Nepál – přes 3 sedla – nesouvislá verze
(Díl 9 – Lungden – Namche)

Řeklo by se, že přechodem Renjo La máme trek za sebou. Není to tak úplně pravda. Stále ještě jsme ve výšce 4350 m a počasí nám ne úplně přeje.
Tahle oblast a část cesty je jiná svou opuštěností ve srovnání s jinými frekventovanějšími cestami. Má to svoje kouzlo, byť jsou lodže skromnější a je jich méně. V Lungdenu barva stěn a stropu připomíná spíš nějaký veřejný dům. Je to zvláštní kombinace s umývárnou pro trpaslíky. Krabičku sirek pro rozměrové srovnání na fotce nenajdete, snad postačí zubní kartáček.

Parabolická nebo možná lépe vydutá zrcadla, která koncentrují energii slunečního svitu do vody v čajníku, jsou dnes nefunkční, tak nám musí postačit nějaký konvenční prostředek k ohřátí vody na čaj a zalití campy (tsampy). Je to pražená mouka z ječmene nebo pšenice, základ mnoha tradičních tibetských jídel. Jak se píše v receptech na internetu, mouka se následně smíchá s máslem a černým čajem nebo mlékem. Z toho vznikne tmavé těsto.
V mém případě tentokrát přišla na stůl campa sypká v misce bez dalších ingrediencí a úprav. Jediné, co jsem s tím dál byl schopen udělat, bylo zalití horkou vodou a zamíchání. Pak je to jakž takž stravitelné palivo.

Faktor 50 může zůstat v batohu, protože spálení pokožky od slunce dnes nehrozí, ale k téhle cestě se nádech ponurosti docela hodí.

Sedlo Nangpa La, k němuž ukazuje rozcestník, je nejen v tomto vyprávění zmiňováno často. Ať už jako místo, kudy přes hlavní himalájský hřeben v historii přišli z Tibetu Šerpové, výchozí bod pro některé výstupy na Cho Oyu (převážně z tibetské strany), jako součást tradičních náboženských poutí nebo obchodní stezky. 30. září 2006 tady však došlo k bezprecedentnímu incidentu, kdy na skupinu neozbrojených tibetských uprchlíků pokoušejících se dostat z Tibetu stříleli čínští pohraničníci. Střelba si vyžádala nejméně jednu smrt a četná zranění. Jiné zdroje uvádějí, že 2 uprchlíci byli zastřeleni a 18 se jich ztratilo a následně pravděpodobně zemřelo. Oběti byly zastřeleny z dálky čínskou pohraniční bezpečností, když se pomalu pohybovaly hlubokým sněhem. Čínská vláda zpočátku obvinění popírala, ale střelbu natočil rumunský fotograf. Událost je známá jako ´Nangpa La shootings´ nebo ´Nangpa La massacre´.

Dlouhá cesta, krátký rozhled, nízké mraky a déšť jsou ideální kulisou pro vypnutí hlavy a vyhnání zbytečností z mysli. I když to na první pohled nevypadá, vlastně nám nic nechybí. Zima nám není, proti dešti jsme ochráněni a hlad nemáme.

Řeka, podél které se dnes celý den pohybujeme, je Bhote Koshi. Její vody vytékají z několika ledovců, z nichž nejvýznamnější je Nangpa Glacier pokrývající sedlo Nangpa La. První významnější přítok zprava, který se přechází po mostě, je Langmuche Khola, dalším pak také zprava je Thame Khola protékající stejnojmennou velmi fotogenickou osadou. Nad ní je na jednom místě soustředěno v ´mani walls´ takové množství kamenů, které budí úžas při představě úsilí věnovaného jejich vytvoření a umístění do organizované skupiny. Dvojnásobný úžas pak budí představa, že více či méně podobných míst se po nemalé části Nepálu vyskytuje spousta.
´Mani´ kameny jsou kamenné desky, skály nebo oblázky vepsané šestislabičnou mantrou Avalokiteshvara (Om mani padme hum), jako forma modlitby v tibetském buddhismu. Termín ´mani´ kámen lze také použít k označení kamenů, na kterých jsou napsány nebo namalovány jakékoli mantry nebo zbožné vzory.

Stále stejná skupina yaků jako včera. Kam jdou, proč a co nesou, zůstává nezodpovězeno.

Kousek pod Thame se sestoupí prudkým krpálem k mostu, vodopádu a pomalované skalní stěně. Obrazy se vztahují k osobě velkého jogína a učence jménem Padmasambhava, který se „objevil z květu lotosu“ a v 8. století přinesl buddhismus do Země sněhu. V Tibetu je nazývaný Guru Rinpočhe.

Nenapadlo by mě, kolik zviřátek žije ve výškách nad 4 nebo i 5 tisíc metrů. Copak o to, příroda je vybavila přiměřeně, nejde však jen o to nezmrznout. Taky potřebují něco jíst. Vidět tady mouchu je rarita. Takže ptáci ujíždějící na hmyzu by to měli těžké. Semínka? Jen zakrslé azalky, mechy, lišejníky.
Chlupaté věci – zahlédl jsem mezi Gorak Shepem a Lobuche po dobu asi 10 vteřin na vzdálenost 5 metrů něco jako velkou štíhlou lasičku. Než jsem vytáhnul cokoli k focení, byla pryč. Klasický příklad situace, kdy má člověk lovit očima, a ne lovit v kapse foťák. Pak ještě dvakrát se kolem mihlo něco malého chlupatého, jednou se to delší dobu pohybovalo ve stínu kamene, takže bližší ohledání nebylo možné. Podle internetu se to, bohužel, mnohdy nedá brát moc vážně, tak ať se raději každý podívá sám, má-li zájem. Uvádím příklad ze stránky https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/kychajici-opice-a-nove-zivocisne-druhy-v- himalaji.A151005_154801_zahranicni_ert
„Kýchající opice, chodící ryba. To jsou dva nejvýraznější zástupci z víc než dvou stovek zcela nových druhů, které vědci mezi lety 2009 až 2014 objevili v Himálaji.“
Vypadá to, že domácí zvířata tady mají těžký život, ale doufám, že se nám to jen zdá. Slouží především k přepravě nákladů včetně lidí, ale i jinak. Práci mají obtížnou, ale nepřipadalo mi, že by s nimi bylo nějak špatně zacházeno.
Zpátky k větším spatřeným zvířatům. Během dnešního přesunu to byl Tahr himálajský (Hemitragus jemlahicus). Má dlouhou srst s hustou podsadou, která ho chrání před drsnou zimou. Obě pohlaví mají špičaté rohy, které jsou u samic slabší a kratší. Samci se navíc mohou pochlubit mohutnou hřívou na krku a plecích. Takže tady se asi jedná o samičku tahřici. Stravou jsou části rostlin, tráva, byliny, listy. Kopyta jsou přizpůsobená k hbitému pohybu v nepřístupném terénu. Zatímco díky pevným okrajům se zachytí i v malých skulinách, pružné nášlapné jádro přilne ke skále a brání sklouznutí. Samice rodí v ústraní jedno mládě, které následuje matku již tři hodiny po narození.

A ještě ptactvo. O velekuru tibetském už byla řeč opakovaně. Potkali jsme je ve výškách mezi 4,5 a 5 tisíc metrů, pohybovali se většinou ve dvojících (asi tedy párech), žádná velká plachost. Vydávali zvuky nepříliš odlišné od kura domácího, takové kvokání bez kokrhání (nepotřebují na sebe zbytečně upozorňovat), proložené občasným zvýšeným táhlým celkem libozvučným „zakvílením“. Občas zvedli pernatý ocas, zamávali s ním nahoru dolů, jakoby se sameček chtěl dvořit samičce (spekulace), ale pak nic nebylo.
Cestou za svítání na Gokyo Ri jsme je v první části cesty slyšeli skoro nepřetržitě, ale k vidění nebyli. Naproti tomu jsme viděli jiné, drobnější ptáky, nejvíc ale až na vrcholu nebo i později na sedle Renjo La, kde už si navykli na přítomnost lidí, kterým občas upadne nějaký drobek. Pro něj si jsou schopní přijít hodně nablízko. O kachnách už také byla řeč. Ovšem cestou z Lungdenu do Namche jsem z dálky (proto je foto rozmazané) vyfotil bažanta lesklého – národního ptáka Nepálu. Nověji se mu říká monal. Barevný je jen kohout, slípka je kropenatě černohnědá. Kromě toho, že je chován jako okrasný pták, je i v přírodním prostředí rozšířený v úzkém horském pásu dubových, borovicových a rododendronových lesů, ve výškách od 2,5 do 5 tisíc metrů od Pákistánu po Bhútán. Jako druh není považován za ohrožený.

S blížícím se Namche Bazarem a přibývajícím osídlením přibývají i mani walls, závěsy modlitebních praporků, stúpy a podobné stavby.

Bylo 1. května, proto jsem hledal rozkvetlý strom kvůli symbolickému políbení na dálku až do Čech. Jenže je to tu skoro samý roďák. Jabloň, dokonce rozkvetlou, jsem našel až o den později.

Až do Namche Bazaru se mrholivé počasí nezměnilo. Až když jsme se ubytovali v tom stejném domě jako při cestě vzhůru před dvěma týdny, se rozpršelo řádně, takže to zastihlo některé kamarády ještě na cestě. Před námi je už jen poslední dvoudenní přesun do Lukly a o tom bude příští poslední díl popisu zážitků a událostí na naší letošní jarní výpravě do úžasného kraje pod Mount Everestem na jeho nepálské straně.

konec devátého dílu
J.K.