Nepál – přes 3 sedla – nesouvislá verze
(Díl 10 – Namche - Lukla)

Poslední díl začneme záhadou. K jejímu rozlousknutí ale nemáme žádné objektivní informace. Budeme tedy postupovat jako v mnohých pořadech na televizní stanici
CS Mystery s velkou dávkou fantazie podepřené zaklínací frází „vědci zjistili, že ...“. Co asi znamená číslo 8848 na tajuplném válci v igelitovém obalu na úvodní fotografii? Samozřejmě, že mnohého napadne výška Mount Everestu od hladiny moře v metrech. Jenže, co když je to slepá cesta nebo dokonce chyták? Vždyť v současnosti wikipedie udává výšku zaokrouhleně na 8849 m n. m. Formulace ´v současnosti´ se jeví dost alibisticky, ale změřit něco takového není legrace ani s nejmodernějšími přístroji, natož v minulosti. Podle jedné z řady informací z internetu byl prvním Radhanath Sikhdar, indický matematik a zeměměřič z Bengálska, kdo v roce 1852 určil Everest jako nejvyšší horu světa. Učinil tak pomocí trigonometrických výpočtů na základě měření teodolitem z 240 km vzdálené Indie. Takhle ve zkratce napsáno by to vypadalo, že si pan Sikhdar stoupnul s teodolitem v Indii na louku, zamířil ho na sever a vyskladnil měření. Takhle to jistě být nemohlo. Buď se tady v chronologii popisu měření výšky této hory něco opomnělo, nebo to nebylo považováno za důležité. Je třeba hledat detaily.
Jenže internet je, aspoň pro mě, záludný. Čím víc pátrám, tím víc podezřelých nebo i protichůdných informací získávám.
Doufám, že to nebude nuda, ale není zbytí, musím začít víc zeširoka. Kdo přišel například do styku s životopisem samorostlého matematika jménem George Boole (1815-1864, je autorem mj. průkopnického díla „Zákony myšlení“ z roku 1854 obsahující tzv. Booleanskou algebru. Booleanská logika je považována za součást teoretických základů pro později se rozvíjející informační technologie), dočetl by se v něm, že se v roce 1855 oženil s Mary Everestovou, po jejímž strýci, Georgi Everestovi, byla nazvána nejvyšší hora světa. Sir George Everest (a odtud je souvislost s Boolem již podružná) byl objevitel, zeměměřič a geodet. V roce 1823 převzal vedení mise v Indii, kde strávil většinu svého života a pomáhal dovést k dokonalosti mapování celého indického subkontinentu. Že je Mount Everest (tehdy ještě označený jako Peak XV) nejvyšší horou na světě, bylo zjištěno až v roce 1852 matematikem Radhanathem Sikhdarem pomocí trigonometrických výpočtů ... (a teď už to dává smysl). Vypočtená výška vrcholu činila přesně 29 000 stop (8839 m), ale plukovník Waugh, Everestův nástupce, prý raději přidal dvě vymyšlené stopy údajně pouze z důvodu obavy, že Sikdarův údaj by byl považován spíše za zaokrouhlené číslo než za přesné. Tento objev byl podle jednoho zdroje ohlášen ihned, podle jiného až za 4 roky (1856). Pak hora dostala svoje další jméno (samozřejmě byla dávno předtím pojmenována domorodci z jižní i severní strany hory). Bylo rozhodnuto pojmenovat horu po Siru Everestovi za pečlivou práci při mapování přesto, že ji sám zřejmě nikdy nespatřil. Při svých výzkumných výpravách se nedostal tak daleko, aby byla hora alespoň na dohled. Anglická wikipedie ale píše, že to byl Radhanath Sikhdar, kdo Mount Everest nikdy nespatřil. Přinejmenším podezřelé je, že se píše už o druhém člověku zaujímajícím v měření důležitou roli, který horu nikdy neviděl.
Může to být chyba překladu nebo cokoli jiného, ale bylo by jistě užitečnější vědět, kdo horu ve skutečnosti viděl, pokud vůbec někdo takový existoval. Mount Everest vystřídal Kanchenjungu považovanou do té doby za nejvyšší. Shrnutí: Everest výšku nezměřil, protože horu neviděl. Sikhdar horu neviděl, ale spočítal její výšku. Waugh výšku podle oka upravil, aby nebyla ve stopách podezřele kulatá.
V padesátých letech 20. století indičtí zeměměřiči zpracovali přesnější měření, které se přiblížilo dnešním výsledkům a výpočtům výšky Everestu - 8848 m. Mount Everest v roce 1999 přeměřili pomocí technologie GPS Američané sponzorovaní National Geographic Society. Naměřili výšku 8850 m s přesností ± 2 m. Podle čínských měření z května 2005 byla naopak výsledkem výška hory 8844 metry, což bylo o celé 4 metry méně, než se do té doby běžně uvádělo. V dubnu 2015 Nepál postihlo zemětřesení o síle 7,9 momentové škály (Mw) a vyvstaly debaty, zda se nezměnila i výška hory. V roce 2019 horu přeměřila nepálská expedice a o rok později i čínská. Podle společného prohlášení je výška Mount Everestu 8848,86 m n. m., zaokrouhleně 8849 m, Tato výška je ´v současnosti´ oficiálně uznaná Nepálem a Čínou. Everest ale stále roste díky pohybům tektonických desek, předpokládaný růst je 3 až 5 mm do výšky s posunem 27 mm k severovýchodu za rok. Také zároveň eroze a denudace mohou působit opačným efektem, nehledě na zkreslující faktory, jako je sněhová pokrývka, atd.
Když už jsem se pustil do čísel, musím se na chvíli vrátit k otázce ´osmitisícovek´ a navázat na osmý díl, kde jsem psal, že kdyby předkové zavedli metr o něco kratší nebo delší, všechno by se ubíralo jiným směrem. Jsou to sice stále jen ´bezvýznamné kecy´, ale určitě není třeba tolik fantazírovat o změně délky metru, nýbrž jednoduše vzít jinou často užívanou délkovou míru – stopu. Pak bychom například měli jedinou devětadvacetitisícovku (Mount Everest – 29032 stopy – 1 stopa je 0,3048 metru), dvě osma..., dvě sedma... a dokonce 13 šestadvacetitisícovek. Mimo klub 14 osmitisícovek přibydou Gyachung Kang, Gesherbrum III, Annapurna II a Gasherbrum IV. Jenže pak má zase bramborovou medaili na devatenáctém místě Himalchuli s 25896 stopami a jsme tam, kde jsme byli, a navíc se jedná o ještě větší pitomost než předtím.
Zpět k igelitu. Výška se přes všechny pochybnosti o ní nabízí. Nechce se ale věřit, že by něco v podobném balení, co vypadá jako role skelné vaty na zateplení podkroví, mělo místo určení na vrcholku světa. Pro další zkoumání mě však mnoho cest nenapadá. Číslo 8848 je dělitelné beze zbytku 2, 4, 7, 8, 14, 16, 28, 56, 79, 112, z nich 2, 7 a 79 jsou prvočísla. To je asi všechno. Ovšem 8849 je samo prvočíslo, ale jaký by to mělo význam, nevím. Snad ještě by bylo zajímavé vědět, jestli by za dobré viditelnosti bylo z vrcholu Mount Everestu možné zahlédnout mocnou sílu na okraji placaté země. Pátrání pokračuje.
Namche Bazar má v centru pěknou kolonádu s modlitebními mlýn(k)y poháněnými tekoucí vodou. Hned za reprezentativním centrem se prostředí mění k normálu. Tak trochu pracovní bordel s domácími zvířaty a pro dnešní den s hodně blátivou cestou sestupující do údolí
k soutoku řek Dudh a Bhote Koshi.

Přes Hillaryho most pod soutok Dudh a Bhote Koshi. Přes vydatné deště z minulých dnů řekou víc vody neteče ve srovnání s naší cestou opačným směrem před dvěma týdny.

Počasí nám dává nepokrytě najevo, že náš čas vypršel (to je to správné sloveso), a že nás nic dalšího horsky převratného nečeká. Vypadalo by to skoro na konec bezmonzunového období, ale opak je pravdou, protože opravdoví borci teprve nyní vyrážejí do akce. Potkali jsme totiž Marka Holečka, jak míří k do té doby utajované stěně. Já si ho tedy nevšiml, ale kamarádi se s ním zdravili a někteří dokonce prohodili pár slov. Cíl neprozradil a až zpětně jsme se dočetli, že se jednalo o Sura Peak (též Hongu - 6764 m n. m.). Byli jsme tedy v horách brzo? To spíš s měnícím se klimatem je počasí méně předvídatelné.

Konečně rozkvetlá jabloň. 2. května je sice o den pozdě, ale aspoň něco. Romantickou náladu nemůže zmařit ani na protější straně cesty stojící toaleta. Poslední dny jsou celé takové omrmlané z deště, mlhy a lezavého chladu. Tady mě napadá ještě taková krátká poznámka k focení. Když člověk přiveze domů, dejme tomu, tisíc fotek, je na devíti stech z nich pěkné počasí. Takto to vypadá na hezkou dovolenou. Jestliže však data podrobíme podrobnějšímu statistickému zkoumání, zjistíme, že časová řada pořizování snímků je
značně děravá. A to nemám na mysli focení o půlnoci. Vyskytují se ale delší časové úseky, ze kterých žádné fotky nejsou. Proč asi? Zjistil jsem, že z celého 24. dubna mám jen 5 fotek. Dvě s trochou slunce, tři ve sněhovém nečasu. Je jasné, že focení není odraz průměrného počasí na zájezdu, ale toho, že ošklivé počasí se tolik nefotí. Jsou sice takoví, kteří milují fotit mlhu, resp. neslunce (jak by to nazval Václav Klaus; připomínám tomu, kdo už na něj zapomněl, že to dříve býval pravicový politik), kteří v tom nejspíš vnímají výzvu popasovat se s nezvyklým světlem a ukázat tomu mainstreamu, že to jde, ba že to jde možná lépe než za optimálních podmínek, a vyjádří to tu nefalšovanou náladu okamžiku. Těch si všímat nebudu, neboť jsou statisticky v menšině a na mě příliš komplikovaní. S odstupem času se tedy apriorní selekce focení vyjeví jako záležitost milosrdná, horší počasí není dokumentované, tudíž jakoby neexistovalo.

Dříve se vozily dětem cucavé bonbóny, ale prý si kazily zuby. Pletu se nebo také marně hledáte ve tvářích nadšení z pastelek?

Citlivě umístěný hydrant.

Jsme přece jen už v menších výškách, tak se tu dá leccos vypěstovat i sklidit.

Přesuny hmot všeho druhu pokračují nehledě na počasí.

Tibetan bread ke snídani.

Kdo by si myslel, že Nepál je v nabídce kvalitního piva zaostalý, a že je tu oproti naší vlasti pivo levné, hluboce by se mýlil. Chuť do psané podoby nepřevedu, ta se musí vyzkoušet na místě, ale prostředí je vidět z fotky a cenu převést na koruny dokážu prostým přibližným dělením 800/6=133 Kč za půllitr světlého nebo tmavého. Asi takhle: Kdo nechce, nemusí, ale je škoda nevyzkoušet.

V tomto na místní poměry nadstandardním předposledním noclehu na treku jsem těsně před opuštěním pokojíku zjistil, že nemám brýle. Byl jsem si zcela jistý, že místnost neopustily.
Měl jsem tedy jen obavu, že jsem je strčil do nějakého nechráněného místa v zavazadle, kde budou posléze zmasakrované při běžné manipulací. Na další hledání nebo přebalení nebyl čas, protože nosiči už byli načekaní vyrazit. Vozím brýle náhradní, takže v tom problém nebyl, ale člověka obtěžuje pomyšlení, že některé věci dělá nevědomky, a že příště může kamkoli založit něco důležitějšího. Večer po rozbalení pytlů jsem hledané brýle našel v pevné krabičce, kam jsem dával k transportu i jiné rozbitné věci.

Way to Jiri and Salleri. Jedna z posledních nostalgických vzpomínek na cestu do Nepálu
v roce 1998. Z Jiri jsme touto cestou (která má v těchto místech dvě blízká vyústění – viz též i jednu další fotku v této skupině) přišli po šestidenním provlhlém pochodu. Ale to už jsem psal několikrát. My teď směřujeme přímo do Lukly.

Exkluzivní kavárna s pražírnou s venkovním výčepem. Civilizace je v některých případech příjemná.

Musím to povídání nějak rozumně ukončit a nevím, jak si s tím poradit. Určitě se nebudu pouštět do úvah, jak se Nepál změnil za 25 let a kam směřuje, jestli turistika má na Himaláje více pozitivního nebo negativního vlivu. To bychom mohli sklouznout k Indiánům, alkoholu, nakažlivým nemocem, anebo ještě k jiným tématům. To po mě nemůže nikdo chtít.
A jaké to celé bylo? Podívám-li se na graf výšek 10 nejvyšších noclehů a 4 denních maxim (2 vrcholy a 2 sedla) pak ztráta 8 kg živé váhy po návratu do Prahy nepřekvapuje. Nepochybuji, že to brzy doženu. Na rozdíl od zážitků a dojmů, které mi, doufám, zůstanou dlouho.

Končím vyprávění v Lukle, protože tady končí trek. Ostatní, co patří to k zájezdu, je taky príma, ale ´hory´ a ´přes tři sedla´ už to není. Na závěr aspoň ještě fotka z poslední společné večeře skupiny. Podle jídla na talířích je vidět, že dal bhat se nám nepřejedl, takže to stravování zřejmě nebylo nijak strašné. Z dolního levého rohu ve směru hodinových ručiček Jonáš, Filip, Ilonka, Petr, Jára, Amálka, Eva, Kamal, Luboš, B´dy a tři nosiči. Jména jsme znali, ale já je zapomněl. Na fotce chybí Dan a autor snímku, který tímto všem upřímně děkuje za společné zážitky, soudržnost a vůbec. Byl to fakt nářez.

konec desátého posledního dílu
J.K.