá v mrazu sušit vyprané prádlo.

Než dorazíme k boční moréně, přes kterou se spustíme na ledovec, můžeme zase vidět několik velekurů. Předvádějí se dost bezstarostně.

Ohromná výška boční morény napovídá, že ledovec byl v minulosti mnohem vyšší nebo spíš údolí mělčí. Není to tedy otázkou úbytku v poslední době, je to důsledkem časově mnohem delších geologických procesů, které vůbec nemusejí souviset s oteplováním.

Podle následující fotky někde v těchto místech nastal informační spor, který nebyl ani tak zásadní, měl ale zajímavý vývoj. Na dlouhé cestě není toho mnoho na práci mimo žasnutí nad krásami, odebírání a přidávání vrstev oblečení podle teploty a sklonu terénu, dodržování pitného režimu, a také poznávání míst, na kterých se zrovna nacházíme, a která spatřujeme. Takže Jonáš, nejmladší z výpravy, po studiu mapy v mobilu prohlásil, že vidíme Cho Oyu. Někteří ostatní jsme hned reagovali, že je to vyloučené, že vidět tuto horu odtud nelze. S posunem stanoviště pozorovatelů se oba krajní názory postupně začaly mírně odradikalizovávat. Skoro ve stejné době tak všeobecně zviklaní zastánci ano připustili ne a naopak. V úplném závěru jsme se shodli na tom, že Jonáš měl od začátku pravdu.

Jak je toto prostředí proměnlivé, a jak dokáže překvapit, je vidět z následujících fotek. Krátce po nevzhledném kamenolomu následuje idylické jezírko oživené párem zvláštně vybarvených kachen (asi), přesné jméno těchto krásných ptáků pochopitelně neznám. Ono to takhle nevypadá, ale přišly mi dost objemné a vykrmené. Představovat si je na pekáči by však bylo trestuhodné rouhání.

Tak ještě jeden pohled zpět na Cholatse a dopředu na Cho Oyu, kolem trhlinové pasti a blížíme se do cíle.

Tady máme na závěr jedno z ošidných míst. Při výstupu na západní boční morénu se prochází pod neklidným svahem, ze kterého každou chvilku sjíždějí menší či větší kameny. Ty největší zatím naštěstí pro nás číhaly jen v záloze.

Svah morény na západní straně ledovce jsme úspěšně vyšplhali a Gokyo i Gokyo Tso jsou na dohled.

Následující fotka navazuje na tu předcházející. Podél pravého břehu jezera na úpatí Gokyo Ri a mezi kopce na obzoru povede pozítří naše cesta k sedlu Renjo La. Třetí jezero v pořadí, jak se o něm píše výše, bylo v ten den navečer pod mlžným oparem. Lepší pohledy poskytnou následující dny.

Jméno modrooranžového ptáka ... chvilka napětí ... neznám.

Je to ostuda, že až v pátém dílu představuji důležitou součást výpravy. Vlevo průvodce Kamal, vpravo jeho pravá ruka, jehož jméno se těžko autenticky vyslovuje, natož zapisuje. Navrhuji B´dy, nebo tak nějak. Jeho trvalý úsměv nás nenechával nikdy padnout do deprese. Uprostřed jeden ze tří zbývajících nosičů, který je v průběhu této taktické porady právě pověřován zvláštním úkolem. Měl z něho zprvu hrůzu, ale zvládl ho bravurně. Ostatní nosiče si ještě prohlédneme někdy příště.

konec pátého dílu