prase č. 37/2013

Už jsem si skoro myslel, že se tu dnes objeví nějakej seriozní cestopisnej zážitek z krásnýho města prošpikovanýho obrazovými a akustickými i čichovými obrázky. Fakt jsem byl rozhodnutej. Ale nakonec, jak už to tak u WWWiditelnýho prasete chodí, se to všecko trošku posunulo.

Autobusy a tramvaje v San Franciscu mají takový lanko, a když chcete zastavit, tak si za něho zataháte, a rozsvítí se stopka. Úplně stejný systém, jako u nás v roce 1957.

Já jsem totiž 14 dní makal pro jednu firmu a bylo tam tolik práce, žer jsem odcházel ráno a vracel se večer a doma jsem z posledními zbytky sil ještě dělal další kšeftíky, které se mi přes den namačkaly do mailových chlévů.

V Americe jsou vlajky skoro všude a jsou na to patřičně pyšní. Velkej rozdíl od našich zvyků, kde to v nás posrali komoušové a totáčský manýry. Vlajkama nás nikdo nenadchne.

Musel jsem vám pár fotek předhodit, abyste na mě nezanevřeli, jestli jste čekali něco o Americe, tak až jindy,

Nevycházel mi ani čas na běhání, sem tam jsem běžel skoro za tmy a zakopával o trávu a bál se, že pošlapu králíky divoké. Minulý prase jsem přenechal Honzovi a Nepálu a tohle fakt chtělo bejt o Americe. Jenže.

Market street

Jak jsem tak byl nadrženej na to běhání, tak jsem si v sobotu vyrazil do slunečnýho dne, obul si ty srandovní pětiprstáky, co jsem dostal od Jiřky a Lály v Americe a vyrazil do lesa. Do uší jsem si pouštěl knížku Antonína Bajaji Na krásné modré Dřevnici a chvílemi se úplně ztrácel v příběhu i v krajině, to volný běžení je nádherná věc.

Ráno, když vybíhám z domu, cejtím ve vzduchu, že bude krásně.

Někdy jsem běžel po pěšinkách a někdy jen tak lesem. A je pravda, že jsem chvilkama ani přesně nevěděl, kde jsem. Pak jsem se vyrojil kdesi u Radotína, tak jsem se stavil celej upocenej a spokojenej u Jitky. Už jsem u nich dlouho nebyl. Malej Toník byl u babičky na chalupě a doma byla jen Jitka s Evičkou. Hráli jsme si na pískovišti. Evičku to bavilo a celýho mě popracovala pískem. Dostal jsem i výtečný oběd a zase utekl.

Po cestě dumám o všem možným, krásně se to všecko propojuje s tím, co slyším ze sluchátek. Hlavním problémem dnešního běhu je informace, jak to vypadá vevnitř v protonu a v neutronu, jak jsou vevnitř v těch kuličkách naházený různý kvarky typu u a typu d a jak tomu vůbec nerozumím, přestože je to asi úplně zásadní informace.

A protože mě těch prvních 16 kiláčků bavilo a nemohl jsem se toho nabažit, vyrazil jsem zase loukama a hvozdama dál od domova. A najednou jsem měl na krabičce 30 km. A já byl docela daleko od domova. Nic se přece neděje, jezdí tu nějaké autobusy, je sice sobota a nebude to nic slavnýho. A nebo ještě kus poběžím na vláček. Vytáhl jsem krabičku, abych se podíval na možnosti (zlaté chytré telefony).

Děláme s Evičkou samý levý pracky.

Přesněji, já se je pokouším vyrobit...

Tu u mě zastaví červené auto a velmi starý pán se mě ptá, zdali bych neporadil, kudy do Horních Počernic. Odhadoval jsem, že by pán mohl mít hodně přes 80. Holá hlava, žádné obočí, ani řasy. Takovej starej Kojak v kostkované košili. A když jsem mu už minutu vysvětloval, jak do Horních Počernic, došlo mi, že jsem debil, vždyť já ho můžu navigovat přímo z auta. A tak jsem mu navrhl, že ho tam navedu osobně, celej se rozveselil, otevřel mi dveře a my vyrazili do Horních Počernic. Vyprávěl mi svůj příběh, že byl u svého nejlepšího kamaráda, který se před nedávnem přestěhoval do Odolené Vody, ale on už je prý velmi starý pán. Odstěhoval se a aby mu smutno nebylo, domluvili se na návštěvě. Prý po návštěvě jezdil ten můj řidič červenýho autíčka po Odolené Vodě sem a tam asi hodinu a nemohl se z té Vody vymotat. Ale pak se mu to podařilo a teď zase bloudí a neví kde je, a že jsou to všechno zločinci, protože neoznačují směrníky silnice a jak se v tom člověk neznalý a nemístní má vyznat. Své platy, to značkaři prý jo, na ty si pozor dávají, ale cedule nepověsí. Neříkal to zapškle, byl v tom trošku ten českej šmrnc brblošství, ale takovej něžnej, nezlej.

...a ona zase rozdrbat. Je v tom lepší než já.

Vobě pracky levý.

Pán jezdil velmi zajímavým způsobem, většinou jezdil po levé straně silnice, jeli jsme nehlavními tahy, tak se nic moc nedělo. A když proti nám někdo přeci jen vyjel, pán se zařadil do svýho pruhu a povídal dál. Jak neví kde je a tak. Zeptal jsem se ho jen tak ze zvědavosti, kolik je tomu jeho kamarádovi v Odolené Vodě. Prý devadesát jedna, že už je hodně starej a popletenej, vyprávěl mi dědeček v červeným autě. "A Vám je kolik?" ptám se. "Mně? Mně je teprve 89," řekl a vesele řídil svůj vůz po levé straně silnice. Kupodivu jsem se s ním nebál. A důvodů ke strachu bylo víc než dost.
Přijíždíme do Horních Počernic. Vysvětluji mu, že tahle silnice je hlavní tah na Poděbrady a doprava na Václavák uprostřed Prahy. Dědoušek se šibalsky usmívá a ptá se: "A co Vy? Co bude s Vámi? Jste tak daleko od domova." "Ale ne, nejsem, já to mám kousíček, tady přes kopeček a chviličku lesem a jsem doma. "To Vám závidím, že Vám nevadí, že jsem Vás tak daleko odvezl. A existují ještě nějaké Dolní Počernice?" zeptal se náhle. "Ale jistě, ty jsou kousek odtud." "Hm, tak to budou ty Dolní Počernice, já to zase poplet, já totiž potřebuji do Kolína, asi jsem to všecko popletl už v té Odolené Vodě." "Tak víte co? Já vás navedu až na tu kolínskou silnici, nebo kousíček od ní." "Ale co bude s Vámi?" strachuje se děda." Nic, je to v pohodě, čím blíž Vás navedu ke kolínské, tím blíž jsem blíž domova." Inu, dobrá, jak je libo, jak to vyhovuje Vám," řekl smířlivě a já znova zavřel dveře a jeli jsme dál. Samozřejmě, že jsem na Xaverov zahnul příliš brzo, přidali asi jednu světelnou křižovatku, vjeli jsme do sídliště, kde jsem to neznal a tak jsme jeli rovně a doleva a doprava a rovně, postupně jsme se prokousali tím sídlištěm a děda zmateně poznamenal, to je ale veliké sídliště, tady bych se ztratil taky.

Některé fragmenty jsou dobře skryté pod igeliťákem všednosti.

Snad už běhám rychleji, než tito tři bráškové.

Důkazný obrázek pro Jiřku a Lálu, že v nich běhám pořád.

Pomyslel jsem si, že už se ztratil v Odolené Vodě, tak proč ne v Horních Počernicích. A děda poznamenal: "Ztratil jsem se dnes už v Odolené Vodě, tak proč i v Horních Počernicích." Fakt kouzelnej hrdina. Konečně jsme se vynořili na xaverovské silnici a byli jsme zachráněni, tady to už doopravdy znám. Dědoušek se zasnil a vyprávěl mi, jak když byli malí, jak s tátou vždycky v neděli vyrazili z domova směrem podél kolejí od Kolína a kam došli, tam došli, snědli s tátou svačinu a vlakem zase jeli zpátky do Kolína. Vyprávěl nadšeně. Když jsme dojeli k Výzkumáku v Běchovicích, poprosil jsem dědu, ať mi zastaví, že to mám tudy domů přes les nejkratší. Děda neochotně opustil levou stranu vozovky a zastavil na ostrůvku napravo. Vysvětlil jsem mu, že až dojede na první a jedinou světelnou křižovatku , ať se dá nekompromisně doleva a pak pořád rovně až do Kolína. Vypadal, že to chápe, jen měl starost, abych se neztratil v tom lese já. Odjel. Domů to bylo už jen dva kiláčky. Neztratil jsem se.

Před nedávnem jsem četl bláznivou knížku o jednom reportérovi, kterej se vsadil s kolegou, že objede stopem Irsko s ledničkou. Vypadalo to potrhle, ale jak vidím nyní, i u nás jsou příběhy plné ledniček. Tahle stojí uprostřed vjezdu do výzkumnýho areálu v Běchovicích. Třeba ji někdo ztratil a teď marně hledá, a nebo tam je proto, aby do výzkumáku nejezdila auta.

Krásná sobota. Kdo ví, jestli děda nebloudí někde po Kolíně a neptá se lidí, kde je Odolená Voda, že se v Kolíně ztratil, a tak….. A kdo ví, jestli není tím svým jednadevadesátiletým kamarádem sám. Bludný Kolíňan.

Komu se nelení, tomu se zelení.

Miluju výstřižky světa kolem mě.

A nádherně rozsekaný obrazy.

A možná sedí u krbu v Odolené Vodě a pravnoučatům vypráví poutavý příběh, jak zachránil na silnici popleteného prošedivělého chlápka, který utekl z domova v divných botkách a zapomněl kde bydlí.

Doma Olina vysvobodila z lednice hadr plný ledu. Naše lednice je nějaká unavená a pouští vodu. Olina je zase velký praktik a vynálezce, takže vymyslela, že tam dá hadřík.