Meru a Kilimanjaro 2017
(druhá část)

Nejdříve si dovolím několik zážitků z volební soboty. Cestou od urny jsme šli zkratkou. Slunko problikávalo mezi pestře zbarvenými orosenými listy stromů a na asfaltovém chodníčku u plotu mateřské školky jsme záhy málem šlápli do rozměrné šavle, po 30 metrech do další. Trochu to předznamenalo náladu. V prvním podchodu jsme narazili na čpavkovou clonu, jak tam procházející odkládají přebytečnou moč. Ve druhém podchodu pod hlavní ulicí bylo nasráno. Za podchodem pak na stožáru uličního osvětlení visel jeden z miliónu volebních plakátů se superlídrem Františkem Čechem. Přemýšleli jsme, kterým směrem se asi dotyčný zvraceč pohyboval, jaké byly příčiny a následky. A bylo hůř. Vědci zjistili (eurozprávy.cz 16.10.2017), že na světě existuje jediné místo, v němž nefunguje gravitace. Volební skrutátoři naproti tomu zjistili, že v ČR existuje příliš mnoho míst, kde lidem nefunguje mozek. Meteorologové předpověděli, že sobota má být jedním z posledních hezkých dnů (mínili, aspoň doufám, počasí). Proto jsme vyrazili do ZOO. Bylo hezky (počasí). U slonů je citlivě rozmístěno několik drobných sloních soch a staveb připomínajících Indii nebo obecně místa, kde se sloni vyskytují. Jedna ze staveb s typickou střechou a řadou modlitebních mlýnků je nazvána Buddha. Vyslechl jsem mimoděk, jak jedna předškolačka dirigovala svého tatínka slovy: „Teď půjdeme na budha, a pak na surikaty“. Surikaty jsou fajn. Má je rád i pravděpodobný premiér. Zpátky do Afriky.

Důležitou součástí přípravy je očkování. Je to z části podobné jako s pojišťovnou. Doufáte, že nedojde k upotřebení, ale pro jistotu. Pojistku ale jen zaplatíte, kdežto očkování zaplatíte a ještě často odskáčete. Očkování proti žluté zimnici je podle některých (možná lobisticky podbarvených) zdrojů povinné. Prý někoho v Tanzanii ani nepustili z letiště, protože očkovaný nebyl. Ale to ani nezjistili vědci, nýbrž jedna paní povídala. Před očkováním proti žluté zimnici jsem byl lékařem varován, že se může projevit už bezprostředně po aplikaci, neboť se do těla vpustí jakési živé kultury. Když mi tři dny nic nebylo, myslel jsem, že mám vyhráno. Čtvrtou noc jsem se střídavě klepal zimou a odkopával vedrem. Blbě mi bylo ještě další tři dny a k tomu jsem chytil nějaký kašel. Fuj. Samostatnou diskutovanou otázkou je profylaxe malárie. Malaron jsou prášky, které si spousta cestovatelů koupí ve spěchu těsně před odletem. Příbalový leták začnou číst až dodatečně. Mnozí se natolik zaleknou možných doprovodných účinků, že se spolehnou raději na repelent a štěstí. Nelituji, jen konstatuji, že zálohu na první starobní důchod jsem prodrbal za očkování, dividendy ČEZu za prášky proti malárii, které jsem pak ani nezačal brát a mám je pomuchlané, ale netknuté na případné příští akce do roku 2021, kdy končí doporučovaná doba expirace. Jsem si jistý, že očkování bylo užitečné přesto, že po nás žádný očkovací průkaz vidět nechtěli, stejně jako nechtěli „povinné“ fotky na víza. Sami si nás při vstupu do země oskenovali a zkontrolovali otisky prstů. Všechno raději dvakrát. Opravdu informace od CK se dost často rozcházely se skutečností. Například stany. Ty je možné si pronajmout přímo na místě, ale ´znáte to, kdoví, jaké budou´. Naši průvodci měli stany kvalitní a čisté, nevím, co by na nich mělo turistovi vadit. Navíc tu byl ještě další trabl. Petrovi a Iloně nedovezli na letiště Kilimanjaro batohy. Nevědělo se, jestli zůstaly v Istanbulu nebo při mezipřistání na Zanzibaru. Při vyřizování reklamace Petr připsal do seznamu převážených věcí stan – a narazil. Stany prý podléhají clu (říkala bába u okýnka), což by bylo celkem logické při snaze donutit turisty, aby maximálně využívali tuzemských zdrojů a služeb. Že je nepřijeli prodat, je vedlejší. Vše nakonec dopadlo dobře, Petra s Ilonou to ale stálo zbytečné nervy, úsilí a dodatečné výdaje. Naše česká průvodkyně se starala a byla prima až na to, že na Kilimanjaru nikdy nebyla a zvláštní oporou klientů ve velkých nadmořských výškách nebyla. Naproti tomu Hebronova (to je ten vedoucí přes všechny průvodce a nosiče) africká agentura byla na znatelně vyšší úrovni, než jsem čekal – viz též dále. Nevím, jak moc se jen chlubili, ale řada z průvodců tvrdila, že má za sebou počet výstupů významně převyšující číslo 100. Nebudu svádět všechno na českou cestovku, však i renomovaní knižní průvodci nabádají vzít si s sebou elektrický adaptér na britskou zásuvku. A ono to jde s trochou násilí i jinak, ani rozdvojka není nutná. Dráty vůbec vedou všelijak a málokdo se tím trápí. Tady v Arushi těžko najdete lepší místo s nerušeným výhledem na Mount Meru.

V průběhu safari v kráteru Ngorongoro jsme byli odvezeni k místní masajské vesnici, zvané Boma. Ještě předtím jsme ale potkávali Masaje s typickou obuví nejen v Arushi, ale také u silnic, kde dělali cosi, čemu jsem nerozuměl. Nabarveni načerno s bílou maskou na obličeji čekali, aby se při průjezdu auta s turisty snažili rychle zakrýt si tvář pro prevenci před případným focením. Horní to stíhal, spodní ne zcela.

Domnívám se, že Boma je název obecný pro všechny vesnice popisovaného typu. Oplocená kůlová ohrada skrývá obytné stavby pro jednotlivé rodinné podskupiny, protože rodina je celá vesnice. Chajdy prý staví výhradně ženy, používají při tom bahno, trávu, moč, hnůj a popel. Zmiňovanou směs naplácají na dřevěnou kostru a nechají vysušit sluncem. Uprostřed kruhu z chatrčí je další ohrada pro chovaná zvířata jako ochrana na noc před zvířaty divokými.

Před vnějším plotem nás Masajové přivítali slušnou angličtinou (podezřelé) a v nažehlených krojích zvaných shuka (podezřelé). Zazpívali, zatančili a pozvali nás do ohrady, kde si nás rozdělili na dvojice a pozvali do chatrče (zneklidňující). Chatrč nemá kromě důmyslně nasměrovaného vchodu žádný otvor mimo pididíry ve stropě, které říkali okno, kudy má ovšem také odcházet kouř z věčně hořícího ohýnku. Je fakt, že se člověk po chvíli rozkoukal, ale na čtení to nebylo. Jako součást psychologické masáže před dalším zpracováním turisty vyprávěli o životě a zvycích Masajů, mimo jiné, že se živí masem a pijí výhradně krev a mléko, protože voda v místě není. Je obecně známo, že pouštějí svému dobytku žilou (prý jedenkrát za 4 dny) a krev jim slouží jako součást potravy, přímá řeč v přítmí podivné chajdy však působí zcela jinak než čtení v magazínu doma. Když jsme se šťastně dostali z chaty ven, byli jsme odvedeni k nabídce suvenýrů a jiných potřebných věciček vyráběných zde na místě, abychom neodjeli domů bez hmotných vzpomínek. Prý jsme si nemuseli vybrat nic, bylo to jen na nás, ale nakonec smlouvání bylo docela zábavné a náušnice ze lvích zubů nebo korálkový náramek se doma vždycky hodí.

Masiv Kilimanjara sestává vlastně ze tří spících stratovulkánů (zjednodušeně sopek, co střídají vrstvy lávy a popela). Shira na západě, Mawenzi na východě a Kibo uprostřed. Kilimanjaro prý znamená Kilima = hora + tiaro = úžasná. Vlastní vrchol Uhuru dostal jméno při vyhlášení samostatnosti Tanganiky na Velké Británii v roce 1961, ´uhuru´ znamená ve svahilštině ´svoboda´. Kdo ví, jestli naše ´Hurá!´ nemá s jejich ´uhuru´ nějaký stejný slovní základ.

Současný název země Tanzanie vznikl později spojením jmen Tanganika a Zanzibar. Pro výstup byla zvolena cesta přes Machame Gate, tj. umírněné stoupání s dostatečnou dobou pro aklimatizaci. A protože jsem se navzdory původnímu plánu opět rozkecal, nechávám dokončení mise ještě na jeden díl a připojuji jen fotky od startu výstupu až po Barranco Camp.