Podél slavné Úslavy
(den šestý)

V prasečí knihovničce je nová povídka "Delegátka"

Zase se můžu v klidu vrátit po speciálech ke klasickýmu cestopisu. Dnes den šestý na čundru podél jedné české řeky. Přespali jsme na benzínce v motelu Pyramida. Dnes nás čeká Zelená Hora, jenže...

Vstáváme, jak už to tak u seniorů bejvá, docela brzo a vyrážíme přes sítě pavučin do města, koupit si nějakou snídani.

V poklidném místě si nekupujeme nic, ale v místním COOPu jo.

Nejsme sami, nakupoval tu i Lišák Ferina na svém starodávném motocyklu.

Už máte posazeno?

Jdeme kolem naší včerejší hospody, kde Oliny vyžrala kompletní kýbl držkové polívky. Píchlý kola v Nepomuku provádí jen dáma. Strejci jsou jen radílkové.

Mobilní kuchyně.

Plastika u Sokolovny a prodejna traktorů.

Za pumpou vpravo je zase nějakej svatej Nepomuckej.

Jan Nepomucký jako legenda
Osudy Jana z Pomuku nekončí jeho smrtí, ale osud jeho života je v průběhu dalších českých dějin velmi zajímavý a vrtkavý. Mezi lidem byl považován za svatého hned po své mučednické smrti a jako ke svatému se k němu lidé obraceli s prosbou o pomoc. Nicméně proces, který vyvrcholil jeho prohlášením za svatého se uskutečnil mnohem později, 19. března 1729. V procesním řízení byly mj. uznány čtyři zázraky. Především zachování neporušeného jazyka, který objevila vyšetřovací komise při prvním otevření jeho hrobu 15. dubna 1719, tedy 326 let po světcově smrti. Za druhý zázrak bylo uznáno neporušení, zčervenání a nabíhání téhož jazyka při druhém otevření hrobu 27. ledna 1725. Třetím zázrakem bylo uzdraveni Terezie Krejsové z Mejnova 21. 11. 1701, které si na sv. Janu Nepomuckém vyprosila. V jedinou chvíli se jí uzdravila chromá, seschlá ruka určená k amputaci. Čtvrtým zázrakem vyprošeným na sv. Janu Nepоmuckém bylo zachránění dvanáctileté Rozálie Hodánkové. Dívka spadla 22. února 1718 ve tmě do ledové řeky a celou hodinu ležela pod vodou pod kolem mlýna na Otavě.
V procesním kanonizačním řízení bylo zaneseno chybné datum úmrtí převzaté z Hájkovy Kroniky. Václav Hájek z Libočan navíc považoval generálního vikáře Jana z Pomuku a královnina zpovědníka Jana Nepomuckého za dvě různé osoby. Tím zdvihl v Čechách pozdější řevnivost, že sv. Jan Nepomucký je smyšleným světcem, jenž má potlačit památku mistra Jana Husa, s nímž sdílel totožný osud rovněž ve jménu práva a pravdy.
Dnes je ve světě svatý Jan Nepomucký nejrozšířenějším českým světcem.
Množství soch, kostelů a kapliček sv. Jana po celém světě, především v Bavorsku a zemích Latinské Ameriky, svědčí o velkém světcovu věhlasu. Byl patronem mlynářů, vorařů plavících dříví, převozníků, plavců, šifařů i námořníků.
Mnohé přídě korábů, fregat či karavel portugalských a španělských mořeplavců, dobyvatelů i korzárů zdobily vyřezávané sochy Jana Nepomuckého. Svatý Jan Nepomucký je také patronem Čech, právníků, strážcem mostů a tajemství i symbolem mlčenlivosti, spolehlivosti a zmužilosti.
V samotném Nepomuku najdeme hned několik památek připomínajících život tohoto nejvýznamnějšího rodáka. Kromě již zmíněného barokního chrámu sv. Jana Nepomuckého od K. I. Dienzenhofera, zde najdeme například kapli sv. Jana na hrázi Špitálského rybníka z roku 1879. Řada památek hlásících se k Janovu odkazu je rozseta po celém Nepomucku, například ve Vrčeni, Žinkovech, Lnářích, Maňovicích, Spáleném Poříčí, Budislavicích, Nové Vsi u Kasejovic a na mnohých dalších místech. Vydejte se po jejich stopách a objevte fenomén sv. Jana ve zdejši krajině...

Tak trochu vyschlá studánka.

Tady si dáváme voraz a rum.

Pieta. Barokní sousoší z první poloviny 18. století. Je pod památkovou ochranou.

Dorazili jsme ke slavné Zelené hoře. Vítá nás Lanďák z Černých baronů...
Zelená Hora je hrad přestavěný na zámek na severní straně nad Nepomukem na území obce Klášter. Na místě hradu původně stával pouze opevněný kostel postavený nejspíše v sedmdesátých či osmdesátých letech třináctého století. Je možné, že opevnění kostela vzniklo až roku 1419, kdy kopec opevňoval Mikuláš z Husi, který horu pojmenoval Olivetskou. Roku 1420 bylo toto opevnění dobyto Bohuslavem ze Švamberka. Hrad, který se stal předchůdcem zámku, nechal postavit až po husitských válkách Hynek Krušina ze Švamberka.
- Madoně Šternberské z bývalého poutního kostela Nanebevzetí Panny Marie byla zasvěcena 36. kaple Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi, která byla založena jezuity v letech 1674–1690. Originál sochy ze Zelené Hory je dnes ve Vídni ve františkánském kostele svatého Jeronýma nedaleko Dómu svatého Štěpána.
- V roce 1817 byl na zámku údajně nalezen Rukopis zelenohorský. To však nebylo veřejně známo až do roku 1859, do té doby se proto podle obsahu rukopis nazýval Libušin soud.
- Na zámku se odehrává děj proslulého a úspěšně zfilmovaného románu Miloslava Švandrlíka Černí baroni.

Švabachem a dost oprýskaně se dozvídáme, že zámek je pro veřejnost uzavřenej. Je to sice důvod si zabrblat, ale my bychom stejně jen vlezli na nádvoří a porovnali realitu s filmem a šli dál.

Když už je zavřenej, ten blbej zelenej zámek, tak jsme si akorát udělali skupinové foto a jdeme dál.

Prošli jsme lesy na Zelené Hoře (532 m n.m.) a dorazili znovu k té naší slavné Úslavě. Počasí nám přeje, svítí slunko a neprší.

Most přes Úslavu a Honza.

Vyasfaltovaná stezka podél Úslavy je ozdobená jakousi lidovou tvořivostí.

Včele jsou podle vědců druhým nejdůležitějším živočichem na Zeměkouli. Hned za profesorem Václavem Klausem, bejvalým prezidentem.

Jak je těžké vyhazovat předměty.

Dírkou v okně do kapličky - Vrčeň

Pravděpodobně kostel svatýho Vavřince.

Máme hlad a svačinářka nás donavigovala do hostince na Faře s dobrými referencemi. Vrčeň.

Je překvapivě plná. Vrchní kelnerka je srandovní a jak se od ní později dozvídáme, není ani vrchní klenerkou, jen vypomáhá, protože hostinskej je nemocnej.

Do vyhlášené hospody dorazil i otec se synem bez ducha svatýho.

Všechny figurky v hospodě jsou něčím zajímavý. Mám chvílemi pocit, že jsem ocitl v černobílým filmu Miloše Formana.

A při placení se prosím příště usmívejte.

Opět ta naše řeka.

Vracíme se z hospody opět na naplánovanou trasu. Směr Srby.

Srby - pomník obětem světových válek.

Tím, jak si tu žili pralidé vás nebudu obtěžovat. Olina si zkouší tkaní na pravěkým stavu.

Dnešní nocleh bude na chatičce Honzovy neteře.

Musíme projít kolem skoro bílýho bejka. Věříme, že v drátech je elektrický proud.

Pak po dřevěné lávce přes Úslavu.

Kolem modré vážky.

A jsme v cíli. Je o nás vzorně postaráno. V lednici piva a máme střechu nad hlavou.

To pivo nám dělá velkou radost.

Ála je nejen skvělá svačinářka, ale umí to i s basou gambáčů.

Slaný má jednu specialitu. Většina našich kamarádů ze Slanýho totiž hrála basket. A protože jsme tu objevili i koš, ti opravdoví basketbalisti se prozradili.

Tam dole pod stromama je pramička, ale my ještě netušíme.

Dopadlo to tak, že jsme se rozhodli na pramici doplout k jezu. Pár dobrovolníků se našlo. Ne všichni. U vesel byl Honza a já a dopadlo to debilně. Několikrát mi vypadl šroub z držáku vesla. Vždycky do lodi, tak se to dalo spravit, ale poslední výpad byl do řeky. Změnil jsem tedy veslo ve vysoké pádlo a pluli dál. Dámy se bály, Ladys měl blbý poznámky, ale my s Honzou jsme statečně předváděli to nejlepší, co v nás bylo. No, bylo to fakt k posrání. Ale neutonuli jsme.

Chystáme se na večer. Honza a já jsme usoudili, že když umíme tak skvěle raftovat na pramici, že si klidně můžeme dovolit přespat pod širákem. Spali jsme asi do dvou v noci a pak začalo blýskat a pršet a my se potupně přesunuli do chatičky.

Hajzlík tu mají u tří konviček.

Je ráno, ale o tom až zase příště....