WWWprase 06/2024

Zakynthos
(den čtvrtý - přístav a olivovník)

Po včerejším čundru do hospody pod kostelem nad mořem jsem ráno zjistil, že cejtím nohy. Ne, že jsou nemytý, ale svaly. Ráno jdu s učitelkama na pláž, kluci ještě spí a na pláži není ani noha, jen ty naše. A ani ještě není úplně den. Takový příjemný ráno.

Ta malinká kulička v moři, to je Olina. Respektive jen její hlava.

Paní učitelky angličtiny vycachtané.

Snídaně klasická, tak jako dny před tím. Žádná fantazie.

Rozhodl jsem se pro odpočinkové objevování. Zkusím prozkoumat místní přístav. Ve vesnici je docela mrtvo. Je to stejně divnej způsob života. Ráno, kdy ještě není vedro, všichni chrápou, pak kvůli vedru nelezou ven nebo se válí pod slunečníkem namazaní padesátkou a pravidelně se obrací, aby byli správně opálení. Pak je zase poledne a to je čas pro siestu, která je samozřejmě součástí života v teplých krajinách. Vše zásadní se začne odehrávat až odpoledne a hluboko do noci.

Tragédie na hlavní třídě.

Dnes by to mohlo být třeba o Olivovnících. Nebo ne?

Vypadám divně, když se potácím prázdnou vesnicí. Kecám, skoro prázdnou.

Nenajít v tak malé vesnici přístav je prakticky nemožné. Čekal jsem nějakej přístavní cvrkot, ale nic zásadního se neděje. Všude jsou pláže, slunečníky a prázdný lehátka. Pomaličku se však pláže začínají plnit lidstvem.

Parkoviště se plní, dokonce i prodavači cetek už vylejzají z nor. Čekal jsem nějaký prodavače čerstvejch ryb, cvrkot kolem rybářskejch člunů, ale prd. Plíživé mrtvo.

Všechno tu vypadá opuštěně.

Lodní lana se rozplítají samy od sebe.

Je tu několik mol. Ale jen u dvou přistávají lodě s turisty. Samozřejmě, že ne takhle ráno.

Na konci přístavu je malinkej kostelík.

Má krásný vrata. Čuchám ke dřevu, voní. Můžu si to dovolit, nikdo tu není.

Mramorovej kříž s panenkou Marií...

...a vyšisovaným Ježíšem.

Námluvy nedopadly dobře, zdá se.

Jsem na konci přístavu. Cesta se tu ztrácí. Vydávám se po útesu podél moře. Začíná být docela vedro. Našel jsem si přijatelně korunovanej strom kvůli stínu, opřu si zpocený záda o kmen a chviličku si čtu na mobilu básničky Blatnýho. Ne toho bejvalýho ministra zdravotnictví, Ivana Blatnýho. Jsou krásný, ale nezabránily mi v tom, abych neusnul.

Až se probudím, vyfotím si panorama přístavu a jen tak co noha nohu mine se vracím zpátky.

Slunce se schovalo, že by přišla nějaká buřina?

Za tři minuty je už zase modro a slunce pálí jak ďas. Pláže už praskají ve švech. V barech a hospodách začínají zametat. Někteří turisti totiž jsou zvyklí se naobědvat. Vzpomněl jsem si, že poblíž přístavu je velkej olivovej háj, co kdybych si ho dnes prošel?

Miluju olivovníky.

I bílým koním je vedro.

V Olivovým háji je jako v ráji. Ta omamná vůně.

Tady a v celým Řecku rostou olivovníky evropské. To má logiku. Ony jsou totiž i olivovníky čínský a v Africe roste taky několik druhů. I v Austrálii mají svůj olivovník. Společným jmenovatelem všech jsou olivy a olivovej olej.

Olivy jsem jako malej kluk nesnášel. Měl jsem pocit, že ohryzávám umělou hmotu. Jako kdybych olizoval magnetofon značky Uran a hryzal do bakelitové lžičky. Odpor k olivám mi vydržel až do dospělosti, nikdy jsem je nevyhledával jako nějakou pochoutku. Jen jsem je dokázal už pozřít.

Vzpomínám si přesně, kdy se to ve mně zvrtlo. Byl jsem v Africe ve městě Nyala uprostřed pouště a Súdánu. Městečko mělo jen prašný cesty, dokonce ani na letišti neměli beton, jen udusanej písek. A nebo byl beton schovanej pod silnou vrstvou písku. Když jsme tam přiletěli, zrovna se blížilo období chamsínu. To je ta padesátidenní písečná bouře. Všechny domky měly oblepený okna a dveře leukoplastí, lidi byli nerudní a nervózní. Pozval nás starosta obce k sobě domů na večeři. A tam v jednom plechovým lavoru nabízel desítky odrůd ovocí a oliv. Většinu jsem viděl poprvé. Snažil jsem se ochutnat od každýho vzorku kousek. Některý modely chutnaly odporně. Ale jak se který jmenovalo, jsem se nedozvěděl. Jazyková bariéra.

Olivy, který jsem u starosty jedl, byly tak dobrý, že se můj odpor k těmto plodům o 180° změnil a od tý doby mám rád všechny olivy.

Olivovej olej je ceněná komodita, vegetariáni a lidi ujíždějící na zdravé stravě si pochvalujou, kolik je v olivovým oleji antioxidantů a zdravejch tuků. Je to možný. Olivovej olej má výhodu, že se z něho nepoblijete, když snite třeba celou polívkovou lžíci toho oleje.

V Austrálii jsem třeba narazil na olivovej olej, kterej byl tak hnusnej,
že se nedal pořádně žrát ani salát jím zakapanej.

Olivovníků je prej přes 40 druhů.

A v některejch kulturách je olivovník symbolem míru, hojnosti a dlouhověkosti.

V mnoha kulturách olivovník považujou za posvátnej strom.

Mě nejvíc na olivovnících ohromuje to, že žijou a rostou stovky let. A rostou natolik úsporně, že jejich dřevo je neuvěřitelně odolné a tvrdé. Olivový dřevo má nádhernou strukturu.

Olivovník africkej Olea capensis má tak tvrdý a odolný dřevo, že z něho staví mosty přes řeky a ty mosty vydrží bez údržby stovky let. V Jižní Africe z toho jejich olivovníku dělají dodneška kopí a i je prý používají k lovu.

V Číně roste asi 12 druhů olivovníků, na Madagaskaru čtyři. V Austrálii prý je jen jeden druh.

Tady u nás olivovníky volně nerostou, ale prej se dají pěstovat i na zahrádkách, protože prý vydrží i trošku mráz. U nás volně nerostou, ale je tu jeden chlapík, který z olivovníku vyrábí nádherná plnicí pera. Vždycky před vánoci má tolik objednávek, že nestíhá. Jeho plnicí pera jsou nádhernej pojem.

Někde jsem četl, že v prastarejch hájích v Řecku a Itálii jsou exempláře, které byly vysazeny před dvěma tisíci lety.

Musím si najít nějakej kus klacku, co se vleze do kufru a propašovat si ho domů a něco z něho vytvořit.

Olivy dozrávají v pozdním podzimu, sběr probíhá od listopadu až do poloviny února. Sklízí se v zelené až fialové fázi. Konzervovaný černý olivy prochází následnými chemicko-fyzikálními procesy, aby ztmavly do požadovaný barvy. Je docela možný, že ty divný, ale děsně dobrý Olivy v Súdánu byly taky nějak modifikovaný.

Olivovník je schopnej rodit první olivy již ve věku 3-5 let, kolem 15-20 let však teprve začíná být zajímavej pro produkci. Nejvyšších výnosů dosahuje okolo čtyřicátýho roku života, komerčně se v olivových hájích drží pro produkci asi do 150 let. Rodí sice furt dál, ale výnosy už nejsou tak velký, a proto se rostliny postupně nahrazujou.

V tomhle olivovým háji jsem celej pookřál a čas v něm utekl děsně rychle. Nebejt blízkýho štěkotu psů z nějaký blízký farmy, toulal bych se tu ještě hodiny, ale raději jsem kvůli štěkům odešel mezi lidi.