Colorádo
(Město Boulder poprvé)

Konečně jsem se dobabral k tomu, abych napsal pár postřehů a příběhů z naší loňské cesty za Honzou do Colorada. Letenky samozřejmě drahý, jak jinak, vždyť je léto a to jdou ceny nahoru, jindy zas nemůže Olina, protože škola. Jo a Honza měl zrovna v Gůglu dva nebo tři měsíce neplacený volno a slíbil, že ty tři tejdny se nám bude pečlivě věnovat. Což bylo do něho hezký. Honza se odstěhoval ze San Francisca za svou ženou Rézou do Boulderu. A protože je jaksepatří rapl, jel ze SF do Boulderu na kole. Ani už si přesně nepamatuju, kolik to bylo kilometrů. Myslím, že přes dva tisíce. Spával po škarpách, jednou do škapry i spadl, když za jízdy zápasil s banánem. Nebo nějaká podobná kravina ho srazila. Vyrobil si trošku silniční lišej, ale od cesty ho to neodradilo. V SF jsme u něho párkrát byli, teď ho jedeme zkontrolovat do Boulderu.

Ani jednou, co jezdíme do Ameriky, se nám nepodařilo najít letadlo, které by nás tam odvezlo přímo, vždycky dva a nebo dokonce třim přestupy. Tentokrát letíme z Prahy z letiště mýho oblíbenýho Václava Havla do Filadelfie.

Let je dlouhej a docela otravnej, ještě že někdo vymyslel kindla a chytrý telefony. Přečetl jsem celou docela tlustou knížku a začal jinou. Ale už si nepamatuju kterou, kindl umí napráskat, co to bylo za knihu, ale nechce se mi to dohledávat. Konečně přistáváme ve Filadelfii. Již z minulých cest víme, že jakmile se poprvé vaše noha dotkne americké půdy a vy pokračujete jiným letadlem někam jinam, musíte si vyzvednout svoje kufry, odvláčet je někam jinam v rámci letiště a projít druhou celní kontrolou, před tím ještě pasovou. Pak teprve se můžete na ta svoje zavazadla vyprdnout a najdete je většinou až v cíli. Ne vždy se to podaří bez komplikací. Vzpomínám si, jak jsme někde zakufrovali na letišti v San Franciscu a ke svým kufrům jsme nedorazili. Museli jsme, teda Olina, protože se ráda ptá, zjistit, co dál. Po půlhodinovým blouděním jsme dorazili k jakýmsi dveřím, kde stála prdelatá černoška v uniformě a hlídala ty naše dva obouchaný kufry. Tvářila se otráveně, ale když nás viděla přicházet, přepnula na typickej americkej výraz, usmála se, popřála nám hezkej pobyt a odešla. Tady ve Filadelfii jsme taky trochu šaškovali, ale dopadlo to dobře. Fronta na pasové odbavení byla obrovská, nekonečnej had se ale pořád pohyboval a docela rychle to nakonec uteklo. Pak najít kufry, hodit je do jiné černé díry a pak 4 hodiny čekání na náš spoj do Denveru.

Filadelfské letiště vypadá docela potrhle moderně.

A samozřejmě, jak už to tu bývá kupodivu zvykem, i multikulti. Okamuří Tomík by se zkroutil.

Těšíme se na ty věhlasné Skalisté hory.

Z Prahy jsme vylítali v 11:35, ale protože jsme se neustále snažili dohnat slunko, byl to sakra dlouhej den.

V Denveru přistáváme v krásnejch půl deváté večer. Slunko jsme sice nedohnali, ale drželi jsme se ho furt v dohledu. Kufry v pohodě a tam už na nás čekal Honza s autem.

Za necelou hodinku jsme byli u nich v domečku.

Ne, není to jejich domeček, jen si ho pronajali a museli slíbit, že nebudou vrtat do zdí. Domeček je obloženej dřevem, stěny tenký, okna taky žádná sláva. Žádná klimoška, ale zato jejich byt má i pěknou malou zahrádku, což nadchne hlavně Olinu. Jsme utahaní, tak po večeři jdeme brzo spát.

Ráno už nás čeká velká vizita, kde to vlastně ten náš už dospělej Honzík bydlí. Snídaně se budou odehrávat zásadně jen tady u toho stolečku na zahradě.

A víte, co je tohle? To je nejdůležitější komodita v Americe. Na tyhle mince totiž fungujou skoro všechny užitečný stroje, pračky, někdy i vařiče někde dokonce i teplá voda, nebo v nuzných hotelových bytovkách elektřina. Tyhle ruličky se čtvrťákama jsou děsně důležitý a kupujou se tu ve velkým. I u Honzy je automatická pračka. Ona teda je společná v kůlně za zahradou i pro další nájemníky, ale aby se nemuseli dohadovat, jako třeba u nás s vodou při zalívání zahrádek, platí každej stejnou cenu. Nasypeš čtvrťáčky a trenky ti přestanou smrdět.

První ráno v Koloradu. Olina ještě v noční košili jde provést velkou zahradní vizitu. Je zajímavý, jak se všecky děti v tomhle pomamily. Do Honzy bych to teda nikdy neřekl, ale tím, že se stal vegetariánem, se v něm cosi pošramotilo a taky zahrádkaří. Olina rozdávala dobrý rady, Honza vypadal, že poslouchá, pak vzala hadici a všecko jim správně zalila.

Jenže to fakt nestačí. Po snídani, už v civilu si vzala jejich sekačku, a protože jsou trošku perma a sere je uhlíková stopa, tak žádnou elektrickou nebo benzínovou, jen klasickou mechanickou "trhačku". A ne zrovna dvakrát ostrou, tak si Olina hezky po ránu zacvičila. Začíná být horko.

S Rézou a Honzou se sem odstěhovala i kočička Rosie. Klasická kočičí povalečka. Honza v sobě sice odhalil schopnost být na kočičí chlupy alergickej, ale protože se s Rosie furt mazlí, tak si zvykl a nejspíš už alergickej není.

Američani jsou v některých případech docela důvěřiví. Třeba poštovní schránky jsou skoro vždycky venku a nejsou nijak zabezpečené. Tedy tady v Boulderu to je skoro pravidlem. Každej byt jedna schránka a pak jedna navíc. Ta je pro pošťáka. Když chcete poslat dopis nebo balíček a nemáte známku nebo cokoliv jinýho, k čemu potřebujete poštu, stačí to jen hodit do pošťácké schránky a k tomu přihodit i správnej obnos na známky nebo na poštovný. Pošťák už si s tím poradí sám. To se mi líbilo moc.

Vyrážíme na svou první obhlídku Boulderu. Ono to není zrovna velký město, spíš městečko. Krčí se na úpatí Skalistých hor ve výšce, kde najdete u nás vrchol naší nejvyšší hory - Sněžky.

Město neoplývá žádnými mrakodrapy nebo vysokými stavbami. Je rozstrkané do všech stran a je dobré mít kromě auta nějaký kolo. Je to levnější, zábavnější i zdravější. A že tu teda jezdí mraky cyklistů, to si můžete být jistí.

V Boulderu je i  docela věhlasná univerzita. Podle ofiko zdrojů tu studuje v průměru 28 tisíc studentů.

Je tu i pár kostelů, každej pes jiná ves.

Vyrážíme směr centrum, které skoro nepoznáte od jiných míst. Ta se totiž taky tváří jako centrum. Ale tohle centrum centrum má poblíž i vyhlášené farmářské trhy. Potřebujem totiž chleba.

Svatební fotograf láká své klienty na kostlivce.

Centrum se pozná hlavně proto, že tu je výrazně víc plastik a soch než v jiných boulderských centrech.

V Boulderu je i soudní budova. Architektonicky docela zajímavá, ale vevnitř jsme nebyli. Nebylo potřeba.

Pak nás přivítala místní atrakce. Je tu stále na tom stejným místě takovej vychrtlej chlápek v nápadném outfitu. Rozcvičuje se, láká diváky.

A pak předvádí něco naprosto neskutečnýho. Postaví se do roury a pak tam strčí i hlavu..

Kroutí se jako had a tou rourou se celej provlíkne.

No fakt šílený.

Možná ani nemá šlachy nebo co.

Jojo, je to opravdický centrum.

Maminka se synkem čekají na přechodu na zelenou.

Boulder, to jsou šutry a skály.

Boulderem protéká několik řek a potoků. Tady s vodou moc problémy nemají. Hodně tu v zimě sněžívá nebo pršívá. Ten hlavní potok se jmenuje, jak jinak, než Boulder Creek.

Obdivoval jsem spousty mnohoviklanů, protože touhle úchylkou taky trpívám a stavívám nestabilní soustavy i u nás, ale tady jsem objevil, že jde o podvod, tyhle mrchy jsou totiž lepené a to se nepočítá.

Tunel poblíž Bouder Creek a jeho grafická ozdoba.

To už jsme v místním Central parku. Je na rozdíl od toho v New Yorku přehledný, ba dokonce celej přehlídnutelnej jedním pohledem. Poblíž už je tržiště.

Olina s Honzou kupujou zeleninu. Jo a protože bylo dost vedro, koupila si Olina u stánku i klobouček, kterej pak skoro po celou dobu pobytu z hlavy nesundala. Někdy na spaní jo.

A ten chleba, jak krásně voněl. Akorát ceny jsou tu poněkud vyšší než v obchodech. Kvalita výrazně lepší.

Jsou tu i stánky s informacemi a kupodivu zadarmo. Třeba vám poradí, jak se chovat při setkání s pumou a jaká další překvápka vás v přírodě při hajkingu můžou potkat. Mě osobně pobavilo, že pumě nemáte ustupovat a o svý jídlo se s ní klidně i poprat. Ne, že byste měli nějakou velkou šanci, ale když už se vám tohle přihodí, je lepší bojovat. Aby to puma neměla zadarmo a příště už neotravovala.

V Boulderu se prý moc nekrade.

Dovolili mi vyfotit zelenýho papouška, ale styděl se.

Sbírání podpisů pro místní volby.

Tlustej medvídek za sklem je kontraproduktivní reklamou na čokoládu. Dobrá čokoláda je špatnej kamarád.

Před sejrovou továrnou šaškuje divoká kočka.

A pak tu mají i bronzové žáby, pulce a "králíci".

A "ptáci" taky, i "motýle" tu uvidíme.

V pravé poledne tu je vedro jako v pekle. Tady se bosky fakt chodit nedá.

Hodně místních domků je dřevěnejch.

Když jsme se vrátili z tržiště, dali jsme se, jak už to u nás v rodině bývá zvykem, do čtení.

Venku na zahrádce je pro čtení vyčleněná i příjemná hamaka. Někdy jsme o ni museli slovně usilovně bojovat. Nebo bejt rychlejší.

Američanům nedělá problém bejt na svou zem hrdej. A dávají to všelijak najevo. Třeba vlajkama. Já sám za sebe si to u nás neumím moc představit. Bejt hrdej na svou zem, kterou řídí podrazák, lhář a blbec. No a hlava státu? Škoda slov. Nejvíc hrozný je, že i hlavu i premiéra si volíme zcela dobrovolně, svobodně a evidentně v nezmanipulovanejch volbách. Je nás těch milovníků toho horšího víc a nic zásadního s tím nejde dělat. To je ta blbější část svobody a demokracie. Chápu to, a respektuju, ale o to míň mě baví bejt na svou zem momentálně pyšnej. Jediný, co bych před svůj dům vyvěsil, jsou rudý trenky, to bych asi dal. Víc nic.

Blíží se večer, vedro mírně polevuje, ale fakt jen mírně. Tak jdeme na svoje první pivo do místní hospody.

Ratejna jak kráva, stoly, barový sesličky, několik velkoplošnejch obrazovek se sportovníma přenosama, ale zvuk je naštěstí vypnutej. Stačí se nekoukat. A světe pivní čum, 35 píp s tolika druhy piv, že nakonec ani nevíte, jaký si vybrat. Třeba 12 druhů piv typu IPA, několik modelů APA a hromady normálních i nenormálních piv. Vyzkoušet všechny, stanu se norkem.

Manuál jak se stát ožralou.

Selfíčko po dvou pivech.

Výhodou je, že si můžete nechat namíchat libovolnou sestavu piv na prkýnko a místo velkýho piva si dát šest maličkatejch. I s přednáškou. A pak se pro jedno rozhodnout. Blbý je, že si to nezapamatujete. A s placením to tu je taky parádní. O tom snad jindy.

Spousta věcí je tu surově jednoduchá. Třeba všechny plynoměry, vodoměry a přívody elektřiny do bytů v domech jsou zvenčí, a když neplatíš, je jednoduchý tě od všeho odpojit a ani se s tebou nikdo z dodavatelů nemusí dohadovat.

Lidový vůz dírou v plotě.

Ráno vyrážíme na snídani do místního centříčka. Sem chodívají Honza s Rézou někdy na snídani, když se jim nechce nic připravovat.

Nejsou sami, snídaňová hospůdka tu je velmi oblíbená a na volnej stolek musíte chvilku počkat venku. Ale nebojte se, nezapomenou na vás. Nám se to nikdy nestalo.

Jdeme domů a jsme zvědaví, co si na nás Honza dnes nachystal. Ale to tom někdy příště.