WWWprase 32/2023

Po stopách
(Bílé Vody)

Přestože letos nejedeme nikam do zahraničí, nahrnula se na nás taková spousta akcí, že WWWiditelné prase nestačí referovat o všech cestách. Jen pro pořádek tu prozradím ediční záměry do budoucna letošních vydání. Určitě bude ještě několik pokračování o čundru po Nepálu, pak svým čtenářům dlužím další díly expedice kolem slavné Úslavy a ještě jsem neprozradil všechno o předvánoční cestě do Andalusie. A do toho se teď vmontovala cesta, kterou vymyslela Dana a jejíž realizaci zajistila Helča. Po stopách Bílé Vody Kateřiny Tučkové. O téhle cestě jsme mluvili mockrát, jen nebylo jasné, kdy nám to vyjde. A protože se mi tam dost líbilo, mám pocit, že bych vám měl předhodit fotky z té akce. Zjišťuju, že jich je docela dost, tak i celý jesenický výlet bude rozdělen do několika pokračování. Takže první díl je tu.

Helča si pro nás přijela na moje narozky. Olina vyhrožovala, že se cestou stavíme na nějakým narozeninovým obědě. A Helča nás zavlekla do parádní hospody U vnuka. Obsluha profi, dokonce nás přivítali speciálním předkrmem.

Je po něm. A byl dobrej.

Líbí se mi, jak se Google mapy o nás starají. Máme prej zůstat na silnici.

V Ostružné už na mě čekal narozeninovej dort od Dany.

Ve středu ráno po snídani jsme sedli do Helčinýho auta a vyrazili na sever severní Moravy, až skoro k Polsku. Do Bílé Vody.

Trošku jsme se obávali, že tu bude narváno, jako se to stalo u jiné lokality z knihy Žítkovské bohyně, ale naše obavy byly liché. Bílá Voda byla téměř liduprázdná. První zastávkou byl hřbitov, který je pro knihu důležitý.

Počasí nám přeje a lidí tu je neobvykle málo.

Hřbitov působí mysticky.

Kříže u zdi.

Některé hroby jsou zarostlé a neudržované.

Oprejskanej Kristus.

I Chybějící tělo.

Márnice.

Většina řeholnic odsunutých do Bílé Vody v 50. letech je pohřbena tady.

Abstrakce hřbitova.

Liché obavy z 5G.

Na hřbitově se nakonec objevily dvě dvojice, ale v samotné Bílé Vodě jsme narazili jen na papouška.

Nevím, jestli expozice vznikla až po vydání knihy, ale to je celkem jedno. Je dobrý o temné minulosti mluvit, nic by nemělo zapadnout a být zapomenuto. I když poučit se z minulosti nám Čechům moc nejde.

Piaristický klášter založil majitel Bílé Vody, olomoucký kanovník a pozdější biskup olomoucký a arcibiskup salcburský, Jakub Arnošt hrabě z Lichtenštejn-Kastelkornu (1690–1747). Klášteru se moc nedařilo ani v 19. století, ale ve 20. to bylo ještě horší. V září 1950 byly v Československu zrušeny ženské kláštery. Řádové sestry pak byly přemístěné do sběrných klášterů na různých místech a piaristický klášter v Bílé Vodě byl určen pro starší a práce neschopné řádové sestry. Prvních 148 řádových sester přišlo do Bílé Vody 28. září 1950. Najednou zde bylo až 450 řeholnic a postupně se zde vystřídalo na tisíc sester ze čtrnácti řádů a kongregací. Během čtyřiceti let internace byla na zdejším hřbitově pochována většina sester, které zde žily. Poslední z internovaných kongregací, řádové sestry z řádu Vincentek, odešly až v roce 2005.

V roce 1765 postavili na místě starýho malýho kostelíka novej větší kostel.

Jedny z klášterních vrat.

Zub času si tu hryže vesele dál. Klášter je soukromej a chátrá. Veřejnosti není přístupnej.

Naproti klášteru je tříděnej odpad.

Některé obrazy slavného malíře s uměleckým pseudonymem "Zub času" jsou dokonalé.

Bílá Voda je městys.

Když vejdete do muzea, přivítá vás optimistickej obraz.

Artefakty z muzea III - Izolace, Internace, Integrace.

Ilustrovaná Bible s Nazarénskými rytinami, vydaná v roce 1936 v Praze.

V muzeu internace, izolace a integrace se návštěvníci dozvědí v podstatě všechno o nuceném pobytu řádových sester tady v Bílé Vodě.

Už je čas, pane učitel.

Za chvíli tu je 21. srpen, den, kdy nás v roce 1968 napadli russáci a my jsme si to nechali líbit. Tenhle obraz se jmenuje: Když vtrhli Slované do Čech.

Chtěl bych být fotografem putyk ve středověku.

Při pohledu na tento náhrobní kámen jsem si vzpomněl na mou maminku, jak u nás v baráku chodila po chodbě a sousedkám vyprávěla, že Dušánek má kakaíčko rád.

Takto si nechali zdobit boky rakví lidi, co na to měli prachy.

Na odpočinku a před restaurací.

Helča ukazuje na tetřeva hlušce, prej že to je můj portrét.

Ve Vidnavě, kam jsme po návštěvě Bílé Vody jeli, jsme zjistili, že máme nejen chuť na kafe, ale i hlad.

Na náměstí maloval chlápek na dlažbu bílou barvou kruhy. Prej kvůli autobusům.

Po česnekajdě jsme dojeli do Zlatých Hor - města, které je významným poutním místem.

Vede tudy křížová cesta k poutnímu místu Panny Marie Pomocné (Maria Hilf).

Tam dole je městečko Zlaté Hory.

Pomalu se blížíme ke kostelu na východním svahu Příčné hory.

Ještě pár ohlídnutí zpět.

U kapličky - XIV. zastavení křížové cesty - jsme si s Danou vzpomněli na své krasobruslařství a nechali se vyfotit v klasické taneční pozici. Potáceli jsme se u toho jako ožralí, ale navenek to vypadalo, že stačí brusle a led a jsme zpět. Možná si to zkusíme i na tom ledě.

Zatímco se administrátor P. E. Štula a P. E. Morcinek ze Supíkovic spolu s ostatními věřícími pokoušeli o záchranu chrámu, v kostele i mimo něj docházelo doslova k bestiální devastaci bez ohledu na historickou nebo uměleckou cenu. Postupně komouši rozmlátili oltáře, lavice i varhany. Rozebrali kostelní dlažbu i mramorové obložení, schodiště i zdivo kaplí. Z tohoto materiálu později nedaleko odtud postavili čekárnu u autobusové zastávky. To vše za bílého dne, za bdělé pozornosti policie. Za této neradostné situace navštívili zlatohorského duchovního správce P. Eduarda Gottsmanna církevní tajemníci, krajský i okresní, doprovázeni ordinářem Veselým. Přišli si pro písemný souhlas k demolici kostela. Tvrdě na starého nemocného kněze naléhali, ale on se nepodřídil. Dne 22. listopadu 1973 kostel komunisti vyhodili do povětří a srovnali se zemí.

Kostel Panny Marie Pomocné dnes.

Šimon Schwarzer - kopie slavného obrazu pasovské Madony s dítětem namalovaného Lucasem Cranachem st. (žil v letech 1472-1553). Zlatohorská kopie se liší oblečením a korunkami, které na originále nejsou. Obraz začal přitahovat zástupy poutníků svým zvláštním kouzlem i vyslyšením a uzdravením z různých nemocí.

Nic nemělo připomínat, že zde kdysi stával chrám. Toho se soudruzi zhostili velmi dobře. Avšak nic netrvá věčně. Naštěstí.

V únoru 1990 byl ustaven přípravný výbor pro obnovu poutního místa Panny Marie Pomocné u Zlatých Hor. 22. dubna téhož roku Svatý otec Jan Pavel II. za nadšené účasti statisíců věřících posvětil na Velehradě základní kámen pro stavbu nové mariánské svatyně. Bylo rozhodnuto. Maria Hilf opět povstane. Prostranství bylo vyčištěno a připraveno na první shromáždění věřících. Po srpnové poutní mši svaté ve farním chrámu následovala smírná křížová cesta na místo původního chrámu. Na kopec vystoupilo na 600 věřících. Spolu s otcem biskupem Josefem Hrdličkou děkovali za dar svobody a prosili, aby znovu ožila úcta k Bohorodičce, aby se v celé naší vlasti prohlubovala víra v jejího Syna. Tato pouť vyjadřovala veliké úsilí chránit klíčící životy. Hora Boží dar nad Zlatými Horami se tak definitivně stala místem modliteb k Panně Marii Pomocné za všechny nastávající matky a za ochranu nenarozených dětí.