20/17
(Narozeninová vsuvka)

Před dvaceti lety poprvé na Velikonoční pondělí mi Helča nadělila k svátku vňoučka Borise a před sedmnácti lety mi Helča opět na Velikonoční pondělí nadělila vňoučka Bobíka. Boris se narodil v porodnici v Kladně, Bobík v kuchyni v Kladně. Já vím, je to náhoda, když jsou ty Velikonoce kalendářně neukotvený, ale stalo se. Letošní jejich narozky jsou až po velikonocích, jen ten den mýho svátku platí i nadále.
Vybral jsem nějaké fotky z archivu, které možná nejsou tolik v rodince profláklé. Tam, kde si nejsem jistej, odkud a kdy je fotka, tam budu trapně držet hubu.

To je prosím Boris rok po narození.

Modrookej Boris sice vypadá při jídle roztomile, ale nenechte se obalamutit. Uměl jíst jako prase.

Všechny děcka milujou chlupatý zvířata.

A toto už jsou fotky z Austrálie, kam se celá rodinka na pět let odstěhovala. Byli jsme za nimi třikrát za sebou, protože jsme na ně tak měli víc času. Boris si moc přál brejle. Asi je záviděl mámě. Přivezli jsme mu je z Česka. Nula dioptrií. Měl z nich obrovskou radost. Vypadal učeně.

Bobík odjel do Austrálie těsně před druhým rokem, protože měl letenku za půlku.

Ten první rok v Austrálii, když jsme je navštívili, Bobík ještě do školky nechodil.

Bobík byl veselá liška a podšitá.

Pirát Boris v sobě v Austrálii objevil horderské sklony. Možná po babičce.

V Kladně neměli televizi, tak si ji dycky užívali, když přijeli k nám. V Austrálii byla TV součástí pronajatýho bytu, tak si často užívali australský pohádky a nebo DVD z půjčovny hned za rohem. Chodíval jsem s klukama do půjčovny, kde si vybrali, co nutně potřebujou vidět, a šli jsme domů si je pustit. Největším závislákem byl Bobík, protože mu brácha se ségrou ráno odešli do školy. Sedával uprostřed koberce, bral do ruky jedno dévédéčko za druhým, rozmařile je házel za hlavu se slovy "blbý, blbý, blbý..." Náhle se zarazil, přestal házet s dývkama až na to, co držel v ruce, a zasněně pronesl: "Rrrobyn Hýýýd, ýplně blbý, to chci!" Už na něm bylo znát, jak se mu v hlavě mísily oba jazyky.

Mámino triko a červený kolo.

Boris s ohledem na svoje horderské sklony u sebe stále nosil brašničku, do které poctivě schovával všelijaké poklady, a nosil si je domů, kde měl velkou krabici pod stolem, to bylo jeho království, kterýmu říkal: "To je můj kabyhaus." Nikdo tam nesměl a už vůbec nikdo mu nesměl cokoliv vyhodit, i kdyby to smrdělo. Byl jsem poctěnej velkou výjimkou a Boris mi dovolil zalézt pod stůl, kde mi ukázal svý poklady.

Když jsme kempovali v buši, narazili jsme na opuštěný hnízdo místního ptáka emu. Bylo opuštěný asi jen chvíli, měli jsme štěstí, protože emu se se zvědavci nepáře a klidně jim nakope prdel. Někdo to vejce z hnízda vzal a dal ho Bobíkovi. Bobík se rozhodl, že malýho emu vysedí sám, když ho máma, vlastně táta, opustil. U pštrosů emu totiž mají mateřskou kluci.

Boris byl od malička pracovitej a pilnej. Tady uprostřed rudé buše si vykolíkoval zahrádku a vrhl se do zahradnických prací. Bobík naopak byl dycky docela línej, ale rád se opičil. Teď, když má Bobík 17, je docela pilnej a zodpovědnej. Chodí na brigošku pinglovat do jakýhosi luxusního hotelu a vydělává si na řidičák. Přiznám se, že bych to do něho nečekal. Je to frajer.

Rodiče propadli moderním trendům, zatajovat dětem sladkosti a bránit jim v požívání cukru. Prarodiče jsou zase od toho, aby vnoučata kazili, takže narážela často kosa na kámen, ale vidět ty malý smrady, jak se svíjí pod tím sladkým blahem studené zmrzliny, za to určitě stálo.

Bobík ujíždí od malička na mlíku. Zůstalo mu to dodnes. Většinou jeho návštěvy bývají podle not: "Ahoj dědo, máte doma mliko? Jak se máš?"

Bobík, pod vlivem pohádek na DVD, zmorfoval v piráta.

Boris mě problémy se čtením a Helča s ním byla párkrát u školní poradkyně. A zatímco Boris zkoušel prorazit bariéru anglickýho čtení, Bobík někam zašantročil princeznu. "Kde you seš, princess?"

"Aha, už tě mám."

Tam hluboko v červené buši mezi bodláky a polodivokými kozami vznikl projekt BablBiblBabl. Nekonečná pohádka o trojhlavým drakovi. Každá hlava měla svůj rozum a dohromady si moc nerozuměly, protože jedna hlava žila minulostí, druhá přítomností a ta třetí budoucností. Každá hlava byla v něčem dobrá, často se mezi sebou hádaly, ale když šlo o kejhák a do tuhýho, dokázaly se shodnout na nějakým nestandardním řešení. Pohádka měla jediné pravidlo, každej večer se musel odehrát jeden příběh. Neexistovaly výmluvy. A když z vyšší moci došlo k výpadku, musel jsem pak druhej večer odvyprávět dva díly. Zpočátku jsem měl strach, že to nedokážu, ale šlo to samo a často jsem byl překvapenej, kam se to šibnulo.

Večer před spaním byl vždycky čas pro BablBiblBabl. Byl to krásnej rituál. Pohádka na dobrou noc. Boris a jeho chlupáčci. Panda bydlí v krabici od vína..

Některý výlety byly hodně náročný a dlouhý. Bobík to uměl ve správnej okamžik zalomit a vůbec mu nevadilo, že nespí vodorovně.

Bobík studuje kaligrafii.

U Čárlího Soukupa, co má v Česku nízkej důchod. U Čárlího jsme se stavovali vždycky, když jsme byli v Austrálii. Naposledy mi vysvětloval, jak chce v Česku vydávat časopis na dálku.

Čárlí si vyždycky večer dal několik jointů, to ho rozpovídalo k nezadržení. Spal jsem pod širákem a celou noc přemýšlel, jestli bolí, kdy na tebe skočí potmě klokan.

Boris a jeho biohorderské poklady.

Bobík měl tak těžkej batoh, až mu z toho spadly tepláky.

Speciální Volvo, který mělo dvě sedačky vzadu, a tak se z něho stalo podezřele sedmimístné auto. Volvo byl model, kterej měl sice řízení vpravo tak, že se celá ta kulisa jen přemístila zleva doprava. Řídit ho sice bylo divný, ale páčky člověk řešit nemusel. To druhý auto, který tu měli, bylo čistokrevně zrcadlově s řízením vpravo, takže když jsem s ním jel, tak jsem místo blinkrů dycky ostříkal vodou přední okno. Až po ostřiku jsem našel blinkrpáčku.

Boris a mandarinka na aboridžinské stezce.

Bobík jel ve velkým ve žvejkačkách. Teď jsem si vzpomněl na to, jak za komoušů před rokem 1989 byly k dostání jen divný žvejkačky Pedro a pak ještě takový, co vypadaly jako cigarety. Ty byly samozřejmě mezi děckama atraktivní, ale žvejkat se nedaly, byly tvrdý jako dřevěný hřebíky a chuťově hnusný. Kdo měl to štěstí a jel služebně na západ, vždycky pak udělal svejm dětem radost v podobně žvejkaček, který dokonce uměly i bubliny. Jednou jsem děckám koupil na súku v Damašku celou krabici žvejkaček. Krabici velkou jak od pohorek. Vypadalo to, že jim žvejkačky vydrží dlouhý měsíce, ale omyl, byly všechny červivý a museli jsme je vyhodit. Tři stvoky žvejkaček v prdeli.

Boris.

Bezdomáči Boris a Bobík jedné velmi studené noci na čundru.

Bobík a nějakej australskej plod.

Boris v přílivové řece Evans Head. Aligátoři tu myslím nebyli.

Téměř vždycky měli kluci k snídani ovesnou kaši.

Kupovali jsme si tu velmi dobrý portský víno v třílitrové krabici. Kluci pak objevili, že polštářek od vína v sobě obsahuje opojné výpary, tak tajně čichali portské a někdy se z toho i motali. Přitom v Austrálii jsou na chlast dost přísní a velmi dbají na to, aby děti a mladiství nebyli poblíž jakýhokoliv místa, kde se chlast vyskytuje. Vzpomínám si, jak nás jednou prdelatá policajtka přísně sprdla, když jsme si sedli na schodek od maringotky, kde se čepovalo pivo. A když jsem šel do specializovaný prodejny pro krabicový víno, tak mě nikdy nedovolili, abych si dovnitř vzal svý vnoučátka. Museli potupně čekat před obchodem.

Na jedné australské misi jsme se setkali všichni Roušáci. Honza tenkrát pracoval v Dublinu, tak zaplatil Jirkovi letenku a letěli spolu do Austrálie. Na 14 dní. Pučili jsme si auto a podnikali parádní výlety. Boris s Bobíkem si strejdánky, ty Nerdy, užívali plnými doušky.

Bobík, sušenka a děda.

Bobík byl velmi soupeřivé dítě a z nějakýho důvodu měl pocit, že strejdánek Honza je nejchytřejší, takže ty karty s ním v družstvu musí jednoznačně vyhrát. Honza se pak smál a prozradil mu: "No jestlis chtěl vyhrát, tak ses neměl paktovat se mnou, já karty neumím." V tom je Honza po mně.

Boris čte něco jako Pat a Mat, ale jsou to místní nešikové. Knížky si pučovali z knihovny v Lismore, což bylo asi jen 80 kilometrů od Evans, kde žádná knihovna nebyla. 80 kiláků, to je v Austrálii za bukem.

Bobík se svým orangutanem.

Boris a avokádovej sendvič k snídani.

Bobík v lesklém závodním plaveckém dresíčku.

Kontrola dojezenosti.

Boris výtvarničí při západu slunka.

Bibi s dědou.Už si nevzpomínám, co jsme to spolu řešili.

Boris a můj narozeninovej dort.

Boris a Bobík před čtrnácti lety u tekoucího kohoutku.

Boris.

Bobík, Boris a málo sladký sušenky.

Bobík jako komik Yorik.

Bobík na klouzačce.

Boris princezna.

Boris měl zcela volnou ruku v odívání, proto někdy chodil i v igelitu, nebo kradl Bibi šaty.

Další z nekonečných dílů BablBibl Babl. Tři roky dlouhá pohádka.

Soupeřivej Bobík nabyl dojmu, že už by mohl dát do držky svýmu o tři roky staršímu bráchovi.

Bobík s Borisem pod balkonem.

Letos, pár dní před narozkama, se za námi kluci stavili. Mámu mají zrovna v té výše jmenované Austrálii a tátu taky někde na na cestách, tak se přijeli najíst. Olina kvůli tomu koupila obrovský kuře. Oba dostali větší zadní čtvrtinu toho velkýho ptáka.

Než Olina naservírovala všem a sedla ke svýmu, kuře na Borisově talíři zmizelo. Fakt, děsnej fofr. Olina se lekla, že mu zapomněla to kuře naservírovat. Takovej fofr jsme viděli jen u varana komodskýho a u pelikánů. Raději šatit než živit.

Boris si pak ještě ukrojil tlustej chleba, namazal máslem, posázel rajčatama, sýrem a zbytkama kuřete, který jsem mu velkoryse daroval, a nastrouhal si na to kus parmazánu. Sežral to rychlostí blesku.

Koupil jsem před jejich příchodem ještě v Lidlu několik balíčků polomáčenejch sušenek a věnečků, to všechno během krátkýho oběda padlo do jejich bezednejch hub. Olina prohlásila, že se příště vysere na kuře a koupí pštrosa, a nebo rovnou celý prase. Panečku, jak jim to všecko chutnalo, chce se mi říct.

Pak už se jen odvalili do obýváku ke svejm mobilům a počkali, až se jídlo usadí.Pozdní oběd kolem šesté jsme pak ještě doplnili ohýnkem na zahradě.

A aby neměli hlad, udělali si osm drůbežích špekáčků.

Všichni jsme voněli ohněm.

Bobík svítí ajfounem na špekáčky, jestli už jsou dost propečený.

Velcí kluci, všecko nej k těm vašim narozkám.

,

podpis




Hlídačka vinylů se mi nikdy neomrzí. (Klánovice asi 1981?)


PO VÝŽIVNÉM HRABALOVSKÉM TÝDNU A VELIKONOČNÍM

rodinném koncertě jsme si moc neoddechli. Hned ve středu jsem měla
tu čest doprovodit na koncertě Black Ugandy (na Leitnerce) svoje aranžmá
písně Množení (z muzikálu Divotvorný hrnec s českým textem pánů Wericha
a Voskovce) a k tomu Valčík na rozloučenou Jiřího Bulise.
Uganda si ty písně zamluvila už na Letní sborové dílně v Lomnici s tím, že to dobře
nastudují. Nekecali a nastudovali tak, že jsem z toho měla veliké radovanec!


Zvučil je pan Lukáš Hvězda, byl příjemný a znělo to dobře.
Program měli pestrý, dokonce zazněla i sóla - Ivan Holas si dal taky
Bulise: Jedno jméno (té písni se říkalo i 220 V…) Povedlo se mu to!


BUCH vytvořil krásnou atmosféru, jsou čím dál tím lepší!
Možná zrají jako víno… Je vidět i slyšet, že na sobě makají,
jejich repertoár má sílu a nenudí! Vážím si toho, že zpívají převážně česky
a mají speciální smysl pro humor nejen slovní, ale i hudební.
Až půjdete na jejich koncert - což doporučuju všema čtyřma -
pamatujte si, že na větu "Buch s vámi" je správná odpověď: "Když myslíš…"
Doufám, že jsem to nepopletla. Přijďte se přesvědčit a uvidíte (uslyšíte),
že nekecám. A přeju jim, ať na ně chodí hodně lidí!

PO UGANDĚ NÁSLEDOVAL ZÁJEZD DO JEVÍČKA NA
festiválek, nebo spíš přehlídku sborů.
V Jevíčku je vždycky dobře a já jsem se těšila, že to konečně
zažijí naši druháci činoherci. Ono se to dá těžko popsat, je to potřeba
zažít a to se povedlo!
Měla s námi jet Vlasta s violoncellem, všichni se těšili, jak to bude
v synagoze krásně znít, ale ve čtvrtek mně přišla sms z nemocnice -
zdravíčko jí to zkomplikovalo a tak jsme museli cello i Vlastu oželet.
Všichni jí ale drželi palce a mysleli na ni. Zřejmě to pomohlo, protože
už ji propustili do domácí péče - za všechny posílám přání, ať je pořád líp!


Koncert zahájil místní sbor Cantilo - jsou čím dál, tím lepší!
Díky Jirkovi mám dokument i ze společného vystoupení.


Dala jsem si s nimi Bulisovo Svítání a pak nastoupili naši studenti
a zazpívali si společně s Cantilem To je láska, ta píseň zabírá spolehlivě!


Druháci zabodovali, publikum jim tleskalo opravdu nadšeně.
Potěšil nás i náš pan děkan Petr Francán, který za námi přijel a
způsobil všem příjemné překvapení!
Studenti sklidili zaslouženou pochvalu a o přestávce došlo
i na společné foto!

Po přestávce zazpívala skupina děvčat z místní ZUŠ pod vedením
Katky Konečné, holky byly úžasný a úroveň vysoká!


Poslední část koncertu patřila výborným DNA (Dej nám akord) z Brna
a na závěr pořadatelé požádali o slovo našeho pana děkana.

Promluvil bez přípravy a přesto krásně, byli jsme na něj pyšní.
Ještě dlouho po koncertě za mnou chodili místní a upřímně pochvalovali.

Končili jsme všichni společně Bulisovou Písničkou v mlze,
pro všechny zážitek, který se těžko popisuje…
A následoval tradiční večírek, na ten se těšili všichni zúčastnění.


Jojo, večírky Cantilo pořádá neopakovatelné!


Zpívalo se, povídalo, pojídalo i popíjelo.
Dámy ještě vybavily studenty výslužkou, aby nestrádali!


Místní prý vydrželi zpívat až do tří a ráno v deset už uklízeli!

Studenti odjížděli v 11:00 a před odjezdem dostali od Jany
Martínkové pokyn, že si mají na určité heslo vyzvednout zmrzlinu.

Dali jsme si taky a pak následoval výlet na kole po parádní nové
cyklostezce a návštěva kartografického muzea ve Velkých Opatovicích.


Jirka o tom básnil, já jsem tam jela poprvé a nelitovala jsem.
Silně doporučuju, je to zážitek.


Nejlepší je si o tom něco vygooglit a dozvíte se věcí…
Okolo Jevíčka se toho dá zažít opravdu hodně a když se ještě ke všemu
vyvrbí počasí, nemá to chybu.

Dada a spol.

Milý příznivci  koncertů v našem soukromém klubu v Lomnici, máme radost, že se k nám vrací naši přátelé a přiváží s sebou zase svoje přátele.
Libor Šmoldas  je v Lomnici už skoro jako doma,  vystupoval tu už několikrát  s různými kapelami  a také doprovázel svého otce Ivo Šmoldase při jeho talkshow.
Protože je toto koncert na sezení,  máme omezený počet míst,  a proto doporučujeme rezervaci. 
 těšíme se na viděnou
Pavlišovi

Barbora Pavlišová
Terra incognita
T: 724775396

Nové výstavy představí zvukovou, objektovou a instalační tvorbu s přesahy do biologie, ekologie a dalších věd


Jarní blok výstav Domu umění bude ve znamení zvuku a jeho mezioborových přesahů nejen do výtvarného umění, ale i nejrůznějších vědeckých odvětví. Zatímco mezinárodní skupinová výstava Beyond the Sound bude v horním patře k vidění od 5. dubna do 14. července, v Galerii Jaroslava Krále v přízemí ji doplní nejprve společný projekt Sláva Krekoviče a Csilly Nagy, který na začátku června vystřídá výstava Tomáše Šenkyříka. Společná vernisáž nových výstav proběhne ve čtvrtek 4. dubna od 18:00.

BEYOND THE SOUND

Zvukové umění se v souvislostech západní avantgardy objevovalo v průběhu celého dvacátého století a v současnosti zažívá i díky rozšíření nových technologií mimořádný rozvoj. Jana Winderen, Raviv Ganchrow, Gil Delindro, Ioana Vreme Moser, Evelina Domnitch + Dmitry Gelfand, Interspecifics a ::vtol:: představí aktuální podobu této mezioborové umělecké disciplíny a zaměří se na zprostředkování běžně neslyšitelného, neviditelného a měnícího se světa - ať už je tím myšlen svět rostlinný, pod vodou, zemí nebo třeba v atmosféře. Výstava se koná v rámci multidisciplinárního festivalu FAUN, jehož koncertní část se uskuteční v termínu 12. a 13. dubna 2024 v Domě umění města Brna a divadle Husa na provázku.

SYMBIONTI 2.0

Symbionti 2.0 jsou pokračováním staršího projektu Csilly Nagy a Sláva Krekoviče z roku 2021. Jejich formální podoba je inspirovaná mořskými houbami druhu Porifera a cílem je prozkoumat vztahy mezi člověkem, životním prostředím a technologiemi. Jádro výstavy tvoří propojené interaktivní keramické objekty, které na základě specifických dat, jako je okolní teplota, tlak vzduchu, obsah CO2 a UV záření, algoritmicky transformují zvuky ze společné a volně dostupné webové databáze - jakési kolektivní paměti, obsahující přírodní i civilizační záznamy.


foto Csilla Nagy, Slávo Krekovič: Symbionti

BRNO ART WEEK

V rámci Brno Art Week 2024 se budou v Domě umění a Domě pánů z Kunštátu konat tyto události:
středa 24. 4. od 18:00 - Milan Guštar a Slávo Krekovič: Audiovizuální performance
pátek 26. 4. od 17:00 - Rádio Gotika
sobota 27. 4. od 14:00 - Zvuky nádvoří Domu pánů z Kunštátu

KOMENTOVANÉ PROHLÍDKY A PŘEDNÁŠKY

úterý 3. 4. od 17:00 - Jimena Mendoza: Cuerpo V - komentovaná prohlídka s autorkou a kurátorkou Marikou Svobodovou
pátek 5. 4. od 17:00 - Artist Talk: Raviv Ganchrow

Zdravím přátele Brněnské Kytarové Besedy!
Zvu Vás o5 na naše pravidelné muzicírování do šipkového klubu M13, v podpalubí domu na Veveří 46 (mezi Gorkého a Konečného nám, máme to tam po 14 dnech).
Hrajeme ve čtvrtek 4. dubna 2024 od 19:00 do 22:00. Přijďte včas, ať nic nezmeškáte, neboť jsme dost dobří. Účinkující budou Jiří Hála, Aleš Kvapil, Honza Svoboda, Milan Marčišák, Jura Červinka, Jirka Posker, Aleš Bubeníček. Je nás tedy hodně, tak doufám, že přijdete taky (ať máme komu hrát). A jako vždy: vstupné není, dobrá společnost a nápoje však ANO! Těšíme se na vás!
Za BKB Jiří Hála.

Dobrý den!
Budu moc ráda, když nám pomůžete s propagací. Děkuji!!!
S pozdravem Jana Šubrová

Vedoucí ÚS ÚK KJM
Knihovna Jiřího Mahena v Brně
Kobližná 4
601 50 Brno
Tel. 542 532 140
Mob. + 420 732 552 581
www.kjm.cz
www.facebook.com/kjmbrno