Luhačovice
(a přes Brno dom)

Olina mi odjela do Luhačovic, protože si tam prej spraví dejchací trubky. Mě drtila trošku práce, tak jsem zůstal opuštěnej a pracovně okoupenej. Měl jsem na starosti Olininu džunglí sestavu kytek a to je fakt něco, to byste museli zažít na vlastní kůži. Každý ráno jsem vstal a zalejval jak divej. Dva balkony a něco v kuchyni a něco v pokoji. A vždycky, když jsem si chtěl jít zaběhat, tak se rozpršelo.
Původně jsem to měl vymyšlené tak, že počkám na balíček s náhradními díly pro sekačku, odvezu to na chalupu, spravím, co se dá, zaběhám si, přespím v hamace a pojedu do Luhačovic na jeden den za Roušovnou.
Ale všecko bylo jinak. Zásilkovna se někde zasekla a balíček přišel pozdě, Ostružnou jsem zrušil. Pak mi zase volala Olina, že mi zamluvila pokoj ve stejným hotelu, jako bydlí ona, tak jsem zrušil i hamaku. Pak jsem se rozhodl bejt tvrdě nepracovní a zrušil jsem i notebooka. Takže jen malej batoh, foťák a vyrazit.

Ale pak jsem se dozvěděl ze soc. sítí, že ve středu má přejít přes Vltavu po laně ve výšce 35 metrů slavná francouzská provazochodkyně. Bez jištění. Délka lana 350 metrů. Tak jsem vyběhl z domova, kus běžel, kus jel vlakem, kus běžel, abych se na tu atrakci podíval.

Ta holka, Tatiana-Mosio Bongonga, je moc hezká a sympatická a šikovná. Kromě toho, že nebyla jištěná, dovolovala si dost drsný věci, třeba provaz na provaze, to je fakt provokace.

Zážitek to byl milej a neměl jsem ani ten blbej pocit, že je to nebezpečný, sršela z ní jistota a samozřejmost. Možná to byl jen můj pocit, ale ty hromady lidí kolem se na to koukali asi stejně, žádné ruce před hubou, žádné výkřiky leknutí, jako to bejvá v cirkusech a varieté. A když přešla na druhou stranu a vystoupila ve stanici Letná, zahájila tím XVI. mezinárodní festival nového cirkusu a divadla.

Ve čtvrtek dopoledne jsem vyrazil na dlouhou pouť přes celou republiku až do Luhaček. Vlakem cestuju rád, protože toho hodně přečtu.

Na nádraží už na mě čekala Roušovna a provedla mě po všech zajímavých zákoutích roztomilýho městečka Luhačovice. Byl jsem tu před mnoha lety na kole, a už si z města nic nepamatuju. Jen že tam je kdesi pramen zvanej Vincentka a něco s Jožou Úprkou. A že ta říčka, která městem protíká, se jmenuje Šťávnice. Někdy jí místní říkají Luhačovický potok.

Kostel Svaté rodiny je prý jeden z prvních kostelů, které byly postaveny v české poválečné éře. Na jeho stavbě se podílel ing. arch. Michal Brixe, jeden z mála českých architektů, který se odklonil od formálních tradic moderní architektury, a zejména ve svých návrzích pro lázeňská města nově interpretoval charakter staveb 19. století. Na stavbě luhačovického kostela pracoval se svým dlouholetým kolegou ing. arch. Petrem Frantou z Prahy, se kterým se podíleli například na dostavbě ruzyňského letiště. Uff, to je dřina, to opisování.

Ale varhany tu mají hezký, malý a přehledný. Jo a je tu docela teplo, když venku svítí slunko. Kostel byl dostaven v roce 1997.

Hned u vchodu si můžete vyzvednout manuál na to, co s vaším životem dál.

Šťávnice je velmi oblíbena hlavně u kačen. Máme štěstí, protože den je plnej slunka. Všude se potulují lázeňští hosté a mně připadají tak trochu jako napůl vypuštěný kolo od dětskýho kočárku.

V Luhačovicích je celkem šest hlavních a důležitých pramenů. Prý každý chutná trochu jinak a každý má trochu jiné složení. Někteří lázeňští hosté přistupují k pramenům i vizuálně sladění - šaty, konvička. Už podle toho, jak je kamenná kašna zrzavá, musí být jasné, jak je ta minerálka silná a zdravá.

Luhačovice jsou sice doménou slavného architekta Dušana Sámo Jurkoviče, ale některé budovy jsou pod taktovkou jiných slavných architektů. Je tu pár budov funkcionalistických, třeba Česká pošta nebo Česká spořitelna. Ty navrhoval Bohuslav Fuchs. Tenhle barák není od Jurkoviče.

Inhalatorium je třeba z dílny Josefa Skřivánka. Bohuslav Fuchs kromě pošty a spořky má na svědomí i penziony Radun, Iva, Avion a Viola a vilu Sáva.

Ale tohle stavení je typickej Jurkovič. Otázkou je, jestli se trefoval do místních staveb, nebo naopak se pak všichni snažili kopírovat Jurkoviče.

Aby se lázeňští hosté nenudili, rozeseli jim sochaři podél promenád spoustu plastik a soch.

Jurkovič vycházel hodně z lidových prvků. Doslechl jsem se, že Jurkovičův dům do základů vyhořel a museli ho přestavět. Ale jistý si tím nejsem.

Hned naproti Jurkovičově domu je malá kaple svaté Alžběty, ve které se pálí stovky svíček, a kdo se v kapličce schová na dýl než deset minut, omdlí pro nedostatek kyslíku.

Jurkovičův dům v celé parádě zezadu.

A tahle chaloupka je taky od Sáma Jurkoviče.

Jmenuje se Chaloupka.

Někdy architekt Slunce strká do kapsy všechny lidské architekty.

Že si tu hraje s výzdobou kdekdo, je vidět na každým, třebas i nenápadným a zanedbaným koutku.

Kolonáda se opravuje, neboli jak se dnes moderně říká, revitalizuje.

Jurkovičovy labutě se stydí.

Jurkovič se nebál používat ani profláknuté a pokleslé luxfery. Pod jeho taktovkou však vypadají dost dobře.

Upřímně, kdybych tu měl být coby lázeňský host, vydržel bych to s vypětím všech sil den, a kdyby to bylo pro mé zdraví nezbytné, čili doporučené lékařem, tak dny dva. Život lázeňskýho švikáha není pro mě.

Kolonáda.

Koncerty v lázeňských městech jsou jakousi povinností všech lázeňských měst. Někdy to je dost drsný a někdy se to dá vydržet. Teda pokud nepere slunko na plný pecky. Společenský dům.

Ne. neprší, to jen deštníky pomáhají hostím na promenádním koncertě neomdlet a neutéct.

U nejslavnějšího pramene, Vincentky, bejvá docela frmól. Hosté i jen náhodní návštěvníci nad sebou ztratí kontrolu, uvěří v obrovskou moc léčebnýho pramene a pijou Vincentku po litrech.

Vincentka je prý užitečná na dýchací cesty a proti obezitě. Vysvětluju si to tak, že když jí vypijete moc, bojíte se pak zakašlat. A když jí vypijete ještě víc, určitě vám následky nemírného pití pomohou zhubnout. Ochutnal jsem jen malinkýho frťánka, ale nechutnala mi.

Budovatelská plastika: Holky cvičenky se perou o balón a nějakej kluk se jim snaží podrazit nohy.

Pak mě ještě vzala Olina k Najádám. Prej jsou to nějaké mořské víly nebo něco takovýho.

Fontána se mi líbí.

Na březích říčky Šťávnice je barevno.

Zase ten Jurkovič.

Perleťovec velký a včela.

Potkali jsme se se dvěma typicky lázeňskejma babkama. Olina se s nimi seznámila ve vlaku, když sem jela. Představila mě jako manžela, ale podle výrazu obou dam to bylo jasně přijato jako trapná výmluva. Byl jsem pro ně nějakej šamstr, lázeňskej švihák, kterýho si Roušovna po pár dnech tady nabrnkla. Haha, manžel.

Ale pššt, jsme přece v lázních.

Lázeňský dům Jestřabí.

Tahle dost zajímavá plastika je prý dívka s perlou, ale nepodařilo se mi o ní nic dalšího zjistit. Ani autora, ani rok vzniku.

Vracíme se z promenády k hotelu. Lehátka, no jo, fakt lázně.

Pomník Leoše Janáčka. Tedy abych to upřesnil. Bobík v testu z hudebky jednou napsal: "Byl to Lehoš Panáček." A tvrdí kdekdo, že Lehoš Panáček tu složil svou Glagolskou mši.

Je tu i hodně nadšených lyžařů, jen si furt někde zapomínají lyže.

Také tu najdete jakousi ceduli slavných, kteří se sem jezdili léčit. Kromě Masaryka, Beneše, bratrů Čapků nebo třeba Adiny Mandlové se tu léčil i slavný tenisový mistr světa Otokar Březina. Ale ne, kecám, jde jen o úhel pohledu a hoax je na světě. Březina byl skvělej básník a tenis pravděpodobně nikdy nehrál.

Olina mi pak prchla na nějaké cvičení do zrcadlového sálu, tak jsem si zašel do blízkého lesa, prohlídnout, kde jsem si mohl, kdybych neměl pokoj v hotelu, pověsit hamaku. Sympatický místo.

Čas do večeře jsem zabil tím, že jsem si vyběhl na místní kopec , což bylo teda hodně do kopce, kde jsem se málem poblil, a pak jsem zase běžel z kopce, což bylo dobrý, ale blátivý.

Večeři jsem stihl na minutu přesně. Jídla skvělá, výběr přehnaně rozmanitý. Chvíli jsme poseděli a pokafrali u piva a vína s Olininejma kolegyňkama a šli spát.

Protože nad Luhačovicema se rozprostřela tma.

Celou noc se mnou spala na pokoji jakási můra, ale ani se nepředstavila, takže její jméno je mi utajeno.

Nastavil jsem si budíka na brzo ráno, abych si šel někam zaběhat po okolí, ale protože jsem si dlouho četl, zaspal jsem a vyrazil jen na krátký kolečko. Na každé chodbě našeho hotelu je nějaká replika místního malířskýho hrdiny Jožky Úprky. Prý. Tohle je z patra, kde jsem bydlel.

A tohle zase z patra, kde bydlely učitelky.

Luhačovice mě vítají krásným slunným ránem, to se mi pěkně poběží.

Na jedné lesní pěšině mě překvapila zrzavá veverka. Možná to bylo naopak, nevím. A místo toho, aby se někam zdekovala na strom, protože přece za ní nepolezu, běžela přede mnou, běžela rychle a potichu a nefuněla. A já jí záviděl. Vždycky se po pár metrech pozastavila, otočila a vesele pelášila po cestě dál. Snažil jsem se s ní držet krok, což se jí nelíbilo, tak utekla na strom.

Trošku jsem v lese zakufroval, ale pak jsem našel silnici a z ní jsem se sešinul na včerejší hlavní bulvár. Tohle asi taky nějaké něco s perlou, ale nevím co. Dívka to nebude.

A některé vily se rozhodly kašlat na jakékoliv styly, lepí to všelijak a pak to vzdají. Třeba tahle stoosmdesátka.

Podle mýho některé baráky nejsou od Jurkoviče. Jen nevím, kdo od koho opisoval.

Valčík na rozloučenou, bez perel a náušnic.

Vrátil jsem se včas na snídani, která byla zase kurevsky bohatá. Jestli sem někdo jede kvůli obezitě, tak je v prdeli. Tohle je fakt kontraproduktivní. Ale když se dotyčnej dobelhá a dosupí k Vincentce a vyglgá jí galon, ono se to poddá.

Copak to asi je? Nejspíš něco od chlastu.

Nebo je libo Bílou paní? To musí být pak vopice.

Fantazii se meze nekladou. Co to asi je to dračí ovoce? Naštěstí mají ještě zavřeno.

Konečně ubytování pro náruživé kuřáky.

Jedeme do Brna za dědou a Jiřinkou a Danou a Lindou. Ve Starým městě jsme přesedali, tak jsme čas zabili Lobkowiczem a kofolou.

Vystupujeme poprvé na Dolním nádraží v Brně. Koupili jsme si ještě ve vlaku přes úplně geniální aplikaci pro mobila "Můj vlak" dva lístky na vlak do Kr. Pole, jenže to bylo blbě, tak jsme ji vrátili přes tu samou apku a koupili jinej, to už bylo dobře. Jenže když jsme vylezli z nádraží, tak Olina radostně prohlásila, že sereme na vlak, pojedeme šalinou od hlaváku. A tak jsem znova vrátil ty koupený lístky, stihl jsem to dvě minuty před termínem. Ach, to je tak skvělá aplikace. Představuju si, jak bych to musel řešit u okýnka, a rosí se mi čelo.

Brňáci umí být dost vtipní. (Podotýkám, že jsme se oba v Brně narodili :))

"Brněnský metro" pod nádražím, které se ale teď na pár let mění v staveniště. Cena bude hodně vysoká. Vědí to všichni. A lze předpokládat, že podrazů se tu odehrají mraky.

Jdeme za Danou, Lindou a Tiborem.

Tibor is the winner of Rallye Monte Košík.

Krmení Tibora je prasárna.

Jedem na pivo.

Linda s Danou ukazují názorně Tiborovi obraz Stvoření Adama od Buonarrotiho.

Tibor je pozornej žák.

Ale chleba je lepší.

Nakonec po pivu Tibor u tyče zatančil, párkrát břinkl čelem o trubku a šli jsme domů. Teda ještě zaplatit. To se neobešlo bez komplikací. Když jsem vešel k pultu, zaštěkala zpod stolu velká žíhaná uslintaná doga. Ozvalo se: "Zalez a neotravuj!" Špitl jsem, že nechci otravovat, že chci jen zaplatit. Kelnerka se dušovala, že tím nemyslela mě, já jsem zase zkoušel, jestli by to za mě nezaplatila ta doga. Nezaplatila.

Kozel, Nepál, Tyršova.

V sobotu ráno jsme vyrazili přes obvyklé květinářství za dědou a Jiřinkou. Čekal nás standardní boj o přežití a nepřežrání. V klidných chvílích mezi jídly mi nabízel děda buď komoušský Právo nebo Babišonoviny, tak jsem si raději četl na mobilu Typlta a sem tam jsme diskutovali o blbostech.

Děda ukázal jednu 60 let starou fotku, na které byla Roušovna.

No a pak už přišel na řadu oběd. Opět boj o porce. Jiřinka to nevzdává. Kdykoliv si řekneme o podezřele málo knedlíků, okamžitě přepočítá jejich tloušťku. Člověk si nevybere. Od Jiřinky vždycky odcházíme přetížení. Ale jídlo bylo excelentní!!!

Jiřinka s dědou se s námi loučí. Za pár tejdnů zase přijedeme a zase budeme bojovat proti velkým dávkám a následné obezitě.

Padla noc na Krpole, jdeme spát a zítra dopoledne jedem zase domů. Brno je fajn, a díky.