Podél slavné Úslavy
(čtvrtý den)

Penzion v Bližanovech nám nabídl pohodlný přespání a ráno jsme si z vlastních zásob uvařili čaj, kafe a sežrali nějaké ty pochroumané rohlíky, protože Bližanovy nemají žádnej obchod, jen ten klub s pivem, co otvírá večer.

Olina kontroluje zprávy ze světa i od rodinky.

Vyrážíme směr Žinkovy.

Počasí nám přeje, tak jako v předchozích dnech.

První občerstvovačku máme v Mlýnském Struhadle. Ani tady není otevřenej nějakej obchůdek.

Naše obvyklá bojová haka "Na výlet, na výlet, šup tam s ním!"

Svatej a žebřík. Svatej není nikdo jinej, než náš starej známej Nepomuk.

Je to tu poetický.

Dastychův, nebo taky Štádlerův mlýn v Partolticích.

Pod vlivem propagandy a strašení pitomců jako je třeba Rajchl, se lidi vrhají do lesů a dělají si zásoby na zimu.

Barokní kaple z 2. poloviny 18. století v Mlýnském Struhadle.

Má jednu ruku pouhou.

Srnka.

Hráz Čepineckýho rybníka.

Naše Úslava

Je s podivem, že to funguje.

Úslava tady vypadá docela zdivočele.

Ale teče hodně líně.

Rodinka.

Hejno špačků.

Trnová koruna

Došli jsme k Žinkovskýmu rybníku a sympatickou lipovou alejí se blížíme k zámku Žinkovy.

To je on.

Zámek Žinkovy je považován za nejvýznamnější zámeckou architekturu období pozdního historismu na celém Plzeňsku, jeho historie se začala psát před více než osmi staletími.

Rybník Labuť je nalevo od zámku.

Napravo se to jmenuje Žinkovský rybník. Ale společným jmenovatelem obou rybníků je samozřejmě Úslava.

Hráz mezi oběma rybníky vypadá dost zpuchřele, je popraskaná a někdo tam pro jistotu natáhl i zábranu, že jako se sem nemá chodit. Takovej alibismus.

Největší český zámek v soukromém vlastnictví má užitnou plochu 19 000 metrů čtverečních. A bacha, je na prodej. V roce 2019 byla vyhlášená jeho cena tři čtvrtě miliardy. Ale žádnej zbohatlík se nenachytal, tak postupně cenu snižovali na současných pěkných 200 melounů. Ale ani za tuto cenu si to nechce koupit žádnej velkouzenářskej zbohatlík.

Jestli nevíte, co je to pozdní historismus, netrapte se, je to souhrnnej pojem pro návraty ke slohům minulosti; zároveň označuje zejména architekturu 2. poloviny 19. stol., kdy tento směr zcela převládl. Chtěl bych vás poučovat víc do hloubky, ale chybí mi k tomu jakékoliv vzdělání (vím, to není nevýhoda, to by mohlo být v dnešní době spíš plus).

Pokus o panorama na výšku. Takhle hrbatý to není, kdyby bylo, asi by to vysvětlovalo,
proč to nikdo nechce ani za dvě stě milionů.

Než to přestavěli na zámek byl to hrad postavenej asi ve druhý polovině 15. století. První písemná zmínka o něm je z roku 1525. Od poloviny 15. století jej vlastnili páni z Klenové.
V 18. století byl hrad za Jana Františka ze Steinau přestavěn v barokním slohu a další úpravy prováděli pod taktovkou pánů z Vrtby, kterým patřil až do roku 1830. Dál se jako majitelé vystřídali přes Lobkovice a Harrachy až po architekta rytíře Karla Wesselého, který zámek v roce 1897 přestavěl do pseudorenesanční podoby. Tuto přestavbu provedli vídeňští architekti Ferdinand Fellner a Hermann Helmer za účasti prostějovského architekta Fišera. Roku 1916 koupil zámek průmyslník Karel Škoda. Po druhý světový válce byl zámek zestátněnej, a od roku 1950 sloužil jako rekreační zařízení ROH.
Roku 1999 zámek odkoupila společnost Crown Estates. V roce 2008 byla zahájena jeho rekonstrukce a přestavba na kongresové centrum. V současnosti zámek slouží jako kongresový a hotelový komplex se zázemím pro rekreaci. Do roku 2015 zde příležitostně probíhaly kulturní akce, jako například koncerty v zámecké kapli. V roce 1952 tady režisér Bořivoj Zeman natočil pár scén pro film Pyšná princezna.

Zámeckej park je krásnej.

Podél Labutě se blížíme do malýho městyse (není to náhodou pleonasmus?) Žinkovy.

A je to tu přesně v duchu naší výpravy, těsně před příchodem se v panice před námi zavírají hospody, zmrzlináři prchají do bunkrů a pro nemoc zavírají, a... jen ty cedule zůstávají.

Oběšená princezna. Asi byla pyšná. Zeman, myslím tím Bořivoj, o ní tady točil pohádku.

Vypadá to tu lehce zanedbaně, ale to mě většinou baví,

Protože mám rád starý oprýskaný fasády, které neochotně odkrývají stará tajemství.

Že by tu byl kdysi i Stalin?

Kdo myslíte, že je na tom soklu. Ano, myslíte si to správně. Je to svatej Jan Nepomucký. Podle mýho je to nejčastější motiv všech soch v Česku.

Nocleh máme zajištěný v ubytovně U zlatého Jelena. Tři pokoje, z toho jeden je královské apartmá s jakousi složitou vanou. Domlouváme se, jestli tu vanu nějak využijem, nebo jestli se jen vysprchujeme.

Ubytovna je krásnej vzorek socialistickýho ubytovacího systému. Vše předimenzované a připravené a obrovské akce. Ale podle správce se tu skoro nic nepořádá, jen se platí děsný prachy za energie.

Naproti našemu Zlatýmu Jelenovi je hezky spravenej kostel.

Naše dámy měly kofeinovej deficit a městys moc možností nenabízel. Nakonec to vyřešily v Oáze. Kromě Oliny, která si odpoledne kafe nedává, protože by se až do rána převalovala v posteli a oka nezamhouřila.

Když se nechá asfaltér překvapit rumem.

Hřbitovní kvítí.

Kostel sv. Václava stojí nad původním gotickým kostelem z roku 1352. Přišli na to při opravě současnýho kostela někdy v roce 1912, když vykopalí jámu na hašení vápna a tam narazili na třčvrtěmetrové zdivo. Kostel má docela pohnutou historii. Většinou shořel a byl zase obnovenej. Husitský války přežil kupodivu docela v pohodě.
V roce 1734 lehla popelem půlka městyse a samozřejmě zas to odnesl kostel. Marie Terezie, hraběnka z Vrtby, rozená ze Steinau, nechala na svoje náklady postavit zcela novou barokní svatyni. Architektonický návrh je přisuzován staviteli Františku Ignáci Prée (kolem 1702-1755). Unikátní bohatou sochařskou výzdobu stavby a kostelního areálu vytvořil proslulý plzeňský sochař a řezbář Lazar Widmann (1697-1769). Byly zde instalovány varhany z r. 1746, jejichž stroj i skříň vytvořil Ondřej Niederle.

O sochách píšou na obsáhlé ceduli toto (je to OCR z fotky, tak tam můžou být kraviny):
Kostel sv. Václava v Žinkovech je monumentální barokní stavbou z roku 1736, kdy jej na přání Marie Terezie z Vrtby, hraběnky na nedalekém zámku (perle jižního Plzeňska), vystavěl František Ignác Prée. Stavba je přelomovou především z důvodu, že se jedná o mezník autorovy tvorby poprvé zde použil nezvykle zaoblená a zvýšená nároží, později tolik typická pro jeho stavby.. Bohatost vnitřní výzdoby celkový dojem jen umocní. Na jeden malý městys s necelými 900 obyvateli je toho až nad hlavu.
Přesto jsou Žinkovy unikátní ještě i v něčem dalším: Ohradní zeď kostela, kdysi zeď hřbitovní, byla v minulosti osazena souborem šesti pískovcových soch světců v životních velikostech, ochránců od moru, hladu, války, ohně, bouři a nepokoje, a zároveň zdobena stejným počtem dekorativních rokokových váz. Při západním vstupu do areálu kostela jsou osazeny sochy sv. Pavla a sv. Jana. Pilíře brány v jižní části ohradní zdi jsou určeny dvojici soch sv. Vendelína a sv. Theodora. Sochy sv. Tekly a sv. Notburgy pak patří na pilíře severní stěny areálu. Z dvojice andílků (putti) se dosud jeden originální zachoval coby pouhé torzo, snad jakési memento připomínka toho, že máme chránit to, co rozhodně nemá být navždy ztraceno.
Soubor soch, starý zhruba čtvrt tisíciletí, od významného barokního autora Lazara Widemanna (1697- 1769), který ho dokončil necelý rok před svou smrti, je spolu s vedle stojícím sloupem vrcholícím sochou Immaculaty nejcennější venkovní galerií barokních soch na území jižního Plzeňska, který směle konkuruje ve své výjimečnosti jiným dílům v rámci České republiky i světa. Jedná se totiž o poslední téměř kompletní soubor v exteriéru od tohoto obdivuhodného umělce, který byl nejvýznamnějším a zřejmě nejtalentovanějším z generace těsně navazující na Matyáše Bernarda Brauna. Naštěstí s odborníci a další lidé v kraji uvědomili význam mimořádně kulturně historické a památkové hodnoty této venkovní galerie, jejíž ztráta by znamenala pro dědictví naší krajiny nedozírnou a velmi bolestnou ztrátu. Na jedné straně byl celý panteon pro svůj význam prohlášen za ohnisko venkovského baroka Plzně coby Evropského hlavního města kultury 2015, na straně druhé bylo ještě v roce 2013 jen málo památkářů a restaurátorů, kteří kdy viděli nějaká podobně významná díla v tak zuboženém stavu, silně poškozená, popraskaná, s nečitelnými velkými částmi a pokrytá mechem a vrstvou lišejníků.
První impuls k záchraně soch vyslal před lety JUDr. Jiří Pomahač, velký patron Žinkov a v té době ještě i starosta městyse, ten druhý pak Místní akční skupina (MAS) sv. Jana z Nepomuku, která se v roce 2011 rozhodla v rámci projektu spolupráce získat finanční prostředky z fondů Evropské unie na vytvoření repliky jednoho ze zcela zaniklých andělíčků. Ten byl vždy pro naše předky místní i přespolní významným symbolem místa. Shlížel z kostelní zdi přímo doprostřed náměstí, lidé se u něho zastavovali i modlili, když se vydávali na cestu nebo se vraceli domů, byl to jejich andělíček pro štěstí. 28. září 2013 byl onen žinkovský andělíček, "znovuoživený" na základě dochovaných černobílých fotografií akad. mal. Jaroslavem Šindelářem, slavnostně vrácen do areálu kostela, snad aby přinesl štěstí nejen místním a přespolním, ale i zbylým sochám. Dokonce se jeho malý model stal aktivní součástí nové divadelní hry regionálního ochotnického spolku "Háček" Hanky Čížkové.
Třetím faktorem, který dal věcem nový výraznější impuls a směr, je nepomucká farnost a její Páter Slávek Holý, jenž se od ledna 2013 stal duchovním správcem žinkovského kostela. Projekt jeho farnosti "Hlavu vzhůru, aneb zachraňme klenoty z kamene" byl v květnu 2013 doporučen výběrovou komisí k podpoře a přiřknuta mu tak výrazná pomoc z Programu rozvoje venkova ve výši dosahující téměř půl milionu korun.
Sochy tak mohly být v první fázi záchranných prací odborně ošetřeny, zakonzervovány, částečně sejmuty a uloženy na krytém stanovišti. Socha sv. Theodora s vlastnoručním podpisem a datací autora je navržena k doplnění plastickými retušemi a určena tak k výsledné prezentaci. A co je bezesporu rovněž zajímavé, ostatky sv. Theodora najdeme v prosklené rakvi přímo v kostele. V roce 1708 je získala darem od papeže Klimenta XI. Marie Terezie ze Steinau, tehdy osmnáctiletá komtesa ze žinkovského zámku, právě ta, která o dvě desetiletí později již coby paní z Vrtby iniciovala výstavbu zdejšího kostela v současné, reprezentativní podobě.
Celkové náklady na záchranu a obnovu soch se dnes pohybují ve výši zhruba čtyři miliony korun. Nevíme, zda zub času bude hlodat rychleji, než budou lidské ruce schopné konat, a zda ještě vůbec někdy uvidíme obnovené sochy zpět na ohradní zdi, ale je krásné psát o regionu, kde osud památek není obyvatelům lhostejný, kde ještě lidé dokážou spojit své sily jenom proto, aby konaly dobro, kde nemají srdce z kamene.

Ubytovna nás přivítala jako ve zlatejch sedmdesátkách, ale moderně po anglicku

Správce je lehce nedokonalou verzí Pavla Landovského. Překvapil nás jeho věk, protože kdyby s náma šel čundr podél Úslavy, byl by z nás jednoznačně nejmladší.

Těch místností, sálů a jídelen, těch kuchyní a ledniček. A leží to jen hladem. Prej ani hasičskej bál se tu neodehrál. Nejčastěji tu přespávají dělníci, montéři a řidiči kamionů.

Gábi s Ladysem. No a protože žádná hospoda tu asi není, neriskujeme a kupujeme si v místní masně sekanou, nějaký papričky v nálevu a křupavý rohlíky a v místní večerce ještě pár jogurtů, rybí salát a Honza párky na snídani, nějaký kofoly a taky plzně a už si nepamatuju, jakou kořalku jsme koupili na další dny našeho putování, aby se nám dobře tančila haka.

Kujeme plány na zítřek. Ála s Honzou.

Roušovna a kupodivu i já.

Na chodbě už číhá hejno vysavačů, aby až vypadnem, mohlo po nás uklidit a uložit se zase k lehkému provoznímu polospánku. Jo a tu královskou vanu jsme zapomněli využít.