Zakynthos
(den šestý - k vraku)

Včera jsme jeli lodí čučet na želvy a taky se trochu okoupat z lodi, ale čeká nás ještě jeden výlet. Taky lodí, prej, kdo na Zakynthosu nenavštíví Navagio, jakoby tu nebyl. To je samozřejmě žvást, ale my jsme se rozhodli, že si to raději ověříme na vlastní oči.

Den začínáme už jako starý páky a zkušení snídaňáři. Každej už zná svý papenhajmský, Ne není nás 8, ale furt jen pět, jak jsme u nás doma zvyklí. Zleva: Kafe, džus, čokoláda, džus, džus, čokoláda, džus, čaj...

Po snídani nemusíme spěchat, protože tentokrát jdeme pěšky do našeho místního přístaviště. Dnes žádnej autobus.

Machruju a dělám průvodce, protože jsem si přístaviště už jednou docela pořádně prozkoumal.

Vesnička se plní lachtany. Ale je docela možný, že i ti s náma dnes lodí poplují.

Na čtyřkolky prdíme, jen si naproti koupíme nějakou sváču na loď.

Kolem mých oblíbených olivovníků.

Vydržel bych je fotit dlouhý hodiny.

Kytky neznám, to jen Olina.

Samozřejmě, že jsme tu brzo, tak hledáme místečko ve stínu. Je obsazené. Dvě korpulentní dámy tu hrajou kanastu pod slunečníkem. Ty s náma nakonec neplují, ale najdeme je tu odpoledne o dva stupně přismahlejší, jak furt hrajou tu kanastu.

Před kostelíkem je čerstvej pařez. Asi někdo potřeboval dřevo na grilování.

Vedro je přímo ukázkový a to Roušovna moc ráda nemá. Vyhrožuje, že na lodi zdechne, ale naučil jsem se už, že v mnoha svých prognózách se zkrátka plete.

Rybáři na rybolov dneska serou.

Olina si v tom vražedným vedru našla automat značky jezevčík.

Jakou má kadenci se mi zjistit nepodařilo.

Loď připlouvá asi s půlhodinovým zpožděním. Už je docela plná turistů. Bobík z toho čekání dostal hlad, tak svou svačinu hnedka sežral. Správně předpokládá, že se s ním pak děda i babička podělí o tu jejich.

Tohle známe ze včerejška.

Jen na pravoboku je maličkej ostrůvek vidět o něco líp, než včera. Ostrůvek, a to jsem včera ještě nevěděl, se jmenuje Micro Nisi. Pracovně mu říkám Mikronézie.

I tohle známe.

Někde poblíž jsou tu i Modré jeskyně. Tam jsme nebyli.

Tady to dobře smrdělo sírou, což bylo i místo kde jsme po cestě zpět zakotvili a koupali se ve smradlavé, ale určitě kurevsky zdravé vodě.

Blížíme se k té slavné pláži. K té největší místní atrakci.

Pláž Navagio najdete na severozápadním cípu ostrova. Jinak než lodí (nebo padákem) se sem nedostanete. Mají to dobře vymyšlený. Lodí tu je jak letadel na New Yorským letišti Kennedyho. Mají to dobře nacvičený. Připluje loď, postaví se do fronty a čeká. Ty, které jsou před ní už totiž nabírají svoje lidi a odplouvají a několik nových připluvších svoje lidi vypustí s tím, že za půl hodiny zase připlujou, naberou nás a odvezou.

Je tu šíleně narváno, hlava na hlavě. Pláž je zkrácená o policejní pásky kvůli padajícímu kamení.

Brožurky píšou o pláži, že to je to nejlepší místo pro selfíčka na Instáč. Naprostá většina návštěvníků to bere vážně fotí tu jako šílená, klasický doopravdický selfíčka. To, že tu je tolik lidí mi docela vadí, tak jsem se rozhodl, že celej svůj pobyt věnuju prachsprostýmů paparačení a stalkování. Beru to jako výzvu a hned mě to tu začalo trochu víc bavit.

Prorezlej vrak se jmenuje Panagotis. Ztroskotala v roce 1980 při velké bouři. V té době byl oblíbenej sport v Řecku pašování levnějších cigaret a chlastu. No a Panagotis byla plná kontrabandu. Než se stačili pašeráci nadechnout, tak se seběhli (přesně sepluli) místňáci a loď prakticky vypucovali. Vydrželo jim to na dlouho.

Slečna hledá ideální pozici pro čtvercový formát Instagramu. A selfíčko?

Navagio v překladu znamená, kdo by to byl řekl, Ztroskotání.

Selfíčko jí dělá kámoška. Pak se holky prohodí. Ale ona to není žádná prdel, teda jako je to prdel, ale myslel jsem, že to je velká věda, protože všecko, co si holky nafotí se musí okamžitě zkontrolovat, blbý vymazat a nafotit znova. Těch místeček k selfíčkování není nekonečně mnoho, loď je dlouhá pouhých 35 metrů.

Jedna z verzí, která se na zrzavý zbytky nabaluje, je ta pašerácká. Pak se tu mluví ještě o jiné verzi. Ono je totiž docela možný, že to vůbec nebyli pašeráci a vůbec neztroskotali, ale že si to mísťňáci vymysleli, aby zatraktivnili ostrov. Nějakej vrak si sehnali a umístili ho na tu z břehu nedostupnou pláž, pak to pustili do novin, delegáti cestovek se toho chytli a vyprávěli o pašerácích, až se jim z té nijaké pláže podařilo vytvořit legendu, kterou každej rád navštíví.

Paparazzi fotí skrz proděravělou loď.

Zadky i předky.

Jo, vypadá to určitě zajímavě. Nechci tu machrovat, že jsem podobnejch vraků na plážích viděl na různejch místech, třeba v Jemenu nebo Súdánu, víc. Všecky vypadají podobně. Počmárané rzí prorezlé... ale tenhle vrak je obsypaný daleko hezčíma holkama než třeba ten mnohem větší v Adenu. Skály okolo jsou až 200 metrů vysoký a jsou dost nestabilní. Kromě toho tu je pásmo drobnýho seismickýho neklidu. Šutry tu padají poměrně často. V roce 2023 v březnu, čili rok po naší návštěvě, kvůli seismickýmu neklidu, prý byla pláž uzavřená. Pár šutrů z té vysoké skály spadlo, i za nás. Mají to ošetřený jen policejníma páskama, ale pro selfičko si někteří nechají klidně i hlavu šutrem rozlousknout.

Vrak a stará dáma.

Jestli tu je většina lidí jen na půl hodiny, tak tenhle nápis musel dělat autor na etapy.

Ono to ale bude asi trochu jinak, sem se dá jezdit prakticky celoročně, takže si sem zajedete malou loďičkou, zakotvíte a celej den můžete čmárat na starou loď. Prej je to oblíbený místo i pro svatební fotky.

Skrz pašeráckej trup vidím, že holky si vyměnily role.

Trup lodi hraje všema barvama.

Přestalo mě bavit šmírovat kolem vraku, tak se vracím zpět. Prodírám se davy k mýmu ručníku. Snad ho najdu.

Ale tyhle dva bumbrdlíčky jsem si vyfotit musel, dokonce jsem se kvůli tomu vrátil.

Bílej písek? zapomeňte, jsou malý vostrý šutry. Docela nepříjemný, a to jsem si myslel, jak mám odolný šlapky z toho občasnýho bosýho běhání. Samotná voda na té chráněné pláži je o maličko studenější než jinde, protože je tu hodně hluboko a prudkej spád. Nejsou tu žádný vlny, protože je to dobře ukrytý ve skaliskách. Voda nádherně čistá.

Uplynula ta naše půlhodina. Balíme si ručníky a naloďujeme se.

Čekají nás ještě dvě zastávky. Tady za slavobránou nám loď opět zakotví. Můžeme se znova koupat. Olinu Helča protáhne nějakou malou jeskyňkou a Olině se to nelíbilo.

Bobíka překvapilo, že děda umí plavat, protože si tu mou nechuť k plavání vysvětlil tím, že neumím plavat, proto do vody nelezu, jinak mu to nedávalo smysl. Připlul ke mně a říkal: "Dědo, jak to, že umíš plavat?" Pak jsme se spolu potopili až ke dnu pro šutr. Dostali ode mě potapěčskej foťák Canon, aby se mohli vyřádit, ale asi z těch fotek bylo prd. To ale nevím, žádnou mi neukázali. Ten foťák je klasika na filmy. Ani ho neutopili. Když jsme vylezli z vody, ptal se jakýsi pán Helči, kdo je ten starý pán, co tak hezky plaval? Měl bych se pýřit, chlápek prej myslel mě. Haha. Ani pochvala od dědka a od Bobíka můj vztah k plavání v moři nezměnil. Nebaví mě to.

Pán, co prodává na lodi studený pivo v zelených plechovkách

Slečna, co taky selfíčkovala na Navagiu.

Ukazuje svým rodičům, co všecko tam nafotila. A určitě i na Instáč už umístila.

Maják, kterej vidíme z lodi se jmenuje údajně Skinari.

Maličký záliv Xigia, kde to smrdí peklem. Ale je to prej zdravý. Tedy pokud si neloknete.

Helča.

Boris

Bobík, Boris, Helča.

Babka s dědkem.

Kdo ví, o čem přemejšlí?

Poslední fotka na lodi. Bobík se svým dědečkem, o kterým dnes zjistil, že umí docela dobře plavat i se potápět. Zatím na břehu v přístavišti dvě naducané dámy stále a neúnavně hrajou kanastu...

,

podpis

Zemědělci se bouří.



Budoucí učitelky angličtiny ve vlaku a v roce 1981.

Eva Hrindová, z FB: "Já ani moc nevěřím na viry jako takové a na koncept infekčních nemocí. Lidi jsou buď zdraví nebo nemocní a své nemoci si vypěstují sami, nikde je "nechytnou". A podle toho se řídím a funguje to."

PAN JIŘÍ S DALIBOREM ZAČALI UPRAVOVAT

uvolněnou garáž, kde vznikne místo pro zvukovou techniku.


Možná se brzy dočkáme toho, že nebudeme mít přeplněné schodiště
a při přípravě na výjezd Jirka nebude muset všechno přerovnávat
a stěhovat vzhůru dolů.
Skoro si to ani nedovedu představit.

MINULE JSEM SLÍBILA DODAT
odkaz na živé provedení Toselliho Serenaty, určené Miloši
Štědroňovi k narozeninám.
Pavel nezklamal a odkaz dodal včas, tady je:

Pokud by někdo chtěl vidět skutečně prožitý klavírní doprovod,
přesně v čase 2:16 nastane ta správná strécovská situace,
samozřejmě inspirovaná vrcholným výkonem sólisty!
Kupodivu mně ani nenaskočila boule…
Tomáš Řezníček prohlásil, že to vlastně mohl být pracovní úraz.
Pan Jiří stačil vyfotit, jak MUStr. Béé demonstruje použití houslí
obráceně a dokazuje, že to takhle vlastně vůbec nejde.


Text, který zpíval oslavenci, napsal údajně ve vlaku, když přijížděl do Brna.
Zajímalo by mě, kolikáté provedení Toselliho Serenaty to vlastně
mohlo být. To asi nikdo nezjistí...

Dada a spol.

Skotský pes

Skrytá tvář české literatury: Suzanne Renaud

Spolek Básníci v Česku herců Lukáše Riegera a Michala Bumbálka uvádí cyklus večerů živé poezie zaměřených na tvorbu významných duchovně orientovaných básníků dvacátého století a současnosti.

První večer letošního roku proběhne v pondělí 26. 2. 2024 v 19.30 a bude věnovaný dílu francouzské básnířky Suzanne Renaud, životní partnerky Bohuslava Reynka.

Účinkují: Naďa Kovářová, Michaela Skalová, Michal Bumbálek, Lukáš Rieger
Úvodní slovo: Josef Mlejnek
Film: Petr Baran a Kristýna Brázdová
Hudba: Josef Klíč
Vstupné: 150 Kč
Studenti a senioři: 80 Kč
ZTP, ZTP/P: 80 Kč
Studenti a pedagogové uměleckých škol: 40 Kč

Bývalá káznice na brněnském Cejlu, Bratislavská 249/68, 60200

Suzanne Renaud
* 30. září 1889, Lyon - † 21. ledna 1964, Havlíčkův Brod

Narodila se ve francouzském Lyonu v rodině důstojníka, která se v jejích pěti letech přestěhovala do Grenoblu. Její matka ji všestranně podporovala a vedla ke studiu. Stala se první absolventkou filosofické fakulty v Grenoblu. Během první světové války pomáhala léčit raněné v polním lazaretu, kde se zamilovala do raněného vojáka, který se ale po uzdravení vrátil na frontu a záhy tam padl. Prázdniny v roce 1919 trávila v La Louvesc v kraji Vivarais mezi spisovateli z okruhu nakladatelství Au Pigeonnier. O tři roky později zde vyšla její první a zároveň poslední sbírka - vydaná za jejího života ve Francii - Ta vie est là/Zde život tvůj (1922/1926). Ta upoutala českého básníka a překladatele Bohuslava Reynka, který za ní v říjnu roku 1923 přijel. Sbírku přeložil a po několika měsících dopisování ji požádal o ruku. V té době jí však zemřela matka a trpěla obrovskými úzkostmi a obavami z budoucnosti. Zprvu proto jeho nabídku odmítala, ale nakonec se ale za něj 13. března 1926 vdala a po dvou letech, kdy se jí v Grenoblu skoro ve čtyřiceti letech narodili oba synové, se přestěhovala do Petrkova.

Elegantní Francouzka přitahovala na vysočanském venkově velkou pozornost. Zvykala si těžko. Neuměla ani slovo česky a statek zdaleka nepřipomínal slibovaný zámek. Podpořil ji až příjezd Reynkových přátel z literárního světa. V Československu pak bilingvně vyšla její další sbírka Ailes de cendre/Křídla z popela (1932). Reynkovi žili střídavě ve Francii a v Československu až do roku 1936. Pak se hranice zavřely. Podpis Mnichovské dohody pro ni znamenal nejen exil, ale i pocity studu za Francii, což se odrazilo ve sbírce Victimae laudes/Chvála oběti (1939/1948). Když jim nacisté jejich domov zabrali, našli útočiště u rodiny Josefa Floriana ve Staré Říši, kde vznikla většina básní ze sbírky La porte grise/Dveře v přítmí (1947). Po únoru 1948 byl petrkovský statek zestátněn a Reynkovým zůstal k užívání jen dům v dezolátním stavu. Její poslední básně jsou však tím nejlepším, co kdy napsala... Její sebrané spisy Oeuvres (Dílo) vyšly v Grenoblu v roce 1995.

Překládala manželovu poezii do francouzštiny, on její do češtiny. Do francouzštiny překládala také díla českých básníků Vladimíra Holana a Františka Halase. V letech 1947–1959 udržovala korespondenci s francouzským spisovatelem Henri Pourratem, jehož dílo později překládal její syn Jiří Reynek.

Zdravím přátele Brněnské Kytarové Besedy!
Zvu Vás o5 na naše pravidelné muzicírování do šipkového klubu M13 v podpalubí domu na Veveří 46 (mezi Gorkého a Konečného nám).
Hrajeme ve čtvrtek 22 února 2024 od 19:00 do 22:00 (či déle). Přijďte včas, ať sedíte jak jste zvyklí. Začneme v 19:00 a vystřídáme se jako sólisté: Já, Aleš, Já a Aleš. Cca od 20:45 nastoupí Bystrc Banda Askalona (BBA) a ve 4 lidech koncertík dohrají. Ode mne uslyšíte Zappu a pak Beatlesovky. Aleš jako vždy to svoje. BBA s aktuální směskou písní pod názvem Daňové přiznání No1. Honzík Svoboda nebude, je na horách. Vstupné není (jak víte), dobrá společnost a nápoje však ANO! Těšíme se na vás,… a Vy se těšte na nás!
Za BKB Jura Hála.

Vážení a milí příznivci
srdečně zveme na jarní koncert na Leitnerku, zahrajeme v plné sestavě a v plné palbě. Přijďte, uděláme si pohodový večírek plný vícehlasů.
předprodej na goout | facebook zde | zvučit bude, doufejme, Lukáš Hvězda
Těšíme se na vás,
Máta
Richard Lank, Eva Rothová, Pavla Lanková - zpěv
Marek Lutonský - klávesy
Šimon Řeřuch - baskytara
Tomáš Vejrosta - bicí

--
srdečně zdraví / Best Regards
Richard Lank