prase č. 45/2013

Takže jako obvykle. Povídání o Americe odsouvám na poději. Tentokrát za to může Amerika sama, tedy přesněji náš Jeníček ze San Francisca, kterej nám v neděli volal a povídali jsme si o všem možným a on se přiznal, že mu tu, vlastně tam, chybí ten správnej horskej českej barevnej podzim. A to samý mi psala Helča z jinýho konce té divně kulaté věci, kterou všichni svorně a často nasraně a nespokojeně obýváme. Ano, musím potvrdit, že Austrálie je na tohle hodně divná. Je tam skoro furt něco zelenýho a nikde nejsou barevné na chvilku umírající stromy. Ty drsně seskládané brutální barevné kombinace, na které by si raději malíř ani netroufl, aby nebyl nařčen z kýčoidnosti. No a protože chci svým dětem rozesetým po světě udělat radost, rozhodl jsem se pro podzimní horský speciál speciálně pro Helču a pro Honzu. A vono se to hodí, protože ani Dana tentokrát na chalupu nepřijela, tak aby si to taky užila. Z toho plyne i druhá taková specialitka. Já totiž moc barevné fotky nemám rád. Teda nemám, mám, ale sám je moc nedělám. Celej život jsem fotil černobíle a taky potichoučku toužil po barevné fotce, jenže za komoušů to nebylo nic jednoduchýho. Laby, natožpak minilaby nebyly, barevný filmy byly děsivě nekvalitní. Diáky ORWOchrome a později ještě údajně barevnej FOMAchrome, jenže ten byl spíš hnědobílej než barevnej.
Zkoušel jsem si to i sám doma, ale nenadchlo mě to. Chemikálie drahé, proces pracnej, výsledky pitomé. Samozřejmě, že na vině jsem byl já sám, ne to vybavení a materiál. Přestože spousta fotek byla normálně pořádně barevná. Ale co mě právě na těch mejch barevnejch fotkách docela sralo (mami, já vím, promiň tam nahoře), byly barvy samotné. I když náhodu vyšly správně, barevná fotka mi připadala pitomá. Jen když se mi povedl záběr, kde bylo barev málo, nebo si byly nějak podobné, tak se to na chviličku zlepšilo. Jako bych byl nějak chorej a nedokázal požít víc barev najednou. U černobílé fotky mě to bavilo, tam byla barva jen jedna a zbytek se mohl dotvořit v hlavě. A tak jsem nadobro barevné experimentování opustil. Párkrát jsem to ještě zkusil, ale nic moc, Několikrát jsem si barevnejma diákama pro pohlednice pro nakladatelství ORBIs vydělal nějakou tu tisícikorunu. Dokonce jsem si i pořídil kvůli barvě pořádnej velkej foťák, ale jak říkám, za prachy jsem byl ochotnej fotit barevně, děvka prodejná. Bavila mě však jen černobílá fotka. Nakonec jsem i ten foťák na diáky 6x9 střelil a za utržené prachy koupil Olině auto. Teda i sobě. Vlastně kvůli dětem. No to je jedno, jak to bylo.
A pak přišel svět digitálních foťáků a barva byla k dispozici každýmu a furt. Také jsem tomu propadl, ale brzy jsem zjistil, že mé černobílé postižení je rozsáhlejší, než jsem čekal. Od té doby jsem se pokoušel z barevné digitální fotky vydolovat pořádnou černobílou fotku, ale výsledky byly mizerné. Skoro stejně mizerné, jak za analogových dob mé pokusy barevné. Smířil jsem se s barvou a černobíle jsem si fotil na film. Až před nedávnem se mi podařilo najít jakýs takýs algoritmus, který dokázal z té blbé barvy udělat černobílou fotku, která mi nevadila, která mě začala dokonce i bavit. A tak jsem se mohl vrátit ke své milované černobílé fotce a na analogové kamery jsem docela zanevřel. Mám je doma, sem tam si s nimi nějakej film vyfotím, vyvolám, i fotku udělám, ale málo.
No a tohle prase je povětšinou, hlavně kvůli mejm dětem v cizině, barevný, aby si užili českýho podzimu v horách.

Zažalo to už v pátek, kdy jsme naplánovali odjezd, ale nejprve jsme si museli zvolit svou budoucnost na jedno předčasné volební období. Běžel jsem do volební cimry velkou oklikou, abych si to užil. Zvolil si a běžel zpět. Že jsem ve volbě nezvítězil, jsem se dozvěděl až v neděli u strejdy.

Po cestě jsem objevoval různé zdechlé struktury.

Podzim je krásnej i tu v Dolních Počernicích,

Zatím jsem netušil, že Zemanovci to totálně proserou. Trochu mě sralo, že za ně tak nehorázně kope nadstranický prezident, že za ně kope celá provizorní vláda, že to všecko musím platit já, parazit, ze svých daní. Ale jak volby ukázaly, nepomohlo jim to a oni totálně propadli. Stěží se dobabrali k 1,5 % a tím pádem nedostanou ani korunu za hlasy, které získali. Počernice byly plné jejich upoutávek. Tahle třeba byla hned vedle koše na psí hovna a v pozadí na to útrpně čumí plechovej Kristus. Aspoň že nemusím za ty jejich odpudivý hlasy platit dvakrát coby parazit. Podruhé ze státní kasy, kdyby dosáhli na 3 %.

Je odvoleno a běžím zvesela domů. Kdyby to dopadlo hodně blbě, budu moct prchnout z téhle země do jiné, třeba Ameriky nebo do Austrálie, možností mám víc než je zdrávo.. To je dobré mít neustále na paměti. Ale mně se zdrhat nechce, kdyby to tu vzalo faleš, asi zase zůstanu a budu zase škodit.

Do Ostružné jsme dojeli za tmy. Na místní poměry tu je docela teplo, dokonce ani nejsou vidět hvězdy na nebi, což svědčí buď o tom, že bude hnusně, a nebo že bude teplo a hezky.
Naproti té naší chaloupce je chaloupka bejvalejch hajnejch, co už nežijou. Paní Urbanová umřela před pár lety a její manžel, to už je hodně let. Naposledy si ho pamatuju, když si usekl kus prstu, s klidem ho vložil do igeliťáku po tvarohové buchtě a zašel si za mým tátou, kterej ho zase zavezl do Jeseníku, a tam mu ho celkem úspěšně přišili. Statečný výkon, který ale smrt klidně smázně, jakoby se nechumelilo. A ani se teda nechumelí.

Ráno si jdu vyčistit zuby a poprvé v životě si je čistím uprostřed silnice a pastu plivu na asfalt. Čekal jsem lepší zážitek. Je to takové nijaké. Stejně blbé jako samotný nápad - čistit si zuby uprostřed silnice.

Tenhle opyjený pařez jsem si vyfotil dřív, než Bill Clinton mluvil o Obamovi, že má víc štěstí, než pes se dvěma pindíkama.

Dana sice nepřijede, protože je nějaká chorá, ale nechala nám tu za oknem štěstíčko.

Sestava osekaná, ale klasická. Zleva: Martin, Alena, Olina, Zdenča, pejsek a já.

Naše chaloupka je plná předmětů nevalné, ba co dím, přímo nulové hodnoty. Některé předměty se časem překulily i do hodnoty záporné, tzn. že zavazí a je potřeba je vyhodit. Například spousty plechovek s barvami a ředidly, které jsou úplně na prd, ale nevíme, kam je můžeme, ty jedovatý sračky, odvézt. Kdybychom byli frajeři a měli lesklé auto s náhonem na všecky čtyři, mohly bychom je vyvézt někam do lesa, jako to dělají lidi v Česku dost často. Prasata hnusný.

Je krásně a my vyrážíme na delší výlet. Olina se trochu bojí, že bude mít potíže s kolenem, které si poničila, když ryla zahrádku a někdy sotva leze. Ale výlet zvládla dobře, dokonce se těma ujitejma kilometrama Olině to koleno spravilo. Což mě moc nepřekvapuje, ale Olina z toho stejně má radost.

V lese to krásně voní, je tam svěže a sluníčko svítí.

Jdeme na Vozku, je to docela vysoko, teda ne jako v Yosemitech, to určitě ne, ale už se projevují jisté prvky inverzí a podobné finty.

Když dřevorubci vysvobodí ze země pařez po vytěženým stromu, většinou objímají nějakej kámen. Ty pařezy samozřejmě. Dřevorubci jsou povšechně pařezové, z těch které jsem poznal, a nic je nedojímá.

Na Vozku jdeme s Martinem sami, Olina rafinovaně čeká pod skálou a žere chleba se sádlem. Prej kvůli kolenu.

Prsatá břichatá sova. A moudrá. Jak jinak.

Hodně jsme při výhledech na Hrubý Jeseník s Olinou vzpomínali na výlety po Yosemitech. Je to sice dost jinej ráz a všecko to je takové mohutné, ale jistá podobnost tu je. Taková zmenšeninka.

Výlet byl rafinovaně navržen s únikovou snadnou cestou. Zatímco Olina, Martin a já jsme si šli hezky pěšky od chaloupky, Ája Bája jela za dědou do Jeseníku s obědem a pak mu ujela a šla nám naproti od Červenohorskýho sedla. Setkali jsme se tady u jeřábu.

Skupinové foto. Já jsem ten stínovej (ministr focení).

A jedna pro děti a praděti.

Úplně napravo je Ája Bája.

Ale jo, je tu jakási yosemitská podoba. Asi to v sobě mají všecky hory. Nemyslím jednotlivé skály, spíš to horstvo.

Dvě kapličky, jedna na hovno a druhá jako pomníček obětem hor.

U téhle fotky jsem fakt hodně bojoval, jestli ji mám nechat barevnou.

ČB je ČB. To mi nikdo nevymluví.

Dana má ráda modrou a jak tak koukám, tak i červenou. Dana je mistr překvápek. Našli jsme seznam úkolů a většinu i splnili.

Vzal jsem si s sebou na chalupu krásnou papírovou knížku od Karla Valtera. Jsou to jeho vzpomínky, takovej deníček plnej jeho fotek, většinou z roku 1932. Knížka je krásná a doufám, že pozůstalí nezůstanou jen u tohoto solitéru.

Tohle je historický záznam. Když ještě byla maminka mobilní a relativně pohyblivá, tak bývala v Ostružné často. V roce 1993 jsme se spolu přeli o tom, kdo je zrovna mluvčí pana prezidenta Havla. Snažil jsem se maminku přesvědčit, že jím je Ladislav Špaček, ale maminka mi nevěřila a ať si z ní nedělám srandu, že Špačka zná, ale toho mluvčího dělá někdo jinej. No a proto jsem vzal tužku a svůj výrok jsem zvěčnil na kredenc v kuchyni i s datem. Za pár let jsme se k tomuto tématu vrátil, já si všiml toho zápisu a povídám mamince, která zrovna úporně studovala dobu trvanlivosti na ovocném jogurtu a měla ten nápis obráceně, tak jí to vycházelo, že jogurt má spotřebovat do 9. 8. 9661. Bylo jí to trošičku divný, že tak dlouho vydrží. Když jsem jí víčko před očima otočil, řekla, že je jí to jedno, že ho stejně sní. A na tu mou poznámku o Špačkovi mě utřela, až jsem oněměl. Prohlásila zcela vážně: "Proč mi to říkáš, vždyť já vím, jeho mluvčí byl Špaček, proto jsi to tam tenkrát přece napsal na tu skříň." A bylo vymalováno. A pak prej, co je psáno, je dáno. Pěkný kulový.

Dana přivlekla do Ostružné speciální teploměr, který prozrazuje jen teploty pod nulou. To prý aby věděla, jak se má oblíct. Ty nad nulou ji nezajímají.

Máme tu velmi pilné krtky. Danu to trochu štve, ale podle mýho, nebejt krtků, nikdy by se tu tak nedařilo trávě. Zrovna čtu knížku básniček od Mariana Pally, která se jmenuje "Kdyby byl krtek velkej jako prase..." Naštěstí ale není, to by to tu vypadalo úplně jinak.

Máme tu hodně rozhlasových přijímačů, ale skoro žádnej nehraje. Přivezli jsme pro Danu další krám, kterej ale funguje. Zatím. Ty ostatní musíme vyhodit.