[CNW:Counter]

Vánoce na blatě
(nevadí)

Nové změny na praseti jsou sice pranepatrné, chtěl jsem použít modernější prvky,ale prase se vzepřelo a chrochtalo cosi o tom, ať jdu se všema těma změnama do prdele, že už patnáct let to pytlíkujem takhle blbě, a ž nemá zájem o zásadní změny, tak mi prase dovolilo, a připusťme, že na to po těch letech má tak trošku i právo, že jako ikonky sekcí změníme, ale jen tak nepatrně, to ostatní ať neměním, že je prase už staré a na novej chlív by si těžko zvykalo. Jen tak pro zajímavost v loňském roce se objevilo na praseti 4375 fotek. To je překvapivě vysoký číslo. A potvrzuje, že WWWiditelné prase je především obrázkovej časopis. Redakce děkuje všem přispěvatelům. A to především Honzovi Kurkovi za skvělé cestopisné črty plné fotek, obdivuhodně pilnou brněnskou sekci pod vedením Dady a taky fotky od Pavla Klementa a Jerky Klementa. A taky "Zámečku Lubo" za veverčáka a další příspěvky a trošku rodinného pochválení Helči za fotky dětí z Austrálie. Helča toho sice loni tak moc nenapsala, ale to neva. Od letoška bude zase v česku, tak by z ní mohlo vypadnout víc. A jednoho sprďana, americkej Honza napsal loni úplnej prd a přitom viděl tolik zemí, míst a zažil tolik zajímavostí a nafotil tolik krásnejch fotek, ale zatím si je syslí. Vyčítat mu to nemůžu, ale napsat o tom můžu. Třeba z něho nakonec taky něco vypadne.

Vánoce jsme si užívali na chaloupce v Ostružné. Byli jsem tentokrát ve velmi komorní sestavě. Tři dámičky a pes. Jo a taky já. Sníh nebyl skoro žádnej. Vánoce na blátě, ale stejně to tam bylo skvělý, protože dobrá atmoška a krásný výlety i na místa, kde jsme, ač už tam jezdím 60 let, ještě nebyli. V tomhle praseti předhodím jen pár fotek s popiskama o té akci vánoční. V příštím čísle bych chtěl pustit do světa příspěvek pilného Honzy Kurky..

Do Ostružné jsem s Olinou dorazili první. Pršelo,bylo hnusně, ale nám to nevadilo, Martin tu byl před námi a chalupa byla pěkně vyhřátá. Tak jsem sežrali kus štědrovečerního kapra, Olina vyndala jehlice a začala plést fusekle pro vňoučátka a já jsem si četl. Krásnej večer.

Druhej den dorazí Dana, ale až po obědě, tak jdeme na krátkej výlet do Branné. Jen tak v mlze na pivo. A na trubičky.

Počasí je jako ilustrace pro knížku finského spisovatele Aarto Paasillina Autobus sebevrahů. Tady to umí počasí vzít pořádně za pačesy.

Prvním zajímavým místem je místní hřbitov. To by byly horory. Jen někde sehnat psa z Baskervilu a budeme vyrábět bobky ve velkém.

Branná vypadá velmi upraveně a je vidět, že se dost snaží. Když jsme tu byli před skoro 40 lety - měli jsme tu s Olinou svatbu, vypadalo to tu vyloženě uboze a hnusně. ale taková už byla doba. Komouši na všechno srali, museli své síly napřít proti nepřátelům socializmu, takže nějakej zámek, nebo nedej bože kostel, ať to třebas chcípne a zplesniví a rozpadne se to. I to, jak dne vypadá naprostá většina obcí v Česku, dokazuje, že je to nesrovnatelně lepší než to kdy za komančů bylo. Ať si říká kdo chce, co chce.

Hned vedle ve fořtovně jsem tenkrát měli tu svatbu.

I když je teprve kolem 4 odpoledne, začíná být tma. Navzdory tomu, že se začínají dny nezadržitelně prodlužovat.

Dvě dámičky a dvě lampičky. V hospodě na náměstíčku začali prodávat vlastní pivo, už ne Holbu, ale nějakýho Demiána, či co. Polotmavé a nefiltrované. Já jsem si dal 15° a bylo skvělý. Dana si dala 11° a taky dobrý a Olina si dala svařák. Technologie vaření piva poskočila tak daleko, že už není problém, aby každá hospoda vyráběla svoje pivo. Pár nerezovejch válců, trocha trubek, procesorem řízená technologie a to je asi tak všecko.

Přivezl jsem Pepovi až z Prahy velkou černobílou fotku. Když jsem ji zabalil, zjistil jsem, že je zabalená do Helenky. Tímhle jednoduchým trikem se mi podařilo povýšit jednu fotku ze svatby až na národní kultůrní památku.

Večer zase Olina plete a já si čtu. Na další den jsme naplánovali výlet do Lesního baru. Už pár let to funguje a my jsem tam ještě nikdy nebyli. Teda Olina a já, Dana už tam byla s Mirkou a prej je to hezký. Tak uvidíme. V sobotu má dorazit ještě Zdenča s psíkem. Víc nás už letos nebude.

Když jdeme lesem k lesnímu baru, provází nás všude prskavé cedulky, kde nám udělují různé rozkazy a příkazy. Naše zem si na tohle potrpí. A to nejen z ofiko míst, ale i běžní občané si rádi cedulkujou a příkazujou.

Cestou k báru nás bubláním doprovází potůček.

Lesní bar je takový nečeský nápad. Je to samoobsluha. NA cedulce si najdeš, kolik co stojí, a spočítáš si celkovou sumu a tu pak hodíš do plechové pokladničky na sloupu. Samozřejmě, že se najdou nepoctivci, kteří toho bezostyšně zneužívají. Ale světe div se, bar nekrachuje a spíš prosperuje. Je to pro mě velkým zadostiučiněním, protože jsem v Americe děsně té Americe záviděl, že tohle tam funguje jaksi jakoby samozřejmě, ne, že by to bylo ve městech, ale třeba v Yosemitech takhle fungujou skoro všechny kempy. Nikdo tě nekontroluje, jen na nástěnce je napsáno kolik máš hodit do schránky. No je to fakt trochu jako z Marsu, ale funguje to. A tenhle bar taky. A kolik tu byl lidí. Nejen, že to nikdo neplundruje, ale dokonce tu funguje i jakási solidarita, protože LEsní bar vyhlásil veřejnou sbírku na umělou nohu pro kluka, kterej místo, aby šel na pracák, tak šel jen tak pomáhat lesákům do lesa těžit dříví a nešťastnou náhodou a nepozorností mu lano od vrátku amputovalo nohu. Veřejná sbírka byla na chytrou porotézu. Za necelej rok byly peníze pohromadě a kluk má novou nohu. Mně by se líbilo, kdyby takových míst bylo po Česku hodně, Stejně tak by se mi líbilo, kdyby byly v Česku hajzly na nádražích a ve městech zadarmo a nesmrděly. A taky by se mi líbilo, kdyby Češi nepodléhali stupidním plytkým slibům populistů, kdyby politici přestali vypouštět z tlam prázdné fráze a byli konkrétní, kdyby.... Já vím, je toho najednou nějak moc. Tak dobře, stačí mi víc fungujících lesních barů. Jo a ty hajzly, ty bych taky bral.

Jdeme se podívat na vyhlídku a po cestě narazíme na indiánské típí. Nebo týpí?

Mlha jako v Japonsku.

Tohle jsem si vyfotil barevně, abych to nezapomněl, to barevný focení.

Měli jsme chuť na pivo, ale penziony zavřený. V celé Horní Lipové jsou penziony otevřené jen pro ubytované, ale zrovna tady v tomhle penzionu, Olina zazvonila drze na zvonek, otevřel človíček, který nás pozval dál, že pivo nám rád dá, pak nám v krátkosti prozradil, jak to je s tím jeho penzionem, dal pivo. a dovolil nám se porozhlídnout kolem. Fakt krásnej a výtečně upravenej penzion.

Veškeré teplo v hospodě mají na svědomí tyhle krásný americký kamna Harding. Pan majitel nám řekl jejich historii, která byla sice poutavá, ale já ji zapomněl.

Pan majitel a provozovatel penzionu U ospalého heligonu. V hlavě mi šrotuje databáze ksichtů. Je to někdo, koho jsem určitě viděl kdysi dávno v Brně. Potvrzuje se pak, že jo, že to bylo někde buď v Divadle na provázku, nebo při nějaké vernisáži. Jména a čísla si nepamatuju, ale obličeje zapomínat neumím.

Pak přinesl pan majitel i vzorky cukroví, ale Dana nám nedovolila, abysme to sežrali a odnesla to zase od nás pryč. Ach jo, to je teror.

Tyhle růže jsou prý pohádkové a kupujou si je v Hornbachu nebo v Lídlu? Pohádkové prý proto, že když se se ženou pohádají, tak po tý hádce jí koupí na usmířenou růži. Prý si ale jeho žena ty kytky kupuje většinou sama.

A už taky víme, odkud pochází "bejt na šrot".

Boží muka.

Černobílý Bílý potok. Zdravíme tě pane Nebele.

Je, nebo není Jesus?

Je.

Dana jede domů vláčkem dvě zastávky z Bílýho potoka do Ostružné. Sedadlo č. 38. Dana má IN 50, takže to má levnější, ale my s Olinou musíme zaplatit víc. Je v tom ale děsnej bordel a nikdo, ani paní výpravčí, co nám prodávala lístky, tomu nerozumí. Je to prý jakési regionální jízdné, které je nepatrně výhodnější než všelijaké ty slevy a hromadné jízdné. Prodala nám ty lístky asi napotřetí, než to bylo správně.

No a protože mám těch obrázků víc, a už mninule mi Zdena vynadala, že jsem kdysi dal daleko míň fotek z výletu, než viděla na mým foťáku, tak to musím to rozdělit na dva díly. Zde končí díl první.

bazar


Toník voní rančem.

  • Biologové z Tuftsovy univerzity nedaleko amerického Bostonu prozkoumali pohyb housenky prostřednictvím rentgenu i filmování. Z jejich výzkumů vyšlo najevo, že larva se pohybuje jako dvě tělesa, a to nikoliv současně. Speciální kamera odhalila, že vnitřnosti se pohybují téměř o celý krok dříve, než vnější část těla.
  • Stárnutí s postupným směřováním ke smrti je typické pro savce včetně člověka, ptáky a některé bezobratlé živočichy. Existují ale i živočichové, které můžeme označit za téměř nesmrtelné. Příkladem může být sladkovodní žahavec nezmar, který podle vědeckých výpočtů může v laboratorních podmínkách přežít i více než 1400 let. Existují dokonce i zvířata, jejichž úmrtnost s věkem klesá. Mezi ně patří například želvy agassizovy, které nejčastěji hynou na počátku života.

australia

 

 

foto:kdekdo


australia

 

Surreálný inspektor Zrzek v.p. (vlastní packou)

Zdena: Kolik mám udělat rýže?
Olina: Dej jednu skleničku, to bohatě stačí.
Dana: Dej dvě skleničky, já toho stejně moc nesním.


Novej rok přináší nové změny. A protože nikdo z redakce netrpí žádnými předsevzetími, rozhodla redakce jednohlasně (sám jsem tak rozhodl), že kulturku trošku provětráme, že ji odlehčíme, že bude taková jakoby light. My doma totiž light nežereme ani nepijeme. Takže kdo bude mít potřebu sem něco kulturního prdnout, stačí to poslat. Uzávěrka je obecně kolem půlnoci (raději dřív než později) a mohlo by se to pak tejden válet na internetu. A to je všecko:

Obálka titulu Otevřená mysl, věřící srdceJorge Bergoglio: Otevřená mysl, věřící srdce
Kázání a úvahy budoucího papeže Františka o dialozích s Ježíšem, božím zjevení, epištolách z biblické knihy Zjevení a o modlitbě.
Kniha obsahuje přednášky čtyř cyklů duchovních cvičení, v nichž je křesťanský život představován jako neúnavné úsilí o zlepšení kvality života, a to jak ve vztahu k Bohu, tak k lidem a světu.

 

 


 

 

 

  • „…věřit bez náboženských opor, věřit v Ježíšově smyslu, může jenom ateista. Ale skutečný ateista, ten, který dospěje k tomu bodu, že Bůh není nic ve světě, že to není ani pojem, že není prostě nic, na co bychom mohli ukázat jako na jsoucno mezi jsoucny. To je bod prázdnoty bez Boha a v tom okamžiku se otevírá prostor pro skutečnou víru. Najednou to, co není, Bůh, začne působit, jako něco, co teprve tou vírou ožívá. A čím větší spolehnutí je na to, co není, tím více to působí. Je to cosi jako antimýdlo – užíváním roste. A k tomu nepotřebujeme náboženské opory, naopak. Je potřebné vědět, že ty berličky nejsou, není, oč se opřít!“
    (Jan Kozlík, článek Z křesťanství se stalo náboženství. Ale kde je víra?, (zdroj)

Keith Jarrett - No End - Foto: ECM  Keith Jarrett vydává dvojalbum nazvané No End. Jde o sérii převážně improvizovaných nahrávek, která vznikla v roce 1986 v Jarretově domácím nahrávacím studiu Cavelight jako výsledek jazzmanovy touhy zahrát si na něco jiného než na klavír. Jarret si zde doslova hraje s kytarami a bicími nástroji.
vis (baskytara), Frank Woeste (klávesy), Xavier Rogé (bicí), Youenn Le Cam (trubka, flétna, dudy), Yann Martin a Martin Saccardy (trubky).


 

 

 

  • 11. a 12. 1. vystoupí v newyorském klubu Blue Note kvartet jazzového kytaristy a zpěváka Johna Pizzarelliho spolu se zpěvačkou Jane Monheit.
  • Divadlo:
    Dvojice autorů Olga Šubrtová a Martin Glaser uvede v pátek 10. 1. v 19 hodin v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích svou již sedmou autorskou hru – groteskní thriller z konce světa nazvaný Blackout.
  • DOX: Zóna v pohybu / 16. 1. - 17. 3. 2014 / Výstava mapuje práce studentů, kteří prošli výtvarnými ateliéry prof. Adély Matasové od roku 1990 do roku 2014. Pedagogický přístup a umělecká tvorba profesorky Matasové přispěly k etablování ateliérů konceptulání a intermediální tvorby na českých vysokých školách a k rostoucímu respektu tohoto uměleckého zaměření na české výtvarné scéně 90. let. Výstava představí desítky předních uměleckých osobností i práci mladé nastupující generace.



 

 

V MALÉ MORÁVCE

 

bylo pěkně. Ze začátku dokonce sníh, ale to u páníčka v Ostružné určitě taky. V Karlově se pochlapili a postavili další sedačkový vlek s veškerým vybavením včetně hospody, jako v Rakousku. Jen ten sníh je hůř dostupnej. Štědrej den jsme strávili výletem, kde fotil Pavel, ale fotoreportáž je zatím v nedohlednu. A tak zbylo jen foto malým foťákem, jak jsme vylezli nahoru ke kapličce nejsvětější trojice.

 

Zatím co pod kapličkou konverzovali Janne s Pavlem o umění a Petra někde lozila, provedli jsme s Jerkou štědrodenní čištění zubů u jednoho pěkného šutru.

 

A vyfotili jsme se samospouští – v ruksaku na zádech má Jerka spícího Jona.

 

V KOSTELCI NA ŠTĚPÁNA

jsme se objevili dle domluvy hned ráno. Slíbili jsme totiž Vaškovi Horákovi a paní starostce, že přijedeme natočit původní písničky, aby zůstal dokument, jak je zpívají při mši a u jesliček.

 

Zkoušela jsem si vyfotit betlém – ten, co jsme v listopadu při domluvě objevili schovanej na skříni za kůrem. Tentokrát byl krásně nazdobenej v přízemí a všechny figurky na svých místech.

 

Na přípravu jsme měli jen málo času, začali se trousit lidi a pan farář hodlal začít přesně.

 

Místní přišli v krojích, zpěvy byly krásný, muzika (mlaďoši!) hrála výborně.

 

Venku u slaměného betléma už jsem nevyfotila nic, poněvadž jsem musela točit, aby Pavel měl záběry z druhé strany. Protože foukal silnej vítr, Jirka už nemohl nahrát zvuk. Dokument bude asi stejně zajímavej, ale Pavel i Jerka s tím budou mít tolik práce, že ve slíbenou fotoreportáž z Morávky zatím raději nedoufám.

 

VEČER PO NÁVRATU DO BRNA

jsme ještě byli pozvaní na vánoční koncert Smíšené Kantilény v kostele sv. Augustina na Kraví hoře.

 

I když unavení, vydali jsme se tam a nelitovali.

 

Většinou o vánocích na návštěvu nějakého koncertu už nezbývá skoro žádná síla, ale přesvědčili jsme sami sebe, že je potřeba ji najít. A jít...

Dada a spol.
www.quakvarteto.cz

6.11. 2014 - Dr + pilní příznivci prasete

viditelné prase, viditelné prase, wwwprase prasisko viditelneprase wwwiditelneprase widitelneprase widitelné prase Viditelne.prase.cz Dušan Rouš