Poslední prase v roce 2023
(péefkové)

Nemám rád stereotypy, dodržování zvyklostí, rituály a další železný košile. Docela svědomitě se jim snažím do cesty stavět svoji zpupnost a rád si je sám pro sebe většinou porušuju. Důležitý je odhalit, kdy jde o zvyk nebo rituál a pak zasáhnout. Člověk je ale živočich zásadně proradnej a tak se i na porušování či neporušování rituálů umí dobře připravit. Třeba Roušovně zvyklosti nevadí a ráda je dodržuje. Například o víkendech po snídani pronese: A co takhle kafíčko? Skoro nikdy nevynechá a já, abych si ji "nepohněval", tak vystartuju, umelu kafe, uvařím vodu a to kafe udělám a dám si ho s ní. Druhej Olinin rituál je po obědě. S posledním soustem z ní vypadne: "Vidím to na klid na lůžku a sudoku." Svoje rituálky málokdy porušuje. To kafe o víkendu si s ní dávám, ale jen co vypadne v pondělí do školy, začnu vlčet a porušovat. Kafe vypiju to studený, co zbylo z nedělního rána a nebo taky ne a vypiju ho až v úterý, protože ve středu bych ho asi vylil.
Nebo to moje běhání, evidentně to je taky nějakej blbej rituál a zvyklost, jenže já jsem přece proti rituálům a snažím se s nimi bojovat. Abych se vlastní debilní blbostí nepřipravil o tu slast jít si zaběhat, tak to rituálem nenazývám. Běhání jsem zařadil do kategorie nutnosti, tak jako musíte jít na hajzl, když se vám chce. V tom je ta proradnost v boji proti rituálům.
No a právě kvůli tomu rituálu - bojovat proti rituálům - jsem se rozhodl, že poruším letitou zvyklost a místo pefkovýho vydání vydám normální prase. Ale pak jsem se rozhodl, že by se z toho mohl stát zase nějak přiblblej rituál, tak jsem ho hned porušil a přece jenom bude poslední prase klasické, tedy PéeFkové. Konec hlášení.

Libuše a Kurt Gebauerovi

Iveta a Lubo Kristkovi

Ála a Honza Kurkovi