Podél slavné Úslavy
(den osmý předposlední)

Do rána mi trochu ztuhlo pošramocený koleno a musím na něho být trošku zlej. V původním itineráři na dnešek byla naplánovaná trasa o délce přes dvacet kilometrů, což se některým členům výpravy moc nelíbí, tak jsme se rozhodli, že jejich utrpení o trošku snížíme tím, že pojedeme dvě zastávky vlakem. Pár kilometrů si ušetříme.

Výhled z okna Panského domu, kontrola komínu.

Komín je v pohodě i zblízka, nejen zdálky.

Dvě zastávky vlakem utekly jak voda. Vystoupili jsme v Nezvěsticích a hned jsme od nádraží došli až k té naší slavné Úslavě.

Deska uprostřed mostu přes Úslavu připomíná zásadní události z našich dějin. Přesně středem mostu přes řeku procházela demarkační linie oddělující osvobozenecké armády USA a SSSR v květnu 1945. Linii tvořila ta naše slavná Úslava. Na památku této události byla 8.5.2009 odhalena pamětní deska dokládající historickou epochu z konce 2. světové války.

Přímo naproti desce přes silnici stojí hezkej kříž s církevním symbolem a u řeky prej bejvá často k vidění celá kolonie bobrů. To ale potvrdit nemůžeme, protože jsme neviděli ani jednoho. Ani ohryzaný stromy.

Úslava je tu docela kamenitá a krásná.

Honza nás celkem snadno přemluvil, ať si jdeme prohlídnout poněkud neobvyklou věc a sice křížení toků.

Já jsem takovou věc viděl vlastně poprvé. Úslava si tu teče svou cestou, na kterou je zvyklá, trochu se kroutí sem tam vytvoří nějaký rameno a zase se spojí v jeden tok. Kolmo na Úslavu teče druhá řeka Bradlava. Ale nespojí se v jednu. Náhon z řeky Úslavy podtéká řeku Bradlavu ve dvou zatrubněních o průměru 1 m s předsazenými česlemi. Pro případ vyššího průtoku je zřízen přepad přes stavidlo (neboli jalovák) do řeky Bradlavy (opět v zatrubnění). Za normálního průtoku se vody vzájemně nemísí. Místo je dostupné po pěšině z obou břehů řeky s přechodovou ocelovou lávkou.

Pak nad námi prolítla velmi neobvyklá letka. Já se v tom nevyznám, ale možná to jsou gripeny s doprovodem. Zvuk dost ponurej a v dnešní rtuťovité době russácké agrese z toho nemá člověk vůbec dobrej pocit. Dokonce o tom přeletu mluvili i v rozhlase i na tom internetě. Jakože Ok, ale příjemnej pocit jsem z toho neměl. Ostatní taky ne.

Zámeček: Na tomto místě stávala od poloviny 14. do 16. století zemanská tvrz. Držitelé tvrze se tu střídali jako fusakle. Od roku 1549 zmizela poslední "fusekle" a od té doby byla tvrz opuštěná. Poslední majitelé byli Kokořovci, Černínové a Valdštejnové. Dodnes se tu říká "Pod zámečkem" Základy tvrze jsou chráněnou památkou.

Dnešní etapa je konečně hodně blízko Úslavy. Brouzdáme se orosenejma loukama, sem tam se dokonce ztratí i nenápadná pěšinka, ale Mapy.cz jsou neoblomné a drží nás na trase.

Je tu docela dost odpočinkovejch míst, tak se tu zastavujeme, kontrolujeme rum a snažíme se přijít na to, jestli nemá preclík něco společnýho s nekonečnem. Nevím, jen můžu potvrdit, že je tvrdej.

Ála a Český dráhy. Podobným vláčkem jsme si dneska hned ráno zkrátili trasu.

Poohlížíme se pomalu po nějaké hospodě, ale zase je to klasická bída. Dokonce i ta hospoda, která měla být otevřená, tak nebyla.

Společné foto u Úslavy. To jsme ještě pohromadě.

Pomník obětem první i druhé světové války. Tady poblíž měla být hospoda, ale nebyla. teda byla, ale zavřená.

Na jedné louce došlo k zmatení jazyků a Roušovna špatně pochopila Honzovu poznámku a Honza zase neporozuměl Olinině otázce. Roušovna šla teda po levým břehu Úslavy a my jsme přešli na břeh pravý. Řeka tu zatáčela v elegantním oblouku a pro nás byla vlevo. Napravo rybník Kozel.

Úslava tu vypadá líně.

Přicházíme k inundačnímu mostu. Most přes Úslavu spojoval zámek Kozel a Šťáhlavy, které bývaly centrem panství. Most je opatřenej ozdobným zábradlím a je zařazen mezi nemovité kulturní památky. Tady jsme si mysleli, že se potkáme s rebelem Roušovnou, ale není tu. Svačinářka prozradila, že u parkoviště je bufet, tak tam jdeme, že na Roušovnu počkáme u piva.

 

Roušovna nejde a nejde, naštěstí je to století mobilů a dokonce i signál, tak jsme vše napravili. Olina totiž čekala za zatáčkou řeky, ležela na louce a relaxovala a divila se, kde jsme tak dlouho. Naštěstí všechno dopadlo dobře.

Snědli jsme nějakou studenou kuchyňskou "dobrotu". Pivo bylo naštěstí dobrý.

Výzdoba bufetu byla, no jak to říct...

Podle šéfa jsou párky v rohlíku sračka, ale brambůrky jsou OK.

Chlápek vypadá namakaně. Přiznal se, že každý ráno cvičí pět Tibeťanů. V tom jediném jsme podobní. Jo a taky chodí bosej.

Platba v hotovosti.

Po drobném občerstvení se vydáváme na zámek Kozel.

Ladyse pod dojmem klasicismu přepadl pocit Hamleta. Bejt...?

Nějakej domek pro zahradníka.

Kozel je klasicistní lovecký zámek. Byl postaven jako letní a lovecké sídlo hraběte Jana Vojtěcha Černína z Chudenic. Ten působil jako nejvyšší lovčí království českého na dvoře císaře Josefa II.

Stavba zámku proběhla v letech 1784–1789 pod vedením architekta Václava Haberditze. Výsledkem byla přízemní obdélníková budova s vnitřním nádvořím. V devadesátých letech 18. století přibyly do areálu čtyři další objekty, a to jízdárna, kaple, lokajna a konírna realizované architektem Ignácem Palliardim. Autorem sochařské výzdoby je Ignác Platzer mladší (1757–1826). Jeho dílem je oltář v zámecké kapli a plastika skoleného jelena na terase.

Den jak vymalovanej, ani nezapršelo.

Měli jsme intenzivní pocit, že to někdo z nás pustil, ale vysvětlilo se to záhy.

Vůně ho nalákala.

Tenhle debilní soudek jsem si vyfotil jen proto, že mě při něm napadlo haiku, ale nechám si ho na jindy.

Tady je jasnej důkaz, jak je barevná fotka zbytečná. Tohle totiž není černobílá fotka, je normálně plnobarevná, jen to na ní není vidět.

Kohopak tu asi máme?

Asi Šťáhlavy.

...nebo nebejt?

Tady někde se naše cesty zase rozdělí.

Na hrad Radyni jde jen polovina expedice. Slabší kusy se rozhodly pro přímou cestu k penzionu. Ála, Honza a já jsme se vydali na stejnojmenný kopec ve výšce 0,567 km nad mořem, kde se zřícenina nachází.

Je to pro včera poničené koleno poněkud náročnější, než by být muselo, ale beru to jako užitečnou rehabilitaci. Do kopce dobrý, z kopce trochu voser.

Dokonce, když už jsme sem dorazili, tak jsme si zaplatili i vyhlídku. Stálo to za ty pohledy.

Mramorová deska nám má zjednodušit orientaci.

Pro větší přehled tu je i mapa okolních vrcholů a důležitých míst.

Přiletěla mi babočka bodláková a nechala se vyfotit. Dravec, kterej tu poletoval taky se vyfotit nenechal. No, nenechal, mám ho na jednom snímku, ale je to nepoužitelná srágora.

Radyně (původně Karlskrone) je zřícenina hradu na buližníkovém stejnojmenném vrchu (567 metrů) ve Švihovské vrchovině, jižně od Starého Plzence v Plzeňském kraji. Zřícenina je chráněna jako kulturní památka.

V roce 1400 král Václav IV. Radyni se Starým Plzencem zastavil za tisíc kop grošů Zachařovi z Litovic, bývalému místopurkrabímu Pražského hradu. Ten na hradě sídlil ještě v roce 1410, ale někdy poté došlo k jeho vyplacení. Novým purkrabím se stal Oldřich z Letkova, který se začal stavět na stranu odbojné šlechty proti králi. Někdy v letech 1414–1418 proto panovník k Radyni vyslal vojsko. Není jisté, zda došlo k obléhání hradu, ale pravděpodobnější je, že se Oldřich sám vzdal. Literaturou uváděné Oldřichovo spojenectví s pány z Rýzmburka nemá oporu v historických pramenech.

Zřícenina je vyzdobená různými potvůrkami.

Některé z nich jsou docela povedené.

Pověst o zlém Radauschovi: Charvátský vladyka Hrozislav se svojí ženou očekávali narození dítěte. Kněžna chtěla holčičku, ale stařena, kterou si dala zavolat, jí předpověděla, že to bude chlapec. Kněžna se rozzlobila a ve zlosti vykřikla: „To bych měla raději osla!“ Kněžně se zanedlouho narodil chlapec s oslíma ušima, kozlí bradkou a kančími zuby. Vychovali ho cizí lidé a začali mu říkat Radouš nebo také Raden. Lidé se mu posmívali, a tak vyrostl ve zlého a mstivého mladíka. Nakonec od lidí utekl a dlouho bloudil pustou krajinou. Až jednou v hustém lese nalezl spícího starce, který měl pod hlavou starodávnou černou knihu. Opatrně mu ji vytáhl a utekl na skálu. Zvědavý Radouš si začal knihu prohlížet. Byla v ní podivná znamení. Pokusil se některá slova přečíst, a jakmile je vyslovil, objevil se před ním skřítek se svojí družinou a ptal se ho, co si přeje. Radouš poručil, aby právě tam, kde jsou, postavili pevný hrad. Nazval ho po sobě Radyní. Stal se mocným pánem, dlouhou chvíli si krátil lovem zvěře a co potřeboval, mu přinášeli skřítci. Vzal si krásnou pannu, když se jim však narodilo dítě, mělo oslí uši, kozlí bradku a kančí zuby po otci. Radouš zabil ženu i dítě a pohřbil je ve sklepení hradu. Skřítci přivedli Radoušovi další pannu, ale měla stejný osud jako první žena. Mnoho nešťastnic tak nedobrovolně skončilo svůj mladý život. Ničeho se Radouš nebál, jen před bouřkou utíkal do nejhlubšího sklepa. Před bleskem ho chránil medailonek, který mu dala jeho matka, než ho vyhnala z domova. Jednou zase přišla bouřka. Radouš byl právě ve věži a díval se po okolí. Plný hrůzy se rozběhl do sklepení, ale cestou medailónek ztratil. Tu uhodil blesk do věže, zdi se zbořily a Radouš zůstal pohřben v troskách svého vlastního hradu. Tak byl Radouš potrestán za svoji pohanskou pýchu a nepokoru. Dodnes hlídá Radouš se svým sluhou Černým Hanušem a černým psem své poklady v hradním sklepení.

Aby si návštěvníci zbytku hradu užili, připravili pro ně správci i kostru nějakýho nebožáka v hladomorně. Adam Ondra by se z hladomorny dostal za pět minut.

Vše, co jsme mohli vidět, jsme viděli, tak se vydáváme na cestu do Starýho Plzence, kde máme tři pokoje v penzionu Český dvůr. A kde už na nás čeká druhá, ta rozumnější část výpravy. Těšíme se na večeři a moje koleno se těší, že mu dám přes noc pokoj.

Pod Radyní jsme narazili na šest jezevčíků s Necibulkou.

V penzionu Český dvůr jsme se opět sešli, dali jsme si večeři a šli spát. Ráno nás čeká poslední úsek podél té slavné Úslavy.