Podél slavné Úslavy
(den pátý)

Opusťme smutné listy a slzavá údolí a vraťme se k řece Úslavě. Pátý den putování. Nabízenou královskou vanu v královským apartmánu jsme nevyužili. Dnešní trasa ze Žinkovy do Nepomuku.

Takové poetické ráno ve večerce. Snídaně z vlastních zásob u Zlatého Jelena. Studená, kromě Ály s Honzou, ti si ohřáli včerejší párky. Hážeme klíče do schránky a vyrážíme na cestu.

Nejsme ve vyrážení do světa sami, i starej jezevčík vyrazil s paničkou pro meřunky a mliko.

U kaple v Kokořově si dáváme první přestávku. Je solidní vedro.

To ještě netušíme, že s ohradníkama, bejkama a stádama krav budeme zápasit prakticky až do konce čundru.

Tam někde ve stádě je ukrytej bejk.

Je dusno, ale vidíme docela daleko.

Kam se podíváme, nabízí se vyladěné výhledy. Tam by mělo být Prádlo.

Zelená hora. Ta bude zítra.

Bělásek přistává.

Úprava prádla vodou?

A tady zase konečně ta naše Úslava.

Za mostem přes Úslavu je vesnice Prádlo. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1552. Obec je však mnohem starší, neboť byla založena cisterciáky z kláštera pod Zelenou horou (nynější obec Klášter), kteří sem přišli z Ebrachu v Německu roku 1144. Původně šlo o tzv. grangii, tedy hospodářskou usedlost (z fr. grange = stodola). Název Prádlo je odvozen od tzv. prahů, což byla místa, kde se rýžovalo zlato z říčního písku. Prádlem protékající Úslava byla totiž zlatonosná a dosud jsou na jejích březích patrné tzv. sejpy – hromady vyrýžovaného písku.

Jestli tu jsou nějaký sejpy, tak jsou zarostlý.

Skupina důchodců nad Úslavou vedle Prádla.

Prádlo je obec s největším počtem lihovarnických provozů na počet obyvatel v Evropě. Na cca 200 obyvatel jsou zde 3 samostatné firmy (provoz Stocku Plzeň, likérka Jenčík a dcery a firma l’Or).

Nevím to s jistotou, ale skoro bych se vsadil, že to zase je nějakej Nepomuckej.

To je ta třetí výše zmíněná likérka.

Prádlem projížděl těsně před svou smrtí (1856) se svou kočovnou společností český dramatik Josef Kajetán Tyl. Místní farář Fr. Květoň jej poznal a poskytl „miláčkovi národa“ polévku. Při příležitosti 150. výročí úmrtí J. K. Tyla (19. srpna 2006) byla na kostelní bráně odhalena pamětní deska, připomínající tuto událost. Že by ta jeho těžká choroba nějak souvisela s palírnou na dohled? Kdoví, co to bylo za polívku.

Vstupní brána ke kostelu Povýšení svatýho Kříže

Hned vedle brány ke kostelu je k dispozici maskovanej hajzlík. Abych se vyhnul fňukání z Ústavu Václava Klause, raději ještě zmíním, že z této obce pochází Kikinův dědeček Vojtěch.

A tam někde za stromy je další palírna.

Když jsme se proklestili bez ztráty cti tou lihovarnou obcí, vytáhli jsme svoje vlastní zásoby pálenky a zabékali si náš oblíbený slogan: "Na výlet, na výlet, šup tam s ním!" Nutno poznamenat, že na textu té bojové písně se textařsky podílela Roušovna.

Brodíme se krásným lesem jménem Borek k Poustevně.

Podle pověsti zde žil poustevník Břímota, který se setkal se sv. Vojtěchem při jeho cestě tímto krajem. Poustevna je jeskyně v buližníkovém suku. Na něm stojí malá kruhová kamenná stavbička, tzv. gloriet, kterou nechala postavit kněžna Vilemína Auerspergová (1826–1898), majitelka zelenohorského panství.

Společné foto u Poustevny.

Na kraji lesa se nám ukáže Zelená hora. Podle itineráře ji navštívíme zítra.

Červený most je nějak spojenej různejma historkama s jakýmsi slepým Honzou, kterej věštil budoucnost. K tomu Červenýmu mostu řekl slepej věštec: " Dříve než přejde sto let, zmizí tato krása a bude tu svedena bitva v níž bude pobito mnoho synů této země, tolik, až voda protékající tuto, bude zabarvena jejich krví do ruda."
A taky že jo, Jiří z Poděbrad si dal do držky s Hynkem Krušinou. Bitva se odehrála právě tady u Červenýho mostu. Povraždili se, pomučili a za tři dny uzavřeli příměří. Červený most byl pravděpodobně původně dřevěnej, stál-li tu vůbec, známe historiky. Až v 17. století ho postavili z cihel v barokním duchu.

My jsme si do držky nedali.

Pak jsem si všiml malýho pavouka, kterej se nad mostem slaňoval na neviditelným lanu.

Kolem kapličky svatýho Vojtěcha jsme dorazili do Nepomuku.

Tentokrát svačinářka zabodovala na jedničku, protože nás čekala otevřená hospoda.

Na náměstí.

Místní frajeři.

Cestu k vytoužené hospodě lemovaly sochy.

Hrát na housle a chlastat. To je fakt dřina.

I trocha té abstrakce.

Roušovna dorazila do občerstvovací stanice brunátná. To ona dovede. Pivo Zlatá kráva - IPA bylo výborný a kromě toho tam měli i držkovou polívku. Jakmile Olina slyší držková polívka, přestane se ovládat a musí si ji dát, i kdyby neměla hlad ani místo na jídlo. Snědla jich několik, už si přesně nepamatuju kolik.

Švejk restaurant a hotel „U Zeleného stromu“ zrovna inzeroval Slavnosti volů, což nás utvrdilo v tom, že jsme tu správně.

Seděli jsme si na terase, popíjeli pivo, Olina do sebe soukala držkovku za držkovkou a schylovalo se k bouři.

Byla tak prudká, že nás zahnala do restaurace. Samozřejmě, když je to hospoda spojená se jménem Švejk, musel na zdi viset posranej mouchama císař pán.

Výzdoba byla tak akorát na hraně.

Naše dámy jdou z hospody. Zbytky deště nás provázely na cestě do motorestu, kde dnes budeme přespávat. Jako kamioňáci.

I páni.

Když jsme šli kolem cukrárny, vzpomněl jsem si na Švandrlíkovy Černý barony, jak tam popisuje pétépák Horák: "Ten, kdo ještě nikdy nehodil majora vod pěšáků do výkladní skříně u cukrárny, to nikdy nemůže pochopit! Ale já dám klidně za jeden krásnej okamžik třeba půlku života! Kdybys, člověče , toho majora viděl! Vyjevenej ksicht, prdel mezi kremrolema a pořád tomu nemoh' uvěřit"

No a protože jdeme bydlet do motorestu, musíme přes kruháč.

Ještě je brzo na spánek.

Vyrážíme proto na blízkou Křížovou cestu.

Počasí nám docela přeje, přestalo pršet.

Možná se ale ještě něco přižene.

Jdeme na kopeček, kde stávala šibenice bývalýho popraviště, a kde je i poslední zastavení té křížové cesty.

Dřív, když to byl ještě Pomuk, tak se tu smělo popravovat a lámat v kole, pak to někdo zrušil a přejmenoval Pomuk na Nepomuk.

A Šibeniční vrch přejmenovali na Lipový.

Jdeme od posledního k prvnímu. Čtrnácté.

Křížová cesta ve 14 zastaveních přibližuje poslední Ježíšovu cestu z Pilátova domu na vrch Golgota, kde byl Ježíš Kristus ukřižován. Zobrazuje příběh lásky a nenávisti, naděje v beznaději. Obsahuje osobní příběh každého z nás: potkáme na ní nespravedlnost, ponížení, pády a utrpení stejně jako lásku, pomoc a statečnost. Události křížové cesty se váží k Velkému pátku. Na konci cesty tušíme patnácté zastavení: po každém Velkém pátku přicházejí Velikonoce a cesta končí v bráně Života.

Nepomucká křížová cesta, přibližně 800 m dlouhá, vedoucí od zdejšího hřbitova k bývalému popravčímu místu na Lipovém vrchu, místně označovaném Lipák nebo také Šibenice, byla vytvořena v roce 2021.

Jednotlivé výjevy všech čtrnácti zastavení jsou vyobrazeny na třech ocelových plátech paprskovitě směřujících k nebi, symbolizujících trojjediného Boha.

Autorem díla je umělecký kovář Lukáš Marek, na realizaci se s ním podíleli šikovní a pracovití kováři z uměleckého kovářství Kovaný svět (www.kovanysvet.cz).

Myšlenka vybudování křížové cesty v Nepomuku vznikla během velikonočního období v roce 2020, v době plošně zavedených omezení běžného způsobu života z důvodu celosvětově šířící se pandemie COVID-19.

V té době bylo možné najít nejbližší venkovní křížovou cestu 25 km od Nepomuka u Kydlin na Klatovsku. I proto došlo k rozhodnutí, které se díky Bohu do roka podařilo úspěšně realizovat.

Křížová cesta byla financována ze soukromých zdrojů, sbírkou ze získaných prostředků od vícero štědrých dárců, na památku dvou významných mecenášů farnosti, kteří již bohužel nestihli uskutečnit své dobročinné záměry v pozemském životě: Ing. Petra Jenčika z Prádla a pana Karla Antona z Čepince.

Vybudování a úpravy křížové cesty podpořily i město Nepomuk a Římskokatolická farnost Nepomuk, na jejich pozemcích jsou všechna zastavení umístěna.

Druhé a kráva.

Obilí dozrává, plechová kavalérie nadrženě číhá.

Díky všem jmenovaným i nejmenovaným mohla být myšlenka vzniku křížové cesty dovedena do její současné originální podoby. (Tolik informační tabule na začátku Křížové cesty.

Kolem hřbitova zpátky do města.

Mezi věžemi kostela Svatého Jana Nepomuckého vykukuje zámek Zelená hora. Tam jdeme zítra.

Ještě jednou jsme se stavili v té Švejk-hospodě, kde Olina drze dojedla poslední šufánek té dobré držkovky, dali jsme si pár piv a vyrazili do motorestu.

Střet náboženství. Buddha dává na prdel křesťanskýmu andílkovi.

Příště?