Zlatej Chlum
(V Jeseníkách je krásně)

Mám tu jeden dluh z loňska. Českej, zlatej českej dluh. To je furt samá cizina, exotika, ale na krásy u nás bych zanevírat nechtěl a neměl.

Jeli jsme na pár dní do Ostružné s Helčou. A protože jsme měli k dispozici auto, rozhodli jsme se jedno ráno, že si uděláme výlet na jednu známou místní zlatou rozhlednu.

Když jsme byli malí, tak jsme na rozhledně párkrát byli, všichni si to matně pamatujeme. Já jsem Zlatej Chlum párkrát zdolal i na kole v dobách, kdy ještě žádný horský kola nebyly. A když jsem pak chtěl odšroubovat na tu dobu neuvěřitelný pětikolečko, odsraly to špice, neboli špajchny alias dráty.

Jednou jsme tam byli s Olinou v čase sněhu. To si zrovna koupila červený botky v jesenickým obchůdku, tak je vzala na výlet. Ne, neměla je na noze, botky šly na výlet v originální krabici. Klouzalo to jako sviňa, Olinu bolela asi kyčel a já jsem měl zramovaný koleno, takže cesta dolů byla malý peklo.

Když jsme dorazili do Jeseníku, rozdělila se naše posádka na několik nedůležitých sekcí, každá sekce měla svůj nápad a názor, kde je nejlepší zaparkovat a kudy vyrazit k rozhledně. Myslím, že nejrealističtější verzi jsme nabízeli my - Olina a já, protože jsme tam byli prakticky nedávno, ale Dana nás přetrumfla, že tu byla před pár měsíci s Lindou. Danina verze se nakonec ukázala jako mimoňská, protože vůbec na rozhlednu nevedla.

Vinzentz Priiessnitz byl dost uznávaná osobnost. Vynalezl několik postupů, jak neubližovat pacientům a jak to prezentovat jako vítězství nad nemocí. Vincetz (1799-1851) pocházel z Rakouska, původem Němec, ale žil tady v Gräfenberku, neboli v dnešním Jeseníku. Jednou ze sporných léčtelskejch procedur byla léčba prací. To nevím, jak se uchytilo. Ale pro jistotu ještě přidal léčbu čerstvým vzduchem a čistou horskou vodou. Tím se moc posrat nedalo. Asi je i tím, kdo vynalezl hydroterapii. Nejznámější je Priessnitzův obklad. Ten si určitě všichni pamatujete z dětství.
A je i zakladatelem dnes už světoznámých lázní. Léčil se tu u něj i Nikolaj Vasiljevič Gogol. Rok 1999 vyhlásilo UNESCO, při příležitosti dvousetletého výročí Priessnitzova narození, významným kulturním výročím. V roce 2014 byly tradiční léčebné procedury a odkaz Vincenze Priessnitze zapsány na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky.

Tolik náš slavnej Vincek. Abych nezapomněl, jeho jméno si vzala za své i místní kapela. Některý písničky byly i dobrý. Ale bacha, to je moje subjektivní hodnocení, nechci ubližovat.

Během nástupu k rozhledně jsme udělali kompromis mezi tzv. Roušovskou a novou cestou. Jdeme i kolem baráku, kde určitě v noci straší.

Výhled na Jeseník a Českou Ves je hezkej ještě dávno před tím, než dosáhneme vrcholu té hory Zlatý Chlum (891 m n.m).

Hrubý Jeseník patří mezi velmi malebná pohoří.

Kam se koukneš, tam to je hezký.

Lesy tu jsou převážně smíšený.

A to už je ona slavná rozhledna. Samozřejmě, že se platí vstupný, protože nějak prachy na údržbu získat musí. Otevřená byla 3. září 1899 a je vysoká 26 metrů.

V boudičce u rozhledny provozuje už desítky let malou hospůdku vousatej chlápek. Možná tu je odjakživa. Já si teda nikoho jinýho v tom bufíku nepamatuju. Mají tu dobrý polívky a dobře vychlazený pivo. A jestli se nepletu, tak se ten fajnovej chlápek jmenuje Miloš.

Koupili jsme si vstupenku a drásáme se po červenejch schodech nahoru.

Výhled stojí za to. Rozhledna je na výborným místě. Vidíte daleko i široko. Tohle je směrem do Polska. Tam vzadu jsou polská Otmuchovská jezera.

Vlevo se nenápadně mění město Jesení ve vesnici Česká Ves.

Pokusil jsem se asi z osmi obrázků spojit 180°pohled od Polska vpravo do Česka vlevo. Uznejte, že je Jeseník umístěnej parádně.

Všude lesy.

A kopce.

V mracích se nám schovává chata Jiřího na Šeráku. Docela to tu dnes fučí.

Příběh vrcholovýho zlatochlumeckýho sloupu.

Tohle je pohled směrem k Ostružné a Ramzové.

Když jsme dostatečně vymrzli, motáme se zase zpátky po točitejch schodech dolů.

Tady mě napadlo ten den první haiku, které se pak objevilo v knize "Haiku pro každý den":
mým velkým snem
je seřídit krasohled
a dívat se jinam*

Netušil jsem, že toho dne se mi v hlavě vylíhne ještě několik dalších haiku.

Klidně si můžu dovolit říct, že tolik haiku v jednom dni jsem ještě nezažil. Asi nějaká indispozice nebo epidemie.

Buky tu jsou docela přítulné.

Naše kroky nezadržitelné směřujou k hospodě na Křížovém vrchu. Poznáte ji podle čtyř prasat namalovanejch na zdi. A prej tu stojí už od roku 1902.

Interiér hospody je tajemnej a skoro vždycky, když jsme tu byli, tak světlo dělalo divy. Kromě toho světla tu i velmi dobře vaří. A mají u pultu stolek s velkým hrncem horké polívky. Tu si nabíráte sami a vždycky k ní mají skvělý housky a nebo chleba. Až se divím, jak dlouho se zdržuju u popisu jídla, to nemívám ve zvyku.

I bez rozhledny je Jeseník jako na dlani.

Křížová cesta vede od Anglickýho pramene až ke kostelíku svatý Anny na Křížovým vrchu. V 17. století tu na kopci stála jen dřevěná kaplička, kterou pak přestavěli na zděnej kostelík. Chtěli po náboženské vrchnosti, aby se tam mohly konat bohoslužby, ale neuspěli, žádost zamítnuta a kostelík se směl používat jen k soukromejm akcím. Jediný, co povolili, že si tam smějí zavěsit zvon. Ten jim odlil brněnskej zvonař s typicky brněnským jménem Karl Stecher.

Křížová cesta vznikla na místě, který bylo velmi oblíbený pro nedělní vycházky, tak se to samo nabízelo.

Kostelík svaté Anny byl vysvěcenej myslím v roce 1861.

Komouši křížovou cestu zlikvidovali a pro soudruhy dělníky místo ní vybudovali sáňkařskou dráhu. Až komoušskej režim padl, začali pomaličku a nenápadně křížovou cestu budovat znova.

Kompletní obnova skončila až v roce 2012. Zajímavá je taky kvůli tomu, že vede kolem několika pramenů údajně velmi léčivých. Třeba pramen u Vousáče, nebo tady zrovna je Mločí pramen. Jak vidíte na Helčiným výrazu, musí to být děsně zdravá voda.

Pak jsme si ještě v Jeseníku udělali procházku po náměstí a navštívili místní kostel. Je krásně udržovanej a je krásnej. Kostel Nanebevzetí Panny Marie je novorenesanční stavba z let 1882–1883, postavená na místě starší později přestavované gotické stavby, o níž první písemná zmínka pochází z roku 1418. V roce 1937 byl kostel povýšen kardinálem Bertramem na proboštství. Kostel byl zapsán do seznamu kulturních památek už před rokem 1988.

Oltáře postavil sochař a řezbář Kristian Keller z Vápenné.

Kristián byl šikovnej.

Vpravo je oltář svatýho Josefa.

Druhý haiku:
špony jak přání
červotočí vrzání
ticho zdřevění*

Haiku třetí:
V zašlé knize knih
listuje neklidnej mnich,
jak rozeznat hřích.*

Haiku čtvrté:
tóny rozezní
tlapky myší kostelních
drze bezbožných*

A haiku ten den poslední:
poutník z pavučin
počítá kroky k cíli
kam jde, netuším*

No a pak už jsme jeli na chalupu, protože jsme toho měl plný kecky.

*) všechna zde uvedená haiku jsou v knize Haiku pro každý den 2023. Chtěl-li by někdo z čtenářů WWWprasete e-book, nechť se ozve a já mu ji pošlu.