WWWprase 50/2023

Podél slavné Úslavy
(den sedmý)

To spaní pod širákem se nám kvůli bleskům a dešti nepovedlo a dospali jsme noc v chatce s ostatními. Ráno někdo rozhodl, že snídaně bude na vidličku a hned se všichni pustili do drobných prací. Výsledkem byla kvalitní a voňavá snídaně.

Pak uklidit, naposledy se pohledem rozloučit s portrétem Míry, a vyrazit na další etapu.

Honza si ještě si musel zkusit paňácu, co visel za dveřmi.

Balíme a odcházíme. A díky, byl to příjemnej azyl.

Naše partička se rozdělila prakticky hned na začátku. Zakufrovali jsme klasickým způsobem. To znamená, že jsme tak dlouho žvanili o zajímavých nicotnostech, až jsme minuli mostek přes tu našu Úslavu.

Odměnou nám za to kufrování byla krásná mladá užovka obojková.

Dřevěnej chlápek se nekoukal moc přátelsky a dobře věděl, že jdeme blbě.

Ála s Honzou se rozhodli pro cestu přes jeden kopec, my ostatní jsme šli po cestě. Sraz máme ve Ždáru. Čekáme u zludařenýho domu, kde mě přepadlo haiku:

Už pátej sonet
pod balkónem vychraptěl
a Julie chrápe

Inverzně stažená/vytažená roleta.

Nečekáme na ně příliš dlouho. Začalo pršet a svačinářka dobře věděla, že ve Ždáru nám žádné občerstvení nehrozí.

Ledaže bysme se smířili s nějakým tím medem.

Nad vesnicí krouží dravec a nudí se.

Farář je na zimu dobře připravenej.

Všechno nasvědčuje tomu, že pršení nás dnes bude provázet častěji.

Kostel Svatého Václava je obklíčený hřbitovem. Vypadá to tu malebně.

Prostě normální gotika.

Mraky hrozí.

Ale my máme deštníky. To ještě netuším, jak je deštník nebezpečnej.

Žďár (německy Brand) je vesnice, patřící k obci Ždírec (německy Schdiretz). Bydlí tu asi 80 místních.

Další vesničkou skoro stejně velikou, teda vlastně malou je Smerdov.

Každou chvilku nám prší, ale nikdy to není dlouhej déšť.

Vyndat deštník, složit deštník a furt dokola.

Na křížek neprší.

Ten rybník, co probleskuje mezi stromy je asi Podežďár. A taky tudy protéká ta naše Úslava.

A o kus dál je rybník Stará huť.

Tam na konci obrazu se tyčí hrad Radyně, kam máme namířeno. Ale až zítra. Dneska nám bohatě stačí dojít do městečka Blovice, kde na nás čeká pár pokojů v Panském dvoru.

Vytáhnout deštník, rozevřít deštník.

Vyklepat deštník, složit deštník. Tato neustále se opakující činnost se mi mezi Bohušovem a Blovicí stala osudnou. Musíme za Bohušovem kousek po silnici, kterou opravujou chlapíci v oranžovejch overalech. Všude jsou varovný kužely. Místo abych dával bacha na cestu, kontroluju jako jouda, jestli správně skládám deštník. Opravovaná silnice má ostrej vyšší okraj. Deštník mi zavazí ve výhledu a tak se mi podaří stoupnout nohou tak debilně na hranu nové silnice, že se začnu kácet k zemi, jenže já přece nemůžu spadnout, celej život sportuju a jsem přece šikovnej, jen jaksi zapomínám, že sedmdesát už mi bylo. Kurva baťoh mi to komplikuje, tak musím úporně zápasit s přitažlivostí zemskou. Kdybych byl spiklencem a na to blbý "géčko=9,81" nevěřil, netáhlo by mě to tak úporně k zemi. Začínám cítit, že možná zvítězím a nepatrně zvedám těžiště. Do mé dráhy mi, anděl strážný přistrčil jeden ten pruhovanej kužel. Záchrana v poslední chvíli. Chytám se ho, ale ta kurva nedrží, je zabodnutá do takové té bakelitové hranaté nohy. Ztratil jsem morál a jebnul s sebou do betonu s jemnejma ostrejma šutrama. Když už jsem to takhle posral, ta si aspoń chráním rukou nikona. A to jediný se mi podařilo, nezabodl jsem ho do země. Odřel jsem si koleno i loket, udělal si štěnici pod nehtem a taky malou dírku do drahýho deštníku z obchodu "Pod sedm kilo". Vesele vyskakuju, aby si nikdo z party nemyslel, že se mi něco stalo. Těším se do hospody, protože mám na odřenejch místech samej cement a malý šutry.

Zatímco všichni ostatní se v Panským domě chystají k jídlu, já si na hajzlu vymejvám cement z kolena a odstraňuju ty protivný šutry. Prozradím vám, že cement je překvapivě dobrej materiál. Perfektně zastavuje krvácení.

Omytej si nakonec taky nějaký jídlo vyberu. Po pozdním obědě, nebo možná časné večeři jsem objednanej u paní doktorky Gábiny a vrchní sestry Ály, které se těší na to, že mě ošetří. Zdravotnická péče na té nejvyšší úrovni. Zalepenej, vydezinfikovanej. Olina mezitím stihla usnout. Jdeme ještě na obhlídku Blovice. Nebo snad Blovic? To fakt nevím.

Tak na zdraví, špačci.

Knihovny to mají dycky dost blbý.

I paní doktorku Gábinu to překvapilo.

Zdravotní personál se těšil na sladkost a dobrý kafe.

Mně sladký moc nebaví. Ani nevím proč. Stalo se to samo před léty. A to jsem sladký miloval. Byl jsem schopnej vlastním dětem sežrat čokoládu. Roušovna ji přede mnou musel ukrývat a často měnit úkryty.

Playstation pro velký kluky.

Už je čas pane učiteli.

Jdeme kolem baráku, kde bydlí paní Vránová a pan Havránek. Není to fejk?

No a protože máme ještě spoustu času, jdeme zkontrolovat místní zámek.

Zámek Blovice je chráněná kulturní památka.

Původní gotická tvrz prošla několika úpravami, za Kolovratů byla přestavěna na barokní zámek. Současná podoba novogotického zámku pochází z doby Pálffyů v 19. století. Posledními soukromými majiteli byli za první republiky členové podnikatelské rodiny Klikarů z Hronova. Podnikali v textilu. Po druhé světové válce v zámku sídlilo zemědělské učiliště. Od roku 2000 je zámek jako příspěvková organizace ve správě Plzeňského kraje a je sídlem Muzea jižního Plzeňska.

Veřejně přístupný je i anglický park. Současná parková úprava je jen torzem původní konceptu z dob Kolovratů a Pálffyů, ve druhé polovině 20. století zanikly skleníky, grotta s vodopádem nebo romantická chaloupka z kůry. Po roce 2000 prošel park revitalizací a z dendrologického hlediska si uchovává hodnoty díky bezmála 80 druhům listnatých a jehličnatých stromů.

A taky tu mají zrzavou kliku. Jdeme se ještě podívat, kde tu mají nádraží, protože zítra... No, o tom až příště.

ADVENTNÍ AKCE POMALU UBÝVAJÍ A

zdá se, že to zvládneme, i když je toho letos fakt až moc…
Ve čtvrtek večer zpívali naši jamáčtí prvňáci na Moravském náměstí U Jošta.
Nahrála jsem jim podklady (odmítám hrát naživo v mrazech), ve škole jsme na ně i zkoušeli
a všechno fungovalo.
Měla jsem obavy, aby se něco nezhatilo a tak jsem si zmíněné podklady ještě těsně před odchodem
pro jistotu nakopírovala na svou flešku.
Když jsem uviděla na jevišťátku uklízejícího Aleše Stehna, oddechla jsem si.
Když je zvukař kamarád, hned je lepší domluva…

Studenti se začali scházet přesně na čas! Pánové zvukaři zkusili jejich flešku a ejhle, nefungovalo jim to.
Ukázalo, že jsem předvídala správně, protože ta moje zabrala!

Pak už to šlo rychle a přesně podle programu, přišli i diváci - mezi prvními
pan režisér Josef Morávek, hlavní pedagog prvňáků.

Fandit přišli i starší kolegové z druhého ročníku, ti už jsou ostřílení, ale určitě si ještě
moc dobře vzpomínají na svoje pocity z prvního vystoupení na veřejnosti.

Zpívání se účinkujícím studentům dařilo a druháci se občas přidávali taky, čímž tam vytvořili
parádní atmosféru.

Klidně můžeme potvrdit, že křest na veřejnosti se povedl a těšíme se na další akce!

ADVENTNÍ SOBOTA V RAČICKÉ SOKOLOVNĚ ZAČALA
tentokrát s předstihem! Vyjeli jsme s Jirkou podle plánu, abychom byli v Sokolovně na 9:00,
protože na nás čekal Jara, vybaven klíči od sokolovny. Auto bylo narvaný technikou málem až
po střechu a Jon byl smutnej, že se nevejde, protože chtěl pomáhat.
Naštěstí měli místo v autě teta Lucíí s Vláďou, takže se Jon s nimi objevil hned v závěsu a opravdu vydatně pomáhal stěhovat, stejně jako všichni přítomní.

Strýc Dalibůrek přijel s menším zpožděním, ale okamžitě se aktivně zapojil!

Jarka přinesla štrůdl, teta Lucíí čajíčky a všelijaké pečené pochutiny, Sokoli nachystali kafe,
takže přípravy probíhaly v činorodém ruchu (tak to kdysi krásně řekl pan Werich) a hlavně v pohodě.
Pavel přivezl Petru a Ninu, z Bratislavy docela brzy přibyli Martin s Vlastou - to jsem si
ale fakt oddechla! Až se pak objevili Cackovi a Alča s Anežkou, CKK Band byl komplet.

Nová smyčcová sekce - Vlasta s Anežkou - funguje skvěle!

Martin byl připraven k obsluze cingrlat, pokud bude pan Jiří hrát na flétnu a to odpovědně dodržel.

Jirka ladil zvuk.
Někdy v této chvíli jsem si uvědomila, že jsem asi zapomněla doma pytlík s kazoo.
To nebyla strécovská situace, to byl rovnou průser!!!
Prohledala jsem všechno, ale kazoo nikde - přitom to mělo být překvapení, že děti sborově
zadují ve Frantovi s dodama. Dost se na to těšily! Nejradši bych schovala hlavu někam do písku...
Vláďa se nabídl, že zajede k nám a zkusí zmíněný pytlík najít a přivézt, čas na to ještě byl!
Sice jsem si nebyla schopná uvědomit, na které místo jsem si to všechno připravila, ale zkusili jsme to.
Zatím zkoušely Vzdušné zámky.

Pak Lucka, Petra, Pavel i Jara - písně, kde se kazoo nevyskytovalo.
Mezitím zavolal Vláďa z našeho příbytku. Zkoušela jsem ho po telefonu navigovat, vzpomínajíc,
kde by co tak přibližně mohlo být.
Bezpečně jsem věděla o dvou zcela nových kazoo, ještě v krabičkách - ty našel bez problému.
Měla jsem tušení, že někde okolo tiskárny, případně v kuchyni by mohly být ty ostatní, připravené.
Hlásil ale, že žádný igelitový průhledný pytlík nikde nevidí.
Vypadalo to beznadějně, nicméně mě napadlo, jestli jsem to nedala do plátěné tašky.
Na to Vláďa najednou prohlásil, že na lampě cosi takového visí, kouknul dovnitř a hlásil:
Jo, tady to asi je, je tam žluté, bílé atd… Barvy úplně moc nesouhlasily, ale zajásali jsme.
Přivezl ten objev tak akorát, že jsme to stihli krásně vyzkoušet. Překvapení přece jen přišlo,
protože to byl pytlík s kazoo, o kterých jsem se domnívala, že jsem je zřejmě někde ztratila, nechala, pozbyla. Je to záhada, ale děti si je rozebraly a mohlo se zkoušet!

Alča skvěle povzbuzovala!
Jak jsem předpokládala, prozkoušeli jsme se plynule k začátku koncertu…

Děti se usadily do první lajny, aby byly po ruce, až na ně přijde řada.
Dámy ze Sokola přednesly uvítání a zapálily druhou svíčku na adventním věnci.

Vzdušné zámky zapěly tři písně z dávných dob a přišla řada na koledy CKK Bandu.
Díky Pavlovi mám i fotky z našeho vystoupení a tímto se klaním!

Smyčcová sekce fungovala nádherně, Anežka se s Vlastou krásně shodla,
působilo to úžasně a hlavně to pak diváci upřímně ocenili!

Díky Pavlovi máme fotodoklad o vystoupení nás všech, ale jeho jsme neměli šanci při zpěvu vyfotit.
Snad do příště získáme nějaká fota od kamarádů…
Když nastoupily děti, byla to bomba. Působily přesvědčivě, dokonce vypadaly, že je to baví!
A zpívaly s výrazem, to potvrzujeme!!!

A kazoo, zachráněná Vláďou zněla s óbrovskó siló!!!
Zbytek reportáže z Račic přijde nejdřív za týden, mám problém s programem, ve kterém
upravuju fotky. Na cosi jsem asi šáhla a je vymalováno - tentokrát to snad není průser, nýbrž strécovská situace. Možná to do příště doladím!

ABYCHOM SE NENUDILI ANI PO RAČICKÉM
koncertování, hned v neděli jsme natáčeli cyklus písní Miloše Štědroně, který napsal
pro Lídu Němcovou, se kterou jsme to poctivě nacvičily (bylo to náročné…).
Sešli jsme se v sále č. 202 na Mozartové rovnou s hudebním režisérem Tomášem Řezníčkem.
Autor se dostavil téměř přesně!

Neopomenul nás pobavit několika historkami a šlo se natáčet.

Přípravy se trochu protáhly a samotné natáčení nám nečekaně komplikovaly zvuky, se kterými jsme
původně nepočítali. Tu jela tramvaj, tam vrčel vzdáleně automobil, případně se někde poblíž
ozval dialog, pravděpodobně po východu z hospody.
Mysleli jsme si, že okna do dvora to jistí, ale všechno bylo jinak.

Přesto jsme to zvládli! Od 16:15 do 20:30 včetně stěhování a příprav techniky!
Pan autor byl spokojen a teď je to na Jirkovi a Tomášovi, aby ty hudební puzzle dali dohromady.

Dada a spol.