Vřesová studánka
(črta hrubě jesenická)

Jsme na chalupě poslední den, musíme zpátky k domovům, ale naplánovali jsme si jeden výlet, kterej je fajn hlavně proto, že jsme tu autem.

Ráno musíme jen nabalit všecko do auta. Zatímco ostatní ještě snídají, povídám si s včelou. S tvorem, kterej je hnedka po profesorovi Klausovi, nejdůležitější bytostí na zeměkouli. Vymřou-li včely nepřežije ani profesor. A co všecko mi při focení včela prozradila?

- prej používají složitej systém tance, říkají mu "včelí tanec", aby sdělily ostatním včelám polohu zdroje potravy. Tento tanec obsahuje informace o směru, vzdálenosti a na rozdíl od našeho GPS i kvalitě květu.
- že si ty svoje úly budují z vosku, kterej produkují samy. Tyto úly mají velmi specifické geometrické vlastnosti, jako je například hexagonální tvar buněk. Tento tvar jim umožňuje maximalizovat prostor a minimalizovat spotřebu vosku.
- a taky že včelí kolonie se skládají z několika týpků včel s různými funkcemi. Například matka včela je zodpovědná za snášení vajíček, dělnice sbírají nektar a pyl, staví úly a pečují o larvy, zatímco samečkům říkají trošku posměšně trubci. Ti jsou zodpovědní za páření s královnou.
- drobnou mravenčí prací se vypracovaly až ke klíčové roli v opylování rostlin. Bez včel by mnoho rostlin nebylo schopno produkovat ovoce a semena. Odpovědné prej jsou za opylování přibližně třetiny potravin, které konzumujeme.
- taky mi říkala, že od nich lidi kopírujou technologie jak vzteklí a ani neplatí licenční poplatky. Například hexagonální struktura včelích buněk sloužila jako inspirace pro design výrobků od čoček až po kosmické teleskopy.
- říkala mi, že včely mají velmi vyspělý smysly. Jsou schopný vnímat ultrafialový světlo, což jim pomáhá při hledání květů. Také mají výbornej čich a schopnost vnímat feromony, což je důležité pro komunikaci v kolonii.
- včely shromažďujou nektar z květů a přeměňují ho na med. Tento proces zahrnuje koncentraci cukru a také částečnou fermentaci. Med je pak používanej v kolonii jako prakticky jedinej zdroj energie. Opět prej je lidi o med okrádají, ale hádat se prej s náma nechtějí.

Je nabaleno, vyrážíme směr Jeseník. Na konci Jeseníku se musíte dát doprava směr Bělá pod Bezdězem, Silnice se tu kroutí jako stará hadice, v zimě to někdy bejvá docela dobrodružný. Parkoviště na Červenohorským sedle je placený, ale dost velký. Přesto bejvá v zimě problém s místem, když je málo sněhu, protože na Červenohorským sedle ho bývá jakoby zázrakem víc než jinde. Bereme si malou svačinku, něco na pití a vyrážíme směr Vřesová studánka.

První okáč horský. Dana celou cestu v autě vyhrožuje, že nám nebude stačit a že to neujde, ale pak jde pořád první a furt na nás čeká.

Modrásek černolemý a nebo jen obecný. Je mezi nimi dost malej rozdíl. Ale černolemej zní famózněji.

Když se ohlídnete uvidíte nejvyšší horu Hrubýho Jeseníku Praděd. Tam se vypravíme asi příští rok. Pamatuju si, jak děsnej krpál to byl pro obyčejný silniční galuskový kolo. Dnes tu jezdí jeden horskej koler vedle druhýho a hodně už tu vidíte i rozklepaný stařečky a tlouštíky na kolech elektrickejch. Pokrok nezastavíš.

Tyhle sudkovsky oschlý stromy mám rád.

Průzorem mezi stromy je vidět i skály Keprníku (1423), kterej je přesně naproti Pradědu (1491). A mezi nimi ta Vřesová studánka.

Olina dobře ví, jak mocná voda tu vyvěrá a co se o ní povídá, tak neváhá ani chviličku a omejvá si vodou ksicht i vodu pije. Jak sama říkala: "Buď mě to zázračně uzdraví, nebo se zázračně poseru." Roušovnin pohled na svět a pověsti mě vždycky pobaví.

K tomuto místu se váže pověst o myslivci Franzi Niewallovi z Rejhotic. Franz byl ve službě u hrabat ze Žerotína. Jednoho dne na lovu zastřelil jelena na Červené hoře. Dotáhl zvíře k pramenu, který tam vytékal, otočil ho tak, že mu voda vtékala přímo do chřtánu a nožem mu bodl do břicha, aby vyvrhl vnitřnosti. Jelen ale vyskočil a zdrhnul. Po několika letech byl přeložen (ten myslivec) z Rejhotic do Brandýsa v Čechách, kde se celá jeho rodina nakazila malomocenstvím. Léčení nepomohlo, ale myslivec se v modlitbách obracel k pěti ranám, které Ježíš Kristus utržil na kříži. Jednou se mu zdál sen, že až se vrátí do hor na severní Moravu a tam se umyjí vodou z pramene, celá jeho rodina se uzdraví. Když se jeho sen několikrát opakoval, bylo o návratu rozhodnuto. Jeho rodina tedy putovala na Červenou horu k prameni. Když se napili ze studánky a umyli se, došlo brzy k uzdravení celé rodiny. Z vděčnosti nechal Niewall namalovat na desku z javorového dřeva obraz Spasitele s pěti ranami, který pověsil na vyzděná boží muka. Díky narůstajícímu počtu poutníků byla brzy u Vřesové studánky postavena kaple. Po zrušení poutního místa za Josefínských reforem byl obraz přenesen do losinského kostela, kde je dodnes. Jednou to zkontroluju.

Kamenná boudička nad pramenem zázračné vody.

Stojíme na místě původní chaty. Zdá se, že se stahujou mračna. Jeseníky umí překvapit.

Litinovej kříž z roku 1993 je vztyčenej na místě vyhořelýho kostelíka, nebo spíš kapličky.

V roce 2017 se tu konala mše a posvěcení žulovýho kamene oltářní menzy. Kdesi jsem četl, že se připravuje i obnova chajdy. Tak uvidíme. Za kvádrem je náznak těch původních základů

Jo, vy nevíte, co to je oltářní menza? Uměle inteligentní ChatGPT 3,5 mi prozrazuje toto:
Oltářní menza je termín používaný v rámci církevní architektury a liturgie, zejména v katolické církvi. Jedná se o část oltáře, která slouží jako stůl pro slavení eucharistie, sakramentální hostina v katolické liturgii. Oltářní menza bývá obvykle vyrobená z kamene, mramoru nebo jiných materiálů a umístěná na vrcholu oltáře.

Kolem roku 1820 postavil jistý Schwarzer z Koutů u Vřesové studánky útulnu pro poutníky, která později sloužila i jako hostinec. Každý hostinský, který ho spravoval, byl zároveň správcem poutního místa a kostelníkem. Choval zde několik kusů dobytka, ale na zimu se vracel zpět do údolí. Útulna v roce 1892 vyhořela do základů.
Ale už příští rok byla postavená znova. Tentokrát jako hostinec + 5 pokojů a nouzový přespání na seníku. Sám jsem jednou možná dvakrát na Vřesce přespal, ale bouda chátrala a nikdo s ní nic nedělal, tak ji strhli (1988?). Na místě hostince zůstaly jen náznaky základů.

Pohled z Červené hory (1333 m n.m.) dřív Brunelberg v překladu Studánková hora.

Zpátky na Červenohorský sedlo jdeme jinudy. Nenápadnou stezkou. Výhodou je, že tu je podstatně míň lidí.

No nejsou ty Jeseníky krásný?

Je tu zvláštní grafická ozvěna. Když vykřiknete jméno agenta STB Bureše, odpoví vám kopce pod Pradědem.

Červenohorské sedlo. Poslední úsek jdeme po hrbaté sjezdovce.

Žluťásků je letos nějak míň, tenhle je řešetlákovej. Velmi dobrej a rychlej letec. Na jaře se docela blbě fotí, protože se jen tak neunaví.

Jedem kolem veselých motorkářů. Čeká nás cesta domů. Po cestě jen vyhodíme Danu v Hanušovicích na vlak do Brna a my pokračujeme směrem na Prahu.

Vyprávím holkám hodně profláklej cyklistickej příběh, kdy jsem vyrazil na kole z Počernic na chalupu do Ostružné. Vyrážel jsem brzo ráno a lehce mrholilo. Postupně se to mrholení měnilo v klasickej déšť, až se u Hradce Králové změnil v průtrž. A já furt statečně jel. Těsně před Hradcem mě předjel kamion s návěsem a voda, kterou na mě zpod kol vystříkl, mě smetla do škarpy. Bylo tam bahno, ale já jen statečně vstal, vyklepal si bláto z očí a pokračoval dál. Déšť nepolevoval, kůži jsem měl svrasklou jak jeseter a když jsem jel do kopce nad Pastvinami, změnil se déšť v kroupy a třískaly mě do čela a pleše. Tam jsem poprvé ten den hodil flintu do žita, otočil jsem kolo a sjel zpátky na hráz Pastvinské přehrady, kde je právě tato hospoda. Vešel jsem dovnitř, bylo tam teplo, crčela ze mě voda, byla mi zima a jen jsem zablekotal "čččaaajjj". Kelnerka vzala hadr a šla ke mě, bál jsem se, že mě chce hadrem lisknout, ale jen tiše pronesla: Sedněte si, hned ho přinesu. S rumem?" klekla na kolena a utřela tu louži, co jsem jim dovnitř přivlekl.
"Bez rumu," zadrkotal jsem.
Přestože holky ten příběh znaly nejmíň dvacekrát vyprávěnej zhruba stejně, nechaly mě ho říct celej. Oběd byl docela dobrej.

Přestože do Jeseníků jezdíme už přes sedmdesát let (já), pořád je, co objevovat. Už se nám rýsujou další výpravy.

,

podpis




Bibi

Ludek Lolo: „Ať jdou prozapadni americké lidi ať se ukážou a mít keci ze jsme proruskej lid haha běžte běžte.“

V RAČICÍCH NA ZÁMKU VSTOUPILI DO STAVU

manželského teta Lucíí s Vláďou a přijali společné příjmení Makovský.
Svatbu fotil Pavel a já mu to nehodlám kazit.
Rozhodla jsem se, že radši zdokumentuju Pavla,
protože ten bude na fotkách chybět.

Proti všem předpokladům byla zima "jak v psírni" - řekly by naše
račické stařenky, kdyby tam byly.
Jako hodně malá jsem u nich žila půl roku - to byl můj tata
na montáži v Rumunsku i s mamou a s tehdy 3letou Evou.
Chodila jsem do místní obecné školy, kde nás učil pan učitel Kupčík
a v jedné třídě seděli ve třech řadách třeťáci, čtvrťáci a páťáci.
Moje řada byla prostřední.
Mimo jiné jsem chodila se stařenkama povinně každou neděli
do kostela na mši - a ten kostel byl právě na zámeckém prostranství.
Je to pořádnej kopec, takže místní věřící asi měli docela fyzičku.
Stařeček tam hrával na varhany, pak to za něj brala i teta Vlasta -
maminčina sestra.


No a teď jsem si ten "kostel" fotila. Všechno je menší, než jsem měla
v paměti. Skoro bych se hádala, že měl i věž, ale to byly jen moje představy.
Ve skutečnosti je to zámecká kaple.
Zámek zabrali komunisti a udělali v něm zvláštní školu.

Současní majitelé (pivovar EFI) to tady restaurují a zdá se, že si vedou dobře.
Na svatebním obřadu jsem hrála na svůj oblíbený cestovní klavír -
konečně se uplatnila jeho bílá barva.

Ta není vidět, poněvadž Jirka s Petrem už ho stěhují dolů po akci.


Tady mám ještě vchod do "kostela" - ty dveře se mně kdysi
zdály taky aspoň 2x větší…


Nevěsta s ženichem, když je zrovna Pavel nefotil.


Obřad krájení dortu bude mít Pavel určitě barevně důstojný.
Mně ty barvy moc nevyšly, a tak jsem šla do černobílé.


Krájení dortu je tradice, konzumace taky. Tu jsem ale nezvládla
při pohledu na ty obrovský kusy sladké hmoty.
Pak se taky tancovalo. To se ráda schovávám za foťák, přiznám se.


Fotit svatbu je dost velká dřina, řekla bych.
Na druhé straně aspoň člověk ví, co s rukama.
Snídani Pavel s Terezkou trochu zaspali a tak jsem chytila
paní Makovskou, jak jí to sluší i po ránu.


Lukáš posnídal guláš a pan novomanžel se divil.


Jako atrakci tam měli plástev, ze které odkapával čerstvej med.

Potkala jsem dva siláky, kteří pomáhali stěhovat dary atd.


Na velikonoce tady bude už zeleno, doufám.
Našli jsme i místo, kde by se dalo hrát divadlo!
Ale velikonoční koncert si zase uděláme raději v račické Sokolovně.
Bude v sobotu 30. března v 16:00, kdyby někdo chtěl
přijet na výlet.

Dada a spol.

 

Nové výstavy v Domě pánů z Kunštátu budou inspirované přírodou
a mimoevropskými kulturami

Zatímco v neděli 3. března se v Domě umění na Malinovského náměstí dernisáží rozloučíme s výstavou Součty & rozdíly, v Domě pánů z Kunštátu se naopak o dva týdny později nové výstavy otevřou. A jarní překvapení si přichystalo i lektorské oddělení v rámci workshopů Pro mě v Domě. Co nás tedy vše v nadcházejícím měsíci čeká?

JIMENA MENDOZA A SIGRÚN HARDARÐOTTÍR

V úterý 19. března v 18 hodin proběhne v Domě pánů z Kunštátu vernisáž, která představí dvě nové výstavy. První z nich je Cuerpo V Jimeny Mendozy, která se ve své tvorbě inspiruje nejen kulturou rodného Mexika, ale i dalšími mimoevropskými a archaickými kulturami, vytváří barevně hravé koláže a kresby, pracuje se sklem, keramikou a látkami. Pro Dům pánů z Kunštátu připravila výstavu tzv. „na tělo“ – přizpůsobenou prostorám galerie v prvním patře, na což odkazuje i její název ("Tělo V").

Druhou výstavou je Permutace Sigrún Hardarðottír. Ta již v roce 2018 vytvořila interaktivní instalaci, ve které propojuje přírodní motivy města Hveragerði, odkud pochází – geotermální aktivitu, bahnitý povrch okolní krajiny, ale i člověkem vytvořené zahrady a skleníky. V roce 2023 při svém pobytu v Brně provedla terénní výzkum v oboře Holedná a Soběšických lesích a o výsledky tohoto výzkumu svůj starší projekt obohatila. Obě výstavy budou k vidění do 2. června 2024.

JARNÍ DVOJITÁ NÁLOŽ WORKSHOPŮ

Workshopy Pro mě v Domě jsou již několik let nedílnou součástí našeho edukačního programu a zájem o ně rok od roku roste. Rozhodli jsme se proto přichystat pro nadcházející jarní měsíce hned dvojitou dávku tvoření - každou první středu se sejdeme v Domě umění na Malinovského náměstí, každou třetí středu pak v Domě pánů z Kunštátu na ulici Dominikánská. Čekají nás akvarely, slepotisk, hlína, rumbakoule a mnoho dalšího!

O ARCHITEKTUŘE

U nakladatelství Books & Pipes vychází nová kniha architekta Petra Pelčáka O architektuře: stavby – město – lidé – doba. Jejím hlavním námětem jsou otázky o aktuálních problémech architektonické a urbanistické praxe, a tyto otázky zazní i na debatě, která se u příležitosti uvedení knihy odehraje v úterý 5. března od 18:00 v Procházkově síni.