Zakynthos
(den třetí - vzhůru do kopců)

Samozřejmě, že se nedá předpokládat, že by dneska bylo třeba pod mrakem, nebo míň vedro. Rozhodl jsem se ještě v posteli, že se zajdu podívat k tomu kostelu, co je na něho vidět z našeho komplexu. Po snídani totiž ty moje žáby zase odchází na pláž, to by mě zabilo. Beru si nikona, nějaký pití a hlavně černou kšiltovku, aby mě Olina nesprdla.

Cestu jsem si sice naplánoval podle mapy.cz, ale ono to bejvá vždycky úplně jinak. Třeba cesta nakreslená v mapě se ztratí v kamení a nebo ji přetrhne neprůchozí plot.

První část cesty stojí za hovno, protože se musím proplížit tou naší vesnicí a jinudy než po silnici to nejde.

Konečně vytoužená odbočka ze silnice. Narazil jsem tu na malej domek, kterej se tvářil jako prodejna. Zkusil jsem to, a odměnou mi byla plechovka děsně teplýho piva. Aspoň mi vydrží to moje pití trochu dýl. Cesta se změnila v neviditelnou pěšinku, ale nakonec mě vyplivla zase na nějaké silnici.

Úhlednej kostel, o kterým si nic nezapíšu, a spolíhám na dodatečný informace z internetu. Prdlaj, tenhle krásnej kostel není ani na turistické mapě zakreslenej.

Je tu nádherný mrtvo, jako kdyby všechny obyvatele posypali nějakým zneviditelňovacím práškem.

Večer tu možná bude trochu víc rušno.

Měl jsem takový malý pokušení potichoučku zazvonit, když se na ty lana dá dosáhnout, ale zůstal jsem nenápadným poutníkem.

Naproti kostelu je honosná vila s bujarou džungloidní zahradou ze všech stran.

Směr je dobrej. K takovejm cílům se to trmácí bez rizika. Si myslím.

U jinýho, skoro jakoby opuštěnýho domku, je maketa toho kostela, kam se trmácím.

Musím se prodrásat olivovým hájem. Miluju olivovníky. Drsně pokroucený svědky dávna.

Málem narazím do dobře starýho fára. Hned jsem si vzpomněl na dobrou knížku od Louise De Bernièra i na skvělej film s Nicolasem Cagem Mandolína kapitána Corelliho.

Akorát ten zdravej čerstvej plot vzadu mi kazí starodávnou kompozici.

V týhle vesnici, to ještě nevím, že jde o trojvesí, nebo jak se tomu říká, když se říká trojměstí, je solidní vrakoviště. Trochu mi to připomíná Austrálii, tam taky nemá nikdo srdce cokoliv vyhodit. Musím se přiznat, že je mi to sympatický.

Jinej barák zase zápasí se starým stromem. Tady si stromů dost váží,
jsou často jediným zdrojem stínu v palčivým vedru.

Do cesty se mi připletl další olivový háj.

Je to docela do kopce.

Zbytky domu. Ani ty se tu neodklízí, co kdyby někdo potřeboval cihlu nebo kámen.

Podle mapy musím zahnout doleva. Vypadá to, že ta vesnice, která se asi jmenuje Alonie se totiž po prodlevě znova vzpamatovala. Na nudným náměstí vlaje řecká vlajka a v ohrádce mají potentáta z kamene.

Schody už stojí, zábradlí až za dva roky.

Ten jejich hrdina je nápadně podobnej mladýmu Stalinovi. Ale je to Andreas Mouzakis - generál, místní rodák, kterej se proslavil hrdinským osvobozováním Kypru. Nebo Kréty?

Olivové družstvo s odpočinkovým křeslem. Hodně se tu hulí, vajglů víc než dost.

A máme tu další olivovej háj. Ten je zatím největší.

Podle mapy bych měl zatočit vpravo a jít po úzké silničce, jenže od toho mě odradí dva opravdu hodně velcí psi, kteří na mě už zdálky, podle mě ne zrovna přátelsky štěkají. Kamenná zídka není moc vysoká, drátěný pletivo je složený na pozemku a oba velcí psi mlsně opírají svoje přední nohy o vršek zídky. Mají krásně bílý a zdravý zuby, barva taková ta zrzavě žíhaná, co vám dělá na zádech ježuru. Nerozhodně stojím na odbočce a zvažuju možnosti.

Nakonec, po vzpomínce na svůj zápas se dvěma velkejma psama při běhání na okraji Prahy, se na to vyprdnu. Jeden z nich se mi tenkrát zakousl tenkrát do prdele a pustil, až když jsem ho praštil pěstí do oka. Skončil jsem na Bulovce. Vzdal jsem to a mizím. Mám blbej pocit, že to jejich mlsný štěkání se blíží, ale neotočil jsem se.

Tak jo, podle mapy bych mohl projít kolmo nahoru vyšší trávou a mezi olivovníkama a na tu cestu bych mohl narazit o hodně vejš než štěkají ti hajzli zrzaví. Kopec byl prudkej. Docela jsem se u toho zafuněl. Cestu jsem našel.

Vcházím do další vesnice. Tahle je dobře kopcovitá. A zase ani noha.

Podle mapy by to měla být Ano Gerakari.

Ve vesnici prej žije asi 170 obyvatel a při jónským zemětřesení v roce 1953 si to dost odskákala.

Dnes to na ní není už vidět.

No, skoro.

Cesta je čím dál strmější, ale odměnou mi je výhled na cíl mé cesty.

Olivovníky voní samy od sebe moc hezky, ale jejich smůla, to je balzám pro nosy.

Výhled na zátoku Alikes je nádhernej.

Nečekal jsem, že by tu bylo něco jako hospoda a už vůbec ne v tuto dobu otevřená. Navíc vypadá sympaticky, ale nechám si průzkum až po kostele.

Mají to tu barevně odlišený. Stromy bíle, trubky červeně a hadice zeleně.

Panoramatickej pohled na hřibitov přilepenej ke kostelu.

Panoramatickej výhled je sympatickej. Hřbet na horizontu je hlavní zakynthoskej hřeben, kterej se vine napříč celým ostrovem. Po té delší straně.

Kostel vypadá opuštěně a opět spolíhám na informace z internetu. A opět nic. Je to marný, je to marný, je to marný.

Obešel jsem si kostel ze všech stran, dokonce jsem vlezl i na schodiště k věži, ale vevnitř už bylo poctivě zamknutý mohutným zámkem. Pak jsem si všiml otakárka, vyprdl jsem se na nějakej kostel a začal motýla pronásledovat. Asi jsem vypadal jako debil, ale stejně tu nikdo nebyl. Podle všeho jde o otakárka ovocnýho, kterej u nás je o dost vzácnější než ten fenyklovej. Jsou dobří letci a nedaří se mi ho dostihnout ve správné pozici. Nakonec po stovkám chaotickejch metrů se mi podařilo ho vyfotit na jakési kytce. Možná se mu mě zželelo, protože pak mi zapózova ještě párkrát.

Vypadá dobře nepoškozeně, krásnej kus.

Ještě se mi tu mihnula babočka bodláková, taková hodně odrbaná a jetá. Asi starej model.

Následuje prohlídka podkostelí. Hipísácká hospoda působí sympaticky. Ubrusy nejsou pogumovaný, ale hadrový. Obsluha nikde.

Vracím se točitým schodiště zase o patro níž a nacházím pootevřený plechový dveře. Vevnitř se skovává hodně bezzubá bába. Ale furt z ní čiší ta hipísovina.

Dali jsme se do řeči. Ona tu je jen na chvilku, zaskakuje za dceru, aby si mohla dcera užít dovolené. Normálně žije v Americe v karavanu, jezdí si všude možně a na léto letí sem za dcerou. Slíbila mi pivo a prej mi ho přinese nahoru.

Odhadoval jsem ji tak na 75, ale vylezlo z ní, že jí je trochu přes šedesát. Kdyby věděla, o kolik víc jsem jí hádal, asi by mi rozflákla krígl o hlavu. A možná taky ne, jestli je ta hipísačka, tak by měla být přece velkorysá.

Sem bych raději nechodil, hrozí uvíznutí.

Pivo byl správně studený a já jsem měl radost, že jsem v cíli. Teď mě ještě čeká cesta zpátky.

Kdoví, kdo ty ubrusy háčkoval, hipísačku bych nepodezíral.

Najednou slyším cupitavý klapavý kroky na plechovejch schodech. Přichází holka v růžové sťované průsvitné kombinéze v bílejch kalhotkách. Na hlavě velkou motocyklovou helmu a v ruce s růžovejma nehtama ajfouna a petku vody. Přilítla jako babočka, zastavila se na dvě vteřiny u jednoho stolu, nahlas vydechla a cupitala zpět ke schodům.

A zase zmizela. Je docela možný, že se mi jen zdá, napadlo mě. Možná mám úžeh nebo úpal, nevím, co je horší. Připadne mi pitomý se štípat do tváří, jestli sním, či bdím, ale pro jistotu ještě rychle vytahuju mobila narychlo si to snění cvaknu. Pak si to budu moct v klidu rozmyslet, jestli byla přízrakem.

Tam někde se válí ty moje dvě kočičky a dva kluci. To jsem rád, že tam nejsem.

Dopil jsem pivo, schoval v hlavě růžovou figurku a kolem hřbitova se plazím dolů, do vesnice.

Poslední ohlídnutí.

Tady mám možnost si vybrat. Buď doleva a stejnou cestou zpátky. A nebo doprava, což bude o hodně delší.

Rozhodl jsem se samozřejmě pro delší trasu.

Zrzavá holubice míru mi naznačuje, že jsem se nerozhodl blbě.

Kolem betonové zdi, kde někdo proklamuje řecký komouše. I ti, stejně jako všude na zeměkouli, stáli za hovno a přivedli svou zem do pěknejch sraček. Když byli u moci, dokázali pro svoje důchodce něco neuvěřitelnýho. Řeckej důchodce odcházel do důchodu se stejným důchodem, jako byl jeho plat před důchodem. A kromě toho slevy na dovolený u moře a autobusy zdarma. Pamatuju si to z návštěvy na Krétě, ale je možný, že takhle hrozně rozhazovačný to nebylo. Přesto se systém zhroutil a EU musela Řecko ze sraček vyprostit. V té době přijímali Slováci euro a děsně těžce nesli to, že musí nějakejm Řekům platit za jejich chyby.

Je čím dál větší vedro.

Nechce se mi po silnici, tak se odvážně pouštím po prudkým svahu mezi ovocnejma stromama a olivama dolů o dvě zatáčky níž. Všecko, co jsem vystoupal teď velkopansky zase ztrácím.

Oheň a petka.

Asi jdu správně, některý místa jsou opatřený schodama. Je to tu poetický.

Ostrov Zakynthos je fakt malej. Třeba hlavní město ostrova je odtud vzdušnou čarou jen deset kiláků.

V olivovejch hájích je přijatelnej stín.

Opět, tak jako všude v místních vesnicích, pohřebiště starejch aut.

Dorazil jsem do třetí vesnice, která patří do toho trojvsí. Mezo Gerakari.

Mrtvo, možná tu večer bude cvrkot.

Tenhle kostel? je rozbitej a zaryglovanej ze všech stran. Jmenuje se prý Katou Mesou Gerakariou. Trojlodní klasická řecká bazilika.

Je dokonale zanedbanej a poničenej tím zemětřasem v roce 1953. Všechno nasvědčuje tomu, že ho používají k nějakým divadelním a hudebním akcím.

Některý domy jsou dodneška nedoopravený.

I tady mám štěstí na otakárka ovocnýho.

Obraz Pět růží. A přitom je to jen kus zrzavýho plechu, aby dovnitř nelezli lidi.

Vesnice se svažuje pořád dolů. A co myslíte? Zase vůbec nikdo.

Tady už budu muset zase po silnici, dobrý je, že liduprázdno se projevuje i na silnicích.

Tam jsem byl.

Přicházím k farmě koní. Kdyby tu někdo byl, mohl bych si najmout koně. Naštěstí i tu je liduprázdno.

Jen si tak trochu sednout a napít se studený vody.

Poslední stavení vesnice.

Jsem zpět na té hlavní silnici, co se šine přes celej Zakynthos. A podle toho to taky vypadá dost provozně, musím být ostražitej. Mají tu ve zvyku míjet pitomce, jako jsem já, dost natěsno.

Tady to už znám. Naše vesnice.

Koupil jsem si v sámošce pytlík oliv, protože mi přišlo líto,
že jsem prošel tolik hektarů olivovejch hájů a ani jednu olivu jsem v hubě neměl.

Padá večer, čeká nás večeře a pak večerní pivo a tlachání na balkoně. Podle chytrejch hodinek a podle mapy a podle toho, jak jsem uchozenej, to vypadá na asi 24 kilometrů v solidním vedru.