Pomaličku se to všechno zase usazuje. Olinina máma ve Vraným, už zase nad Vltavou se mohla odstěhovat zpátky do domečku. Musí sice myslet na patře, protože z přízemí je stále holobyt a v každým pokoji vrčí zuřivě vysoušeč a ještě chvíli vrčet budou. Je to sice fuška chodit několikrát denně ty schody, ale na druhé straně to je kupodivu jedna z nejzdravějších věcí, který pro svý tělo člověk může udělat. Lenost je přirozenost lidská a schody bez výtahu jsou nejlevnější lékem na pohybová ústrojí. A jak to tak sleduju, prospívá to i jejímu vlčákovi Vilíkovi. Důležitý je, že funguje už voda a elektřina.

Před dvaceti lety jsem touhle zatáčkou jel na silničním kole značky K2. Olinina mám byla zrovna v Americe u syna, takže jsem měl za úkol sklidit u ní ve Vraným zeleninu a přivézt domů. Měl jsem kolo s galuskama, na zádech těžký batoh a v něm dýně, cukiny, přerostlé kedlubny a samé váhově nezanedbatelné plody jejího mičurinského snažení. Bágl vážil odhadem 20 kilo. ale smíš to bylo víc. Rád jsem jezdíval od tchyně zadem cestou přes Ohrobec. No a tady se mi stala nehoda. V téhle zatáčce skákalo asi 25leté "dítě v hnědých vytahaných teplákách přes švihadlo a vrátka pootevřená. Když jsem se rychlostí asi tak 35 km/hod řítil do zatáčky, vyběhla od skákače velmi rychle slepice a až hystericky se snažila stihnout mé přední kolo. Byla dobrá a povedlo se jí to. S dvaceti kily kedluben na zádech neubrzdíte kolo ani kdybyste byli dobří, a to nejsem. Slepice něžně podstrčila svůj natažený krk přímo pod galusku. Jen to tak lehce, ale dost nepříjemně krklo pod koly, možná i kvokla. Brzdil jsem dál, protože jsem nemohl ani zatočit doleva. Dobrzdil jsem do stoje až těsně u hrany rybníka. Celý roztřesený se ohlídnu, K asfaltu byla přilepená nehybná slepice v zajímavé pozici, kterou hrabiví tak často nepoužívají. Bylo po ní. Odhodím kolo a říkám si, že když už mě málem zabila, že bych na ni mohl mít právo a šel jsem k místu nehody. V tom samém okamžiku však vyběhl z domečku i majitel slepičky. Obořil se na mě prostým hlasitým sdělením: "Vy jste mi přejel slepici." Odpověděl jsem u po pravdě: "Vaše slepice mě málem utopila." Pán se tvářil nasraně a já věděl, že slepičí polívku mít doma nebudeme, že ji bude mít on. Během incidentu na dvorečku stále skákalo to 25leté dítě v hnědých tepláčkách přes švihadlo a funělo. Děda (táta?) i slepička mu byli ukradení. I já. Svět retardovaných je učesaný jinak než ten náš chaotický a nervní.
Mé prudké brzdění způsobilo přetržení několika drátů ve výpletu a až domů mi přední kolo brnkalo o brzdu a celkově už to až domů stálo za hovno. A domě mě nečekala výživná slepičí polívka.

Letos jsem si tu výše zmíněnou nehodu připomněl, když jsem se rozhodl, že si zaběhnu za tchyní a Olinou, že jim s něčím pomůžu a pak pojedeme zase domů. Cesta do Vranýho zdivočelým esem byla příjemná a krásná. Asi si to zase někdy zopakuju.

Náročnej týden. Teda jen co do cestování. Ve středu jsem měli na Ústředním hřbitově Brně rozptýlení maminky na stejné loučce, jako byl před mnoha léty rozptýlený tatínek. Obřad rozptýlení byl naplánovaný na středu 26.6. 2013.

Brno je přinejmenším město zajímavé. Tedy kromě toho, že je to město rodné i moje i Olinino. Jezdíme sem rádi. I v Brně už fungujou půjčovny kol.

Ústřední hřbitov v Brně je osázený zákazovými cedulkami snad víc, než jakýkoliv jiný prostor v téhle zemí zákazů.

Ani ty cedulky se zákazy nejsou zrovna v nejlepší kondici. Dost často mi připadá, že je Brno sešlejší, než jiná města. Mám často tendenci to svádět na radní a politiky, ale pak mi dojde, že do toho nemám co kecat, protože bych mohl dostat od roduvěrných Brňáků po rypáku, já Cajzl zasranej, přestože jsem tu prožil čtvrt století a Brno mám rád.

Ani samotný obřad rozptylu se mi nechce do podrobna popisovat, přestože byl silně surrealistický, taková kombinace Spalovače mrtvol a Hoří má panenko. Když to shrnu, tak to bylo zábavný a inspirativní. Ani sem nedám fotky dvou dam, které rozptyl vedly pevnou rukou. Jedna byla vysoká a chodila jako čáp marabu a ta druhá přednášela báseň tak expresivně, že jsem měl chvílemi pocit, že když se blbě nadechnu, přestane přednášet a jednu mi natáhne. Pak mi došlo, že to mají perfektně připravené, aby nebyli účastníci příliš smutní a nabrečení. Ještě před obřadem jedna z dam zatáhla Danu do voliéry a vedla výslech. Už na začátku to zaskřípělo, když Dana (objednavatel) pronesla naše společné přání, aby se rozptyl konal tam před těma břízama. Dáma zavrčela, že tam žádné břízy nejsou a ve výrazu tváře jsme četli, že jsme pitomí. Nakonec jsme to nějak dokázali upřesnit i bez bříz. Obřad se nakonec odehrával hned před těmi třemi břízami. Těmi, které tam ale nejsou. Ale vypadají jako břízy a zrovna bříza je jeden ze stromů, který jsem schopen bezchybně určit. Tedy jsem si to až donedávna myslel.

Pršelo a vesele barevné deštníky (na černobílé fotce je to krásně vidět) celou tryznu prozařovaly.

Před léty, někdy v roce 1985 (asi) jsem na stejné loučce nechali rozptýlit i popel našeho tatínka a tak se spolu ty doopravdický ostatky jaksi homeopaticky zase potkaly.

My totiž nejsme příliš na ty dušičkový výlety k hrobům a urnám. Odešlí nám z hlavy neodejdou a samotné urny a rovy nám nic neříkají. A takoví byli i naši rodiče. A my sirotci jsem stejní. Jsou to asi geny.

Alena s Milanem pod červeným deštníkem.

Máma se tu zase po letech sešla s tátou.

Je po všem a jdeme na kafe. Zve nás maminka. Tak si to přála.

Všecky detaily na tomhle hřbitově jsou jakési sešlé.

Z tohoto náhrobku jsem byl unešen. Krásnej motiv, a krásný provedení.

Maminka nás pozvala tam z tama na kafé a nějakou dobrotu do kavárny pod Domem umění.

Maminčina sestra Renata.

Olina je veselá, protože na smutečních obřadech má být veselo.

Dokonale fungující švýcarský strojek.

V téhle prodejně si pak Olina koupila nové počmárané holínky, aby byla už navždy připravená na další povodně tam ve Vraným u její maminky. Holinky se hodí.

I v Brně je vše v likvidaci.

Za dva dny vyrážíme znova do Brna. Tentokrát kvůli jinému druhu oslavy. Olinin tatínek, stejný ročník jako má maminka slaví narozeniny.

Po cestě na autobus jsem objevil krásnej polštář. Ale nekoupil jsem ho. Jsem lakomej.

U dědy a Jiřinky jde skoro vždycky o život. Rádi vaří, rádi jedí a hlavně považují plné talíře za něco krásnýho a nejlepšího. Před každou návštěvou se hrozím, jak se budu marně bránit a jak mi bude těžko. Poslední dobou jsem se ale stal, a Olina taky, zarputilým bojovníkem a o každej knedlík, každou skývu tvrdě bojuju a vracím a vracím. Již druhou návštěvu se mi podařilo uchránit svůj teřich na hranici běžného přežrání, které ani nehrozí prasknutím.

Excelentní kuchařka Jiřinka je známá svým slavným výrokem: "Dneska jsem tu polívku ňák ošidila, jsou v ní je tři šlehačky."

Děda taky rád vaří, rád jí, rád se stará o zahrádku a je děsně pracovitej, protože si myslí, že nepracovat = smrt."

Krůta je prošpikovaná na mnoha místech slaninou jak nějakej jogín, stačila by mi jedna osmina masa a dvě půlky brambory, ale to nepřichází v úvahu. Přestože za mě Olina nasazuje v kuchyni krk a bojuje jak lev, talíř, který mi přistane na stole je přecpanej až běda. Tentokrát jsem zbaběle několik brambor vrátil Jiřince do jejího talíře. využil jsem její chvilkové nepřítomnosti. Ona sama si nevšimla, že má na talíři o několik brambor víc, ale na mém talíři si hned všimla, že mám brambor málo a už chtěl běžet do kuchyně pro další, že takhle málo toho mít prostě nemůžu. Naštěstí se nám podařilo ji zadržet se slovy, že si pak nechám třeba přidat. Pro takovou běžnou anorektičku by návštěva u Jiřinky znamená okamžitou smrt i s rozptylem.

A po krůtě ještě krutě tučný moučník z několika šlehaček a sladkého kompotu. Takhle nějak si představuju peklo.

Žranice je za námi a večeři jsme skrečovali. Jedeme za Danou.

V Brně chcípl pes a to je sympatické.

Večer žvaníme u červenýho vína. Ráno nás čeká návštěva u Denisy a Toma.

U Denisy, Toma a Esterky.

Esterka dosnídala jogurt a tohle po ní zbylo v misce.

Dana a Olina čekají na autobus.

Jedeme na další návštěvu za Olininým bratrancem Péťou a jeho ženou Péťou. V Brně je veselo.

Místní rodák tvrdí, že tu nebyla ani povodeň, ani se tu nestřílelo.

Svět je fakt neuvěřitelně malej a zašmodrchanej Péťa, když byl ještě malej a bydleli na Fišce, tak si koupili nějaké skříně po jednom pánovi, který dělal správce na lesnické fakultě. Ten pan správce, jak se nyní po mnoha letech ukázalo, byl táta mého kamaráda Lubo Kristka, slavného surrealisty a happeningaře z Podhradí. A já jsem to v neděli odhalil. Takovej hepáč by si snad ani Lubo nedokázal vymyslet. I když Lubo asi jo.

Skříně po Lubovu tátovi slouží dodnes a je o ně krásně postaráno.

V pokojíčku u Verunky K.

Verunka a růžové víno.

Dana a Péťa.

Kabriolet a nůžky na plech.

Péťa s Péťou mají dvě kočičky, tuhle jsem odhadoval barveně ve CMYKu na 50/40/40/30, ale pak jsem si ji doma změřil na fotce a o pár procent jsem to netrefil. Kočička je šedá 51/40/39/32.

Návštěva skončila a jdeme na autobus zpátky do Prahy. Brno je slunečné a výlohy rozverné. Fotoaparát značky Voigtländer jsem taky kdysi měl, ale fotil blbě. Teda já jsem se na to vymlouval.

Špacírka.

Autoportrét.

I naše malá zem uprostřed Evropy má co EU nabídnout.

Olinin medvídek a Danin zajoch zdraví brněnský krtečky.

Brněnskej časošulin sklízí posměch od Brňanů, ale já musím zase provokovat. Je to krásný objekt a dostatečně potrhlej. Což mám rád.

Zedření Brňané podpírají své stavby, aby nespadly.

Slavnej obchodní dům Rozkvět se změnil v moderní pasáž. Za hlubokýho totáče byl Rozkvět proslulý hlavně tím, že měl veřejně přístupné píchačky, kde si z pracovníci mnoha podniků píchali svý píchačky v rozkvětových píchačkách. Nevěřil jsem té historce tak dlouho, až když jsem začal chodit do práce. Mé první zaměstnání bylo ve Výzkumném ústavu lékařské elektroniky na Mlýnské 44, tak jsem si vzal tu svou píchačku výzkumnickou, odešel v poledne domů a odpoledne ve 14:37 jsem si v těch rozkvětovejch hodinách svou píchačku označil. No jo, fakt to fungovalo. A nikdo to neodhalil. Vlastně jo, já, ale až teď.

Poslední foto, poslední čůrání ve smradlavý rohu parkoviště, protože veřejnejch hajzlů je tu málo a ještě jsou ztěžka dostupné. Nasedáme do žlutýho busíka a jedeme zase domů. Do Prahy. Za 14 dní letíme za Honzíkem do SF.