Zakynthos
(den sedmý - k Černé jeskyni)

Poslední den na ostrově. Snídaně klasická, to bych se jen opakoval. Všichni, kromě mě, se jdou válet na lehátka na lokální pláž, já si balím do baťůžku dvě malý flašky s vodou, baterku navíc, přiblblou kšiltovku, aby mi neodpadlo čelo žárem a vyrážím na svůj poslední výlet.

Vybral jsem si ho už na začátku, prej tam někde nahoře v polovině skal je jakási Černá jeskyně. Zkusím se k ní došplhat a... chci se kouknout do jeskyně.

Nad hřebenem hor se nadějně válí mračna, ale mě to nijak neochrání, protože slunko mi pere do kšiltovky s nebývalou silou.

Tam nalevo na kopci je kostel z mýho prvního výletu. Zakynthos je jen malej ostrov a všude, skoro všude dohlídneš.

Proplazil jsem se první vesničkou a najednou mi v hlavě začaly naskakovat knížky o nebohých otrocích na třtinových plantážích. Steinbeck, Hrozny hněvu, Louisiana, Alabama, Mississippi, Fred McDowell...

Asi na tom tihle novodobí otroci budou o něco líp, protože není nikde vidět žádnej dráb s důtkama. A taky jsem si vzpomněl, jak jsem jednou, jako asi tak devítiletej kluk, toužil po tom, být otrokem na banánové plantáži. Že by to souviselo s množstvím banánů v prodejnách "OVCE Z LENINA" za hlubokýho totáče? Představoval jsem si tu otročinu jako Hurvajs válku. , že se budu válet pod palmama a žrát plnou hubou ty nedostatkový banány.

Na plantáže tu jezdí na kolech s přehazkou, někteří na fichtlech a vůbec nevypadají zbídačele.

Kdoví kolik sklizní za rok se tu sklidí. Podmínky jsou příznivý.

Jedno z ramen místní říčky Alykes, ale berte to prosím všechno s rezervou, protože zrovna Zakynthos je i na jinak velmi propracovaných Mapy.cz zobrazovanej nedostatečně. Na prd. Mívám ve zvyku se jen tak bez informací předem, toulat, fotit a spřádat nedůvěryhodné historky, že si to pak dohledám všechno na všemocným internetu a dorovnám, ale tady to moc nefunguje.

Traktor soudruha diktátora Lukašenka.

Bílí andělé s bílou labutí. Možná se ta vesnička jmenuje Pigadakia.

Ani o tomto kostelíku mi internet nic neprozradil. Sympatický bylo, že byl otevřenej.

Že by Kalithea?

Vypadá to trochu jako skladiště nebo autodílna, ale je to jen další kostelík.

Tam někde uprostřed kopce by měla být ta vyhlášená Černá jeskyně.

Zatímco se ploužím vedrem polními cestičkami a nebo po hrbatých asfaltkách, kráva si klidně odpočívá, ale nevypadá, že by ji vedro bavilo.

Našel jsem si další úzkou stezku mezi poli.

Odměnou za cesty necesty je mi dřevěná židle, která naznačuje, že tu někde budou i lidi Tohle je ale jen normální smeťák.

Křižovatka starých dobrých strojů.

A máme tu další kostelík.

Je tu překvapivě hodně zvonů. Většina z nich je asi nefunkční a popukaná.

Vchod do kostel je hned vedle pumpy na vodu. Nebo naopak. Pumpa vedle vchodu? Myslím, že to je celkem jedno, protože stejně nefunguje a kromě toho je tu prý na ostrově záhodno se takovým zdrojům vody k pití vyhýbat. Dokonce ani v hotelových komplexech není voda z kohoutků pitná. Daří se tu prodavačům balené vody.

Nad vchodem do kostela je jakási motorkářská ozdoba.

To je ten kostelík z čelní strany. Kostel je prý z roku 1520. Agilou Pantelei - bez záruky.

Hnedka naproti kostelu se na mě usmívá beznadějně prázdná, ale otevřená poetická taverna.

Kali Paxi?

Anděl s žehličkou.

Ani živáčka.

Hospoda je plná obrazů.

Samej originál.

Možná, že autorem je sám majitel hospody.

Když jsem nakoukl, vylezl děda, zeptal jsem se, jestli umí anglicky, odpověděl že jo a odešel.

Pak přišel mladej kluk a třislovnou angličtinou jsme se domluvili, že jako sice je zavřeno, ale to neznamená, že by mi neměli dát pivo v plechovce. To první do mě zahučelo, až zasyčelo, musel jsem si dát ještě druhý, což starej děda ocenil tím, že mi přinesl i slaný mandle. Mám to teda i s obědem.

Přestože nejsem Olina, abych se každýho ptal na všechno i na cestu, překonal jsem ostych a zeptal se, jestli jdu správně směrem k Černé jeskyni. Kejvl hlavou, že jako jo.

Nostalgický pivo.

Starej pán si přinesl obyčejnou vodu, sedl si k jednomu ze stolečků a začal úřadovat. Asi účetnictví, pomyslel jsem si. Ale když jsem kolem něho šel vyčůrat se na hajzlík, spatřil jsem, že nedělá podvojný účetnictví, ale píše básně a kreslí k tomu malinký obrázky. Když jsem byl nejblíž zakryl sešit rukama. Místní Hemingway v utajení.

U bezhlavýho svatýho, si můžete desinfikovat ruce nebo ochutnat docela hnusný víno.

Když potřebuješ opravit lano.

Horderskej bordel kolem taverny mi byl velice sympatickej. Cejtil jsem se tu jako doma. Je čas zvednout kotvy a ploužit se dál.

Kalithea. Samozřejmě, že tak jak to tu kolem poledne bývá zvykem, ani noha.

Vyfotil jsem jejich na několik obrázků a pokusil se ho spojit do výškovýho panoramatu, čímž jsem způsobil, že jsem jim ho zkroutil.
Šikmá věž v Kalithei fotošopem.

Popelnice okolo vilky.

Děda s kýlou a přibíhající vňouče.

Načančanej hotel, ale žádný auta kolem, žádnej personál, žádní hosti. V pravé poledne.

Za chvilku k dědovi s vnukem přichází i babka s vnučkou. Mezigenerační rodinka je pohromadě.

Vyrážím do kopce na konec vesnice. Za dva kilometry mě čeká ta slavná Černá jeskyně. Podle nějakýho článku z internetu mě čeká cesta, kde jsou úseky s pomocnými lany. Prej není moc pro lidi nezdatné. Samozřejmě, že se považuju za zdatnýho.

Ale nastaly komplikace. Na konci ulice a vesnice sedí uprostřed tři nepřehlídnutelní psi. Všiml jsem si jich dřív než oni mě. Zvedli se z asfaltu, nastražili oháňky, rozestavili se do útočné trojice a strategicky vyčkávali, jestli k nim nepřijdu dřív, abych jim to trochu usnadnil. Zastavím se, oni se rozštěkají a štěkají čím dál víc. Nevrtí ocasama a drží linii.

Najednou zjišťuju, že vůbec nepotřebuju přece vidět nějakou blbou Černou jeskyni. Stejně tam bude jen bordel a plechovky od vypitýho piva a šprcky a ubrousky od svačin... A že ten krámek pod jeskyní, o kterým tak hezky vyprávěla jedna turistka na netu, mě taky nezajímá. Psí štěkali jak pominutí, žádná záclonka se nepohnula, okenice nevrzla. Je to jako v napínavým westernu. Nemám však ani jeden kolt proklatě nízko u pasu, ani kožený gatě. Jen tenký trenky z Lidlu. Moje, už dřív prokousnutá prdel od psa, se ozvala a začala svědit. Vzdávám to, otočím se k nim zády, ale oni se ke mě začali blížit, tak jsem se zase postavil k té hordě čelem a statečně couval zpátky na křižovatku. Po pár desítkách metrů se zastavili a pozorně sledovali, jak se rozhodnu.

Ti volně potulující psi s nepřátelským úmysly mě serou. Nechtěl jsem riskovat a provokovat. Přece jenom zítra letíme domů a kdyby mě pokousali znova na prdeli, blbě by se mi v letadle sedělo. A co vzteklina? Nic o tom tady nevím. Stáhl jsem gatě před brodem a ustoupil. Jdu domů. Takže nejen pro lidi nezdatné není cesta k jeskyni, není ani pro posery, co se bojí větších psů.

O té jeskyni vám nic nenapíšu. Cesta domů je celkem žhavá, ale příjemná, jdu zase mezi poli, ale jinudy. Náš pokojíček je opuštěnej, asi jsou všichni na pláži. Cítím, že jsem si toho nachodil zase docela dost a k tomu to vedro.

Jdu se podívat na pláž, jestli tam někde nenajdu ty moje.

Olina obklopená vnukama se válí na lehátku a učí Borise háčkovat potvory.

Pláž teď odpoledne není narvaná.

Ale stejně, jak krásně mi bylo mezi poli poblíž otroků na plantážích...

... a nasraně štěkajících řeckejch psů. Jdu si zaplavat. No fakt. Zaplavat. Bobík jde se mnou a snaží se mě utopit, aby mě mohl zachraňovat. Říkal: dědo nic nedělej, jako že seš mrtvej, zkusím tě zachránit. Není to nic příjemnýho, raději bejt živej a neutopenej, než se nechat zachraňovat.

Pak jdeme na naši "Poslední večeři".

Večer ještě do našeho DNA báru na pivo.

Helča s řeckým pivem před ksichtem.

Paní učitelka před pupkem.

Posledních pár řeckejch piv a už si musíme jen zabalit. Mám u Oliny v kufru dva olivový klacky. Něco z nich doma zkusím vydlabat.

Letíme dom.

Fotkou z charterovýho letadla domů končí vzpomínání na příjemnej týden na malým milým řeckým ostrově.