prase č. 21/2013

Úvod - Poděkování – Acknowledgement

Zvláště by se bez nejmenších pochybností slušelo poděkovat jedné konkrétní osobě. Té bych však musel za posledních více než 30 let děkovat tolikrát, že by se z toho mohla dávno stát otřepaná fráze. Přejdu proto raději rovnou k předmětům. Předesílám, že žádný sponzorink se nekonal, a toto poděkování předmětům či výrobkům myslím upřímně. Avšak kdyby se snad našel někdo, kdo by se i dodatečně chtěl podílet na nákladech výpravy, rádi mu poskytneme potřebná inkasní data:

zateplovacím návlekům neznámého výrobce za to, že nedovolily mým artritickým kolenům dostat mě během treku na kolena,
batohu High Peak od čínského výrobce za to, co se mnou už vydržel a nic se mu neurvalo. Přesto, že má tlačící sežmoulané popruhy, neoplývá elegantním zjevem a neustále se mu rozepíná bederák, jsem všechna zlá slova na jeho adresu pronesená v afektu během putování nemyslel upřímně,
funkčnímu prádlu z Lidlu za to, že zůstávalo i v nelehkých podmínkách dlouho dlouho čerstvé a svými prodlouženými nohavičkami zahřívalo zbytky chvílemi uvadajícího stehenního svalstva,
pohorkám Löwa, které jsem před odjezdem měl na noze akorát v krámě, za to, že mi neudělaly puchýře, nepropustily vodu a neuklouzly v důležitých chvílích. Navíc po důkladnější očistě by je bylo možné vrátit jako nepoužité,
hořčíkovým obalovaným tabletám Magne B6 k perorálnímu podání za účinnou ochranu proti svalovým křečím,
moravské švestce R. Jelinek za dezinfekci, že nedovolila místní střevní flóře a fauně oslabit náš organismus a případně znehodnotit kromě oblečení i sportovní výkon.

Stať - vzpomínání, srovnávání

Myslel jsem si, že budu srovnávat dnešní Nepál z letošního zájezdu s rokem 1998, kdy jsem tam byl prvně (a napsal do VP). Potíž je v tom, že jsem za těch 15 roků skoro všechno zapomněl nebo jsem si spíš ty vzpomínky poupravil, aby se to lépe pamatovalo a vyprávělo. Takže jen víceméně matně subjektivně. Co se však zapomenout nedá, a přes co se člověk těžko dostává, je fakt, že z nás čtyř, co jsme se vydali na výpravu v roce 1998, se sem Pavel Hladík už nepodívá. A to je smutné vzpomínání.

Pavel Hladík (1998).

Nepřehlédnutelnou změnou v Kathmandu je absence vyhublých ´svatých´ mužů s dlouhými dredy a pomalovanými těly a obličeji posedávajících (občas v podivných pozicích s různě zapletenými údy) hlavně v okolí Durbar Square a lákajících z turistů peníze za společnou nebo i individuální fotografii. Když si vzpomenu, jaký pěkný kalendář pro rok 1999 z jejich fotografií vytvořil Oldřich Šlegr, tak si myslím, že dnes by jich 12 dohromady skoro nedal. Přiznám, že ze zcela povrchních informací jsem si dal dohromady názor, že jejich úbytek je nějakým důsledkem toho maoistického povstání a taky vyvraždění rodiny krále Birendry v roce 2001. Ty věci však spolu nesouvisí, královskou rodinu s výjimkou královského bratra se synem údajně vystřílel opilý a frustrovaný králův syn na protest proti tomu, že mu nechtěli povolit milovanou dívku. Takže ´svatých´ mužů prostě ubylo a já nevím proč.

Pashupatinath - unavené zbytky ze staré party.

Připadalo mi letos, že v Kathmandu nebyl takový šílený smrad jako tehdy (-15) přesto, že odpadků viditelně přibylo. A to už se tehdy říkalo, že stav se oproti minulosti zlepšil. Viditelně píšu záměrně, protože se barevné plastové pytlíky, tašky a obaly hromadí a nerozkládají se, kdežto organický smrad má původ méně vizuálně nápadný a pomíjivý. Koryto říčky Vishnumati je skoro vyplněné odpadky, ty místy už tvoří břehy jako ve sci-fi krajině a pracovníci od Technických služeb je občas na předem určených místech zapálí. Hlavně musí pomocí speciálních lopat a hrábí udržovat volný výtok z kanalizační stoky z Thamelu (starého centra).

Břeh a koryto Vishnumati River.

Na náměstí Durbar je kromě řady svatyní a muzea, které jsme také spíše nedopatřením navštívili, i dům živoucí bohyně Kumari Devi. To je pečlivě vybrané děvče mezi 3 roky a dobou prvních měsíčků (pak končí s nějakou apanáží). Přibližně jedenkrát za hodinu se ukazuje turistům z malého okýnka v horním patře na dvorečku svého Kumari House. Je to nejspíš bohyně zlá, tak vždycky naštvaně přijde, minutu se naštvaně dívá po lidech a pak se naštvaně zvedne a odejde. Jestli ona není naštvaná proto, že jí nikdo nefotí a přitom neví, že to chudáci turisti mají přísně zakázané. Ta na fotografii je přefocená z titulní stránky plánku Kathmandu, je to ale prý ta minulá, dneska už je jiná.

Jeden čas stávkovala a odmítala se ukazovat turistům kvůli splnění nějakých požadavků svých bodyguardů. Čekající turisti musejí dávat pozor, aby tu minutovou expozici neprošvihli, a aby je neposrali holubi, kterých je tady všude plno.

Kumari House.

Ještě před Durbar Square jsme dopoledne navštívili Swayambunath – opičí kopec – svatyni zvonovitého tvaru ležící západně od Thamelu. Tady bylo na vzpomínání a srovnávání potravy dost a ... nic moc se nezměnilo. Za 115 let zmizel strom, přibyl letící pták a vlajky jsou jinak.

Swayanbunath 1898, 1998, 2013.

Jako všude si vzdělanější Nepálci hledí přivydělat trochu peněz a nabízejí se jako lokální znalí průvodci. Jsou většinou milí, ale často dosti neodbytní a nechtějí rozumět slušnému odmítnutí. Jeden na D. Square opakovaně nebral na vědomí, jak mu zprvu trpělivě říkáme, že chodíme raději sami atp. Nevěřím, že by naše angličtina byla natolik špatná. Když trpělivosti ubylo, barbarsky jsme mu řekli, že je nám historie ukradená a ještě několik dalších rouhačských vět. Když ani to nepomohlo, přešel jsem od zbytků slušňáka do češtiny a zavrčel jsem: „Už mě ale neser“. Rozplynul se jako pára.

Takže člověk je trochu ostražitý, kdo nebo co mu bude nabízeno (rikša, taxi, čaj, marihuana, housle sarangi, přívěšky, kameny s otisky šneků, atp.) a apriori všechno odmítá. Na Sw. jsme seděli na lavičce, vstřebávali atmo a pozorovali studentíka, jak se z natažené ruky s foťákem snaží zachytit sebe s celou svatyní – marně. I usoudili jsme, že to není nabízecí léčka a nabídl jsem se naopak jemu, že ho vyfotím. Spokojeně odešel, pak se vrátil, a jestli bychom se ještě mohli vyfotit společně. Říkal: „Ty musíš být doktor“. Nevím, z čeho to načerpal, ale mou ješitnost to zahřálo. On tu byl na výletě z Indie.

Trvalá údržba je nutná – aby vlajky správně vlály, aby bylo kam dávat svíčky, a aby se mlýnky hladce otáčely bez vrzání.

Swayambunath – opičí kopec. Návštěvníci jsou varováni, že opice kradou z nepozorných rukou a tašek vše, co připomíná jídlo. Na druhé fotce si zrovna opice vyhlíží kořist, pytlík s jahodami v ruce malé holky. Ta pak jen vypískla leknutím a opice už hoduje.

Prodej užitečných předmětů kvete. Zboží je však všude mnohonásobný přetlak.

Ještě vzpomínání – na dvojí setkání s Martinem Minaříkem. Ne, že bychom se znali, ale myslím, že jsme se setkali v nějaké lodži v roce 1998 někde kolem Pangboche. Byl tam, jestli si dobře pamatuji, s nějakou dívkou obhlížet terén. Pak vylezl několik osmitisícovek a po létech jsme na internetu zprostředkovaně mohli sledovat smutné drama kolem jeho zmizení v dubnu roku 2009 při sestupu z Annapurny. Kdybych věci sledoval dál, nepřekvapilo by mě druhé imaginární setkání u pamětní plastiky na skalní stěně u Praken Gompy nad Manangem. To je také smutná vzpomínka.

Praken Gompa nad Manangem.

Dvě bleskové poznámky: 1) Hospoda u Toma & Jerryho v Kathmandu funguje jako před 15 lety. 2) Národním sportem Nepálců zůstává dloubání v nose, čemuž se při vysoké prašnosti vždy a všude nelze podivovat. Tak ještě ty treky a se srovnáváním dám pokoj. Srovnáme-li oba nejznámější treky, je tu jedna výhoda okruhů oproti vrcholům, ale také jedna menší a jedna zásadní nevýhoda. Popořadě: okruh je trasa logičtější, stále se poznává nová krajina. Avšak byť Kalapatar je vrchol spíše symbolický, je tu jistě větší míra sportovního uspokojení při jeho dosažení. Hlavní nevýhoda okruhu s vysokým sedlem ovšem spočívá v nebezpečí vzniku jakékoli komplikace, kdy na sedlo nedosáhneš. Jdeš-li k vrcholu a nedojdeš, zklamaně se vrátíš. Když nedáš sedlo, máš velký problém, protože jsi najednou v určitou dobu na úplně jiném místě, než bys měl být a návrat do správné pozice jinou cestou je zdlouhavý, bolestný, komplikovaný a někdy téměř nemožný. Nám ve výšce 3300 m vydatně sněžilo, počasí se zdálo být trvale mokré a hnusné. Trekařů jsme potkávali málo, někteří šli proti běžnému směru, jeden dokonce dělal nějaké nesrozumitelné posunky, které mohly znamenat cokoli. Začali jsme pochybovat, jestli jsme tu ve správném období. Začali jsme kalkulovat s tím, že sedlo bude beznadějně zapadané a neprůchodné. Začali jsme zlehka panikařit s prognózou na hysterii při pokračující počasové mizérii. Šli jsme v plánu zpět časem a zjistili, že si můžeme dovolit jeden pokus o přejití sedla. Pokud se nezdaří a druhý den ráno nebude počasí příznivé, máme při vynechání prvního vnitrostátního přeletu z Jomsomu, využití džípu a autobusu šanci napojit se na původní plán v Pokhaře. K naplnění krizového scénáře naštěstí nedošlo, jak vyplyne z podrobnějšího popisu putování v jiném dílu prasete Annapurního.

Gyaru (3600 m)

Počáteční nepřízeň počasí nás ovšem provázela i v roce 1998, kdy jsme si na cestě mezi Jiri a Luklou ve vysokých sedlech (například Lamjura Pass 3500 m) četli, jaké všechny velehory bychom spatřili, kdybychom se zrovna nenacházeli v močícím mraku. Tehdy měli všichni kolem dokola rýmu, a kdo neuměl smrkat bez kapesníku jako Jan Koller (který mimo fotbalu toto svoje umění předváděl na všech významných stadiónech v Evropě), měl nos rozedřený do krve. Ve větších výškách jsme pak potkávali protijdoucí turisty s botami od sněhu. Jak s oblibou vyprávím (a myslím, že 15 let stále stejně), že jsem obrat počasí zařídil tím, že jsem v Namche Bazaru pořídil nový modrý nepromokavý futrál na batoh. V tomto ohledu bychom kromě té rýmy mnoho rozdílů nenalezli, co jsem však vnímal odlišně, byla jakási slavnostnější atmosféra od Everestem. Nevím, jestli to lze nazvat duchovno. Vzpomínám, jak jsme zůstali přimraženi k zemi a nemohli odtrhnout zrak při prvním spatření Everestu a Lhoce u kláštěra v Tyangboche, jak jsme se s otevřenými ústy dívali na Ama Dablam a cítili nějaké pronikavé vlny mezi kamennými mužiky v magickém sedle na Dughlou. U Annapuren jsem podobné pocity nezažil. V sedle bylo nadšení spíš sportovní, to tedy sakra jo!. Možná jsem byl méně vnímavý, ale jen mezi Chame a Thorong Phedi to nějak fungovalo lépe. Ovšem centrum Kagbeni, to je středověk (o tom ale jindy).

Závěr

Závěrem lze konstatovat, že vzpomínat je příjemné, někdy však trochu smutné, když kamarádi, se kterými člověk někde byl, už na žádný výlet nevyrazí. Porovnávat se může, ale není z toho žádný zvláštní užitek.

Příště něco o putování.

Content on this page requires a newer version of Adobe Flash Player.