Zakynthos
(den šestý - k vraku)

Včera jsme jeli lodí čučet na želvy a taky se trochu okoupat z lodi, ale čeká nás ještě jeden výlet. Taky lodí, prej, kdo na Zakynthosu nenavštíví Navagio, jakoby tu nebyl. To je samozřejmě žvást, ale my jsme se rozhodli, že si to raději ověříme na vlastní oči.

Den začínáme už jako starý páky a zkušení snídaňáři. Každej už zná svý papenhajmský, Ne není nás 8, ale furt jen pět, jak jsme u nás doma zvyklí. Zleva: Kafe, džus, čokoláda, džus, džus, čokoláda, džus, čaj...

Po snídani nemusíme spěchat, protože tentokrát jdeme pěšky do našeho místního přístaviště. Dnes žádnej autobus.

Machruju a dělám průvodce, protože jsem si přístaviště už jednou docela pořádně prozkoumal.

Vesnička se plní lachtany. Ale je docela možný, že i ti s náma dnes lodí poplují.

Na čtyřkolky prdíme, jen si naproti koupíme nějakou sváču na loď.

Kolem mých oblíbených olivovníků.

Vydržel bych je fotit dlouhý hodiny.

Kytky neznám, to jen Olina.

Samozřejmě, že jsme tu brzo, tak hledáme místečko ve stínu. Je obsazené. Dvě korpulentní dámy tu hrajou kanastu pod slunečníkem. Ty s náma nakonec neplují, ale najdeme je tu odpoledne o dva stupně přismahlejší, jak furt hrajou tu kanastu.

Před kostelíkem je čerstvej pařez. Asi někdo potřeboval dřevo na grilování.

Vedro je přímo ukázkový a to Roušovna moc ráda nemá. Vyhrožuje, že na lodi zdechne, ale naučil jsem se už, že v mnoha svých prognózách se zkrátka plete.

Rybáři na rybolov dneska serou.

Olina si v tom vražedným vedru našla automat značky jezevčík.

Jakou má kadenci se mi zjistit nepodařilo.

Loď připlouvá asi s půlhodinovým zpožděním. Už je docela plná turistů. Bobík z toho čekání dostal hlad, tak svou svačinu hnedka sežral. Správně předpokládá, že se s ním pak děda i babička podělí o tu jejich.

Tohle známe ze včerejška.

Jen na pravoboku je maličkej ostrůvek vidět o něco líp, než včera. Ostrůvek, a to jsem včera ještě nevěděl, se jmenuje Micro Nisi. Pracovně mu říkám Mikronézie.

I tohle známe.

Někde poblíž jsou tu i Modré jeskyně. Tam jsme nebyli.

Tady to dobře smrdělo sírou, což bylo i místo kde jsme po cestě zpět zakotvili a koupali se ve smradlavé, ale určitě kurevsky zdravé vodě.

Blížíme se k té slavné pláži. K té největší místní atrakci.

Pláž Navagio najdete na severozápadním cípu ostrova. Jinak než lodí (nebo padákem) se sem nedostanete. Mají to dobře vymyšlený. Lodí tu je jak letadel na New Yorským letišti Kennedyho. Mají to dobře nacvičený. Připluje loď, postaví se do fronty a čeká. Ty, které jsou před ní už totiž nabírají svoje lidi a odplouvají a několik nových připluvších svoje lidi vypustí s tím, že za půl hodiny zase připlujou, naberou nás a odvezou.

Je tu šíleně narváno, hlava na hlavě. Pláž je zkrácená o policejní pásky kvůli padajícímu kamení.

Brožurky píšou o pláži, že to je to nejlepší místo pro selfíčka na Instáč. Naprostá většina návštěvníků to bere vážně fotí tu jako šílená, klasický doopravdický selfíčka. To, že tu je tolik lidí mi docela vadí, tak jsem se rozhodl, že celej svůj pobyt věnuju prachsprostýmů paparačení a stalkování. Beru to jako výzvu a hned mě to tu začalo trochu víc bavit.

Prorezlej vrak se jmenuje Panagotis. Ztroskotala v roce 1980 při velké bouři. V té době byl oblíbenej sport v Řecku pašování levnějších cigaret a chlastu. No a Panagotis byla plná kontrabandu. Než se stačili pašeráci nadechnout, tak se seběhli (přesně sepluli) místňáci a loď prakticky vypucovali. Vydrželo jim to na dlouho.

Slečna hledá ideální pozici pro čtvercový formát Instagramu. A selfíčko?

Navagio v překladu znamená, kdo by to byl řekl, Ztroskotání.

Selfíčko jí dělá kámoška. Pak se holky prohodí. Ale ona to není žádná prdel, teda jako je to prdel, ale myslel jsem, že to je velká věda, protože všecko, co si holky nafotí se musí okamžitě zkontrolovat, blbý vymazat a nafotit znova. Těch místeček k selfíčkování není nekonečně mnoho, loď je dlouhá pouhých 35 metrů.

Jedna z verzí, která se na zrzavý zbytky nabaluje, je ta pašerácká. Pak se tu mluví ještě o jiné verzi. Ono je totiž docela možný, že to vůbec nebyli pašeráci a vůbec neztroskotali, ale že si to mísťňáci vymysleli, aby zatraktivnili ostrov. Nějakej vrak si sehnali a umístili ho na tu z břehu nedostupnou pláž, pak to pustili do novin, delegáti cestovek se toho chytli a vyprávěli o pašerácích, až se jim z té nijaké pláže podařilo vytvořit legendu, kterou každej rád navštíví.

Paparazzi fotí skrz proděravělou loď.

Zadky i předky.

Jo, vypadá to určitě zajímavě. Nechci tu machrovat, že jsem podobnejch vraků na plážích viděl na různejch místech, třeba v Jemenu nebo Súdánu, víc. Všecky vypadají podobně. Počmárané rzí prorezlé... ale tenhle vrak je obsypaný daleko hezčíma holkama než třeba ten mnohem větší v Adenu. Skály okolo jsou až 200 metrů vysoký a jsou dost nestabilní. Kromě toho tu je pásmo drobnýho seismickýho neklidu. Šutry tu padají poměrně často. V roce 2023 v březnu, čili rok po naší návštěvě, kvůli seismickýmu neklidu, prý byla pláž uzavřená. Pár šutrů z té vysoké skály spadlo, i za nás. Mají to ošetřený jen policejníma páskama, ale pro selfičko si někteří nechají klidně i hlavu šutrem rozlousknout.

Vrak a stará dáma.

Jestli tu je většina lidí jen na půl hodiny, tak tenhle nápis musel dělat autor na etapy.

Ono to ale bude asi trochu jinak, sem se dá jezdit prakticky celoročně, takže si sem zajedete malou loďičkou, zakotvíte a celej den můžete čmárat na starou loď. Prej je to oblíbený místo i pro svatební fotky.

Skrz pašeráckej trup vidím, že holky si vyměnily role.

Trup lodi hraje všema barvama.

Přestalo mě bavit šmírovat kolem vraku, tak se vracím zpět. Prodírám se davy k mýmu ručníku. Snad ho najdu.

Ale tyhle dva bumbrdlíčky jsem si vyfotit musel, dokonce jsem se kvůli tomu vrátil.

Bílej písek? zapomeňte, jsou malý vostrý šutry. Docela nepříjemný, a to jsem si myslel, jak mám odolný šlapky z toho občasnýho bosýho běhání. Samotná voda na té chráněné pláži je o maličko studenější než jinde, protože je tu hodně hluboko a prudkej spád. Nejsou tu žádný vlny, protože je to dobře ukrytý ve skaliskách. Voda nádherně čistá.

Uplynula ta naše půlhodina. Balíme si ručníky a naloďujeme se.

Čekají nás ještě dvě zastávky. Tady za slavobránou nám loď opět zakotví. Můžeme se znova koupat. Olinu Helča protáhne nějakou malou jeskyňkou a Olině se to nelíbilo.

Bobíka překvapilo, že děda umí plavat, protože si tu mou nechuť k plavání vysvětlil tím, že neumím plavat, proto do vody nelezu, jinak mu to nedávalo smysl. Připlul ke mně a říkal: "Dědo, jak to, že umíš plavat?" Pak jsme se spolu potopili až ke dnu pro šutr. Dostali ode mě potapěčskej foťák Canon, aby se mohli vyřádit, ale asi z těch fotek bylo prd. To ale nevím, žádnou mi neukázali. Ten foťák je klasika na filmy. Ani ho neutopili. Když jsme vylezli z vody, ptal se jakýsi pán Helči, kdo je ten starý pán, co tak hezky plaval? Měl bych se pýřit, chlápek prej myslel mě. Haha. Ani pochvala od dědka a od Bobíka můj vztah k plavání v moři nezměnil. Nebaví mě to.

Pán, co prodává na lodi studený pivo v zelených plechovkách

Slečna, co taky selfíčkovala na Navagiu.

Ukazuje svým rodičům, co všecko tam nafotila. A určitě i na Instáč už umístila.

Maják, kterej vidíme z lodi se jmenuje údajně Skinari.

Maličký záliv Xigia, kde to smrdí peklem. Ale je to prej zdravý. Tedy pokud si neloknete.

Helča.

Boris

Bobík, Boris, Helča.

Babka s dědkem.

Kdo ví, o čem přemejšlí?

Poslední fotka na lodi. Bobík se svým dědečkem, o kterým dnes zjistil, že umí docela dobře plavat i se potápět. Zatím na břehu v přístavišti dvě naducané dámy stále a neúnavně hrajou kanastu...