New York
(díl druhý - High Line)

V minulém čísle jsem začal s povídáním o našem posledním výletě, a to do New Yorku. Původním záměrem bylo jen tak lehce upoutat čtenářstvo a pak téma na chvíli opustit a dodělávat cestovatelský resty. A že jich najednou je. Dodělat Lisabon, prozradit čundr za Bibi do Barcelony, a taky ještě jednou prakticky novou letošní Sevillu a Cádiz a ještě Granadu, ve které jsme byli s Olinou poprvé v životě. Je toho dost. A to raději ani moc nezdůrazňuju, že mi do prasete slíbili příspěvky Helča s Honzou o svým krásným čundru John Muir trail a do království Mustang v Nepálu, ale budiž, třeba z nich něco časem vypadne.
Ale když jsem se opatrně u svatomartinský husy zmínil, že další WWWprase nebude z NYC, tak se do mě obě učitelky pustily, že mě málem zakously, že ať to ani raději nezkouším a píšu dál NY. Byla u toho sice i Bibi, ale ta se do dědy nepustila a mlčela. Odvážně jsem se vzepřel a slíbil, že teda jo. Takže druhej díl je tady.

Začínáme se v Brooklynu pomaličku stávat součástí, to znamená, že sem tam kejvneme na pozdrav někomu v oblacích trávy. Určitě nás od zítřka bude zdravit prodavač v krámu, až zase budeme kupovat pytel bagelů, dozen vajec, dvě brambory a hranolek másla, kanystr mlika. Zahájili jsme týden vajec. 12 kousků na celou partu je akorát. Bagely nejsou nic moc, ale když se trochu přismahnou v troubě, potřou máslem, je to pochoutka. K tomu rajčata a kedlubnu. Po snídani a kafi vyrážíme do ulic. Kolem místního kostela jdeme na metro.

Metro, podzemka, tady se tomu říká většinou docela jednoduše a napřímo train. To slyšíte skoro všude, v Brooklynu prej to je nejoblíbenější výraz. Nebo se tomu blíž k centru říká subway, ale nikdy po britsku tube. Do Bronxu letos nepojedeme. Olina to má spojený z nebezpečnou čtvrtí, tak to si nechám na jindy.

Jsme v trainu poprvé. První dojem je takovej zanedbanej, nezakrytý dráty, železný nosníky, lehce ušmudlaný interiéry, voní to železem po brždění na kolejích. Ale už během první jízdy s přesedáním si začínáme uvědomovat, že to je mohutný soustrojí, který překvapivě dobře funguje. Newyorský metro určitě patří k těm nejvíc rozsáhlejm objektům na světě. Možná ho překoná Tokio.

Kdysi začínali tak jako u nás s písmeny, ale brzo jim abeceda došla, tak přidali i čísla a jejich kombinace. To už jim vydrží na hodně dlouho. Mapy Google jsou jako průvodce train-světem skvělý a velice přehledný.

Přestože Honza se svým bohorovým klidem a hlavou ve výšinách několikrát dobře zakufroval, nakonec jsme vždycky dorazili správně i včas. Jo a zajímavý je, jak hustá je síť děr, kudyma se do undergroundu dá dostat. Dvě český učitelky v newyorským metru.

Máma a synek. Olina měla tajně výhrady proti podzemce v NY, ale nakonec i ona musela vyhodnotit, že to je geniální nástroj MHD.

Vystupujeme na čtrnácté. Jen s jedním přestupem.

Okna kostela, kterej není tak zasviněnej, jako je ten náš na naší ulici v Brooklynu. Opět tu musím připomenout, že to nejvíc, co mě obecně v civilizované Americe fascinuje, že všude jsou hajzlíky zadarmo, je jich poměrně dost a jsou skoro všude, kde jsme byli, čistý. Tohle je v Praze tristní a věřím, že se to asi nikdy nezmění. U nás naopak stoupá cena za vyscání i smrad na hajzlech.

Téměř černobílý zátiší na Church street.

Za chvíli bude Halloween a tady tomu věnujou poměrně hodně energie.

Poštovní schránka na rohu ulice. Tyhle odpadkáče patří americké poště a je jich tu o dost víc než u nás. Jestli tu fungujou stejně jako u nás, to vám neprozradím, protože to nevím.

Docela často najdete najednou uprostřed ulice nebo náměstíčka benzínku. Jsou daleko míň nápadný než u nás. Dají se lehko přehlídnout, ale Google vám to přehlídnout nedovolí.

Když už něco trčí ven, postarají se většinou o to, aby se výfuk z pekla podzemí stal tak trochu artem.

Halloween - původně keltskej lidovej svátek, kterej vychází v gregoriánským kalendáři na 31. října, čili den před křesťanským svátkem Všech svatejch. Svátek se zachoval především v anglosaskejch zemích, v USA, Kanadě, Velké Británii, Irsku a Austrálii. Název vznikl zkrácením skotskýho „All Hallows' Eve“, kterej se odehrával v „Předvečer Všech svatých“.

Podzim v NY. Všude, kde to jen jde, je alespoň malej oplocenej nebo neoplocenej kousek se zelení a jmenuje se to většinou park nebo hřiště. Tady třeba za plotem je pár basketovejch košů, pískoviště, lavičky a kulatá rotunda, ve které se skovává čistej hajzl zadarmo.

Hospoda, kde si můžete dát mořský potvory.

Kuky by se rád vrátil, ale uvízl Brooklynu.

Jeden z mála ozdobenejch vchodů, kterej nepůsobil děsivě.

Hned vedle to neplatí.

Dnes máme v plánu navštívit velkou atrakci High Line. Představte si, že je někde stará vlaková trať, která se už nepoužívá, pomalu se rozpadá, a protože developeři mají zájem o každej centimetr newyorský půdy, rozhodne radnice, že se ta zavazející železniční nepoužívaná trať zlikviduje. Ale stane se zázrak.

Už jsem to minule zmínil, většina ulic v NY je tak široká, že obrovský tahače vypadají jako hračky.

The High Line je 1,45 míle (asi 2,33 km) dlouhej veřejnej park postavenej na bejvalé nákladní železniční trati na západní straně Manhattanu. Park vede přes čtvrti Meatpacking District, West Chelsea a Hudson Yards. Je jedinečnej tím, že kombinuje industriální historii s moderním ekologickým designem.

To jsme my na začátku toho krásnýho projektu. Původní trať byla postavená jako součást projektu "West Side Improvement" a sloužila k přepravě nákladu (masa, mlíka a dalších výrobků) přímo do horních pater skladů a továren, čímž se dost zásadně eliminovaly nebezpečný úrovňový křížení s ulicema, kterejm se říkalo "Avenue of Death" (Alej smrti).

Pořádek na Lajně hlídá speciální březí kamera.

Shora to je krásně vidět. Na levé straně jsou různý firmy a malý fabriky, dneska samozřejmě lifrujou materiály a výrobky jinak, ale v roce 1934 používali vlak. Fungovalo to docela dlouho, až do roku 1980. Od té doby měla železnice čas chátrat.

Koncem 90. let se objevily plány na demolici celé konstrukce. V roce 1999 založili místní občané Joshua David a Robert Hammond neziskovou organizaci Friends of the High Line. Jejich cílem bylo trať zachránit a přetvořit ji v park po vzoru pařížské Promenade Plantée.

Britta Marakatt-Labba je Laponka, tedy přesněji a korektněji Sámka. Narodila se o rok dřív než já. PRo Hig Line vytvořila sochu Urmodern neboli "pramatka"v tradičním stylu duodji. Sámská bohyně, která se prej stará o životní prostředí. Žula a bronz.

"Květinová kolej": Návrhář Piet Oudolf použil odolný rostliny, z velký části inspirovaný původní náletovou flórou, která na trati divoce vyrostla.

Raven Halfmoon (*1991) využívá ve svejch skulpturách dědictví národa Caddo (Kadohadacho), protože prej trochu krve od nich v sobě má. Jde o typickou kulturu oblasti kolem řeky Mississippi. Tohle je busta missippsky potetovaný holky v jezdeckým klobouku.

Je to fakt bezva nápad, když se můžete procházet po vyvýšené trase a koukat na obě strany na zajímavý stavby a cvrkot na ulicích pod váma. Do toho všude kytky. Odolný kytky, který tu zasadili a inspirovali se tím, co tu vyrostlo samo, když to chátralo.

Vlevo se nám ukáže zrzavej železnej oblouk a napadne nás, že se tam budeme muset jít podívat.

Na spoustě baráků, hlavně teda těch starejch klasickejch, najdete výborný graffiti.

Tyhle výhřezy ještě neuchopil žádnej umělec a nezměnil je v něco zajímavýho.

Na prvním místě, kde to šlo, jsem opustili High Line a seběhli k pieru 57, odkud se dá přejít na umělej ostrůvek na řece Hudson, kterej originálně pojmenovali Little Island.

Pozůstatky vstupního oblouku (Entry Arch) je prej jedna nejdůležitějších a nejsymboličtějších historických památek spojených s érou transatlantické lodní dopravy v New Yorku. Pier 54 bylo cílovým molem pro loď Titanic společnosti White Star Line v dubnu 1912. Když Titanic ztroskotal, zakotvila u mola 54 loď RMS Carpathia, která přivezla přeživší.

Hned, jak se dostaneš do zatáčky mostu na ostrůvek, přivítá tě zajímavej hudební nástroj. Trochu jsme si do něho zabóchali. Dobrý je, že zvuk tohoto zajímavýho díla se nese nad vodou všemi směry a když přicházíš poprvé, netušíš, odkud se ty divný zvuky ozývají. Nedokážu vám prozradit, v jaké podivné stupnici je to naladěný. Ale je dost obtížný donutit nástroj hrát disharmonicky.

Zbytky pilířů mola 55 jsou krásný a vydržel bych tu dlouhý hodiny s teleobjektivem a fotil ty nádherný příběhy mezi shnilejma zbytkama dřeva.

Říkal jsem si, že se mi to jen zdá, ale pak jsem si toho všiml i u dalších staveb. Architekti v NY netrpí pravoúhlejma svázanostma a klidně těma (ne)svislicema provokujou. Pravítko raději schovejte do batohu.

Na konci ostrůvku je venkovní amfiteátr.

Výhled z "divadla" přes řeku Hudson na Jersey City.

Little Island je takovej park na vodě. Navrhl ho Thomas Heatherwick. Zahradní designer a architekt. Na zbytcích mola 55 vybudovali takový betonový hrnce různejch výšek, takže se celej ostrov hezky rozvlnil. Hrnce prej mají připomínat květy tulipánů, což by se dalo akceptovat. Na umělým ostrůvku je docela cvrkot. A mají tu co? No jasně, tři veřejný hajzly. Zadarmo a čistý. Já jsem zkontroloval jen jeden a věřím, že ty druhý dva jsou na tom stejně. Tiše závidím.

Tady je další důkaz o svislicích a nesvislicích.

Jersey City.

Tam v dáli a trochu v oparu je One World Center, náhrada za zničená dvojčata. V popředí Gansevoort Peninsula Athletic Field.

Ostrov byl postavenej převážně za prachy mediálního magnáta Barryho Dillera (asi 260 milionů dolarů). Jde o jeden z největších soukromých darů na veřejný park v historii New Yorku. Panorama jsem poskládat z asi sedmi fotek.

Sem měl připlout nepotopitelnej Titanik.

Vybírač odpadkáčů. Z repráku na řídítkách se mu line něžný chrochtavý rapování na plný kule. Vozík má plnej vratnejch obalů.

Eště jedno panorama. Park je provozovanej a udržovanej neziskovou organizací Hudson River Park Trust, ale jeho údržbu platí nadace Diller-von Furstenberg. Na neziskovky se tu poslední dobou taky docela útočí. Možná se noví budoucí čeští vládci inspirujou hnutím MAGA.

Prodavač igelitovejch pytlů a malejch grafik.

Jak tak furt objevujeme NY, zapomněli jsme na jídlo. Ale někdo z nás nás upozornil, že přece máme hlad, a Honza na to řekl, že tady někde poblíž je docela zajímavej flek Chelsea market, kde je plno krámků, knihkupectví a hospod a barů. Jdeme tam.

Všude se na vás ksichtí mrtvoly, kostry a Frankenštajnové.

Chrastí tu kosti.

Jako živej.

Našli jsme si jeden pootevřenej do prostoru bufáč, počkali na volnej stůl, protože tu byl cvrkot. A pak jsme dlouho vybírali jídla.

Objednáno, navíc nás postihla happy hour a ta rajčata jsou jen na ozdobu.

Rodinný setkání a společnej oběd. Není to zrovna levná destinace, ale určitě patří tenhle rodinnej výlet k těm nejzajímavějším ze všech, který jsme zatím podnikli.

Jako u nás v Praze v Nekázance, jen po amerikánsku trochu nabobtnale.

Vracíme se zpátky na High Line vytrávit.

Sklo ve skle.

Zajímalo by mě, jak často se tu ta okna mejou. Jde o to, že jich je tu až nepředstavitelně moc.

Skupinové foto na High Line.

Naproti přes ulici na sebe čumí matka Tereza a Gandhí.

Graffiti se tu daří.

Ach ty svislice.

Tam to, co trčí nad střechy, je Empire State Building. O tom taky něco napíšu.

Hajlajnovej pták.

Prej tu někde poblíž měl kdysi aťas i Andy Warhol.

Divný kytky.

Na vlajky si tu potrpí.

O téhle plastice vám nic neprozradím, protože jsem si ji jen vyfotil.

Zpět, informace dohledány. Sopheap Pich (1971, Battambang, Kambodža) pracuje převážně s přírodníma materiálama – bambusem, ratanem, pytlovinou, včelím voskem a pigmentama a taky se šrotem, kterýho je v okolí Kambodže hafo. Z těchto materiálů vytváří sochy a instalace napodobující tělesný orgány, rostlinný formy a abstraktní geometrický struktury. Jako děcko zažil rudý Khméry a sochařením zahání běsy z té doby. Tahle socha se jmenuje Kânh Chhrôôl.

Khlông. Plastik na High Line je opravdu hodně. A většina je zajímavá. V Brně by určitě proti většině z nich remcali.

Komíny si nezbourali. Tady totiž bylo hodně fabrik, proto kvůli nim vybudovali tu železnici, aby náklaďáky na silnici nerozmazávaly chodce po asfaltu.

Americká klasika. Požární schodiště.

"Smrtelný odpočinek". Autorem je Diana Al-Hadid.

Park High Line se otvíral ve třech fázích. První byla dokončená v roce 2009, druhá ve 2011 a v roce 2014 - 2019 dodělali poslední část a prodloužili to až k Hudson Yards. Dál to prodloužit nejde.

Díky High Line se všude kolem dramaticky zvedly ceny nemovitostí i nájmy.

Balkónek jak od Roušovny.

Že by tam dole držel zrovna štafle Tomio?

Nad námi číhá bomba.

Svíčka mezi mrakodrapy. Autorkou je Tai Shani z Londýna. (ročník 1976). Svoje dílo nazvala "Slunce je plamen".

Když je město do vejšky, musíte donutit i stromy, aby se s tím smířily.

Vessel mezi mrakodrapy.

Další skupinovka.

Vtipná, i když hnusná noha. Na lavičce proti noze je šlapací zařízení. Když točíš pedálama, noha začne chrlít vodu. Pro neznalé je to překvápko.

Obrovský kolo, o kterým jsem si myslel, že jen dekorační, ale ... až někdy příště.

Midtown - Manhattan.

Koho mi jen ten oranžovej blbštajn připomíná?

Na spoustě míst jsou zachovaný zrzavý kolejnice a někde i výhybky.

Za železným mostem High Line končí.

Starý a novější.

Nebo třeba takhle.

To, co sem tam prosvitlo mezi mrakodrapy, se jmenuje Vessel. Ale o téhle atrakci taky napíšu až v nějakém z příštích dílů.

Takhle to tu fungovalo v roce 1934.

A takhle to vypadalo těsně před naší Sametovou revolucí, tedy v roce 1989, když se rozhodli to zlikvidovat, ale nepodařilo se jim to. Naštěstí.

Skládat panoramata na vejšku je kravina, ale na druhé straně, když jsem tu psal o nedodržování svislic,
tak proč ne třeba takhle. Umím mrakodrapy taky ohejbat.

Vessel a mrakodrapy.

Skupina českých selek a sedláků čumí na newyorský mrakodrápy. Příště něco o té divné stavbě, která nám sem tam mezi štíhlejma mrakoušema problikla.