Bitva u Zbiroha
(a jedny sedmdesátiny)

Najednou jsme zjistili, že v naší partičce se podezřele zvyšuje počet sedmdesátníků. Nevíme, kde děláme chybu, ale nejde to zastavit. Do party 70+ se teď přidal Ladys a rozhodl už na "Expedici Úslava", že narozky oslaví u nich na chatičce u Zbiroha. I termín byl stanoven. No a protože se v rozmezí jednoho měsíce v partě odehrály i další narozeníny, vzniklo z toho multislavení.

Sjížděli jsme se všelijak a odevšad. Místo vítání a povídání nás čekal důležitej úkol - postavit partystan. Ten mívá na starosti Pepa, ale my jsme se drze a odvážně rozhodli, že ho postavíme sami a bez odbornýho Pepího dozoru. Když jsme nasypali na trávník všechny díly, vypadalo to malou chvilku, že si na stavbě vylámeme zuby a Pepa se nám vysměje a bude se nám pak smát celej víkend. Nakonec se role stavbyvedoucího ujala Olina a pod jejím odborným vedením jsme stan postavili raz dva. Pro tentokrát má Pepa smůlu a musí se nám smát kvůli něčemu jinýmu.

Po úspěšné stavbě jsme se konečně dostali k uvítacímu kalíšku.

Nanosili jsme do toho obrovskýho stanu stoly, židle, křesla, ubrusy a zavedli elektřinu. Venku sice bylo krásně a déšť nehrozil, ale stan nám dodával jistotu.

Po první plzni dorazil i Pepa s Jindrou. Byli jsme kompletní.

Honza.

Když se naaranžovalo žrádlo na stoly, vypadalo to impozantně a nebezpečně.

Maltézskej rytíř Robin s paničkou.

Na řadu přichází hudba. Ta na oslavách s naší partou je zcela zásadní. Ladys je přísnej a chyby v akordech, melodii a intonaci odpouští nerad. Asi to zdědil po svým synovi Tomovi, kterej je profimuzikant a učí na hudební škole.

Jindra hraje a má namalovaný nehty. Když udělá chybu, praží ji Ladys ostrým pohledem. Ale Jindře to nevadí.

Zatím to je v naší partě nus u nus, jak by řekli Arabové, neboli půl napůl a nebo sportovně plichta. 4 ks 70 plus a 4 ks 70 mínus.

V repertoáru se objevily i dvě nové písničky přímo z Honzovy dílny.

Zpíváme, žereme, pijeme a plánujeme výlet na zítřek.

Pepa s rytířem Robinem.

Robin je velkorysej jezevčík, kterej se nechá drbat skoro od kohokoliv.

Venku se už udělala tma, ale my stále slavíme.

Pepa chytil muzkantskou slinu.

Vyrušili jsme z nočního klidu i noční můru, tak se na nás přilítla podívat. Zatykala anténama a letěla spát.

Přestože se snažíme, seč nám síly stačí, jídla neubývá.

Pepa s Jindrou přespali v autě, Honza a já jsme spali pod širákem, no, úplně ne, spali jsme na zemi toho obrovskýho stanu. Bylo to dobrý rozhodnutí, v noci totiž trochu pršelo. K snídani jsme se pokoušeli dojíst včerejší dobroty + řeckej jogurt, ale nešlo to. Jídla je nějak moc. Termín odchodu je jasnej, protože nám jede od Zbirožskýho hřbitova autobus. Jinak by to totiž nebylo 15 kilometrů, ale podstatně víc. To je pro spoustu z nás dobrej popud se neflákat. Odchod v 8:00.

Zbiroh po ránu vypadá neživě.

Továrna opuštěná.

Jen kol místní Billy to tepe, jak prozrazuje obrázek.

Zastávka autobusu je mezi hřbitovem a dřevěným plotem. Jízdní řád žádnej náš autobus neinzeruje. Podle Oliny nejede, protože není napsanej. Podle našich appek v mobilu jede. Dokonce hlásí i přesnou dobu, kdy se autobus na zastávce objeví. Honzova aplikace ukazuje o několik vteřin pozdější příjezd než moje. Přestože jde o stejnou aplikaci. Možná to je tím, že já mám telefon čínskej. Plot je rozkopanej asi nějakým vzteklým cestujícím, kterej se nedočkal svýho autobusu.

Jízda autobusem za důchodcovskejch 7 Kč trvá asi dvacet minut. Vystupujeme ve Lhotě pod Radčem. Ladys sliboval, že tu bude odevřenej obchod, a byl. Olina si koupila kofolu a med se zázvorem a dva rohlíky.

Lhota pod Radčem je úhledná vesnice. Poprvé se o této lokalitě zmiňují písemnosti z roku 1352 v souvislosti s místním kostelem.

Ještě zpět k té lhotské jednotě. Hned u dveří nabízí čerstvej blesk plnej slz, násilí a nespravedlností. Koupíš si Blesk a máš celej den zkaženej. My jsme tuhle chybu neudělali.

Naše kroky míří po červené do kopce na Hrad.

Modré období umělce s pseudonymem "Čas".

Tam jdem - Brno.

Ještě před týdnem jsme byli v prvním Brně a teď nás čeká druhý.

Cesta lesem je sice do slušnýho kopce a pořád, ale je příjemná.

Pod Hradem (680 m n.m.) je cedule, kde Ála objevila informaci, kterou jsem se pokoušel zatajit. Píšou tam, že jsem hrad zdědil. GDPR kvičí, že se to nesmí, ale naštěstí zapomněli nad mým Š udělat háček, tak můžu drze tvrdit, že mi to nepatří. A považuju to za sprostou kampááááň.

Hrad Radeč byl objevenej až někdy v roce 1989. A patrně šlo spíš o nějaké předhradí, předsunutou hlásku a asi byl postavenej celej ze dřeva. Proto z něho nic, kromě pár střepů, nezůstalo. Vlastně se o hradu ví celkem prd, akorát teda to, že jsem ho zdědil.

Hrad byl taky označovanej jako Mitrvald a ze skály, na které údajně stál, je vidět široko i daleko.

Z Hradu se zachoval nejlíp obrannej příkop, kterej jsme museli dvakrát překonávat. Jednou tam a podruhé zpět.

Další zastávkou je to slavný Brno (718m). Na ceduli píšou, že je nejvyšším vrcholem Křivoklátské vrchoviny, ale hned za dalších asi 200 metrů je další vrchol Radeč, kterej je o tři metry vyšší. Mají v tom bordel, což ale nic nemění na faktu, že je tu pěkně.

Pěkně a taky divoce zeleně, skoro jako v Austrálii.

Chvíli jsme se s Honzou zdrželi u stromu se zelenou značkou, protože jsme se nemohli shodnout, jestli je ta grafika na kůře zepředu nebo zezadu.

Nazrál čas občerstvení. Rum a chleba. Hobnza totiž prohlásil: "Když nemám nic k jídlu, tak bloudím."

Našli jsme si pohodlný klády a vybalili žrádlo. Řízky ze včerejška a okurky. Nakrájeli chleba, rozdistribuovali a vtom se objevil nečeský traktor (byl na Zetora podezřele tichej) a o pár desítek metrů dál začal ležatý stromy stříkat proti škůdcům. Smrdělo to a bylo jasný, že další zastávka bude náš lesní bufet. A taky že jo. Tlustej chlápek v respirátoru nás slušně požádal, ať vypadneme a najdeme si jiný místo, že to musí postříkat.

Našli jsme si místo, kde žádný klády neležely, tak byla velká pravděpodobnost, že nás už nevyženou.

Pětiletej rum jsme ale museli pít přímo z flašky jako alkáči bez domova, protože Gábi!!! zapomněla nerezový štamprdlata.

Cíle dosaženo, cesta zpět je stejná, není to okruh.

Pepa požádal o "T", aby si mohl na chvíli sundat pohorky, protože ho brněly prsty u nohou. Parta důchodců ještě stále netuší, že to nebude 15 kilometrů. Olina se už na tu výslednou vzdálenost poctivě připravuje a staví se mrtvou.

Jsme zpět ve Lhotě, radar v mobilu i mraky na obloze slibujou něco jako bouřku. Hledáme preventivně úkryt. Nakonec se rozhodujeme pro zděnou zastávku autobusu.

Bylo to těsný. Jen jsme vlezli do boudičky, spustil se pořádnej chcavec. Za chvíli dorazil na kost promoklej cyklista a pak na kůži promoklí dva motorkáři. Na stropě jsme měli sice návod, jak si ukrátit čekání na nepršení, ale měl jsem pocit, že jsme z návodu tak trochu bezradní. Golema ve vchodu dokonce návod nezajímal vůbec, i když byl z nás všech jednoznačně nejmladší.

Jeho motorku omejvaly proudy deště. To ho zajímalo víc.

Když přestalo chrlit, ale už jen drobně poprchalo, motorkáři se s náma mile rozloučili a odjeli do Hořovic. Pak jsme zvedli zadky i my a promoklej cyklista zůstal. Asi si chtěl v klidu prohlídnout ten manuál na stropě na ukrácení dlouhé chvíle při bouři.

Prší už jen, dalo by se říct, mile. Maltézskej rytíř Robin má neuvěřitelnejch patnáct let, je tím pádem z naší party bezkonkurenčně nejstarší. Proto se klidně nechá sem tam nosit. Mně kdyby bylo přes devadestát, tak bych se asi na celej výlet vyprdl. Robin je frajer.

Zdá se, že porostou houby.

Tam jsme byli.

Pivovar Švabín je komplex budov bývalýho parostrojního pivovaru a sladovny u obce Zbiroh.

Když se buk zamiluje do borovice.

První zmínky o vrchnostenským pivovaru pochází z roku 1397, kdy tehdy ještě samostatnej Švabín získal právo na vaření piva. Tím se řadí mezi nejstarší pivovary Zbirožska. Z důvodu častejch plenění nepřátelskými vojsky pochází základ současného pivovaru až z doby pozdější (1567), kdy byl objekt znovuobnovenej. Jako jiné stavby, i Švabín reprezentoval svoji dobu a dodnes tak můžeme v areálu pivovaru pozorovat jednotlivé fáze a změny pivovarské výroby, která se měnila od renesance, přes baroko, až do ukončení provozu. Od roku 2023 se pod značkou Švabín vaří a prodává 6 druhů piv: ležák, stout, New England IPA, West Coast IPA, irskej červenej a americkej ale. My jsme tam nešli a neochutnali jsme je. To až někdy příště.

Na nás totiž čekala hospoda Lesanka. Tu jsme již poznali z jedné dřívější akce, kdy nás pan vrchní obsloužil, i když měl zavřeno.

Byli jsme docela uchození.

A pivo nám udělalo dobře.

Panorama z Lesanky.

Plus jedno foto těch, kteří se na 180° panorama nevešli.

Z hospody rovnejma nohama do chatičky.

Zbirožský ÚCéBéčko.

Na počasí máme zatím docela štěstí.

On the road.

Zbirožskej zámek. Tam jsme taky nebyli. Až jindy. Ladys ráno říkal, že jestli ten autobus nepřijede, půjdeme na zámek. Autobus přijel.

Nikdo netušil, že to nakonec bude 20 kilometrů.

Maltezskej rytíř Robin s Pepou po dvaceti kilometrech.

Snažíme se sežrat co se dá, ale pořád je toho moc. Tak si raději zazpíváme.

Venku se spustil pořádnej liják. Rozumná noční můra se šla schovat do našeho partystanu. Honza mu pracovně říká pakistan. V můrách se vyznám málo, kromě můry Gamma. Měl bych se přihlásit do večerní školy nočních můr.

V noci několikrát pršelo. Snídaně bohatá, furt je toho jídla nějak moc. Potřebovali bysme, aby stan proschl, ale místo toho se spustil zase pořádnej liják. Trpělivost nakonec zvítězila nad deštěm a stan na slunku trochu uschnul. Sbalili jsme ho v neuvěřitelně krátké době. A po srdceryvným loučení jsme se zase rozprchli do svejch domovů.

Už jsme doma. Gábi, Ladysu, bylo to výborný a díky!!!